Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Jan Lasák: Strana pokroku: populismus na norský způsob?

Jan Lasák

Strana pokroku: populismus na norský způsob?

Strana pokroku (Fremskrittspartiet, FrP) patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející politické strany v Norském království. Její volební zisky v poslední dekádě stále rostou a jsou doprovázeny i výraznými úspěchy na komunální úrovni, což ne vždy sledují ostatní političtí aktéři bez obav. Proč je Strana pokroku přijímána nedůvěřivě? Jaké jsou její klíčové priority a jaké její ideové zařazení?

Politický systém Norského království stojí na základech homogenní skandinávské společnosti a širokém konsensu všech relevantních politických sil ohledně základních pravidel mocenské hry a elementárních priorit, jakými jsou stát blahobytu (welfare state), rozvojová pomoc, zahraniční politika, vysoká ochrana životního prostředí, vzdělání, zdraví či věda, výzkum aj.Ve stranickém systému můžeme nyní rozeznat sedm důležitých stran: Norskou stranu práce (Det Norske Arbeiderpartiet), Konzervativní stranu (Høyre), Pokrokovou stranu (Fremskrittspartiet), Křesťanskou lidovou stranu (Kristelig Folkeparti), Levicovou socialistickou stranu (Sosialistisk Venstreparti), Stranu středu (Senterpartiet) a liberály (Venstre). Tyto subjekty lze rozdělit do dvou poměrně nezávislých bloků, socialistického a nesocialistického. Dominantní silou socialistického tábora je Strana práce, vůbec ústřední politická síla norského politického systému od poloviny 90. let. Nesocialistický tábor reprezentují zejména Konzervativní strana a Strana pokroku, která na základě posledních voleb dokonce zaujala pozici nejvýznamnější formace celého tábora.

Od Langa k Hagenovi

Stranu pokroku založil roku 1973 populární Anders Lang, který ve vzniklé platformě spatřoval spíše protestní hnutí než tradiční stranu, pravidelně se účastnící volebních zápolení. Hnutí charismatického vůdce mělo zejména v počátcích navázat na obdobnou stranu vzniklou v Dánsku s cílem narušit etablovaný stranický systém a byrokratickou strukturu. Její protest hned od počátku směřoval proti nepřiměřeně vysokému zdanění, neúměrnému přerozdělování, státním regulacím a zásahům; z toho vcelku jednoznačně vyplývalo odmítnutí politiky vládnoucích sociálních demokratů.

Platforma na začátku vystupovala pod názvem Strana Anderse Langa pro silnou redukci daní, poplatků a státních intervencí nebo jen Strana Anderse Langa (ALP). V roce 1977 přijala současný název Strana pokroku a pod vedením Carla Hagena se transformovala ve stranu klasického střihu, jejíž organizační pojetí se výrazně lišilo od představ zakladatele Anderse Langa: Carl Hagen po Langově smrti obnovil stranickou disciplínu.

Strana chtěla připomenout snad zejména největší nesocialistické straně, konzervativcům, hodnoty osobních svobod, občanské společnosti a soukromých vlastnických práv – zejména v 60. letech přijali totiž konzervativci politiku silného státu, čímž se zasloužili o podstatné rozšíření „státu blahobytu“, a to ve spolupráci s dominantní Stranou práce.

V prvních celostátních volbách roku 1973, jichž se účastnila, získala strana Anderse Langa 5 procent, což představovalo čtyři křesla v parlamentu (Storting). