Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Jaroslav Dvořák: Jak pustit ježka do kalhot

Jaroslav Dvořák

Jak pustit ježka do kalhot

Operace Anadyr po více než čtyřiceti letech

Třebaže mám rád podzim, v roce 1962 jsem jeho krásy nevnímal. Se štábem taktického letectva Čs. lidové armády jsem ho prožíval na cvičeních v lesích Českomoravské vrchoviny, Brd, v Milovicích, a nepamatuji si už přesně, kde ještě. V rámci rutinního výcviku jsme se připravovali na válku, aniž jsme věděli, jak blízko jsme jí byli. Válce s použitím těch nejstrašnějších ničivých prostředků, které vytvořila mysl živočichů z rodu homo sapiens sapiens, člověka rozumného.

V plné pohotovosti byl náš štáb a řada podřízených útvarů od září až do 20. listopadu, kdy vydal maršál Grečko vojskům Varšavské smlouvy rozkaz k jejímu zrušení a my jsme se mohli vrátit do svých posádek a k rodinám.Surovost války mi v oněch podzimních dnech osobně připomněl ministr Lomský, když jsem mu na dotaz, kde se právě nacházejí pozemní sledy stíhací bombardovací divize plukovníka Jaďuta, přesunující se do Čech ze Slovenska, v pozoru hlásil: „Soudruhu ministře, někde v prostoru hranice Slovenska a Moravy.“ Můj štáb s nimi totiž neměl v té době žádné spojení.

„Co to je, soudruhu plukovníku, ,někde‘? Za takové informace se za války střílelo!“ vytkl mi ministr. Možná si vzpomněl, že on sám musel jako náčelník štábu Svobodovy armády kdesi pod Kyjevem sovětskému důstojníkovi z nadřízeného štábu vysvětlovat, že neví, kde probíhá přední linie, anžto s vojsky nemá spojení.

Na druhé straně Atlantiku, ve Washingtonu vnímali nejvyšší političtí činitelé USA onen podzim jinak. Robert McNamara, ministr obrany ve vládě prezidenta J. F. Kennedyho, o tom v roce 1989 vyprávěl v interview pro moskevskou Pravdu: „Večer 27. října jsem odcházel od prezidenta z Bílého domu. Byl třpytivý podzimní večer a já si pomyslel: ,Možná, že už nikdy neuvidím tak překrásný podzimní večer.‘ Musím říci, že tento můj pocit vyjadřoval ostrost krize, hladinu napětí oné doby.“

Jak to začalo

V květnu 1962 posuzoval Nikita Chruščov s ministrem obrany Malinovským strategickou situaci. Podle úvah vojenských činitelů SSSR byla z vojenského hlediska nevyvážená: Spojené státy byly mnohými považovány za téměř nedosažitelné pro tehdejší strategické rakety SSSR, zatímco jaderné síly NATO v Evropě a v Turecku (40 raket Jupiter, nosičů jaderných hlavic) měly v dosahu všechna důležitá centra evropské části SSSR. Podle současných ruských pramenů měly v roce 1962 USA 27 609 jaderných hlavic, zatímco SSSR jich měl 3322.

A tehdy Ukrajinec Chruščov Rusovi Malinovskému říká: „Nepřemýšleli jste o tom, že bychom umístili naše rakety na Kubě? Pustíme ježka do kalhot těm vedle.“ Malinovskij odpovídá: „Posuzovali jsme takovou variantu, ale rozhodnutí musí učinit politikové.“ Chruščov na to: „A to také uděláme.“ To byl začátek událostí, které v SSSR vešly do historie jako operace Anadyr a na Západě jako kubánská raketová krize.

Jen několik nejdůvěryhodnějších a nejkompetentnějších osob začalo pracovat na přípravě dokumentu nazvaného O vytvoření skupiny vojsk na Kubě. V úvodním článku dokumentu navrhoval ministr Malinovskij: „Rozmístit na Kubě skupinu sovětských vojsk, která bude složena ze všech druhů ozbrojených sil a v jejímž čele bude stát štáb v čele s hlavním velitelem sovětských vojsk na Kubě.“

