Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Jiří Kunc: Kubánská nástupnická krize

Jiří Kunc: Kubánská nástupnická krize

Kubánská nástupnická krize

Jičí Kunc Jiří Kunc

Režimy, v nichž hraje vysoce vyčnívající úlohu jediná osobnost, se vyznačují dlouhověkostí a trvanlivostí. Politolog by se ale nepodepsal pod laciné teorie o jejich biologickém determinismu, tedy že je třeba čekat na fyzický konec onoho jedince, protože jinak by všechny dobře míněné snahy o přechod k demokracii skončily krvavě. Zato zná pojem nástupnická krize, bohatý na historické příklady.

Když se řekne Kuba, leckdo si vybaví doutníky, světovou špičku, druhdy u nás relativně levné – dnes byste si za cenu jednoho kusu mohli pořídit nocleh ve skromnějším hostalu. Jiní si vzpomenou na neuvěřitelně sladký třtinový cukr se zvláštní tropickou vůní. A někdo zase na kubánský rum se třemi odstíny a myriádou koktejlů, které se daly namíchat. Původně byl znám po celém světě pod jménem Bacardi, ale Kuba záhy po revoluci prohrála mezinárodní spor o značku, a tak dnes může nápoj podle starých receptů, byť vyráběný méně zkušenými mistry, soutěžit pod novým názvem Kubánský rum na mezinárodním trhu už jen kvalitou. Výraz soutěžit není ovšem přesný: nelítostné soupeření přesahuje běžné pomlouvání konkurence do mezinárodněpolitické roviny, takže lze klidně hovořit o válce.

Majitelé firmy Bacardi se totiž nespokojili s vítězstvím své značky, nýbrž se pustili do boje – a už jsme v politice – za svržení vlády Fidela Castra libovolnými prostředky. Zaštítěni ohromným bohatstvím a za vydatné pomoci dalšího miliardáře a obratného lobbisty Jorgeho Mase Canosy (až do jeho smrti 1997) zakládali různé legální i na hraně zákona mezi politikou a terorismem se pohybující organizace. Personál pro akce si najímali hlavně mezi čerstvými kubánskými přistěhovalci do USA, příslušníky americké mafie a bývalými spolupracovníky CIA, ale i mezi těmi, kteří na Kubě zůstali. (Chcete unést kubánské letadlo nebo do něj alespoň umístit bombičku? Prostředky jsou k dispozici. Jste ochotni provést nějakou záškodnickou akci, třeba sabotáž v kubánském cukrovaru? Peníze se najdou). V diplomatické rovině pak všechny aktivity proti Havaně vede mladá generace kubánských Američanů z křesel v Kongresu USA – Robert Menéndez z New Jersey, z Floridy pak Ileana Ros-Lehtinenová a hlavně Lincoln Díaz Balart. To je zeť první manželky Fidela Castra Mirty Díazové Balartové (také firma Bacardi). Také Mas Canosa jednoho svého syna dodal do politiky, ale s výsledkem žalostným; raději ho stáhl do tepla businessu. Z toho vidíme, že svět kubánské emigrantské reprezentace není zase tak veliký. Představuje však špičku mocné nátlakové skupiny, která prosadila už několik federálních zákonů (vesměs ve smyslu zostření protikubánského tažení). Žádný kandidát na prezidenta USA neopomene před cestou do států, kde žije silná kubánská komunita – hlavně na Floridě a v New Jersey, učinit pár gest nebo prohlášení, aby si ji naklonil.

Prozatím jsme vzpomněli doutníky, cukr a rum, a to hlavní přitom zůstalo neúplně pojmenováno. Tady už neplatí, že někdo si vzpomene: kdokoli slyší slovo Kuba, vybaví se mu Fidel Castro jako synonymum revoluce a celé její padesátileté klikaté cesty. Někdo pak cítí potřebu dodat několik hanlivých přívlastků bez ohledu na společnost, ve které se nachází (nikdo by nevěřil, jak hrubě dovedou mluvit někteří američtí prezidenti, včetně toho stávajícího), jiný zase hned začne hovořit o člověku, který celému ostrovu poskytl národní důstojnost a mravní sílu překonávat potíže.

Je tedy Kuba velká, nebo malá? Jak kdy. Až do Castrova povstání zajímaly kubánské záležitosti jen několik málo pověřených a specializovaných úředníků a diplomatů na ministerstvech některých mocností – a i ti mívali občas problémy Kubu na mapě najít. Daleko tlustší a na informace bohatší bývaly šanony podnikatelské. Ostrov byl zdrojem pohádkových zisků, které však bohužel ve 20. století končily v pokladnách podnikatelů z USA – jiné země přicházely zkrátka. Kuba za Castra se tedy pohybovala mezi postavením otravného komára, kterého se vyplatí zašlápnout a nic víc, a obávaného mezinárodního giganta, proti němuž je třeba promyšleně a důsledně bojovat. Pokud zůstává komárem, lze uvažovat i o zlepšení vzájemných vztahů a obnově toku zisků, ale pokud se Fidel stává nepopiratelným vůdcem Hnutí nezúčastněných a pokud se jeho vojska angažují i v zahraničí, zejména v Africe, je třeba přitvrdit. Je ironií osudu, že v Moskvě uvažovali obdobně. Karibský ostrov se angažoval ve vzdálených oblastech zeměkoule, což mu otevíralo dveře do většiny třetího světa a na jedno z čelných míst v něm, a ještě pošilhával po Mao Ce-tungově Číně právě v době, kdy Moskva usilovala o oteplení vztahů s Washingtonem. Proto se sovětská účast na taženích striktně omezovala na přepravu části kubánských vojáků a kubánských zbraní na bojiště v Africe. Nic víc, jen ještě na konzultanty, kteří se snažili kubánské generály (kteří většinou vystudovali v Sovětském svazu) spíše odrazovat a mírnit v bojovém zápalu. Šlo o kubánské, nikoli sovětské expedice a nelze nezaznamenat, že z vojenského hlediska znamenaly absolutní úspěch – žádná bitva nebyla prohrána, vždy se válečné štěstí okamžitě přiklonilo na tu stranu, kde se Kubánci angažovali. Ztráty na životech a trvalé fyzické nebo psychické následky jsou ovšem jiná kapitola.

