Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu

Slavoj Žižek

Pokusy uniknout logice kapitalismu

Zdálo by se, že život Václava Havla je příběhem člověka, jehož úspěch nemá obdoby: filosof-král, člověk, jenž spojuje politickou moc s globální morální autoritou srovnatelnou jenom s autoritou papeže, dalajlámy nebo Nelsona Mandely. Proč si tedy John Keane zvolil jako podtitul svého životopisu Václava Havla název Politická tragédie v šesti jednáních (Vaclav Havel: A Political Tragedy in Six Acts, Bloomsbury 1999)?

Keane píše, že Havlův život se podobá „klasické politické tragédii“, protože byl „plný okamžiků… triumfu pokaženého porážkou“. Avšak rozhodujícím problémem je napětí mezi jeho dvěma veřejnými obrazy: obrazem hrdinského disidenta, jenž v tyranském a cynickém vesmíru pozdního socialismu praktikoval „život v pravdě“ a psal o něm, a obrazem postmoderního prezidenta, který si (podobně jako Al Gore) libuje v úvahách ve stylu New Age, jež mají legitimizovat vojenské zásahy NATO.

Jak jsme se dostali od osamělého, křehkého disidenta s pomačkanou bundou a nekompromisní etikou, jenž se staví proti všemocné totalitní moci, k prezidentovi, který blábolí o antropickém principu a konci kartesiánského paradigmatu, prezidentovi, který nám připomíná, že lidská práva nám propůjčil Stvořitel, a kterému tleskají v americkém Kongresu pro jeho obranu západních hodnot? Je tato skličující podívaná nutným výsledkem, onou „pravdou“ Havla, hrdinského disidenta? Vyjádřeno Hegelovými pojmy: jak přejde eticky dokonalé „vznešené vědomí“ nepostřehnutelně ve slouhovské „špatné vědomí“? Pro „postmoderního“ demokrata „třetí cesty“, ponořeného do ideologie New Age, samozřejmě žádné napětí neexistuje: Havel prostě jde za svým osudem a zasluhuje pochvalu za to, že se nevyhýbá politické moci. Nelze se však nijak vyhnout závěru, že jeho život hluboce poklesl.

Keane upozorňuje na meze Havlova politického projektu a Havel, jehož popisuje, je někdy pozoruhodně naivní, jako když v lednu 1990 uvítal kancléře Kohla slovy: „Proč nespolupracujeme na rozpuštění všech politických stran? Proč neustavíme jen jednu velkou stranu, Stranu Evropy?“ Mezi dvěma Václavy, kteří ovládali českou politiku v minulém desetiletí, je jakási milá symetrie: charismatický filosof-král, hlava demokratické monarchie, nachází vhodného dvojníka ve svém ministerském předsedovi Václavu Klausovi, chladném technokratickém obhájci úplného tržního liberalismu, který odmítá jakékoli řeči o solidaritě a pospolitosti.

Havlův esej Moc bezmocných, napsaný v roce 1978, pronikavě ukázal, jak fungoval pozdní socialismus na domácí, každodenní úrovni. Důležité nebylo, aby lidé ve svém nitru věřili vládnoucí ideologii, nýbrž aby dodržovali vnější rituály a praktiky, jejichž prostřednictvím nabývala tato ideologie hmotnou existenci. Havlovým příkladem je zelinář, skromný člověk, jemuž je oficiální ideologie v hloubi duše lhostejná. Dodržuje jenom mechanicky pravidla: o státních svátcích vyzdobuje výklad svého krámu oficiálními hesly jako např. „Ať žije socialismus!“. Když se konají masová shromáždění, účastní se jich bez projevů nadšení. Ačkoliv si soukromě stěžuje na korupci a neschopnost „těch u moci“, utěšuje se lidovými průpovídkami („moc korumpuje“ atd.), což mu umožňuje legitimizovat svůj postoj ve vlastních očích a udržet si falešné zdání důstojnosti. Když se ho někdo snaží získat pro disidentskou činnost, protestuje: „Co jste zač, že mě zatahujete do věcí, které budou určitě použity proti mým dětem? Copak je na mně, abych napravoval svět?“

Zvláště pronikavé bylo Havlovo odsouzení pokrytectví, jež bylo vlastní západnímu marxismu a „socialistické opozici“ v komunistických zemích. Všimněme si téměř naprosté nepřítomnosti teoretické konfrontace se stalinismem v dílech frankfurtské školy v kontrastu s její trvalou posedlostí fašismem.