Součástí této skupiny měla být i raketová divize, složená ze tří pluků raket R-12 a dvou pluků raket R-14. Celkem mělo být k dispozici 40 odpalovacích zařízení, dosah raket byl od dvou do 4,5 tisíc kilometrů, což zajišťovalo dosažení nejdůležitějších objektů na území USA. „Byly namířeny na města podél východního pobřeží USA, vytvářejíce tím nebezpečí pro 90 milionů lidí,“ říká McNamara. Ve skutečnosti byly v době vrcholící krize v jistém stupni pohotovosti jen rakety R-12 s dosahem 2000 km. Ty byly připraveny k natankování paliva a k připojení jaderných hlavic, jež se nacházely asi 240 kilometrů od odpalovacích zařízení. Bombardéry Il-28A, schopné plnit pouze taktické úkoly jaderného bombardování, byly dodány v bednách a v okamžiku vrcholné krize ještě nebyly smontovány. V dosahu raket R-12 nicméně byl Washington, Filadelfie, Houston, Dallas, Cincinatti, Memphis a další větší města. Pro rakety R-12 byly k dispozici jaderné hlavice o ekvivalentu 1,3 Mt.

Pro představu: jedna taková hlavice má výbušnou sílu 65 „hirošimských“ atomových bomb. Je evidentní, že pro použití tak obrovských náloží nemá praktický význam slovo „obranné“ či „útočné“. V rozporuplném dopise prezidentovi Kennedymu se jej Chruščov v době, kdy krize kulminovala, snažil přesvědčit, že i termojaderné zbraně mohou být podobně jako kanón jednou prostředkem obrany, podruhé útoku. Vzápětí však dodával, že rakety s megatunovým ekvivalentem (Chruščov dokonce mával 100 megatunami) jsou prostě prostředky k vyhlazování a ničení.

Zážitky ze zkoušky podobného termojaderného monstra (bomby s výbušným ekvivalentem 50 Mt) líčí spolutvůrce termojaderné zbraně SSSR akademik A. Sacharov takto: „Pocítil jsem na tváři teplo jako od otevřené pece – to vše na mrazu ve vzdálenosti mnoha desítek kilometrů od místa výbuchu. Například ještě 150 kilometrů od místa výbuchu byly v Semipalatinsku rozbité okenní tabule.“

Co by se dělo v epicentru výbuchu, kdyby nálož o výbušné síle 1,3 Mt vybuchla v takové aglomeraci, jako je třeba Atlanta se třemi miliony obyvatel, si fantazie stěží dovede představit.

Skupina sovětských vojsk na Kubě měla mít 51 tisíc mužů. Název Anadyr dostal plán pro dezinformaci, k řece na severu země to nemělo žádný vztah.

Realizace plánu

Dne 24. května 1962 plán posuzovalo předsednictvo ÚV KSSS. Přečetl jej ministr obrany Malinovskij. Stenogram zasedání se z důvodu superutajení nevedl, a nevíme tedy, co kdo říkal. Rukopisný záznam, který je dnes k dispozici a na němž je uvedeno, že byl pořízen jen v jednom výtisku, bez konceptu, má pouze sedm listů. Je z něj však jasné, že v diskusi vystoupili Chruščov, Kozlov, Brežněv, Kosygin, Mikojan, Voronov, Poljanskij a že „Opatření Anadyr“ bylo přijato beze změn a jednomyslně. K získání souhlasu Fidela Castra byla na Kubu vyslána skupina ve složení: Rašidov (první tajemník ÚV KSSS Uzbekistánu), maršál Birjuzov (hlavní velitel raketových strategických vojsk) a generál S. P. Ivanov (náčelník hlavní operační správy generálního štábu Sovětské armády).

Dne 10. června 1962, po návratu delegace z Kuby, je předsednictvem schválen konkrétní plán celé operace. Směrnice pro generála Plijeva („Pavlova“), který velel vojskům na Kubě, podepsaná Malinovským a Zacharovem, obsahovala mj. úkol: „Raketová vojska, jež tvoří základ obrany Sovětského svazu a Kuby, uvést do pohotovosti, na signál z Moskvy provést raketové jaderné údery na nejdůležitější objekty Spojených států amerických.“

V rámci operace bylo ještě před námořní blokádou ostrova přepraveno na Kubu 60 speciálních hlavic o mohutnosti 1,3 Mt pro rakety R-12 a R-14, dále 12 raket o mohutnosti 2 kt se speciálními hlavicemi pro taktické rakety „Luna“, 80 frontových křídlatých raket se speciálními hlavicemi od 2 do 12 kt, 6 atomových bomb o 2 až 6 kilotunách pro letouny Il-28A. Tedy celkem 158 jaderných hlavic, o jejichž přítomnosti na Kubě neměla CIA žádné informace, ba ujišťovala prezidenta o opaku. (Není až příliš znepokojivé, že v klíčových momentech historie, kdy se rozhoduje o míru či válce, zpravodajské služby světové velmoci selhávají?)

