Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > S Guillermo Lemou hovoří Markéta Pilátová

S Guillermo Lemou hovoří Markéta Pilátová

Neměli bychom opouštět ulici

V Latinské Americe se říká: obrať kámen a najdeš pod ním básníka. Jeden z nich, Guillermo Lema (1964), básně píšící ekonomický poradce přestál argentinskou finanční krizi a se svou experimentální tvorbou předstoupil před mladé publikum v Olomouci na festivalu Poezie bez hranic. Před tím se pokusil vysvětlit, proč se v dnešní Argentině žije s větším strachem něž dříve.

Jak jste prožíval, když tisíce vašich spoluobčanů v době nedávné krize opouštěly Argentinu? Říká se, že ji mohli podržet nad vodou, kdyby neodešli.

Já je chápu. Cítíte velkou depresi, zklamání, když přijdete o všechno. Krize se v naší zemi opakovaly cyklicky a trvají příliš dlouho, třeba deset let. I za vlády junty, což bylo jedno z nejhorších období argentinské historie vůbec, nás něco spojovalo: odpor vůči vojákům. Jsme národ vytvořený především imigranty z Evropy, máme za sebou evropské dědictví. Argentinci hodně četli, uchylovali se k umění, zejména k literatuře, a toužili intelektuálně růst. Pochybuju, že jinde jsou knihovny tak dobře zásobené sociologickou, filosofickou a historickou literaturou jako v Buenos Aires. Když jsem studoval a na univerzitu přijel nějaký světový filosof, bylo na jeho přednáškách beznadějně narváno.

V 90. letech, kdy vládl prezident Menem, začalo převládat konzumní chování, přepadla nás duševní lenost. Najednou jsme si mohli dovolit kupovat spoustu věcí a nikdo se moc neptal, jak je možné, že tak prosperujeme. Ten sen o úspěchu byl falešný. Pak přišla krize.

Poslední krize prý nejvíc zasáhla argentinskou střední třídu. Jak je na tom dnes?

Myslím, že se pomalu vzpamatovává, to je dobré. Horší je, že se čím dál víc prohlubuje propast mezi ní a lidmi opravdu chudými. Dřív jsem nevídal třeba takovouto scénu: když se v noci zavírají v centru McDonaldy, přijede náklaďák, který odváží odpadky a zbytky jídla. Čekají na něj děti a ty se pak na něj vrhnou a snědí ty zbytky. Je to… degradující. Možná by se těm dětem mohly rozdávat na zbytky hamburgerů alespoň nějaké čisté tácky. Další příklad: cartoneros jsou dnes už sociologickým fenoménem, o němž se píšou odborné knihy

Co to je?

Cartoneros, sběrači papíru, kartoňáci. Tento původně okrajový jev má dnes masivní podobu. Každý den vyjíždí z okrajových čtvrtí Buenos Aires zvláštní vlaky financované vládou – říká se jim trenes blancos, bílé vlaky, které vozí cartoneros do centra. Hledají po městě papír a za pár pesos ho vyměňují ve sběrnách. Je to dnes jeden z typických výjevů v Buenos Aires. Každý kartoňák má vozík ze starého kola nebo z vozíku ze supermarketu. Vlaky, které je přivážejí do města, nemají sedadla, aby se tam s těmi vozíky vešli. Lidé kvůli nim třídí odpad, papír a kartóny se dávají zvlášť, dávají jim taky jídlo a respektují je, i když s vozíky překážejí na plných silnicích.

Zdá se taky, že se zvětšila propast mezi centrem, luxusním, evropsky vyhlížejícím, nádherným Buenos Aires, a villas chudinských čtvrtí na okrajích.

Villas vždycky existovaly, vznikaly živelně, tak jak se rozšiřovalo Buenos Aires a jak do něj přicházeli lidé z vnitrozemí za prací. Ti si nemohli dovolit koupit nebo pronajmout byt. Postavili si chatrč z plechu nebo z papíru za městem a postupně ji pak třeba proměnili v malý domek. Ve villas žili vždycky ti nejchudší, ale dřív nebylo nebezpečné se tam vypravit.

A vypravoval jste se tam?

Chodil jsem tam za kamarády hrát fotbal, když jsem byl malý. Nikdy tam nebylo tolik násilí a drog jako teď; nemluvím o drahých drogách, jako je kokain nebo heroin, mluvím o „improvizovaných“, o čichání toluenu desetiletými dětmi nebo přílišném kouření floripondia – omamné rostliny, z níž se balí cigarety. Tohle začalo v osmdesátých letech, kdy se začal hroutit národní průmysl, podkopaný už za neoliberalismu Martineze Oze, a vystupňovalo se to v období krize na konci 90. let. Jistě, není to jako třeba ve Venezuele nebo v São Paulu, kde na každém metru hrozí, že vám někdo přiloží nůž na krk, ale v Argentině nebyl nikdo na násilí tohoto typu zvyklý.