Intimní přátelství

Po celou délku dvacátého století měla Kuba řadu příležitostných nápadníků, ale trvalé intimní vztahy jen dva. Nejprve se Spojenými státy, poté se Sovětským svazem. Oba intimní přátelé ji opustili, USA počátkem 60. let, protože se jim Kuba jevila příliš svéhlavá a hysterická (v tom měly USA bohaté zkušenosti) a protože ji obviňovaly, že se uchýlila do náruče Sovětského svazu. A to pravda nebyla, alespoň ne v době rozvodového vyhrožování, odebírání věnovaných dárků aj., tedy v letech 1959-1962. Instalace a pozdější demontáž sovětských balistických raket v roce 1962 zdánlivě svědčí o něčem jiném, ale to byla náhodná zákruta dějin: zapuzované manželky Kuby se nikdo, ani Spojené státy, ani perspektivní partner Sovětský svaz na nic neptal a jednali jen spolu. Maršál Birjusov sice s Raúlem Castrem procestovali ostrov a hledali vhodná místa pro odpalovací raketová sila, maskování však nechali stranou pozornosti a rampy byly přemístěny na kubánské území v podobě Američanům důvěrně známé ze snímků špionážních letadel nad Sovětským svazem. Fidel Castro si později stěžoval: Kdyby byli maskování nechali na nás, nikdo by na nic nepřišel. Vztahy Kuby k SSSR se po této raketové (karibské) krizi ocitly na bodu mrazu a v příštích několika letech občas ještě níže. Je to pochopitelné i z druhé strany, připočteme-li sovětskou obavu z přílišného čínského ideologického vlivu.

Datovat skutečný příklon Kuby k Sovětskému svazu a „zemím socialistického společenství“ (podle zde užívané terminologie lze hovořit o zásnubách) můžeme až od srpna 1968, a to v přímé souvislosti se vpádem pěti armád do Československa. Předtím se příchylnost projevila snad jen v opsané ústavě a ve vytvoření útvaru, jenž byl posbírán z různého zbytkového lidského materiálu a nazván Komunistickou stranou Kuby jakožto jedinou povolenou politickou stranou. Faktickým výsledkem byly však jen tuny potištěného papíru a množství oslavných projevů.

Vyjádření stanoviska si po 21. srpnu 1968 Castro po dva dny promýšlel, ani on si nebyl jistý. V okruhu blízkých spolupracovníků se od něho očekával spíše kritický výpad proti SSSR. Rozhodl se opačně, a s velkou razancí. Chvála internacionalistické pomoci byla bezbřehá. A až do té doby se Castro netajil přesvědčením, že Kuba rozumí třetímu světu lépe než její sovětský, v tomto ohledu přisleplý přítel. Obrat byl jednoznačný, žádná třetí cesta neexistuje, jedinou vyhlídkou pro ostrov je sovětský komunismus, který ze svých zkušeností zná odpovědi na všechny potíže. Hledat něco jiného na cestě k budoucnosti je pofidérní vidina, Dubček žil v klamu.

Teprve od těchto zásnub pokračovaly přípravy ke svatbě ve smyslu naprostého kopírování sovětské ekonomiky a politiky, výrobních metod a velikášských plánů, kdy sebevětší hloupost vyřčená nějakým sovětským technikem nebo úředníkem byla posvátná (třebaže slovo „Rus“ v lidové mluvě zůstávalo hrubou nadávkou). Snad jediné odvětví, které uniklo dusivému objetí, jaké v padesátých letech postihlo Sofii, Prahu i Varšavu, byla architektura: ani v dobách největšího pomatení na ostrově nevznikly ohyzdné mrazuvzdorné budovy, koncipované pro přežití na severním pólu. Ale stroje na odklízení sněhu Československo na Kubu vyvezlo. Co s nimi důmyslní Kubánci provedli, vědí jen oni sami. Sovětský kult je i pro staršího českého návštěvníka, který něco z toho zažil ve své zemi, nepochopitelný. Ještě více jej ohromí, že o Brežněvovi Kubánci hovoří s uznáním, zatímco Gorbačov je pro ně synonymem zla. Inu, poněkud odlišná historická zkušenost. Přiblížíme si ji na příkladu rozvodu.

