Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Ladislava Chateau: Francie 1944: nadšení a lynčování

Ladislava Chateau

Francie 1944: nadšení a lynčování

Vylodění v Normandii v červnu 1944 předznamenalo osvobození Francie i okupované Evropy. K atmosféře veselí, jásotu, vojenských přehlídek a salv na počest hrdinů patřily i zmatené pocity a obavy, končil život válečníků a začínaly všední dny, začalo však i vyřizování účtů: zajatci, soudy, popravy a lynčování – les femmes tondues – jev jdoucí napříč osvobozenou Evropou, zapomínaný historiky, ale důležitý pro pochopení společnosti v době války a v okamžiku vítězství.

Od roku 1943 až do roku 1946 se ve Francii lynčování jako forma trestu masivně uplatňovalo; více než dvacet tisíc žen, každého věku a všech profesí, podezřelých z kolaborace s Němci, bylo ostříháno dohola. Trest byl vykonáván ve věznicích, v bytech, na veřejných prostranstvích, ačkoliv nikdy žádný trestní ani civilní soud žádnou ženu k takovému trestu neodsoudil. Oholené ženské hlavy znamenaly, že čistka proběhla, byla viditelná; fotografie holohlavých žen byly veřejně vystavovány, publikovány. Hlavní hrdinka slavného filmu Hirošima, má láska, natočeného podle stejnojmenného románu Marguerity Durasové, je „holohlavá z Nevers“; dvacetiletá dívka zamilovaná do německého vojáka, posléze zabitého při osvobozování, je potrestána, zlynčována. „…naložili mě do kamionu a odvezli na Champs de Mars. Tam mi někdo řekl, že mě ostříhají… Cvakání nůžek na mé hlavě mi bylo úplně lhostejné. Když skončili, tak mě asi třicetiletý muž vyvedl na ulici…“

Lynčování byl brutální trest, který zasahoval lidskou důstojnost, integritu; nenávist, touha po odvetě, misogynie a nadšení z vítězství se spojily v jedno. Ženy byly postihovány za členství, ve Frauenschaftu, v kolaborantských organizacích, zvláště v Légion des volontaires français contre le bolchevisme (LVT), v Parti populaire français (PPF), v Légion tricolore, za dobrovolnou účast na práci pro říši, stejně tak za obchodování s okupanty, za udavačství a za sexuální vztahy s les Boches, s Němčoury. Nejvíce žen, pětasedmdesát procent, však bylo trestáno za intimní, milostné styky, v pojmech tehdejšího slovníku – za du dodo, za hajání, collaboration horizontale, za horizontální kolaboraci nebo jako genre spécial, zvláštní případ. Nikdy však za homosexualitu.

Každodenní život přinášel četné kontakty s německými vojáky a nabízel tak nespočet důkazů o zradě, o spiknutí; společné procházky, posezení v kavárnách, vzájemné návštěvy. „Sexuální kolaborace“ neunikla nikomu, každý si jí dobře všímal, veřejné mínění i odboj byly v tomto směru zajedno.

Nařízení z 26. prosince 1944 definuje, co všechno lze považovat za „zločin proti národní důstojnosti“. Zdá se však, že ve věcech právních už taková shoda nepanovala; jedni si přáli vyhovět lidovému vkusu, chtěli, aby „hříšnice“ byly veřejně trestány, protože to odpovídalo jejich představě o spravedlnosti, o trestu za porušení pořádku. Jiní, včetně ministerstva spravedlnosti, se však právem obávali takové potupné praktiky legalizovat; obávali se, že takový postup by příliš rozvracel sociální klima. Nicméně v mnohých městech, v Besançonu, v Caen, v Belfortu byly obviněné ženy systematicky tvrdě souzeny a odsuzovány, ne ovšem k ostříhání vlasů, ale k jiným trestům. Avšak policejní prefekt ve Vosges dospěl k jinému závěru, když prohlásil: „Stávající právní úprava nedovoluje trestat sexuální styk s okupantem, neboť na ženy, které nehledaly Němce, ale muže, je třeba pohlížet odlišně, a to se jen obtížně dokazuje. V politováníhodných případech, kdy jde o ženy vdané nebo dokonce manželky válečných zajatců, směřuje politická vůle k tomu, aby se na nedostatečnost právní úpravy v tomto směru zapomnělo…“

Zvláštní kapitolou pak byly bordely, hojně navštěvované německými vojáky; domácí odboj provedl několik úspěšných atentátů na nevěstince v Tours, v Arles i v Marseilli. Zdá se však, že obyčejná prostituce byla považována za méně nebezpečnou, než prostitution de l’ âme, prostituce intelektuální, ženě-intelektuálce se dostalo titulu „doktorka Kollaborateur“. Morální odsouzení žen, které se „nechávaly vidět“ s Němci, se projevovalo i ve slovním označení: putain, děvka, poule du luxe, luxusní slepice, hétaďre, hajtra, garce, mrcha, courtisane, kurtizána.