O tom, že sovětská vojska měla na Kubě k dispozici taktické jaderné zbraně, se McNamara dověděl teprve na pozdějších konferencích, na kterých všechny tři zúčastněné strany vyhodnocovaly lekci karibské krize. K jejich použití by v případě útoku amerických vzdušných sil a výsadku na ostrov, a ten se měl uskutečnit 28. nebo 29. října, zřejmě došlo. Jak by se byl mohl konflikt stupňovat, si lze dost jasně představit.

Lze věřit ruskému generálu Gribkovovi, jednomu z hlavních aktérů celé operace, že Sověti neměli ve skutečnosti v úmyslu napadnout USA? Že vše ve skutečnosti bylo jen oním „pouštěním ježka do kalhot“? I McNamara zastává podobný názor, když říká: „Ani Sovětský svaz, ani Kuba, ani Spojené státy neměly v úmyslu vytvářet nebezpečí jaderného konfliktu.“

Hlavní nebezpečí však spočívalo v tom, že se situace pomalu vymykala z kontroly politických míst. Na obou stranách fronty bylo v uniformách dost horkokrevných lidí, kteří neměli daleko k „tasení koltů“. Nejnázorněji o tom svědčí sestřelení amerického špionážního letounu U-2 dne 27. října 1962, ke kterému došlo bez sankce, ba k nelibosti Moskvy. Zřejmě i proto si Chruščov uvědomil, že v „pouštění ježka do kalhot“ Američanům zašel příliš daleko a že se mu operace Anadyr vymyká z rukou. Proto byl ochoten přistoupit na kompromis a na – pro Sovětskou armádu ponižující – odchod z Kuby. Byl pak dokonce nucen akceptovat kontroly sovětských vojsk na otevřeném moři, když je Fidel Castro nepřipustil na výsostném území Kuby.

Chruščovův ústupek nakonec zřejmě vedl i k jeho pádu a možná dokonce i tragickému konci prezidenta Kennedyho, který rovněž nebyl ochoten rozpoutat peklo jaderné války.

Poučení

Jeden z aktérů krize Robert McNamara později řekl: „Chybovat je lidské. Všichni děláme chyby. V našem každodenním životě pro nás mohou chyby znamenat velké ztráty, ale snažíme se z nich poučit. Ve válce s použitím obyčejných zbraní se cena chyb měří ztrátami na životech, někdy tisíců. Pokud však dojde k chybám při rozhodování o použití jaderných zbraní, nebude už takové poučení z chyb možné, způsobí totiž zničení národů. Proto jsem přesvědčen, že neomezené spojení lidského sklonu dělat chyby a jaderných zbraní vytváří veliké riziko možné katastrofy.

Je vůbec vojenské zdůvodnění pro zachovávání takového rizika? Odpověď zní: ne.

Varianta, jejíž zastáncem jsem já – návrat všech pěti jaderných mocností, ,nakolik to bude účelné‘, k bezjadernému světu. Formulace ,nakolik to bude účelné‘ znamená nutnost ochrany před rozpoutáním války těmi státy, které dříve jaderné zbraně vlastnily, jakož i před získáním takových zbraní jinými státy nebo teroristy. Zničení jaderných zbraní může být uskutečněno v několika etapách.