Druhý rozvod

Sovětský svaz Kubu neopustil náhle a s výhrůžkami a tresty jako kdysi Spojené státy, ale spíše povlovně. Verbálně zůstal sice u přátelství, zapuzení z jeho strany, suché a drsné, mělo však pro Kubu ještě dalekosáhlejší následky než americké obchodní embargo. Začalo to v březnu 1983. Tehdejší sovětský generální tajemník Jurij Andropov v Moskvě vysvětlil Raúlu Castrovi, že Sovětský svaz nadále nemůže fungovat jako vojenská záruka. Jsou tu geografické faktory, nemožnost udržovat v podmínkách konfliktu tak rozsáhlé komunikační sítě. Tím Moskva vlastně uvolňovala Kubu ze zemí „socialistického společenství“. Co tak uchvátilo Fidela na „internacionalistické“ invazi do Československa, pro Kubu náhle neplatilo.

V podobném duchu, i když více v ekonomické a méně ve vojenské rovině hovořil s Fidelem Michail Gorbačov v březnu 1989, ale pak hlavně v dubnu téhož roku na své první návštěvě Kuby. Sice podepsali smlouvu o přátelství a spolupráci na dalších 25 let, její podmínky si však Gorbačov vysvětloval odlišně, a co říkal, bylo tvrdší, než Fidel očekával. Gorbačov zdvořile vysvětlil, že staré hospodářské vztahy s dotovanými cenami postupně vymizí a že v nových podmínkách bude Sovětský svaz od Kuby očekávat platby v amerických dolarech. Fidel pak varoval Kubánce, že bude hůře, že není vyloučena mezinárodní izolace, přičemž ujistil, že Kuba neochvějně vytrvá. A prohlásil také, že budou-li reformy v Sovětském svazu pokračovat, povede to k rozpadu celé země nebo k občanské válce.

Intimnější vztahy Kuby k USA a k Sovětskému svazu byly tedy vřelé nepředstíraně – v obou případech umožňovaly ostrovanům život takříkajíc nad poměry. (Pravda, více ve městech a velmi málo na venkově. Ve vzdělání či zdravotnictví ve městech však byly ukazatele i podle amerických měřítek nadprůměrné.) V případě amerického systému kvót na nákup cukru byl zajištěn trvalý odbyt nad světové ceny, pouze s občasnými korekcemi a upřesňováním, Sovětský svaz poskytl podmínky ještě výhodnější. Jistěže partnerovi zajišťovaly i podle psaných pravidel monopolní nadvládu nad ekonomikou ostrova, politický diktát také čas od času Kubě připomínal, že v praxi si samostatně může dovolit jen zlomeček toho, o čem snila. Jistěže americko-kubánské vztahy snesou dnešní oficiální charakteristiku kubánských učebnic: byly neo­kolonialistické.

Jako názorný případ, co z Kuby učinilo „neo­kolonii“, se uvádí takzvaný Plattův dodatek ke kubánské ústavě z roku 1902. Podle něho měly Spojené státy nejen právo, ale i závazek pečovat o klid a pořádek v různých oblastech, třeba v boji proti epidemiím a nakažlivým nemocem atd. Oblast vojenské pomoci byla pouze nejnápadnější, rozhodnutí uplatnit závazek vojensky intervenovat na ostrově však bylo ponecháno volnému uvážení americké strany. Nezdá se, že by vždy nad tímto svým právem projevovala radost. Od roku 1902 o všechny vojenské zásahy Spojených států usilovala vždy část Kubánců – aby jim USA pomohly proti jiným Kubáncům.

Není divu, že se Castro vždy vysmíval myšlence všeobecných svobodných voleb podle paradigmatu liberální demokracie. Jeho osobní zkušenost – když se chystal sám v takových volbách kandidovat – i historická zkušenost Kubánců od získání nezávislosti na Španělsku jej vedla k přesvědčení, že všechny volby jsou podvodné. To také bývaly a stereotypní bývala také reakce aktivnější části kubánské veřejnosti: ti, co kvůli podvodům prohráli, na ně hlasitě upozorňovali a občas to zdůrazňovali máváním mačetami, ale hlavně se dožadovali amerického zásahu, aby byl zjednán pořádek. Ti, kteří podvodem vyhráli, zase Washington upozorňovali na demonstrace a mačety a dožadovali se amerického zásahu, aby byl zjednán klid.

A někdy si Kubánci opravdu zásah vynutili, třeba již v roce 1906, když se odstupujícímu prezidentovi Estradu Palmovi odstoupit nechtělo a volby vyhrál za cenu tak zřetelných podvodů, že se protestujících sešly tisíce, a tak se zrodil plán pochodovat na hlavní město. Byla z toho takzvaná „srpnová válčička“, ale hlavně Estradovo naléhání na USA, že závazek musejí dodržet. Prezident Theodore Roosevelt dost zuřil. „Jsem tak rozezlen na tuto pekelnou malou Kubánskou republiku. Jediné, co jsme od nich chtěli, aby byli sami sebou a stali se prosperujícími a šťastnými, abychom nemuseli zasahovat. A nyní hle, spatřujeme, že nemáme jinou spásnou alternativu.“

Castrovi se tak do jedné rubriky neokolonialismu pohodlně vešli všichni – i „zaprodanečtí, zrádcovští prezidenti“ Kuby, i „yankeejští kořistníci“; brzy bylo jasné, že k užití síly nebo pohrůžce jejího užití (třeba posilováním posádky na Guantánamu) nesahají Američané, aby pomohli Kubáncům, ale aby chránili americké majetky na ostrově.

