Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Václav Klusoň: Martin Jahn a sociální demokracie

Václav Klusoň

Martin Jahn a sociální demokracie

Počátkem září krajský výbor ČSSD doporučil drtivou většinou hlasů kandidaturu Martina Jahna, který není členem strany, na pražského volebního lídra. Rozhodnutí vyvolalo ve straně i ve veřejnosti určité pochybnosti, zda místopředseda vlády, pokud bude zvolen, bude prosazovat některé sociálně-demokratické principy, zejména ze sociální oblasti. Jak již to bývá, první výtka, nyní na jeho adresu nejčastější, je, že své dvě dcery dal studovat do drahé soukromé školy British International School, což jej ročně stojí 240 tisíc korun. Přiznám se, že tomu nerozumím.

Pochopil bych to, kdyby existoval nějaký morální kodex sociálně-demokratických politiků, který by jim mj. zakazoval dávat děti do drahých škol. Potom by ovšem bylo také nutné, aby tito lidé zároveň s jmenovacím dekretem a platovým výměrem dostali i podrobnou směrnici, na co mohou a na co nemohou příjem vynaložit. To by ovšem bylo zcela absurdní a přijatelné snad jen pro lidi proniknuté závistí do morku kosti. Prapříčinou podobných nedorozumění je značný zmatek v chápání pojmu „sociální spravedlnost“: co je a co není sociálně spravedlivé.

Za sociálně spravedlivé je považováno takové uspořádání školství, které zaručuje všem rovný přístup ke vzdělání. V mnoha ohledech je to však stále jen kýžený ideál, protože rovný přístup a rovné vzdělání jsou dva odlišné pojmy. Je pro to více důvodů. Zmíním se pouze o několika z nich. Rovného vzdělání je možno dosáhnout jen za předpokladu stejné úrovně škol a přibližně stejné úrovně žáků a studentů, pokud jde o jejich nadání, schopnosti a další vlastnosti. Oba předpoklady nejsou a nemohou být v praxi splněny. Není pochyb, že úroveň škol se velmi liší. Kupř. v USA se má všeobecně za to, že státní univerzity poskytují vzdělání na nižší úrovni nežli univerzity soukromé jako např. Harvard, MIT, Stanford a další, které jsou i v celosvětovém srovnání špičkovými institucemi. Studium na těchto školách je ovšem velmi nákladné a jen zámožné rodiny si je mohou dovolit. Otázka: je sociálně nespravedlivé, že všichni nemohou studovat na takových špičkových vysokých školách? Stává se, že některé soukromé školy jsou na nižší úrovni než mnohé školy státní. Stává se např., že žák, který neuspěje při přijímacích zkouškách na státním gymnáziu, je snadno přijat ke studiu na gymnáziu soukromém. Toto studium ovšem stojí peníze. Jsou tedy značné rozdíly ve vzdělání, které školy mohou poskytnout. Dosáhnout toho, aby všechny byly na špičkové úrovni, je zcela nemožné. Zvyšování kvality a počtu učitelů stojí hodně času a peněz. Úroveň vzdělání bychom přirozeně nezvýšili, ani kdybychom v každém okresním městě založili univerzitu. Kvalita výuky by se jen dále snížila. Rozdíly jsou v tomto ohledu dobrá věc a přispívají nejen k soutěživosti škol, nýbrž i k jejich diferenciaci.