Dne 5. prosince 1996 se 19 penzionovaných amerických vysoce postavených důstojníků a 42 admirálů a generálů z dalších zemí připojilo k návrhům vedoucích k úplnému zničení jaderné výzbroje. K obdobným závěrům dospěla i Canberrská komise, zřízená v roce 1994 australským ministerským předsedou. Mohu snad zaujímat jiné stanovisko jako nepřímý účastník toho, co na podzim roku 1962 vzrušovalo tehdejší svět a co nesporně vzrušuje i dnes mysl těch, kteří o takových lekcích dějin uvažují?“

V roce 2003 byl v moskevském časopise Novaja i novějšaja istorija (č. 5/2003) uveřejněn článek Novyje dannyje o Karibskom krizise 1962 goda. Jeho autor, akademik Alexandr Alexandrovič Furcenko, v něm píše o schůzce bývalých účastníků karibské krize v Havaně za předsednictví Fidela Castra (iniciátorem schůzky byl americký Archiv národní bezpečnosti):

„Kubánci předali účastníkům nový dokument – Záznam besedy člena kubánského vedení, jednoho z vůdců Národně socialistické (komunistické) strany Carlose Rafaela Rodrígueze s N. S. Chruščovem, jež se uskutečnila 11. 11. 1962 v Moskvě.

Po rozhovorech v Moskvě předložil Rodríguez kubánskému vedení záznam besedy o 23 stranách. V ruském archivu se nachází obdobný záznam, který má 38 stran. Ruský záznam dělal V. Tichmeněv, tlumočník-hispanista, doprovázející A. I. Mikojana při jeho cestě na Kubu. (…)

Pozice Kuby v době řešení krize vyvolala v Moskvě šok. Podle Rodrígueze Kubánci, když dávali souhlas k rozmístění sovětských raket na Kubě, chápali cíl tohoto kroku jinak. Měli za to, že rakety budou použity. V to doufali až do okamžiku, kdy Sověti souhlasili, že je odvezou jako kompenzaci odstranění amerických raket z Turecka.

Castro 27. října 1962 poslal Chruščovovi návrh, aby byl na Ameriku proveden preventivní úder. Chruščov to odmítl s tím, že provedení takového úderu nikdy neplánovali. Chruščov se údajně odvolával na rozhovor, který měl s Raúlem Castrem a Che Guevarou už před rozhodnutím o rozmístění raket. Řekl jim, že ,žádné prohlášení (deklarace) proti připravovanému americkému vpádu na Kubu nebude účinné (…), efektivní může být jen reálná síla, tj. rakety‘. Podle Chruščova tedy SSSR instaloval rakety jako odstrašující prostředek, a tím zachránil Kubu před zničením Američany.

Rodríguez v rozhovoru rozhodně odmítal, že by Castro navrhoval preventivní úder.

Co dalo k rozmístění raket popud? Počátkem roku 1962 se vrátil z Ameriky Chruščovův zeť A. I. Adžubej, šéfredaktor Izvěstijí. Informoval Chruščova a písemně i ÚV KSSS o své návštěvě Bílého domu a o rozhovoru s J. F. Kennedym. Kennedy se při něm odvolával na maďarské události roku 1956 a zdůrazňoval, že zatímco SSSR dokázal rychle uspořádat věci v oblasti svých zájmů, on se nemůže vypořádat s revoluční Kubou. To by se jistě stalo důležitým předmětem diskuse před volbami v USA.

Beseda Rodrígueze s Chruščovem trvala čtyři hodiny. Chruščov několikrát zopakoval: ,nikdy jsme neprohlásili, že naše strategické rakety na Kubě jsou prostředkem zničení USA‘. Kromě jiného Rodríguezovi také řekl: ,Pokud bych na Kubu místo Mikojana jel já, stali bychom se s Castrem nepřáteli, a já bych se už dávno z Kuby vrátil.‘ K námitce Kubánců, že za Stalina by se věc řešila jinak, řekl Chruščov: ,Pokud by žil Stalin, neudělal by ty kroky, které jsme pro záchranu Kuby udělali my. Řekl by, že to je dobrodružství.‘ Jako příklad uvedl válku v Koreji. Tu nezosnovali Američané, ale Stalin a Mao Ce Tung. Nicméně Stalin odmítl návrh, aby byli Severokorejcům poskytnuti sovětští generálové. Stejně odmítl Chruščovův návrh, aby tam byl poslán Malinovskij jako vrchní velitel. Stalin řekl ,ne‘.“

Jaroslav Dvořák (1928) byl letcem, později působil ve velitelských funkcích. Je autorem knihy Letcem ve studené válce (Erika, Praha 2003). Žije v Brně.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Eva Malířová: Kubánský disent, tváře skutečné i domnělé

Jiří Kunc: Kubánská nástupnická krize


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.