Emigrace

Kuba neměla nikdy nouzi o nespokojence, i když ke svému roztrpčení měli rozmanitou motivaci. Od obtížného, někdy nemožného obstarávání potravin, šatstva a předmětů každodenní spotřeby až po výhrady vnitropolitické a zahraničněpolitické. I v dobách nejužšího přátelství s USA, kdy k dobrému tónu patřilo strávit alespoň část vzdělávání nebo života ve Spojených státech (pro střední vrstvy to bylo pravidlem), byla na ostrově úrodná půda pro určitý typ antiamerikanismu. V nejlidovější verzi znamenal přesvědčením, že španělského nesmlouvavého, ale přece jen velkorysého „seňora“ nahradil obhroublý „yanki“. Na Rusy se pak i v době vřelého přátelství hledělo prostě jako na „cizí“, kteří kubánské problémy nikdy nepochopí. Totéž platilo v méně lidové rovině pro vnitřní i zahraniční politiku. Ze tří impérií – španělského, severoamerického a sovětského – není koho si vybrat. Když Fidel Castro udržoval vizi vlastní a neopakovatelné identity kubánské revoluce a samostatného vývoje, mohl se spolehnout na ohromný tvůrčí potenciál a skutečný lidový entuziasmus, schopný snášet potíže a ústrky. Jakmile z Kuby učinil kopii sovětského originálu, o tento entuziasmus do značné míry přišel. Říkalo se, že důstojnost země vyhandloval za ruskou naftu a výhodné ceny cukru. A ztratil i téměř všechny sympatizující západoevropské intelektuály, jejichž podporu vystřídaly posměšky.

Na ostrově samém nespokojenost rostla také a měnila zároveň podobu. Ještě v 60. letech tu a tam přetrvávalo přesvědčení, že Spojené státy zasáhnou když ne teď, tedy později, aby v duchu někdejšího Plattova dodatku obnovily klid a pořádek. A do té doby se vyplatí počkat v pohodlném exilu, nejlépe v Miami, kde má značná část Kubánců stoletou tradici pobytu i příznivé rodinné zázemí, jež do začátku pomůže. Antifidelovská a antikomunistická rétorika vlády USA nenechávala nikoho na pochybách, že k zásahu jednou dojde.

Postupně se skladba exulantů – a těch, kteří se o útěk z ostrova neúspěšně pokoušeli – měnila. V prvních dnech po Fidelově triumfu mezi nimi převládali spolupracovníci svrženého Batistova režimu, kteří se obávali odplaty. Obávali se oprávněně: odplata byla nesmyslně krutá. Kdo dostal doživotí nebo dvacet let, mohl hovořit o štěstí. Mezi ty, kdo podepisovali rozsudky smrti narychlo a bez zájmu, ne-li horlivě, patřili Raúl Castro a Che Guevara. Castrovo Hnutí přišlo rázem o značnou část sympatií americké veřejnosti.

Závažnější vlnu exulantů ostrov zažil v letech 1960–1962, kdy jej hromadně začali opouštět nejen bohatí lidé, na něž dolehly reformy, ale inteligence, příslušníci svobodných povolání, vlastně většina kvalifikovaných lidí, techniků, mistrů z továren i cukrovarů. To znamenalo odliv mozků a zkušeného personálu, ale ti všichni, stejně jako účastníci masového a povoleného exodu z Camarioky v roce 1965 měli příznivé vyhlídky, že se v USA slušně uplatní. Když kvalifikované síly vyschly, přišla řada na sociálně méně přizpůsobivé a vykořeněné; skladba exulantů začala nabývat rysů, které jim vždy šmahem přisuzoval Fidel Castro: osoby vyhýbající se práci, lumpen, kriminální živly. Se značnou dávkou zlomyslnosti tomu napomáhal sám Fidel, když například při dalším povoleném a hromadném exodu z Marielu v roce 1980 pootevřel brány věznic a blázinců. Jen pootevřel, politických vězňů se tato velkodušnost netýkala, ale samo o sobě to stačilo. Nespatřujme v tom jen zlomyslnost, ale i chladný vyděračský kalkul. Chtějí žít u vás, dobře, my pustíme každého, kdo po tom touží, a pak už to nebude problém náš, ale váš! Pokud budete hledat jiné řešení, musíte s Kubou vyjednávat. Což se také stalo, protože americká diplomacie se octla v prekérní situaci. Na jedné straně se nemohla vzdát ideologických floskulí („americký národ nezapomíná, že sám povstal z přistěhovalců, takže každému nabízíme svou náruč“) a na druhé straně čelila neúprosné realitě, že mnozí přistěhovalci skutečně ve svém novém útočišti pokračovali v kriminální činnosti, takže záhy naplnili věznice na Floridě a v New Jersey. Kuba se zachovala vstřícně a přislíbila, že tok vystěhovalců přiškrtí, což učinila a nakrátko se vzájemné vztahy zlepšily.

