Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Viola Fischerová: Překlady a poezie

Viola Fischerová

Překlady a poezie

K prvnímu překladu mě doslova přistrčil Jiří Kolář. Bylo to někdy v roce 1961 nebo 62 na výstavě knihy v Polském informačním středisku. Stáli jsme vedle sebe, když Kolář ukázal na dvě z vystavených knížek: „Miron Białoszewski, říkají, že je to zajímavý básník. Ale nepřeložitelný. Tak ho přeložte.“

Věděla jsem, že Kolář měl dobré mínění o mé první rukopisné sbírce, ale že mně, začínající básnířce a čerstvé absolventce polonistiky zadal takový úkol, to mě stejně zaskočilo jako nadchlo. Obroty rzeczy (Otáčky věci) a Rachunek zachciankowy (Počet z choutek) jsem si nesla domů jako vzácnou kořist.

Ale tady začaly problémy. Nejen, že jsem některá slova neznala, ale často mi významy, uvedené ve slovníku, nezapadaly do básně, jak jsem jí rozuměla (nebo měla zato, že rozumím). Navíc pro mne byla poetika Mirona Białoszewského, básníka fascinovaného světem věcí, ale i vztahem věci a slova, zcela nová. Neunikalo mi ani to, že především Obroty rzeczy jsou svého druhu malířským záznamem toho vztahu, a vzpomínám si, jak bezmocně jsem zápolila s básní Średniowieczny gobelin o Bieczu (Středověký gobelín o Bie­czu), kde zobrazené historické události pro mne byly neznámou šifrou.

Jinými těžkostmi se vyznačoval Rachunek zachciankowy – se svými jazykovými zkraty a groteskní abstrakcí. Tady mi nezbývalo nic jiného než sedět a civět na báseň tak dlouho, až se některé místo náhle pohnulo a zpřítomnilo i se svým podprahovým významem, od kterého pak už vedlo spojení i k zdánlivě sebevzálenějším obrazům.

V nasledujíci básni to byl pocit z verše: o asfalcie toczenia toczenia się / huto! lazurowe / do walca / pojęcie.

Na otwarcie dnia późno­jesiennego
dokoła
nieobudzeniem aż na zawiasy
brzask
wie się

ślisko
jak okiem na płask
między powierzchnie żelaz

o asfalcie toczenia toczenia się
huto! lazurowe
do walca
pojęcie

z jego rozezwojeń
spowity tłum
rozmacha
na sobie drzwi

dź­wierzy w
żelazne
następstwo
obrotu

dni
sny
dni
sny

Na otevření dne pozdně­podzimního
dokola
nedobuzením až k pantům
úsvit
ví se

slizce
jak okem na plocho
mezi povrchy želez

ó asfalte točení točení se
huti! blankytné
vyzvání
do kola

z jeho roztáček
ovinutý shluk
rozrazuje
na sobe dveře
d­věří v
železnou
následnost
otáčky

dny
sny
dny
sny

Pomalý otáčivý pohyb rolujícího válce na silnici se ještě neprobuzenému oku mezi nocí a dnem jeví na pozadí blankytného nebe jako – tanec, vyzvání do kola, v němž se všechno roztáčené náhle shlukne a vyráží – teď už na vlastní sférickou dráhu.

Byla to nejspíš naivní metoda, daná mojí nelomenou důvěrou v poezii. Kde je, tam se dříve či později projeví a promluví. Že však nebyla úplně scestná, o tom mě přesvědčila jedna z mých rozmluv s Mironem. Když jsem mu vysvětlovala, proč jsem tu či onu báseň přeložila právě tak a ne jinak, posadil se náhle na lůžku, kde ve dne spal a v noci bděl, a řekl: „Víš, to je zvláštní. Když mi vykládáš, jak vznikal tvůj překlad, tak mi vlastně vracíš ty momenty, z kterých jsem ty verše psal.“

Osvojit si báseň a přeložit ji přesně – jsou pochopitelně dvě různé věci. Zvlášť u Mirona, s jeho schopností drobnými posuny a odchylkami od běžné formy odkrývat v kontextu nový význam slov.

Tím, kdo mi přiblížil Mironův jazyk a upozornil mě na celou řadu mironovských „úletů“, byl polský herec, vynikající znalec a recitátor poezie Wojciech Siemion. Co jsem na něm obdivovala nejvíc, byl jeho úžasný instinkt, kdy s nosem mravenečníka dokázal postihnout i sebemenší odchylky od originálu – v cizí řeči!!!

Na příklad v básni Filozofia Wołomina (Poznámky k filozofii wolominské periferie). Verš o uličce: Ona ma nawet tę stronę od śniegu / odpolerowaną, szarą i wydziobaną w pory jsem přeložila: ani sněhu už nemá / je odbroušená šerá a ozobaná. Wojciech zavětřil a chtěl vědět přesně, co znamená ozobaná. Vysvětlila jsem mu, že jako by ji ozobali ptáci. To sice nebylo od věci, ale nebyl to Miron. To co mi vyklepal prsty na stole, nebylo nic jiného než české vyďobaná. A na to navazoval další obraz: To nad nią babka ukazuje się / w swym porze – w okienku – jsem přeložila: To nad ní se zjevuje babka / ve své skrýši – v okýnku. Jenomže babka se nezjevovala ve skrýši, ale právě v té mironovské ďubce.

Takže, jak říká Smerďakov: vždycky je dobré pohovořit s moudrým člověkem.

Z překladů Mirona se zachoval výbor, publikovaný ve Světové literatuře (2/1966). Zbytek – v krabici s mými rukopisy, deníky, korespondencí a překladem Witkacyho Ševců, který v červenci 1968 zakoupilo Narodní divadlo – zmizel z mé garsonky po návštěvě Stb, když jsem emigrovala.

K překladům veršů jsem se dostala znovu až po letech, když jsem v Rádiu Svobodná Evropa začala obhospodařovat nedělní chvilku poezie. Jaký význam měla tahle překladatelská epizoda pro moji vlastní tvorbu, jsem pochopila až mnohem později. Netušila jsem to ani tehdy, když jsem – po třicetileté pauze – začala psát Zádušní básně za Pavla Buksu. Vlastní iniciační moment jsem rozpoznala správně. Jeli jsme s Josefem Jedličkou na Pavlův hrob do Basileje a já jsem náhle před sebou za sklem uviděla Pavlovu tvář tak zřetelně, že jsem si řekla: Aha, to se tady někde rozbijeme a on je tu od toho, aby si nás odvedl.

Nestalo se nic. Jen jsem si na zpáteční cestě cosi poznamenala na papír. Ráno jsem zjistila, že to byla báseň. A patrně klíčová. K otázce – co se vlastně stalo, o co šlo v našem životě, když se Pavel zabil.

Že se tu jako nástroj objevila poezie, překvapilo mě samotnou nejvíc. Vysvětlila jsem si to tehdy tak, že tenhle úraz prorazil i dávné, ochromující uhranutí texty Věry Linhartové. Myslela jsem, že půjde jen o tuto jedinou knížku, ale ještě před koncem se začala odnožovat Babí hodina – a pak ty další.

Teprve docela nedávno mi došlo, že za tu náhlou jistotu úhozu vděčím patrně právě tomu překládání – do éteru.

Viola Fischerová(1935) byla básnířka a překladatelka.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Viola Fischerová: Pane Ty víš a jiné básně


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.