Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Jiří Lach: Probuzení československých vysokých škol

Jiří Lach

Probuzení československých vysokých škol

Jiří Lach Jiří Lach

Na okraj jednoho dopisu Josefa Borovičky Jindřichu Šebánkovi

Rok 1945 přinesl čas revoluce i obnovy. K nejzávažnějším úkolům náleželo oživení československého vysokého školství, postiženého šestiletou césurou, těžkými ztrátami akademických pracovníku a v případě Brna i materiálními škodami. Následující edice jednoho dopisu ukazuje, nakolik si univerzitní učitele uvědomovali nutnost co nejrychlejšího znovuotevření poslucháren. Situace byla v řadě ohledů komplikovaná. Několika předválečným ročníkům 17. listopad 1939 znemožnil ukončení studia. Vedle imatrikulovaných vysokoškoláků bylo nutno uspokojit válečné maturanty. To vše v situaci, kdy v Praze a Brně chyběli nejvýznamnější osobnosti předválečné vědy a Bratislava těžce střízlivěla ze služebného postavení loutkovému režimu. Tíha okupačních let je patrná na příkladu historické vědy, kterou reprezentují odesilatel a adresát našeho dopisu: v Praze chyběli nejzkušenější dějepisci a zároveň veřejní činitelé jako Kamil Krofta, který se sice dožil pádu nadvlády říšské orlice, ale důsledky věznění mu nepřinesly delší potěchy ze svobody. Ideál árijské čistoty zahubil snad největší naději české historické vědy 20. a 30. let Bedřicha Mendla. Podobně v Brně nemohli květnový vzmach českého živlu prožívat odborníci evropského rozhledu jako Žerotínův životopisec František Hrubý nebo Gestapem popravený historik starověku Vladimír Groh. Specifickou kategorii postižených představovali akademičtí pracovníci stižení stigmatem kolaborace. Vedle případů otevřené spolupráce s nacisty, často reprezentované spíše českými Němci typu Josefa Pfitznera, stojí smutné příběhy vysilujících očistných procesů různých úrovní, jenž museli podstoupit osobnosti jako Zdeněk Kalista, které však často zvrátila raně stalinská diktatura.

S ohledem na předchozí jména se Josef Borovička, pisatel následujících řádků, nacházel v odlišné situaci. Přesto jej poválečná rekonstrukce pohltila nevídaným způsobem. Vedle starosti o zajištění výuky historie na Masarykově univerzitě – jak ukazuje tato edice, stálo již od května vedení Archivu Ministerstva vnitra, které převzal – nikoliv bez stínu křivdy na svém protektorátním předchůdci Jaroslavu Prokešovi.

Odesilatel i adresát dopisu patřili k významným odborníkům své doby, přestože se jim dosud nedostalo tak výrazné pozornosti jako osobnostem typu Jaroslava Golla či Josefa Pekaře. Jindřich Šebánek (1900-1977) v poválečné éře vybudoval brněnské středisko pomocných věd historických a v poúnorovém období, kdy zvláště moderní a soudobé dějiny trpěly ideologickým pokřivením, vydal řadu studií a edic z oboru diplomatiky. Šebánkův význam pro jihomoravskou univerzitní historii lze jistě srovnat s Josefem Macůrkem. Životní a vědecká dráha Josefa Borovičky (1885-1971) byla v mnoha ohledech dramatickou reflexí komplikovaného postavení českého intelektuála nové doby. Hraniční data jeho života jej předurčila k tomu, aby poznal politickou i sociální situaci od pozdního Rakouska-Uherska až po začínající normalizaci. Kulisy měnících se epoch Josefu Borovičkovi představily otevřenou perspektivu kariérního postupu, několikrát na něj ovšem padly s nejtíživějšími důsledky. Případem prvního je éra první republiky, jež J. Borovičku přivedla do Masarykova okruhu, jako prezidentova odborného spolupracovníka a proponovaného životopisce. Tehdy rovněž přešel z pražského zemského archivu až k prestižnější profesuře na bratislavské univerzitě. Stíny doby poznal německobrodský rodák v pomnichovském čase, kdy narychlo a nedobrovolně opustil Komenského učení a posléze přežíval těžká okupační léta a s tvrdostí ještě tvrdší pak ve stalinistickém žaláři v letech 1950 až 1954.

Nástupu druhé totality však předcházelo období očekávaní a především v prvních měsících po osvobození až frenetické činnosti na různých frontách. Ve všem se zračila proměna doby, kdy tradiční orientaci na západní, především francouzskou kulturu nahrazoval respekt k sovětskému systému, odrážející se také v programech univerzitních přednášek. Optimismus pozdního jara 1945 za několik let vystřídala skepse a zklamání. Autor listu přispěl k obnově Masarykovy univerzity a následně přešel na nově založenou pražskou Vysokou školu politickou a sociální, kde zažil i komunistický převrat. Z entuziastického profesora moderních dějin a znalce Palackého se v roce 1949 – nedlouho před uvězněním – stal skeptický pisatel následujících řádků: "…mořím se s úpravou přednášek pro skripta (ruské dějiny), které nebudou k ničemu." Borovičkův deníkový zápis tak vyjadřuje zmar, který vystřídal naděje a pracovní zápal pokvětnové éry, jež vysvitají z naší edice.