Emigrace nicméně pokračovala libovolnými prostředky – na improvizovaných plavidlech a vorech z pneumatik přes úžinu, se značnou úmrtností na moři. Co se však podstatně zmírnilo, byla podpora ozbrojenému odboji na Kubě ze strany miamských exulantů. Mas Canosa téměř zastavil podporu sabotážních akcí a od 80. let aktivitu soustředil, a to s mnohem větší účinností, do informací a propagace slovem. Jeho Kubánsko-americká národní nadace, založená v roce 1981, sbírá z různých zdrojů informace o dění v kubánských městech i na vesnici a pravděpodobně má o něm důkladnější přehled než kubánské úřady. Získané údaje se opatří ostrým proticastrovským zaměřením a jsou otištěny nebo odvysílány. Kromě osvětové činnosti do vlastních řad a vzorových webových stránek nadace provozuje rozhlasovou stanici Radio Martí a televizní stanici TV Martí pro kubánské publikum. Na ostrově se snažili příjem rušit, ale s nevalným úspěchem. Kubánci najednou měli možnost se seznamovat s okolní realitou a dělit se o poznatky se sousedy a přáteli.

Na rozhraní 80. a 90. let pak nastává velice důležitý posun.

Zrod disentu

Nespokojenci a kritikové nezanechávají emigrace zcela, ojedinělé nápisy „Pryč s Fidelem“ zůstávají na zdech, ale hlavně ve velkých městech vznikají na bázi přátelských sezení snahy o jakési zárodečné organizace, které místo opouštění ostrova hodlají působit zevnitř, využít to málo prostoru, jejž režim ponechává, ke společnému přemýšlení i akci. Onen zbytkový miniaturní prostor, který vláda neuhlídala, se ve druhé polovině 80. let rozšířil díky vládní kampani „za nápravu omylů a negativních tendencí“; v ní šlo o oficiální, režimní, byť vágní odpoutání od naprostého sovětského diktátu. A šlo opravdu spíše o náznaky než o skutečné reformy, o náhradu některých dovozů, zejména potravin, vlastní produkcí pro úsporu tvrdé měny, o omezování materiálních pobídek a o návrat k morální stimulaci ve stylu někdejších sloganů Che Guevary. Ale kampaň se obracela ke všem Kubáncům a kritikové začali uvažovat, do jaké míry by šlo vládu chytit za slovo. Její slovo.

Jednou z nejstarších a dodnes působících skupin, ne snad s masovým ohlasem, ale značně rozšířenou, je Centrum Félixe Varely, vznikající od prosince 1990 na základě skupiny přátel. Varela byl profesorem filosofie na Havanské univerzitě v první polovině 19. století, jedním z prvních kubánských abolicionistů a hlasatelů nezávislosti na Španělsku; po prozrazení svého „spiknutí“ se musel odebrat do exilu. Byla to výrazná postava tehdejšího kubánského intelektuálního života. „Varela naučil Kubánce myslet,“ napsal o něm José Martí koncem 19. století. Mluvčí Centra Félixe Varely sami říkají, že vládní kampaň „za nápravu omylů“, byť se sama omezovala na snahu o elementární přežití ostrovanů, podnítila úsilí hledat „alternativu nejen ke kapitalismu, ale i k reálnému socialismu“. A připojit se mohl každý, ať už v postavení spolupracovníka, nebo člena – jediným společným principem jsou hodnoty solidární sociální etiky. Centrum se definovalo jako nevládní autonomní organizace usilující o etiku sociální a ekologické zodpovědnosti a směřující k udržitelnému rozvoji.

Jednou z klíčových zásad, na kterou Centrum Varela kladlo důraz, bylo samofinancování. To znamenalo, že Centrum od vlády nevezme ani peso, všechno nutné pro pořádání konferencí, vydávání literatury a provoz videoték (produkci vlastních videozáznamů o kubánské realitě) ponechá důmyslu svých příslušníků a darům jiných nevládních subjektů doma i v zahraničí. Od začátku proudily dary z Kanady, Belgie a ze Španělska a z různých soukromých organizací ve Spojených státech. Tato silná stránka se ukázala jako právě ta nejproblematičtější pro všechny důležité iniciativy Centra, hlavně Projektu Varela založeného na důsledném využití stávající legislativy a možností, jež nabízela platná kubánská ústava. Šlo o sběr podpisů nutných k zahájení zákonodárného procesu o změně některých zákonů nebo ústavních ustanovení. Pod projektem se brzy sešlo 11 000 podpisů (bylo jich zapotřebí 10 000, nyní již počet dosáhl 20 000), ale Fidel Castro reagoval včasným protiúderem, jakýmsi narychlo konaným lidovým referendem, podle něhož některé zásady nelze ústavní reformou pozměnit – nad ústavou stojí principy socialismu, jenž je nedotknutelný.

