Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Martin Polášek: Rozumět dějinám? Ano, ale…

Martin Polášek

Rozumět dějinám? Ano, ale…

Vláda před několika lety podpořila a legitimizovala jeden z možných dějinných výkladů. A to ten, který se do značné míry shodoval s jejím postojem. Jak se jeví kniha Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948 (Praha 2002) z nedlouhého odstupu? Představuje v kontextu „odsunových debat“ stále počin výjimečný – především rozsahem a uceleností – zároveň ovšem v mnohém typický. Přes nesporná pozitiva – odbornou úrovní počínaje a snahou o vyvážený, ba kompromisní výklad konče – vyvstává v knize, či v souvislosti s ní, několik závažných problémů. A to i tehdy, posuzujeme-li ji z metodologických pozic jejich autorů – tedy do jaké míry umožňuje jejich práce dějinám rozumět. Rád bych poukázal na některé z těchto problémů, které se v drobných obměnách neustále prolínají celou „odsunovou debatou“.

I.

Začněme problémem legitimity ČSR. Ačkoli je vzniku a koncepci ČSR věnován nemalý prostor, problém legitimizace je odsunut do pozadí. Autoři vědí, že Washingtonská deklarace vyjadřovala „zásady uspořádání československého státu a jeho ústavy podle principů přirozeného a historického práva“ nebo že vznik ČSR, „zdůvodněný též historickým právem, zmařil pokusy o rozbití historického celku zemí Koruny České (Čech, Moravy a Slezska)“, napětí mezi principem sebeurčení národů na straně jedné a principem historického práva na straně druhé – resp. rozpor mezi realizací práva na sebeurčení českého národa a jeho odmítnutí u národa německého – přesto není tematizováno jako klíčový problém. Pouze v jediném odstavci se praví: „Idea sebeurčení je ve své podstatě jistě správná. Avšak ne vždy musí jít až „do oddělení“ a ne vždy je, zejména v tomto smyslu, uskutečnitelná. Je tomu tak proto, že sebeurčení jednoho národa velmi často působí proti sebeurčení druhého a věci nejednou dojdou tak daleko, že řešení vychází od poměru sil v konfliktu, který tak vzniká. Němci – říšští, rakouští i českomoravští – ideu sebeurčení, dokud se cítili být silnějšími, nemilovali a nepodporovali, ba tvrdě a důsledně odmítali (s určitou výjimkou sociální demokracie). Když s ní přišli po prohrané válce, hodlali si tím svou porážku aspoň zčásti kompenzovat. Narazili však právě na poměr sil, který se díky „jejich“ válce vytvořil – a doplatili na to. To byla daň za válku a s tím se těžko dalo co dělat.“ A dál? Jakou roli tedy při vzniku ČSR vlastně hrály ony ideje, o nichž se mluvilo výše? Znamená to tedy, že legitimita ČSR nebyla nesporná? Znamená to snad dokonce, že vznik ČSR byl jen nahodilým výsledkem střetu velmocí? Nebo byla existence ČSR naopak projevem historické nutnosti „světové revoluce“?

Chceme-li porozumět postoji českých Němců k novému státu – bez ohledu na to, jak hodnotíme ostatní vývojové alternativy – měli bychom si jasně říci, že ČSR byla především výsledkem mocenských rozhodnutí. Češi prostě využili změny v rovnováze sil a s podporou vítězně Dohody a za použití vhodného ideového instrumentaria – výhodné kombinace přirozeného a historického práva – prosadili určitou podobu státního uspořádání. Kdyby se po válce neměřilo „dvojím metrem“, ČSR by patrně nevznikla. Autoři knihy se dostali až na samý práh mimořádně důležitého tématu, ale příležitost, kterou nabízelo, nechali bohužel nevyužitu. A to je škoda už proto, že čtenář mohl lépe porozumět mnohým limitům německého uvažování o ČSR.

Úvaha o pozitivech velkých nadnárodních celků, především Rakouska-Uherska, je s ohledem na pozdější vývoj autory pokládána za zcela legitimní („Po zkušenosti s německo-nacistickou expanzí, okupací a druhou světovou válkou a po zkušenosti s přeměnou celého prostoru na pohraničí sovětsko-ruského impéria, jakož i v souvislosti s probíhajícím vytvářením integrované Evropské unie, to jistě není otázka zbytečná.“), legitimita velkoněmecké myšlenky je mnohem slabší a k jejímu zpochybnění stačí jediná věta („Ostatně – co ukáže velkoněmectví v rukou nacismu?“).

II.

