Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Milan Znoj – Josef Škvorecký

Milan Znoj – Josef Škvorecký

Polemika nejen o pětačtyřicátém

V Listech 3/2005 uveřejnil Milan Znoj úvahu Radost správná a nesprávná a Evropská unie, na niž v následujícím čísle odpověděl Josef Škvorecký článkem Radost z konce války a uzlový bod historie? Redakce vděčně přijímá ochotu obou autorů pokračovat v polemice, která se na příkladu jednoho krátkého období dotýká nejpodstatnějších otázek našich poválečných dějin. Živý ohlas jejich textů dokládá ostatně nejen dopis Igora Pleskota, zveřejněný na začátku tohoto čísla, ale i příspěvek Jiřího Vančury, který následuje.

Milan Znoj: Vzpomínky nestačí

S obecnými soudy o dějinách je potíž, ale člověk nemusí být hned idiot, když se jich dopouští. Josefu Škvoreckému se nezamlouvá moje úvaha, jež staví na tezi, že porážka nacismu a spřízněných démonů ve světové válce byla a dodnes je směrodatná událost pro Evropu. To zase není až tak šokující prohlášení, aby někoho zvedlo ze židle, a tak bych řekl, že Josefu Škvoreckému zřejmě vadí až následné argumenty, jež na uvedenou tezi roubuji coby její odnože: jednak že komunismus a nacismus není totéž, a jednak že Pražáci vítající v květnu 1945 Rusy a Plzeňáci vítající Američany měli stejnou radost a v obou armádách viděli spojence a osvoboditele, a pokud bychom zásadní politický rozdíl mezi nimi udělali a tvrdili, že jedni vítali osvoboditele a druzí naopak komunistické tyrany, museli bychom dojít k závěru, že nebylo valného rozdílu mezi Pražany tancujícími v roce 1945 ruského kozáčka na Letné a Pražany hajlujícími v roce 1942 na Staroměstském náměstí. Nevím, možná je tato úvaha vadná, ale čekal bych protiargument. Josef Škvorecký nicméně vsadil na vzpomínky pamětníků a na Williama Blakea. Se vzpomínkami se nedá polemizovat, protože člověk je prostě má a to mu nikdo nevezme, dokud si je sám nepřizpůsobí nové době. Nemám jediný důvod pochybovat o vzpomínkách, které Josef Škvorecký uvádí. Nicméně troufám si tvrdit, že přitom využívá dvojího narativního kouzla. Předně každá uvedená osobní vzpomínka vlastně není osobní, ona je uvedena, aby podala obecnější výpověď o své době a svým kouzlem odhalila její širší smysl (proto mezi osobními vzpomínkami klidně může figurovat filmová scéna z Wajdova filmu, má totiž stejnou roli). Za druhé Josef Škvorecký vrší jednu vzpomínku na druhou, přitom se přezíravě dívá na můj pokus o obecný argument s tím, že je to idiocie sui generis, jak to pěkně dokládá citátem z Blakea, ale přitom dává jedna a jedna dohromady, aby předložil tezi opačnou té mojí. Baterie vzpomínek totiž slouží coby důkaz obecné teze, že v roce 1945 jedni vítali americké osvoboditele, druzí naopak sovětské okupanty a že směrodatnou událostí evropskou ve 20. století nebyla porážka nacismu, ale pád komunismu.

Může být, ale několik osobních vzpomínek mě nepřesvědčí. Je to půda svým způsobem neuchopitelná. Těkavé vzpomínky nicméně mohou být v obecnější výpověď přetaveny literaturou, což neumím, anebo vědou, o což se pokouším. Nevím, proč z toho dělá Josef Škvorecký spor mezi idiotským rozumem a osobní hodnotou. Měl jsem jeho knihy rád, protože vůči idiocii světa v nich hájil práva střízlivého ironického rozumu. Doufám jen, že to nebude osobní vzpomínka.