Proti Centru jako celku kubánská vláda nezasahovala, i když se říkalo, že je hnutí dokonale infiltrováno, včetně některých čelných míst, a i když někteří ze známějších disidentů byli vystaveni nejrůznějším formám perzekuce. Zvláště nepopiratelný vůdce, zároveň katolický aktivista Oswaldo Payá Sardiñas, disident a opozičník od útlého dětství. Také prožil různé kratší pobyty ve vězení, ale hlavně nikde nesehnal práci, režim jej zbavil i zaměstnání truhlářského pomocníka a po večerech nesměl vystudovat učitelskou přípravku, protože „by vyučoval hodnoty, které sám nesdílí“, čili vedl běžný život disidenta. Známí z Miami plánovali, jak ho ze země vyvézt, ale Payá se důrazně odmítl vystěhovat. V roce 1992 hodlal kandidovat na poslance za Hnutí křesťanského osvobození, v zemi neuznané strany, která na rozdíl od nevládního Centra nepopírá svou politickou povahu – stejně jako strana liberální nebo křesťansko-demokratická, které však vyvíjejí aktivitu pouze ve svých exilových strukturách. (V roce 1996 založená strana sociálně demokratická kombinuje akce na ostrově i v zahraničí a vzhledem k perzekuci prochází již delší dobu „reorganizací“, což jí umožňuje uchovávat své struktury v určité konspiraci.) Několik dnů před oficiálním shromážděním, které mělo vybírat kandidáty, policie uvěznila Oswalda Payá doma a občas s eskortou vozila po celé čtvrti, aby příznivce zastrašila. Samo shromáždění probíhalo za zavřenými dveřmi, disidenti na ně neměli přístup. Žádná kubánská „totalitní“ specifika, běžné volby po latinskoamericku.

Od konce 90. let roste mezinárodní uznání Centra Varela (i dalších disidentských organizací na ostrově) jakožto prostředí povzbuzujícího změny, které povedou k demokracii. Disidentské organizace uznání vítají a přijímají různé ceny a diplomy. Uvítaly také rozhodnutí ambasád západoevropských vlád a Spojených států (upřesněme: diplomatické styky mezi Kubou a USA nadále neexistují, americká ambasáda se jmenuje Zájmová sekce v Havaně a v čele nemá velvyslance, nýbrž ředitele, přesto svým diplomatickým složením převyšuje jiná velvyslanectví) zvát představitele různých disidentských organizací k výměně informací i navázání mezinárodních kontaktů. Jenže brzy se začalo říkat, že Payá a někteří další funkcionáři Centra jsou u tohoto velvyslance-ředitele až příliš často a že přijímají i materiální podporu (třeba rozhlasové přijímače pro Kubánce, aby mohli poslouchat Radio Martí), zkrátka že do projektů Centra je příliš zapojena americká diplomacie, takže uznání nepřišlo zcela zadarmo. Ale Američané říkají jednoznačně: pokud si někdo z vnitřního disentu zaslouží podporu, jsou to lidé od Varely, ti budou mít v budoucnu co mluvit do počínání prozatímní přechodné vlády a ti také budou mít slovo při vracení konfiskovaného majetku občanům USA a při rozprodeji dalšího majetku. Česká diplomacie, patrně nejtvrději protifidelovská v Evropě, tento přístup přijala. Spolupráci s námi si zaslouží ti disidenti, které uznává jako dnešní či budoucí partnery diplomacie Spojených států. Někteří čeští podnikatelé tento postoj konkretizovali – na Kubu jezdí popovídat si s lidmi od Varely jakožto s bojovníky za lidská práva a zároveň se poohlížejí po vhodných pozemcích a investičních možnostech, které budou k dispozici, jakmile Fidel padne. A to je právě citlivý bod: úzké styky se zemí, která proti Kubě uplatňuje hospodářské embargo, jsou na ostrově pokládány za uznání jejího poručnického postavení.

V každém případě tato spolupráce zůstává předmětem diskusí mezi disidentskými organizacemi, občas předmětem rozmíšek. Vůdce jedné z nejstarších disidentských skupin Kubánská změna Eloy Gutiérrez Menoyo, sám založením dobrodruh, který kdysi bojoval proti Castrovi se zbraní v ruce, varoval před kontakty s Centrem Varela jakožto organizací „prosáklou imperialismem“.

Ostatní disidentské skupiny se spolupráci v určitých aktivitách s Varelou nebrání – zvláště v iniciativách jasně směřujících k podpoře lidských práv a rozvoji občanské společnosti. (Podrobněji o disidentských skupinách viz Eva Malířová, Listy 3/2005.) Z nich si zaslouží jmenovat zvláště manifest Všichni společně (na jeho redakci se podílel i Oswaldo Payá) a analytický materiál Vlast patří všem.

„O osvětu se nám ve své nepochopitelné zášti vůči kubánskému lidu postará sám Fidel Astro,“ říká nejznámější představitel iniciativy a v posledních letech patrně nejdéle vězněný disident Vladimiro Roca Antúnez. Ten je ostatně synem dlouholetého čelného představitele „starých komunistů“ a pak dlouholetého člena každého Fidelova politbyra Blase Roky; i křestní jméno Vladimiro má po Leninovi. Vystudoval na vojenského pilota, ale pro kázeňské potíže – nekonformní názory a jazyk – odešel do civilního bankovního sektoru, než byl vypuzen i odtud. Onou Castrovou „osvětou“ mínil nepochopitelnou vládní nečinnost proti krizi. Vláda například slíbila, že ustanou výpadky elektřiny, ale každý večer pozoruji, říká Vladimiro, jak zhasínají okna. Stejnou měrou roste počet našich přívrženců. Pro běžné Kubánce se situace v roce 2005 stále zhoršuje a není podstatné, co se stane s Fidelem, důležitá je alternativní politika. Mezi jeho spolupracovníky patří zejména inženýr Félix Bonne Carcasse, právník René Gómez Manzano a ekonomka Marta Beatriz Roqueová. Všichni znají kubánské věznice zevnitř.