Podobný přístup zaujímají autoři i v kapitole věnované koncepci „československého národa“. Je zde reflektována jistá dvojznačnost pojmu, autoři jsou si vědomi možnosti různých výkladů: „Nejvyšší správní soud však ještě během jednání o ústavě rozhodl, že Československá republika je národním státem ,československého národa,. V tomto právním i politickém termínu se skrývala nebezpečí různorodých a leckdy také zcela účelových interpretací, které ho provázejí od tehdejší doby dodnes.“ Primární náhled autorů je ovšem občansko právní, nikoli etnický. Tomu odpovídá, že jakkoli byla ČSR „svým charakterem státem nikoli národním, nýbrž národnostním“, v knize je především zdůrazněna rovnoprávnost českého a německého obyvatelstva jako občanů demokratické republiky. Otázka hodnocení ČSR ze zorného úhlu etnického přístupu a s ní spojená otázka, byl-li „československý národ“ národem politickým, či národem etnickým, zůstává ve stínu. Odpověď na tyto otázky je přitom klíčová, protože právě konstrukcí „československého národa“ se Češi stali státním národem a z českých Němců se stala národnostní menšina.

Přestože byl „československý národ“ politickým a právním konstruktem, jeho sepětí s etnickým původem jeho příslušníků bylo dle mého mínění až příliš zřejmé, než aby mohl být „československý národ“ klasifikován jako národ politický. Ať již tehdy, nebo dnes. Už proto, že národní uvědomování ve střední Evropě probíhalo na etnické a jazykové bázi, a právě takové byly tedy hodnotové konotace pojmu „národ“. Skutečnost, že za těchto okolností byla úředním jazykem čeština a slovenština, dovoluje vážně pochybovat, že by se český Němec – jakkoli formálně rovnoprávný s jinými občany – mohl stát příslušníkem státního „československého národa“. Etnickou vázanost ostatně potvrzuje i uznání pojmu „československého národa“ mocnostmi Dohody. Autoři se sice s tímto problémem snaží zčásti vyrovnat – hovoří o nepřesnosti v definici národnosti, o pominutí kolektivních práv, o ustanoveních jazykového práva – problémy však chápou jen jako politováníhodné mezery mimořádně tolerantní legislativy. Hodnocení ČSR jako etnicky definovaného národního státu zůstává pro autory toliko „dojmem“. Nebyl však tento dojem oprávněný?

Autoři sice zmiňují případy Belgie či Švýcarska – kde měly národy v podstatě rovné postavení – ale přecházejí je s tím, že situace v těchto zemích se od situace ve střední Evropě velmi lišila. Vzhledem k závažnosti tématu je sice s podivem, jak málo prostoru se mu věnuje, nicméně s tvrzením o rozdílnosti podmínek můžeme souhlasit. Méně již ale s tím, že by takové řešení bylo zcela nemožné. Respektive že by bylo stejně nemožné po celou dobu existence meziválečné ČSR. Právě tzv. konsociační demokracie – k níž jsou Švýcarsko a Belgie obvykle řazeny – je totiž jedním z mála poměrně stabilních typů politického života silně segmentovaných společností, etnicky, nábožensky nebo sociálně. Není sporu, že jeden ze základních předpokladů fungování konsociační demokracie – horizontální vazby mezi jednotlivými segmenty, především na úrovni politické elity – nebyl v počátcích ČSR naplněn. Ale skutečnost, že česká politická elita nebyla ochotna či schopna přistoupit k národnostnímu vyrovnání ani v době vrcholícího německého aktivismu, svědčí spíše o tom, že to rozhodně nebyly jen čeští Němci, do jejichž vztahu „k republice, do vnímání jednotlivých událostí a činů vstupovalo interpretační prizma nacionálních předsudků a myšlenkových stereotypů, jež byly dědictvím předchozí doby“ Nikoli náhodou byla první verze národnostního statutu z r. 1938 představena vládou jako řešení menšinové otázky. Času k národnostnímu vyrovnání nebylo mnoho, o tom není pochyb. Ale snaha o něj také nebyla příliš velká a zesílila teprve v době, kdy byla šance na úspěch již poměrně malá.

Jistě, ČSR byla realitou „a to realitou nikoli nesnesitelnou. Nabízela – přes dílčí nedostatky – svým národnostním menšinám dostatečný prostor pro jejich národní, kulturní a koneckonců i politický život.“ Tímto způsobem se lze však vymezovat jen vůči krajním představám o „české tyranii“ či „národnostním útlaku“, základní problém zůstává stále týž: příslušník národnostní menšiny ve státě, který se deklaruje jako národní – navíc je-li do této pozice vmanévrován – bude jen těžko přijímat ujištění, že jako občan je formálně rovnoprávný. Příslušníci etnicky většinové společnosti bývají navzájem skutečně rovnoprávní a mohou se stávat součástí menšiny či většiny podle konkrétních problémů, příslušník etnické menšiny v národním státě se v základních ohledech své identity nikdy nemůže vymanit z postavení příslušníka menšiny.