Při pitvání pozdního socialismu si Havel vždy uvědomoval, že západní liberální demokracie má daleko k tomu, aby splňovala ideály autentického společenství a „života v pravdě“, kvůli kterým se on a ostatní disidenti stavěli proti komunismu. Havel byl tak postaven před problém, jak spojit odmítnutí „totalitarismu“ s potřebou kritického přístupu k západní demokracii. Jeho řešením bylo následovat Heideggera a spatřovat v technické aroganci kapitalismu, v jeho šíleném tanci samočinně rostoucí produktivity výraz zásadnějšího transcendentálně-ontologického principu – „vůle k moci“, „instrumentálního rozumu“ – stejně zřejmého v komunistickém pokusu o předehnání kapitalismu. V okamžiku, kdy Havel přijal  Heideggerovo útočiště v kvazi antropologickém nebo filosofickém principu, ztratil stalinismus svou osobitost, svou zvláštní politickou dynamiku, a změnil se prostě v jiný příklad tohoto principu (čehož dokladem je Heideggerova poznámka v jeho Úvodu do metafyziky, že dlouhodobě jsou ruský komunismus a amerikanismus „metafyzicky jedno a totéž“).

Keane se pokouší zachránit Havla z této tísnivé situace zdůrazňováním dvojznačné povahy jeho intelektuálního dluhu vůči Heideggerovi. Heidegger i Havel pojímají komunismus jako veskrze moderní režim, jako vypouklou karikaturu moderního života s mnoha tendencemi vlastními západní společnosti – technickou arogancí a s ní spojeným drcením lidské individuality. Avšak na rozdíl od Heideggera, jenž jakýkoli aktivní odpor vůči společensko-technickému rámci vylučoval („zachránit nás může jen Bůh“, jak se vyjádřil v jednom rozhovoru uveřejněném po jeho smrti), Havel věřil ve výzvu „zdola“ – v nezávislý život „občanské společnosti“ mimo rámec státní moci. Moc bezmocných, argumentoval Havel, spočívá v sebeorganizaci občanské společnosti, která vzdoruje „instrumentálnímu rozumu“, ztělesňovanému státem a technickými aparáty kontroly a nadvlády.

Myšlenku občanské společnosti považuji za problematickou ze dvou důvodů. Zaprvé, protiklad mezi státem a občanskou společností působí stejně tak v neprospěch svobody a demokracie, jako v jejich prospěch. Tak například „morální většina“ ve Spojených státech vystupuje (a je také účinně organizována) jako odpor místní občanské společnosti vůči regulativním zásahům liberálního státu – výrazným příkladem je v tomto smyslu nedávné vyloučení darwinismu ze školních osnov v Kansasu. Takže zatímco ve specifickém případě „pozdního socialismu“ odkazuje myšlenka občanské společnosti na otevírání prostoru odporu vůči „totalitní“ moci, neexistuje žádný podstatný důvod, proč by tato myšlenka nemohla poskytovat prostor pro všechny politicko-ideologické protiklady, jež soužily komunismus, včetně nacionalismu a opozičních hnutí protidemokratické povahy. Ty jsou autentickým výrazem občanské společnosti – občanská společnost vyznačuje území otevřeného boje, území, na němž se protiklady mohou samy vyjadřovat bez záruky, že vyhraje „pokroková“ strana.

Zadruhé, občanská společnost v Havlově pojetí není ve skutečnosti rozvinutím Heideggerova myšlení. Podstatou moderní techniky nebyl pro Heideggera soubor institucí, praktických postupů  a ideologických postojů, jemuž lze odporovat, nýbrž sám ontologický horizont určující, jak dnes zakoušíme Bytí, jak se nám odemyká sama realita. Z toho důvodu by Heidegger shledal koncepci „moci bezmocných“ podezřelou, polapenou v logice vůle k moci, kterou se sama snaží odsoudit.