Nástupnické krize

S vypracováním alternativní politiky mají všichni – disidenti i vládní exponenti – potíže, protože zoufalá hospodářská situace ponechává jen minimální prostor pro experimentování. Podstatné je vykázat do patřičných mezi (nikoli popírat) teorii o biologickém determinismu, tedy tvrzení, že je třeba čekat na Castrův fyzický konec, bez něhož by všechny dobře míněné snahy o přechod k demokracii mohly vyústit v krvavé testování kapacity režimu i opozice (což samozřejmě není vyloučeno ani v případě Castrova úmrtí).

Biologický determinismus v této podobě mají rádi politici druhé kategorie a splašení aktivisté. Politolog je zato obeznámen s pojmem nástupnická krize, bohatým na historické příklady. To je Achillova pata všech osobnostních režimů, nejen, i když především diktatur, ale veškerých režimů, v nichž hraje delší dobu vysoce vyčnívající úlohu jediná osobnost (nejběžnější příklady: stranicko-osobnostní režimy Indického národního kongresu nebo mexické PRI). Takové režimy se vyznačují dlouhověkostí, větší trvanlivostí než stranické nebo vojenské diktatury. Když ale čelná osobnost odchází, nastává okamžik pravdy.

Kolem těchto režimů se tvořívá košatá nomenklatura. Nejprve je všemocnost mocipánů pečlivě ohraničena časovým mandátem, následuje fáze, kdy se jedinci podaří zrušit zákony zakazující znovuzvolení a může si dovolit plánovat své panství doživotně. Dalším mezníkem je situace, kdy jedinec začne považovat stát a lidi v něm žijící za své osobní vlastnictví, přičemž jediným myslícím a jednajícím subjektem může být jen on (různé africké režimy, Pinochet v Chile). Při posledním předělu začne všemocný jedinec uvažovat o potvrzení své kontinuity a režimního odkazu i do vzdálené budoucnosti.

Možní nástupci bývají také možnými opozičníky, takže se prostě vyvraždí (Stalin, Saddám Husajn) nebo jinak z nástupnictví vyloučí. Kritériem spolehlivého střežení odkazu nakonec zůstává příslušnost k biologické rodině, pouto pokrevní. Nejčastěji se takoví diktátoři snaží postavit své dědictví na dynastický základ a založit skutečný režim sultánský, a ono se to většinou nepovede (Ceausescu, Somoza, Trujillo, Duvalier). Je časté, že i obratní diktátoři mívají tupé potomky nebo příbuzenstvo, ale sama povaha nástupnické krize plány hatí. Vlastně jako jediný zdařilý příklad dynastické návaznosti dnes může sloužit odkaz „váženého a milovaného vůdce soudruha“ Kim Ir Sena, jehož netalentované dítko Kim Čong Il se dosud drží u moci se strukturami petrifikovanými za jeho otce. Tady bychom ale museli brát v úvahu i korejské kulturní dědictví.

Ve středoevropských a východoevropských osobnostních režimech – v tamních komunismech – vzniká nástupnická krize na poněkud odlišném základě. Kritériem střežení odkazu je dlouholetá osobní věrná služba, základnou pro hledání nástupníka je osobní kamarila, založená na pokrevním příbuzenství nikoli biologické, nýbrž mafiánské povahy. Diktátoři odmítají kohokoli nového a sami odejít nechtějí. Tady jsme biologickému determinismu nejblíže, protože vládnoucí skupinky mají gerontokratickou povahu. Skupinky i společně vymírají a jejich odkaz najednou nikdo střežit nechce, protože bývá jedno století vyčpělý. Normální lidé žijí zcela v jiném světě, bez ohledu na totalitní sevřenost. Důsledky jsou ohromné: pak nejde o jedince a jeho pokračování, nýbrž o udržení říše, politického celku, než se rozpadne do lokálně zakotvených systémů. Občas nabízí dočasné řešení návrat k nějaké degenerované stranické nebo vojenské diktatuře.