III.

Jedno zásadní opomenutí. Na různých místech se v knize zmiňuje Masarykova snaha o sblížení s českými Němci a jeho nesporná vstřícnost. S tím ostře kontrastují nejrůznější varianty německého negativismu. Zcela vynechána je ale Masarykova nacionální propaganda za první světové války, nemluví se o Masarykově hesle o „švýcarském modelu“ a zmiňován není ani Masarykův parlamentní projev, v němž označil české Němce za cizince a kolonizátory. Příčiny tohoto zásadního opomenutí? Záměr? Náhoda?

Masaryk jako velmi schopný politik postřehl mobilizační potenciál některých hesel; byl si zároveň vědom, že politika vyžaduje kompromisů – dokázal v cestě za svým cílem využít příležitosti a vydával prohlášení, která by snad za jiných okolností formuloval opatrněji. Není třeba pochybovat o Masarykově upřímné snaze dosáhnout v ČSR národnostního dorozumění, starší prohlášení však – mj. právě pro sílu Masarykovy autority – vnášela do česko německých vztahů v ČSR nejeden problém.

IV.

Dalším tématem, nad jehož zpracováním je třeba udělat otazník, je mnichovská dohoda. Již rozložení textu – události let 1939–1946 zaujímají plné dvě třetiny práce a samotné okupaci je věnován větší prostor než vzniku ČSR a její existenci do r. 1938 dohromady – naznačuje, že pro výklad odsunu je klíčová samotná okupace a nikoli události, které předcházely Mnichovu: „…z české nenávisti po ,Mnichovu‘ vyrůstalo podhoubí, z něhož vysídlovací plány startovaly. To však není pravda celá. Tyto plány … mají v podstatě dataci až po 15. březnu 1939.“ Autoři sice připouštějí, že první úvahy o částečném odsunu českých Němců jsou skutečně spjaty s „Mnichovem“ (tzv. pátý plán a Benešova depeše z ledna 1939), a zohledňují to i ve svých závěrech, daleko větší prostor ale věnují okupačnímu teroru, hospodářské exploataci, vyhlazovacím plánům či setkání obyvatel Protektorátu s realitou koncentračních táborů v podobě tzv. pochodů smrti. (Přesvědčivě je podána Benešova snaha o kompromis a jeho příklon k radikálnímu postupu teprve v r. 1942, pod dojmem heydrichiády.) Shrnuto: „…zejména totální negativa nacistické okupace a nacistické války, která v podstatě zapříčinila i česko-sudetoněmecký rozchod…“

S tím můžeme souhlasit jen do jisté míry – bez nacistické okupace si nelze odsun představit v rozsahu, v jakém se uskutečnil. Na druhé straně sama myšlenka odsunu se skutečně zrodila spolu s „Mnichovem“ – byť tehdy jen v podobě územních ústupků a částečné výměny obyvatelstva – a především, jakkoli se průběhem války zvyšovala radikalizace odsunových plánů, smysl jim dával i nadále právě „Mnichov“ jakožto vyvrcholení určitého předchozího vývoje. (Jak ukazuje např. Peškův pamětní spis ze srpna 1939, který je jednou z příloh práce: „Československo se musí za každou cenu zbaviti těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR.“) Jinými slovy, chceme-li odsun vysvětlit jinak než jako prostou pomstu – ačkoli i tou nepochybně byl – je klíčové objasnit postoje českých Němců v druhé polovině 30. let a problém jejich politické odpovědnosti, nikoli rozsah nacistické represe. Obsáhlé líčení událostí, jež rozněcovaly „plamen české nenávisti doběla“, nebo tvrzení, že požadovat národnostní smíření po českém národu, který byl „tolik v okupaci bitý a ponižovaný“, je upřílišněné Lze je sice využít pro interpretaci odsunu jako odplaty – explicitně však zmíněno pouze jednou – ale již hůře pro opakovanou interpretaci odsunu jako preventivního „opatření proti možnému novému ohnisku politických konfliktů“, jako legitimního postupu „ve jménu takových hodnot, jakým bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti“.