Havel chápal, že kapitalismem nelze dosáhnout „života v pravdě“, a tato skutečnost ve spojení s jeho rozhodujícím nezdarem – nepochopením původu svého vlastního kritického nutkání – jej tlačila směrem k ideologii New Age. Ačkoliv komunistické režimy většinou uboze ztroskotaly, přičemž způsobovaly teror a bídu, otevíraly současně prostor utopickým nadějím, jež mimo jiné přispěly ke ztroskotání samotného komunismu. Co antikomunističtí disidenti jako Havel přehlížejí, tedy je, že sám prostor, z něhož teror a bídu kritizují a odsuzují, byl otevřen a udržován pokusem komunismu vyhnout se logice kapitalismu. To vysvětluje, proč Havel neustále zdůrazňoval, že kapitalismus ve své tradiční, brutální formě nemůže splnit velká očekávání jeho antikomunistického zápasu – vítězství autentické lidské solidarity atd. Proto na druhé straně Václav Klaus, Havlův pragmatický dvojník, odbývá Havla jako „socialistu“.

Pokud jde o Havla, zdá se, že je slepý vůči faktu, že jeho vlastní odpor vůči komunismu byl umožněn rozsahem utopie vytvořené a udržované komunistickým režimem. Takže si uvědomujeme tragikomickou nedůstojnost jeho eseje uveřejněného v New York Review of Books pod názvem Kosovo a konec národního státu. Havel se v něm pokouší říci, že bombardováním Jugoslávie povýšilo NATO lidská práva nad práva státu, že útok aliance NATO na Federativní republiku Jugoslávii bez přímého mandátu OSN nebyl nezodpovědným aktem agrese nebo neúctou k mezinárodnímu právu. Naopak, podle Havla byl inspirován úctou k právu stojícímu výš než právo, jež ochraňuje státní svrchovanost. Spojenci jednali z úcty k lidským právům, jak to diktuje jak svědomí, tak mezinárodní smlouvy.

Havel se dále dovolává tohoto „vyššího práva“, když tvrdí, že „lidská práva, lidské svobody … a lidská důstojnost mají své nejhlubší kořeny někde mimo vnímatelný svět … zatímco stát je výtvor lidský, lidské bytosti jsou výtvory Boží.“ Jako by říkal, že armádám NATO bylo dovoleno porušit mezinárodní právo, jelikož jednaly jako přímé nástroje Božího „vyššího práva“ – jasný případ náboženského fundamentalismu. Havlovo tvrzení je dobrý příklad toho, čemu Ulrich Beck v článku v Süddeutsche Zeitung říká „militaristický humanismus“ či dokonce „militaristický pacifismus“. Problém tohoto přístupu není v tom, že je inherentně protikladný, že je jakýmsi orwellovským „mír je válka“. Zásahu NATO nečelíme nejlépe ani pacifisticko-liberálním argumentem, že „více bomb a vraždění nikdy nepřináší mír“ (není ani třeba říkat, že to není pravda). Nestačí také poukazovat na to, jak by učinil marxista, že cíle bombardování nebyly voleny na základě morálních ohledů, nýbrž byly určovány geopolitickými a ekonomickými zájmy. Hlavní problém Havlova argumentu je v tom, že zásah je představován, jako by byl podniknut kvůli obětem nenávisti a násilí – tj. zdůvodněn odpolitizovaným odvoláním se na univerzální lidská práva.