Castrův osobnostní režim a jeho diktatura vykazují mnohá specifika hlavně ve svém vzniku, o vlastní váhové kategorii Fidelově se nevede spor. Vždy patřila k nejtěžším. Například afričtí diktátoři byli pány nad životem a smrtí svých obyvatel-poddaných (což si Fidel nenárokoval), ale v ekonomice byli vykázáni do sféry osobního obohacování, zatímco nejzávažnější ekonomická a politická rozhodnutí vyplývala z tlaku okolí, monopolistických sítí atd. Fidel, a pouze on, byl vždy pánem nad Kubou v plném slova smyslu, pouze on přinášel rozhodnutí. Vnější nátlak spíše jeho jedinečné postavení upevňoval. Ale byl také vždy osamělý lidsky (bez ohledu na věrné spolubojovníky ze Sierry) i strukturně. Existovala ústava a zákony, fungovalo soudnictví, ale o jejich nezávislosti se neodvážil hovořit ani nejzarytější obdivovatel režimu. Strukturám byly vždy nadřazeny principy kubánské revoluce a touto revolucí byl a její principy formuloval Fidel Castro a pouze on. Osamělost si vynahrazoval přes hlavu formálních struktur pravidelným přímým kontaktem s obyvatelstvem – nejdůležitější opatření se přijímala aklamací na masových lidových shromážděních, kde účastníci hlasitými projevy vyjadřovali souhlas s Fidelovými podněty. Toto spojení s masami mu zabezpečilo důstojné místo po boku nejvlivnějších populistických prezidentů a vůdců, ale stejně jako v jejich případě je nešlo protahovat do nekonečna. Postavit revoluci na institucionální základ a opatřit ji ideologií patřilo k prioritám.

Řešení: naděje a obavy

Přijetí marxismu-leninismu jako oficiálního hlasu definujícího revoluci a budování Komunistické strany Kuby jako materiálního substrátu bylo pokusem o zaplnění prázdného místa a doplňkem, případnou náhražkou slova Fidelova. Ale nechyběly ani jiné aspekty hledání nástupnictví, včetně proklamace pseudodynastického základu. Od roku 1960 hovořil Fidel o tom, že kdyby se mu něco přihodilo, jeho nástupcem je bratr Raúl (také ho ke státnickému postavení připravoval a vychovával, zval do nejužšího okruhu, kde se o možných variantách diskutovalo), což vzaly vážně snad jen emigrantské organizace; pro drtivou většinu Kubánců jde o nepředstavitelný nesmysl, váhový rozdíl mezi Fidelem a bratrem Raúlem je propastný. Co bylo dovoleno pouze Fidelovi, by nikdy nebylo tolerováno bratrovi. Vypadalo to, že nástupnická krize nebude mít řešení.O případném konci Castrovy éry, respektive o poslední hodince diktátorského vládnutí se v zahraničí i na samém ostrově živě diskutuje asi dvě desetiletí. Naděje budí každý Fidelův výpadek, ale po celou tuto dlouhou dobu, i když třeba upadne na mikrofon, vzápětí předvádí dobrou kondici a ujišťuje, že je stále přítomen. Je to však jiná přítomnost než dříve. To býval každý večer v televizi, každý den v novinách, nejméně jednou měsíčně hovořil na Plaza de la Revolución nebo na jiném náměstí, jeho návštěvy továren a státních statků byly vyčerpávající pouze pro hostitele. Zahajoval odpálením baseballové zápasy, otevíral turnaje… Nic takového dnes. O jeho přítomnosti se Kubánci přesvědčují velmi sporadicky. Je něčím jako čestným prezidentem, duchem v pozadí.

Sestava jeho politbyr bývala neměnná: on, Raúl a věrní vousatí spolubojovníci ze Sierry plus dva „staří“ komunisté Blas Roca a Carlos Rafael Rodríguez, do svého odstavení všude figuroval i Aníbal Escalante. Dnes zůstávají Fidel a Raúl – a konec, žádní vousatí veteráni. Ve stranických strukturách, ve vládě, na ministerstvech i v celém aparátu působí většinou mladí (málokomu je přes čtyřicet, brzkých padesátníků je poskrovnu) odborníci s univerzitním či technickým vzděláním, pro něž je Sierra Maestra připomínkou zašlé doby.

Tím je částečně naznačeno možné řešení nástupnictví. Vystřídání Fidela Castra ale není zdaleka totéž co výměna politika provincionálního formátu a o nějaké podobě politické krize je zapotřebí uvažovat. Kdo v ní bude mít klíčové slovo? Předseda kubánského parlamentu a člen politického byra Ricardo Alarcón, v kubánském vedení vyjednavač pro krizové situace v zahraničí a muž pro dialog s intelektuály, v červnu 2005 pro list Miami Herald prohlásil, že na Kubě je vystřídání připraveno, že se však země obává ozbrojeného vpádu Spojených států, o čemž ji přesvědčují i výroky G. W. Bushe. Nelze toto prohlášení číst jinak než jako poselství adresované kubánské mocenské elitě i všem Kubáncům, ale zároveň Spojeným státům. Pokud USA potvrdí, že invaze není v agendě stávající administrativy, Kubánci i všichni zahraniční pozorovatelé by měli připustit, že k vystřídání může dojít spořádaně a rychle.

Nebuďme ale přehnaně optimističtí, ve hře jsou i jiné a zcela protikladné projekty nevylučující násilný průběh. Spokojme se prozatím alespoň s tím, že na Kubě je zdánlivě zkamenělá historie znovu v pohybu.

Jiří Kunc (1947-2006) – politolog a latino­amerikanista; působil v Ústavu politologie FF UK.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Eva Malířová: Kubánský disent, tváře skutečné i domnělé

Jaroslav Dvořák: Jak pustit ježka do kalhot


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

„Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech“
Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla.

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Jan Balabán

Petr Borkovec

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Roman Ludva

Jan Novotný

Jiří Olič

Ladislav Šenkyřík

Pavel Švanda

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Viktor Tichák.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.