Existuje ještě jeden důvod, proč by se práce věnovaná problematice odsunu měla dnes zabývat především „Mnichovem“ a jeho genezí. Je možné, že autoři chtěli vyvážit přístup – hojný zvláště v sudetoněmeckých publikacích – který období let 1939–1945 zpravidla přehlíží a jeho vliv na vývoj česko-německých vztahů nedoceňuje. Nemělo by nám však uniknout, že otázka postoje českých Němců k ČSR hrála zásadní úlohu nejen v době odsunu samého, ale že s postupem doby, jak se osobní zážitek okupace vytrácel, její význam stále sílil; troufám si tvrdit, že hlavním legitimizačním prostředkem odsunu je dnes v nejširších vrstvách právě ona. Má to logiku. Obhajovat dnes odsun okupačním terorem sice umožňuje věc do jisté míry vysvětlit a pochopit, obtížněji však obhájit. Pro nemalé množství lidí je to ale docela dobře možné, posune-li se interpretace odsunu k „Mnichovu“ jakožto výsledku dobrovolného rozhodnutí českých Němců opustit demokratickou ČSR ve prospěch nacistického Německa. Řečeno s autory: „…problém – byť postupné a také odstupňované – identifikace naprosté většiny sudetských Němců s nacistickým režimem. Příklon k nacismu byl v podmínkách demokratické ČSR – přes všechny nedostatky její národnostní politiky – koneckonců svobodnou volbou.“ V české politice jde např. tato pozoruhodná názorová jednota od KSČ na levé straně přes bývalého sociálně demokratického předsedu vlády Miloše Zemana až po ODS na straně pravé…

V knize bohužel chybí jakákoli teoretická klasifikace problému odpovědnosti. „Otázka viny“ není nijak precizována, různé kategorie odpovědnosti jsou směšovány. Např. individuální a kriminální odpovědnost s problémem kolektivní a politické odpovědnosti – účast některých zcela konkrétních lidí z řad českých Němců na okupační správě je autory bez dalšího vyložena jako úhrnná politická odpovědnost a jako legitimní důvod pro odsun. Autoři se vyhýbají i samotnému slovnímu spojení „kolektivní vina“ – jen jednou se objeví jako základ pro spojenecký přístup („Vysídlovací koncepty… se opíraly o dobovou představu ,kolektivní viny‘ všech Němců, kteří se nezapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho obětmi.“), přímo v souvislosti s odsunem českých Němců se neobjeví vůbec. Z jediné formulace, která se má podle autorů případné „kolektivní viny“ českých Němců týkat, nelze jasně vyvodit, byl-li tedy její princip použit, nebo ne. („Pokud jde o princip kolektivní viny, setrvává komise na stanovisku, na němž se shodla již v r. 1996 v Náčrtu výkladu německo-českých dějin od 19. století – Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: ,Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva.‘“). Stranou tedy zůstává i otázka, která z kategorií odpovědnosti a v jakém rozsahu byla pro odsun vlastně základem – odpověď sice v textu do jisté míry je, ale jen implicitně, a tudíž nejednoznačně. Chybí rovněž výklad rozdílu mezi zdůvodněním odsunu a jeho právním vymezením.

Odsun nebyl žádným dekretem prezidenta upraven přímo, pouze pro něj některé dekrety připravily půdu. Byl cílem exilu i domácího odboje již dlouho předtím, než pro něj některé dekrety vytvořily podmínky a než byl schválen vítěznými mocnostmi na postupimské konferenci. Byl aktem primárně politickým – výsledkem rozhodnutí ČSR, ale i vítězných mocností, jež vyrůstalo z přesvědčení o kolektivní politické odpovědnosti českých Němců. Jeho realizaci pouze částečně ovlivnily a dodatečně legitimizovaly některé právní kroky. Specifikaci osob, které budou do odsunu zařazeny, předcházelo rozhodnutí o samotném odsunu.

Představa o kolektivní politické odpovědnosti českých Němců se tedy odvozuje především z jejich postojů ve druhé polovině 30. let, zvláště od hlasování pro SdP. Tomu odpovídá i přístup autorů: V SdP jsou již od počátků shledávány „nemalé předpoklady pro akceptování idejí, s nimiž operovala Hitlerova strana“. Pro roce 1935 už se předpokládá silná nacifikace členské základny SdP. A obsáhle kniha popisuje sepětí SdP s politikou nacistického Německa. S tím vším je možno souhlasit. Při chvályhodné opatrnosti, s níž jsou interpretovány volební výsledky z roku 1935, je však s podivem, že výsledky voleb z prosince 1938 na územích odtržených od ČSR autoři vykládají jako příklon drtivé většiny Němců k nacismu. S ohledem na informace, které máme nejen o podmínkách prosincových voleb, ale též o konání obecních voleb v létě r. 1938 – tedy v podmínkách jistě mnohem demokratičtějších než volby prosincové – pokládám každou úvahu o názorovém obrazu českých Němců za krajně problematickou. Pokud už by měly být volební výsledky interpretovány, zasazoval bych se spíše za jejich výklad jako příklonu jisté, leč těžko zjistitelné části českých Němců k nacismu a souhlas nemalého, blíže však rovněž těžko zjistitelného množství s odtržením pohraničních území, založený především v sociálním očekávání.

Jistě, lze namítnout, že přes prvotní politické rozhodnutí byla právním základem odsunu odpovědnost individuální. Např. v dekretu č. 12/1945 o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku, jež se má týkat všech osob německé (a maďarské) národnosti bez ohledu na státní příslušnost (na první pohled zřejmá ukázka kolektivní odpovědnosti), najdeme ustanovení o možné výjimce, prokáže-li se aktivní účast v boji za zachování celistvosti a osvobození ČSR. Ale už sám fakt, že dekret primárně ustavuje plošnou odpovědnost všech Němců (a Maďarů) a z ní jsou pouze možné výjimky, celkem jasně ukazuje, že základem je princip kolektivní odpovědnosti. I když ponecháme stranou otázku, nakolik reálná aktivní účast v odboji byla, taková podmínka byla plošně stanovena právě a jenom Němcům (a Maďarům). Podobně v případě dekretu č. 33/1945, v němž je základem pro odejmutí československého občanství občanům německé (a maďarské) národnosti jejich státní příslušnost. Platnost dekretu je vztažena na období, kdy dekret nejen že neplatil na území, k němuž se váže, ale neplatil ani na území, které by bylo moci vydávající dekret podrobeno, ba nebyla mezinárodně uznána ani právní konstrukce, která pro vydání dekretů připravovala podmínky, všimněme si ale toho, že dekret je opět založen na plošné odpovědnosti, z níž mohou být pouze výjimky. Podmínky pro jejich udělení jsou stanoveny tak přísně – předpokládají pro vymezené období možnost svobodné volby – že účinnost dekretu, jakkoli formálně vychází z odpovědnosti individuální, je prakticky totožná s účinností, která by vycházela z odpovědnosti kolektivní.

V.

Tím, kdo má „rozumět dějinám“, je v tomto případě zjevně veřejnost. Svědčí o tom grafická úprava, velké množství fotografií, map a ilustrací i absence poznámkového aparátu. Neméně pádným důkazem může být, že podkladem pro knihu byly starší informační materiály Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR pro výuku dějepisu. Vezmeme-li pak v potaz ještě další věci, nebudeme daleko od pravdy, označíme-li Rozumět dějinám za oficiální či státem autorizovaný výklad českých dějin.

Aby nedošlo k nedorozumění: Netvrdím, že autoři psali dílo na politickou objednávku nebo že by se zpronevěřili svým vědeckým zásadám. Nepodezírám Ministerstvo kultury ČR, že by na ně vyvíjelo nátlak, že by se do knihy snažilo promítnout obraz vládní zahraniční politiky. Ale fakt je, že vláda podpořila a legitimizovala pouze jeden z možných dějinných výkladů. A to ten, který se do značné míry shodoval s jejím zahraničněpolitickým a vlastně i vnitropolitickým postojem.

Přes všechny zmiňované výhrady knihu opravdu oceňuji. Její hodnotící rozměr sice nelze zakrýt, autoři dějiny „soudí“ a sílu jejich verzi dodává především vnější moc, v knize je mnohé naznačeno, ale často nedořečeno. Bude-li ale vždy zohledňována deklarovaná neukončenost, představuje tato syntetická práce dobrý základ pro odbornou i nejširší veřejnosti otevřenou diskusi, která nebude jen diskusí o česko-německých vztazích, jejíž rozvodněná řeka se po nedávném sporu o symbolické ocenění německých antifašistů znovu vrací do svého podzemního koryta. Může napomoci i širší diskusí o metodologii historických věd – o tom co, jak a proč historik dělá, dělat může nebo dělat má. A současně diskusi o historickém sebepochopení české společnosti, o české identitě – o tom „odkud jdeme“, „kdo jsme“ a „kam míříme“. A přirozeně také, má-li vůbec smysl se na to ptát…

Martin Polášek (1979) je doktorandem na Ústavu politologie FF UK.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Jaroslav Opat: Neberme dějinám, co jejich jest

Jiří Vančura: My čeští vlastenci

Peter Glotz: Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.