Trest se vykonával veřejně v centru měst, v Paříži u l’Arc de Triomphe, před pařížskou radnicí a na Montparnassu, i každá vesnice měla místo, kde stříhala své hříšnice. Podle tvrzení Elsy Trioletové bylo v Montélimar ostříháno 0,15 procent žen z celkového počtu obyvatel, v Clermont-Ferrandu asi 0,06 procent, v departementu Oise z celkového počtu 397 tisíc bylo takto potrestáno dvě stě osmdesát šest žen. Jean-Paul Sartre v Combat z 2. září 1944 píše o sebevraždách, které ze zoufalství spáchaly ostříhané ženy. Některé ženy často uváděly na svoji obhajobu opravdovou lásku – marně, neboť láska nebývá slučitelná s politikou. Jedna dívka ze Saint-Clément se bránila tím, že německý poddůstojník, se kterým krátce chodila, pomáhal jejímu těžce nemocnému otci. Když byl odvelen jinam, tak už s žádným Němcem nikdy nechodila. Jiné svědectví podává dopis, uložený v archivu, ve kterém německý voják píše špatnou francouzštinou: „Má drahá, milovaná Jeanne…, odveleli nás jinam. Nemohu na Tebe zapomenout… Jeanne, čekají nás velmi tvrdé boje, ale já věřím v milosrdného Boha, že nedopustí, abychom se už nikdy nesešli (…).“

Stříhány dohola byly i ženy zaměstnané jako sekretářky v německých podnicích, posluhovačky v německých rodinách, servírky nebo prodavačky, často přezdívané filles pour les Allemends, holky pro Němce. Odbojový časopis Défense de la France i poválečný tisk je často vykresloval jako svůdnice: s nakadeřenými vlasy, s načerveněnými rty, s nápadnými náušnicemi a s kožešinovými límci… Noviny psaly o tom, že v Troyes bylo lynčováno několik žen, které se „zneuctily za pár marek“. Marky byly důkazem kompromitujícího chování.

Nedostatek jídla, uhlí, léků, cigaret i oblečení hrály jistě v té době nemalou roli; shánění základních věcí byl každodenní vyčerpávající program; každý potravinový lístek navíc, každá čokoláda nebo pár punčoch bylo ulehčení, známka luxusu, kterou nabízel milostný vztah s okupantem. Několik dívek ze Saint-Rémy-de-Provence se schovalo v okolních vesnicích, byly ale pochytány, svázány, přivedeny do města a na náměstí ostříhány, jejich soudci je pomalovali hákovými kříži a pak hnali městem. Faire l’amour s Němcem bylo jednoznačně považováno za kolaboraci a ženu stihl tvrdý potupný trest i v tom případě, že svým počínáním nikoho neohrozila, ani neovlivnila průběh války; mezi trestem a nebezpečností činu byl tedy velký nepoměr.

V Montpellier bylo třiadvacet žen provdaných za německé vojáky uvězněno. V Charente, v oblasti kontrolované partyzány, dochází k lynčování už 31. července 1944, v Châteauroux je hned 8. května 1944 zlynčováno asi dvacet žen, lynčování vypuklo i v la Rochelle a v Saint-Nazaire, v Mulhouse začalo lynčování už v noci na 31. května 1944, tedy ještě dříve než došlo k vylodění v Normandii.

Zejména váleční zpravodajové přinášeli zprávy o tom, co se děje; nejznámější z nich Robert Capa a Lee Millerová zaznamenali četná svědectví, cenné jsou i amatérské fotografie místních fotografů. V dopise přítelkyni Lee Millerová píše: „…zahlédla jsem čtyři dívky, které přinutili pochodovat městem, chtěla jsem je vyfotografovat, přihlížející dav se domníval, že patřím k vojákovi, který je chytil, najednou mě dav začal objímat, líbat a gratulovat, zatímco na ty nešťastnice dopadaly facky a plivance…“

