Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Václav Jamek: Ostružiny a potměchuť aneb O duši jednovaječných dvojčat

Václav Jamek

Ostružiny a potměchuť aneb O duši jednovaječných dvojčat

Město Andorra na sklonku srpna oplývá ostružinami a potměchutí: červené bobule přimíchané do temně fialových, byl by to pěkně barevný český koláč, dotvrzující symbolicky a v duchu tvořivosti lidové letošní téma zdejší „letní univerzity“ (jejímž inventářem se už pomalu stávám): „Velikost a bída 20. století“. Potměchuť jsem ovšem dosud na koláč nezkoušel, takže nevím, jestli by pečením ďábelsky nezhnědla. To bych se namáhal zbytečně, všechna mouka, cukr a máslo by přišly nazmar. Účinkem potměchuti ustupují horečky, revmatické potíže, bronchitida, zápal plic, žloutenka, nákazy venerické, zlepšuje se metabolismus, kožní ekzém i psychika, poté nastává smrt. Takto trávíme většinu času u stolu nebo v konferenčním sále.

Dělení na století je pouhá konvence, takže mluvit o nějakém 20. století nemá celkem smysl, říká podivný katalánský historik: jak se později ukáže, je z člověka do té míry zděšen a znechucen, že do svého dějepisného zkoumání zásadně odmítá zahrnovat jakýkoli subjektivní faktor. Dlouze vysvětluje vojenské důvody, které vedly k vynalezení náramkových hodinek. Než byste vytáhli cibule z kapsičky a zas je tam zandali, mohlo být objektivně po vás, a hodina H by se nekonala. Tolik o válkách, genocidách a terorismu. Italský fyzik upozorňuje na to, jak se pod vlivem trhu proměnila morální stránka vědeckého poznání: základní vědecké poznatky už nejsou publikovány nezištně jakožto majetek všeho lidstva, předmětem obchodu se stala věda celá, základní výzkum stejně jako aplikace. Kdo má však potom uhlídat důsledky vědeckého poznání, které se bude nadále obracet k samotným základům života, a bez etické rozvahy se tudíž neobejde? Hlavní problém s geneticky změněnými plodinami není ani tak biologický jako sociální: to, že sama existence určitých forem života se stává předmětem obchodního patentu. Po amazonských pralesích pobíhají prý týmy amerických farmaceutických firem, které si nechávají patentovat rostliny užívané v tradičním léčitelství; od těch, kdo je dosud jen tak užívali, pak vymáhají poplatek za užití patentu. Ptám se, jestli i od Indiánů, kterým to bejlí roste u chatrče a kteří na to koneckonců přišli. Prý ano. Je vidět, že palebná síla Indiánů nebude asi valná; i ten jedovatý žabí sliz si Američani asi už patentovali. Možná i na koláč s potměchutí musím mít povolení od nějakého učenlivého patentového experta z Čech. Raději si ho odpustím.

Poslední výklad se týkal biotechnologií, ukazoval tedy už do století jedenadvacátého. Profesor Bernat Sòria zkoumá možné využití kmenových buněk pro úplnou léčbu cukrovky. Působí tuším ve Valencii, ale zařídil si laboratoř v Singapuru; tam se neuvěřitelná spousta věcí nesmí, donedávna měli Singapurci zakázané dokonce žvýkačky, ale jejich metafyzika, která počítá s převtělováním a se stěhováním duší, jim nezakazuje vytvářet několikabuněčné lidské zárodky, které vědci k výzkumu potřebují. Nějak si to dokáže do svého příběhu stvoření včlenit. Můžeme hovořit o lidském jedinci, když je zárodek zatím jen nepočetným shlukem buněk? Mějme za to, že Bůh obdařuje vzniklý zárodek duší právě v tom stadiu, kdy ho my využíváme, říká vědec. Podle křesťanské víry je tato duše jedinečná a nedělitelná. Jenže v této chvíli je zárodek stejný, ať se z něho dál vyvine pouhý jeden jedinec, nebo jedinců několik, například jednovaječná dvojčata: k rozdělení dochází až v dalším vývoji zárodku. Duši si dvojčata rozdělit nemohou, je nedělitelná. Kterému z nich tedy připadne, a to druhé pak zůstane bez duše? nebo si ji budou navzájem půjčovat?

Říkám si, že je to nesporně sofisma, a vědec s metafyzickou představou sice operuje jako s přípustnou hypotézou, ale nesdílí ji; anebo by Bůh musel uvažovat vědecky, což není jisté. Sofisma bude ovšem potíráno jiným sofismatem; dovedu si představit, jak na to odpoví věřící: Bůh ve své Vševědoucnosti dobře ví, kolik jedinců se má ze zárodku vyvinout, a naloží tudíž počáteční chomáč buněk tolika dušemi, kolik jich bude potřeba. Čímž se ovšem nevysvětluje vůbec nic, neboť soudný cynik namítne, že zrovna tak dobře může Bůh dopředu vědět, že z počátečního chomáče buněk se žádný jedinec nevyvine, protože má sloužit k něčemu jinému, a duši lze uspořit pro jinou příležitost; totiž pokud je to skutečně tak cenná surovina, které není všude nazbyt, tak jako všeho ostatního vesmíru. Tolik o potírání kauzality finalitou. Líčit Pánaboha podle potřeby tu jako svrchovanou vůli, tu zas jako mechanickou sílu u běžícího pásu stvoření – vot dialektika. Lépe zůstat u nevyzpytatelnosti úradku: přes sílu znepokojivých náznaků by bylo chybou usuzovat, že Bůh v době novější zjevuje své záměry nejraději pitomcům. (O duši jednovaječných dvojčat nám koneckonců brzy poskytne spoustu experimentálně transcendentálních údajů Polsko, země neomezených meta- i patafyzických možností: zrovna se nám tam dva konzervativní klonové derou k moci, jistě ne jen tak pro nic za nic, leč k nejvyšší slávě stvoření. Kvantita i kvalita jejich duší se brzy projeví v celé nádheře, ať už se do nich dostaly jakoukoli cestou.)

Velikost 20. století, pokud o ní lze vůbec uvažovat, tkví především v obrovské tvořivé síle, využité v dobrém i zlém. Je zvláštní, jak se teorie umění prolnula s uměním samým, takže si je odvykla nahlížet jako problém; a že to problém je. Vždycky se pochopitelně ozve, málem už samočinně: Co ještě s uměním po Osvětimi? Ale mně ta otázka, až příliš zevšednělá, už nějakou dobu zní jako alibi a nestoudná opovážlivost – od nás, kteří jsme v Osvětimi nezahynuli: jakým právem – byť i kvůli utrpení tak nezměrnému – brát do zástavy veškerý příští život, jak by byl dopředu vyčerpán, jako by už neměl mít svou vlastní látku, podstatu ani hodnotu a nezasloužil svědectví, účasti ani opory? Nepřitěžuje to ještě těm hrůzám minulým? Naší starostí by se měla znovu stát „cesta všelikého člověka“, obecně upotřebitelné poznání. Tohle si říkám spíš sám pro sebe; jsem tu v Andoře jenom pomocníkem.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2005

Související články

Václav Jamek: Malý rohatý Freud aneb Kterak překonat minimalismus?

Václav Jamek: Rok/Les Mois

Václav Jamek: Způsoby ukládání


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.