Základním paradoxem bombardování Srbska aliancí NATO není to, o čem znovu a znovu mluvili západní odpůrci války, totiž že pokusem zastavit etnickou čistku v Kosovu spustilo NATO čistku ve větším rozsahu a vyvolalo právě tu humanitární katastrofu, které chtělo zabránit. Hlubší paradox se týká ideologie výběru obětí: když NATO zasáhlo na ochranu kosovských obětí, zajistilo současně, že zůstanou oběťmi, obyvateli zpustošené země s pasivní populací – nebyli povzbuzováni, aby se stali aktivní politicko-vojenskou silou, schopnou bránit sama sebe. Tady se setkáváme se základním paradoxem výběru oběti: onen Jiný, jenž má být ochráněn, je dobrý potud, pokud zůstává obětí (právě proto jsme bombardováni obrazy bezmocných kosovských matek, dětí a starých lidí, kteří vypravují příběhy svého utrpení). V okamžiku, kdy se už Jiný nechová jako oběť, nýbrž chce sám vracet rány, mění se náhle jakoby kouzlem v teroristu, fundamentalistu, Jiného, který obchoduje drogami. Tato ideologie globálního výběru obětí, identifikace lidského subjektu jako „něčeho, čemu může být ublíženo“, se dokonale hodí dnešnímu globálnímu kapitalismu, ačkoliv většinou zůstává pro veřejnost neviditelná.

Havel chválil bombardování Jugoslávie aliancí NATO jako první případ vojenského zásahu v zemi s plnou suverenitou, podniknutého nikoli z nějakého konkrétního ekonomicko-strategického zájmu, nýbrž proto, že tato země porušovala základní lidská práva etnické skupiny. Abychom pochopili lživost jeho tvrzení, srovnejme toto nové moralizování s velkými emancipačními hnutími inspirovanými Gándhím a Martinem Lutherem Kingem. Tato hnutí byla zaměřena nikoli proti zvláštní skupině lidí, nýbrž proti konkrétní (rasistické, kolonialistické) institucionalizované praxi. Představovala kladný, všezahrnující postoj, jemuž bylo cizí vylučování „nepřítele“ (bělochů, anglických kolonizátorů). Tento postoj se dovolával nepřítelova smyslu pro morálku a žádal jej, aby učinil něco, co by mu vrátilo jeho vlastní morální důstojnost. Převládající formou dnešního „politicky korektního“ moralizování je naopak nietzscheovský resentiment a závist: je to falešné gesto zneuznávání politiky, zaujímání „morálního“, odpolitizovaného stanoviska za účelem silnější politické argumentace. Je to zvrácená verze Havlovy „moci bezmocných“: bezmocnost může být manipulována jako úskok k získání větší moci, přesně tak jako se dnes ten, kdo chce dát svému hlasu větší sílu, musí legitimovat jako nějaká (potenciální nebo skutečná) oběť moci.Konečným důvodem tohoto moralizujícího odpolitizování je odstoupení od marxistického historicko politického projektu. Zklamaní levičáci, kteří jsou přesvědčeni, že radikální změna existujícího liberálně-demokratického kapitalistického systému už není možná, ale kteří nejsou s to zříci se své zanícené oddanosti ke globální změně, v této situaci investují svou přebytečnou politickou energii do abstraktního a nadmíru strnulého moralizujícího postoje.V tom je tedy Havlova tragédie: jeho autentický kritický postoj se stal moralizujícím idiomem, který si cynicky přivlastnili slouhové kapitalismu. Jeho hrdinské setrvávání na nemožném (vzdorovat zdánlivě nepřemožitelnému komunistickému režimu) skončilo službou těm, kdo „realisticky“ argumentují, že jakákoli skutečná změna dnešního světa je nemožná. Tento zvrat ale není zradou jeho původního etického stanoviska, je jeho vnitřní součástí. Konečné poučení z Havlovy tragédie je tedy kruté, ale nevyhnutné: přímý etický základ politiky se dříve či později převrací ve svou vlastní komickou karikaturu tím, že přejímá právě ten cynismus, proti němuž se původně stavěl.

Slavoj Žižek (1949) je psychoanalytik a diekticko-materialistický filosof, je výzkumným pracovníkem Lublaňské univerzity a jedním z mezinárodních ředitelů Centre for Humanities na Birkbeck College v Londýně. Text byl uveřejněn v London Review of Books, roč. 21, č. 21, 28. 10. 1999. Z angličtiny přeložil Štěpán Steiger.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Pavel Šaradín: Loučení s Václavem Havlem

Solidarita a my - Václav Havel

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.