Na fotografiích z té doby je vidět oběť, která se nedívá do objektivu, je vidět i holiče, vlasy spadlé na zem nebo zdvižené jako lovecká trofej, je vidět lynčované ženy sedící na židlích, někdy se svázanýma rukama, často v doprovodu eskorty. Na některých fotografiích je žena nucena pózovat s hitlerovským pozdravem, s hákovým křížem na čele; existují i fotografie nahých holohlavých žen na kárách, vystavené pokřiku davu; známá je fotografie „char des collaboratrices“, kára se zrádkyněmi, ze Cherbourgu, na otevřeném náklaďáku stojí mladé holohlavé ženy v potrhaném oblečení, auto je obklopeno rozzuřeným davem. V bezprostřední blízkosti lynčovaných jsou na všech fotografiích dobře vidět ozbrojené muži v uniformách, v pozadí pak stojící ženy a děti, opodál přihlížejí zvědavci a lhostejní pozorovatelé. Muži v uniformách jsou pravděpodobně policisté, vojáci, ale také, podle mnohých svědectví – résistants de septembre, zářijoví odbojáři – jak Francouzi posměšně nazývali ty, kteří začali bojovat, když už bylo po bitvě, nebo ty, kteří se k bojujícím jednotkám přidali až na poslední chvíli; mnozí z nich měli sami ledaco na svědomí a jen rychle převlékli kabáty.

Naproti tomu v Orly k žádnému lynčování ani k drancování nedocházelo, přestože výbor provádějící čistky požadoval, aby skupině šesti žen byly oholeny hlavy. Podobně tomu bylo i ve Štrasburku, odkud je minimum zpráv o lynčování a o drancování. Zdá se, že tam, kde se podařilo udržet autoritu, dalo se brutalitám zabránit. Historik Fabrice Virgili zaznamenal ve své knize La France „virile“ četná svědectví dokreslující atmosféru té doby, vztah mezi jednotlivcem a davem, když popisuje lynčování v La Mure, kde dav napadl tři ženy, které se vrátily z Německa, kam se dobrovolně přihlásily na práci. Pětadvacetiletá vdova viděla, že na náměstí lidé bijí jednu z žen, „tak jsem k ní šla a dala jsem jí facku, chtěla jsem tak pomstít svého manžela, kterého Němci zastřelili,“ uvedla později. Jednatřicetiletý holič, kterého přivedli na náměstí, aby těm ženám oholil břitvou hlavy, k tomu později řekl: „Když jsem přišel před radnici, tak žádná z nich už vlasy neměla…“

Vojákům spojeneckých armád se občas podařilo vyrvat davu jeho oběť; jak uvádí Fabrice Virgili, polský důstojník zachránil několik „prostitutek“ a Samuel Marshall ve Virgilově knize vzpomínal, jak s křikem „Dejte jim pokoj, všichni jste zrádci!“ ochránil před lynčováním tři mladičké Francouzky.

K milostným vztahům mezi Francouzi a něžným pohlavím příslušnic nepřátelského národa však docházelo také, na celém území, zvláště pak na druhé straně Rýna, muži totálně nasazení na práci nebyli vždy lhostejní k půvabům německých žen, stejně tak existují četná svědectví o milostných vztazích mezi francouzskými zajatci a německými dívkami. Takové vztahy často usnadnily nelidské podmínky, nejednou zachránily i život a stávalo se, že měly i magický účinek, silnější než nacistická propaganda, a nejeden Němec, Němka skrze něj prohlédli a otočili.

Milostné vztahy mezi muži okupovaných národů a příslušnicemi „vyšší rasy“ vznikaly ve všech zemích. Muže však nepostihl žádný trest, žádné lynčování, o jejich sexuálním životě v době války se vždy diskrétně mlčelo. Lynčování ve smyslu ostříhání dohola byl specifický trest, který byl určen výhradně ženám, byl nepochybně příkladem jejich nižšího, podřízeného postavení. Mužská sexualita zůstávala totiž nedotknutelná, byla jejich soukromou mužskou záležitostí, muži byli v tomto směru zcela svobodní; jen ženské tělo bylo chápáno jako vlastnictví, jako národní majetek, a proto muselo být degradováno. Lynčování a ponižování bezbranných žen a dívek v sobě obsahuje zvrácený sexuální prvek; lynčování nebylo trestem za sexuální vztah s nepřítelem, ale sexuálním trestem za styk s ním.

Paříž byla osvobozena 25. srpna 1944, k poslednímu lynčování na francouzském území došlo v roce 1946. Lynčování byl také symbolický trest a symboly, jak známo, mají svůj efekt. Přestože jde o trest hojně uplatňovaný ve všech osvobozených zemích, jen ve Francii a v Dánsku, kde se z podobných vztahů narodilo více než pět tisíc dětí, byl tento jev předmětem větší pozornosti a zabývají se jím historické studie, články a publikace. I to vypovídá o mnohém…

Ladislava Chateau

Obsah Listů 5/2005

Související články

Ladislava Chateau Francie 1944: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel!

Štěpán Steiger: Konec francouzského sociálního modelu

Rozhovor s Markem Edelmanem: Nelitovat Němce


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.