Ediční poznámka:

dopis Josefa Borovičky Jindřichu Šebánkovi se nachází v Archivu Masarykovy univerzity v Brně, fond B 47, J. Šebánek, karton 2, inv. č. 80, korespondence J. Borovička. Za svolení s uveřejněním této edice a pomoc při studiu děkuji řediteli AMU panu PhDr. Jiřímu Pulcovi, CSc.

-jl-

Dr. Josef Borovička

Praha – Bubeneč 592

V Praze dne 29. V. 1945.

Milý pane kolego,

především srdečné pozdravy a přání všeho blaha v osvobozené vlasti. Podle toho, co jsme slyšeli, přežil jste zlé dni zdráv a pracujete již s plnou energií na výstavbě univerzity. Včera nás informoval pan děkan o přípravách k letnímu semestru; sešlo se nás tolik, že to byl bezmála celý sbor. Pak jsme se ještě radili, my historikové, bydlící toho času v Praze (Urbánek, Glücklich a já), a dnes jsme se shodli na tom, jak vyhovět tendenci, poskytnout posluchačům ucelené vědomosti potřebné ke zkouškám. Co píšu dále, považujte za společný názor nás tří, z jichž uložení Vám právě píšu, věnujte tomu pozornost, a můžete­li, připojte se k tomu, respektive tlumočte to v příštím sboru.

Uvažovali jsme o celém historickém oboru. O prof. Šimkovi nám pan děkan sdělil, že dlí dosud někde v Čechách a že sotva lze počítat s jeho činností. Slovanské dějiny, nyní předmět nadmíru důležitý, jsme nechali stranou svých úvah v předpokladu, že kol. Macůrek sám bude vědět, jak dostát nové orientaci, a uspořádá nějaký kurs o ruských dějinách. Kol. Urbánek hodlá přednésti české dějiny v přehledu a dále požádat dr. Dřímala a svěřit mu kurs o moravských ústavních dějinách; sám bude přednášet, dopadne­li roentgenování jeho žaludku, kterému se teď podrobuje, příznivě, jak také doufá; ne­li, pak by požádal Dřímala, aby si vzal i přehledné čtení o českých dějinách.

Obecné dějiny si představujeme takto. Náhradou za nebožtíka Groha bychom požádali kol. Hejzlara, aby přehledně vyložil starověké dějiny. Středověk podle našeho svorného mínění byste si měl zatím vzít Vy sám; jste mu svými studiemi a pracemi nejblíže a ostatně spojení pomocných věd s obecnými středověkými dějinami, jinde velmi obvyklé, zdá se nám při vysokoškolské výučbě velmi vhodné. Novější dějiny si hodlá kolega Glücklich rozdělit se mnou tak, že by začal reformací a já osvícenstvím. Za základ svých kursů chceme položit středoškolské učebnice (Šusta­Bidlo), které bychom v podstatě jen vykládali a doplňovali; totéž byste mohl učinit Vy, uznáte­li za správné. Kromě kursů, které podle ministerstva jsou hlavním účelem nejbližšího semestru, a snad i kromě menšího (2 hod.) kolegia speciálnějšího pro pokročilejší ročníky, budeme konat seminární cvičení o základních poznatcích historické methodologie, ovšem podle toho, jaké posluchačstvo se sejde; je to dosti záhadné a překvapení nejsou vyloučena.

Kolega Glücklich ohlásí jen tříhodinový kurs a seminární cvičení, totéž asi i kolega Urbánek; já sám jsem nucen vzít si na červen dovolenou, protože mi Národní rada svěřila zatímní správu archivu ministerstva vnitra; vzal jsem to na sebe za předpokladu, že universita začne až na podzim, doufám však, že potřebná reorganisace za příští měsíc pokročí již tak daleko, že se v červenci budu moci aspoň částečně uvolnit, v červnu je to ještě nemožné.

Velmi bych Vám byl vděčen, kdybyste mi napsal nějaké podrobnosti o našich místnostech přednáškových, o seminární knihovně atd., a zdali pan asistent Jelínek nebo někdo jiný se již stará o naši knihovnu apod.

S přátelskými pozdravy Váš

Dr. J. Borovička

Jiří Lach

Obsah Listů 4/2005

Související články

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Dopisy úcty a respektu: Alois Musil a Josef Šusta ve vzájemné korespondenci


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.