Rozličnost je ovšem i na straně poptávky po vzdělání. Člověk se bez jakýchkoliv zásluh narodí – má-li štěstí – v konkrétní rodině, konkrétním rodičům, což samo o sobě mu přináší mnoho výhod, nebo také nevýhod a usnadňuje, případně znesnadňuje start do života a další vývoj. Spořádaná rodina, inteligentní rodiče, mravní výchova v rodině, tedy nejen materiální bohatství, jsou hned při narození důležitými dary – důležitým dědictvím – pro další život. V tomto ohledu bych rozlišoval tři typy dědictví; materiální, etické a genové. Zejména druhý a třetí typ se akumulují v průběhu více generací a jsou součástí kulturního dědictví po předcích. Toto dědictví na potomky přechází – nebo by mělo přecházet – právě prostřednictvím spořádané rodiny. Kdosi napsal, že elity ve společnosti vznikají zpravidla jen tehdy, není-li toto dědictví omezeno jen na jednu generaci, což předpokládá jakousi „intergenerační“ stabilitu rodiny. „Příslušnost k určité rodině je pak součástí každé osobnosti a společnost je vytvářena nejen jednotlivci, nýbrž též rodinami.“ Bohužel význam rodiny v dnešní době upadá a rodina je stále častěji nahrazována partnerstvím, v němž střídání partnerů je považováno za zcela přirozené. Není mně známo, že by se naši politici, včetně politiků strany sociálně demokratické, ve prospěch instituce rodiny nějak výrazněji angažovali.

Co je pro vývoj jedince z hlediska sociální spravedlnosti důležitější? Že se narodil do zámožné rodiny, nebo „jen“ inteligentním a morálně vyspělým, leč nezámožným rodičům? Je sociálně spravedlivé, že děti bohatých rodičů získávají hmotné prostředky v rozsahu, který jim mj. umožňuje studovat na prvotřídních školách, což je ostatním dětem nedostupné? Může bohatství jedněch převážit chudobu – zejména chudobu morálních hodnot a inteligence – druhých? Který typ dědictví, jež jsem vyjmenoval, je nejdůležitější? Zřejmě nejlepší by byla určitá kombinace všech tří typů, neboť každý typ sám o sobě způsobuje podstatnou nerovnost. Nebudu zde na nadhozené otázky odpovídat a ponechám čtenáři, aby se nad nimi sám zamyslel. Zde jen poznamenám, že rozličnost jak na straně nabídky, tak na straně poptávky po vzdělání je zcela přirozená a v podstatě neodstranitelná. Jediné, co můžeme udělat, aby rozdíly byly snesitelné, resp. sociálně únosné, je usilovat o to, aby rozličnosti na straně nabídky co nejvíce odpovídala rozličnost i na straně poptávky. V kybernetice podobnou situaci popisuje tzv. zákon nezbytné variety, jenž v padesátých letech formuloval W. R. Ashby, který k němu výstižně poznamenal, že „…pouze varieta může zničit varietu“. K vyrovnání variet, tj. variety nabídky a poptávky po vzdělání, je samozřejmě možné leccos udělat. Např. snížit poněkud majetkové a důchodové rozdíly, zejména pomocí vhodné daňové politiky, kupř. uplatňováním strmějších daňových stupnic, zvyšováním počtu stipendií, zvyšováním úrovně školního vzdělání. Tyto a další podobné kroky pak přispějí ke stabilitě celého sociálního systému a výtky politikům stran nákladného vzdělání jejich dětí budou slábnout. Já bych proto Martina Jahna za jeho investice do vzdělání vlastních dětí spíše pochválil a ocenil, že jim dává přednost před nadměrnou a často okázalou spotřebou jiných.

Problém jeho kandidatury však spatřuji v jeho formulacích řešení sociálních problémů, které jsou velmi obecné, neřku-li vágní, pravděpodobně značně pravicové, a jak se mně zdá, pro něho i poněkud vedlejší. Voliči proto od něj budou bezpochyby očekávat daleko konkrétnější nástin kroků, jež hodlá právě v této oblasti prosazovat. Teprve potom rozhodnou, zda svůj hlas ČSSD odevzdají, či nikoliv. Přál bych mu, aby se mu to podařilo, protože sociálně demokratická strana má ekonomů jeho úrovně jako šafránu. Pokud však v tomto ohledu neuspěje, může se snadno naplnit předpověď Jana Kavana, že levicoví stoupenci české sociální demokracie – a možná nejen ti – zůstanou doma nebo budou volit KSČM.

Václav Klusoň

Obsah Listů 5/2005

Související články

Pavel Mertlík Nuda nehrozí levici ani pravici

Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.