Taky cartoneros se nevyhýbá zločin. Mezi kartoňáky se často mísí zloději, kteří s nimi chodí od domu k domu a mapují poměrně snadno terén, takže třeba zóna kolem nádraží Núñez, dřív jedna z nejklidnějších a nejbezpečnějších čtvrtí, je poměrně nebezpečná a spousta obchodů a bytů byla vykradená díky tipům falešných kartoňáků.

Projevuje se ekonomická krize a to, co přináší, v argentinské literatuře?

Existují dva proudy. Jeden odráží argentinskou realitu přímo, jeho autoři píší například o korupci buenosaireské policie, o současném násilí… Zajímavé je, že jako by už předem počítali, že jejich knihy budou zfilmované. Vůbec to neodsuzuju, spisovatelé potřebují peníze. Patřím ale spíš do jiného proudu. Taky svým způsobem krizi reflektuju, ale z jiného úhlu. Nejsem tak realistický, mám dojem, že spisovatel vždycky musí k realitě něco dodat, snažím se být pořád překvapený, nesnažím se tolik porozumět, proč je realita taková, jaká je.

Co by si člověk měl vybrat v Buenos Aires v knihkupectví, aby si udělal co nejpřesnější obrázek o současné argentinské literatuře?

Asi bych doporučit zajímavou věc, která je v argentinských literárních kruzích v módě. Vydávají se antologie povídek na nejrůznější témata a vybíráni jsou výborní spisovatelé, kteří ovšem moc nepublikují, protože v dnešní prekérní době není jednoduché něco vydat.

Pro Latinskou Ameriku jsou opakující se krize, převraty, časté násilí, mučení vězňů charakteristické… Je možné vystopovat kořeny toho všeho?

Nevím, jestli se to dá brát jako všeobecné vysvětlení, ale pokusím se o ně. Myslím, že násilí stálo už u samého zrodu naší společnosti. Všimněte si, že slovo coger, které v latinskoamerické španělštině užíváme pro sexuální styk, znamená v evropské španělštině „něco si vzít, uchopit“. Pro sexuální akt používáme tedy vlastně termín pro znásilnění. Ta metafora možná vysvětluje mnohé.

Jak to vzniklo?

Zatímco lidé, kteří osídlovali severní Ameriku, s sebou měli ženy, španělští conquistadoři při dobývání jižní Ameriky přepluli oceán sami, bez rodin. Ti i ti samozřejmě vraždili Indiány, ale španělští muži hromadně znásilňovali Indiánky. Už na počátku latinskoamerické společnosti tak vznikaly násilné vztahy, navíc děti narozené z těchto vztahů nechtěli znát ani Indiáni, ani Španělé. Ten model zůstal, i když padlo španělské impérium a přicházeli evropští emigranti. Do jisté míry se opakuje pořád: stále platí, že každá firma zaměstná stokrát raději blonďatou sekretářku, která nemá žádné indiánské nebo smíšené rysy. Dělnické profese jsou téměř bez výjimky zastoupené Indiány nebo mestici.

Takže kořenem současného násilí a problémů mohou být dávná násilí rasová. Jinak si nedokážu vysvětlit všechny ty šílené praktiky vojenských junt, mučení, zmizelé lidi, shazované do moře z letadel. Navíc tu je lhostejnost vůči zjevnému násilí. Kdo v kruzích střední třídy zkusil mluvit o zmizelých lidech v sedmdesátých letech, mohl slyšet: „No když zmizel, taky asi bylo proč, asi něco udělal…“

Jak z toho ven, co může dělat běžný Latinoameričan, potomek dávných násilníků?

Věřím v původní význam slova politika, což znamená zaujmout své místo v polis. Najít si ve společnosti své místo, kde by mohl člověk dělat něco užitečného a dobrého. A nebýt pasivní. Měli bychom chodit na demonstrace a požadovat po současné vládě, aby zlepšila bezpečnostní situaci. Neměli bychom také opouštět ulici, tradiční prostor pro setkávání, korzování, popíjení kávy, v němž teď vládne nejistota. Když se stáhneme z ulice, bude to zásadní prohra… A také by bylo fajn, kdyby si běžný Argentinec přestal idealizovat skvělou argentinskou kulturu, vzdělanost a podobné věci, protože dokud nám nedojde, že jsme pořádně v hajzlu, nikdy se nic nezmění.

Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci a jako redaktorka v týdeníku Respekt.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Jiří Kunc: Jak vyhnat prezidenta, vzor Bolívie

Ivo Barteček: Češi a Slováci v Jižní Americe

Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc: Sen o jiné Brazílii


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.