Josef Škvorecký: Nedorozumění nebo co

Především se chci omluvit za toho Blakea. Bylo to nevhodné, a když jsem článek po sobě redigoval, několikrát jsem to škrtl a zase to tam dal, protože mě popouzelo to silné slovo v závěru článku Milana Znoje, jehož souvislost a oprávněnost mi poněkud unikala. Šlo snad o názor, že mezi nacismem a komunismem je značná podobnost (všimněte si, prosím, neříkám, že je to totéž)? Anebo šlo o názor „proroka s kamennou tváří“, který tvrdí, že „demokratická nová Evropa je vlastně ta stará národně socialistická“? Opakuju, že knihu Johna Laughlanda jsem nečetl, ale o nápadných podobnostech nebo často i o totožnostech nacismu a komunismu existuje dost bohatá literatura v oblasti slavistiky, historie a politologie. Jinak promiňte mou neinformovanost: opravdu ale někdo tvrdí, že poválečná nová Evropa „je vlastně ta stará národně socialistická“? Pak má Milan Znoj pravdu: to je pitomost. A jenom na okraj: termín Nová Evropa je titul Masarykovy knihy, kterou psal za války v Americe a v Rusku, vydal nejdřív anglicky a francouzsky, a teprve roku 1920 česky… Odvažuje se „prorok s kamennou tváří“ tvrdit, že Hitler to převzal z tohoto zdroje?

Také mi není jasná Znojova argumentace začínající slovy: „…Pražáci vítající v květnu 1945“ a končící: „…a Pražany hajlujícími v roce 1942 na Staroměstském náměstí.“ Snažil jsem se věc ujasnit tím, že místo dvojice „správná a nesprávná radost“, kterou použil Milan Znoj, jsem se pokusil dosadit podle mě přesnější dvojici „radost nezkalená a zkalená“. Není prostě pravda zobecnění, že „Pražáci vítající… Rusy a Plzeňáci vítající Američany měli stejnou radost a v obou armádách viděli spojence a osvoboditele“ (zdůrazněno mnou). To zobecnění by bylo pravdivé, kdyby všichni ti vítající v Praze, v Plzni a jinde byli nevědomí mladíčci nebo dospělí, kteří si o Sovětském svazu nepřečetli nic jiného, než co napsal Fučík, S. K. Neumann a podobní, anebo přesvědčení komunisti. Snad Milan Znoj uzná, že takové zobecnění — „Pražáci vítali… Plzeňáci vítali… se stejnou radostí“ — je zobecnění neoprávněné. Paradoxní pravda je, že ti upřímně jásající, aniž to věděli, vítali de facto reprezentanty budoucích „komunistických tyranů“. O tom, jestli rozdíl mezi Pražany „tancujícími kozáčka“ a Pražany „hajlujícími na Staroměstském náměstí“ je rozdíl „valný“ nebo jiný, nemohu rozhodnout, nejsou na to statistiky a do duše těch hajlujících nikdo neviděl. Řekl bych však, že s výjimkou pranepatrné hrstky skutečných kolaborantů a pomýlených mladíčků z Kuratoria (zdaleka ne všichni, co do Kuratoria chodili, byli takoví), měli ti lidé v duši prostě strach. Ty dennodenně vylepované červené plakáty s hrůznými seznamy (…za schvalování …s celou svou rodinou…) strach věru naháněly: doslova každý se mohl ocitnout na takovém plakátu. A ti vítající Rudou armádu? Velmi mnozí měli ne-li strach — bezprostředně nic nehrozilo — tedy obavy z budoucnosti. Jak se brzo ukázalo, oprávněné.

Hlavní teze Milana Znoje, že nikoli pád komunismu, ale pád nacismu byl rozhodující událostí v historii Evropy, určitě platí pro Západní Evropu. Bez Ameriky, jejíž vojáky Plzeňáci ve své většině tak nadšeně vítali, a nebýt (s Amerikou související) demokratizace Západní Evropy — a chcete-li socializace v podobě britského „welfare“ státu — nebylo by možná na světě síly, která by historicky tak brzo dokázala zničit Sovětský svaz. Ať to je, jak to je, teprve po tomto zničení se našemu národu (a Polákům, Maďarům, Rumunům atd.) podařilo vyjít zpod okapu.

To si aspoň myslím.

Obsah Listů 5/2005

Celá polemika:

Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Josef Škvorecký: Radost z konce války a uzlový bod historie?

Milan Znoj, Josef Škvorecký: Polemika nejen o pětačtyřicátém

Jiří Vančura: O radosti do třetice


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.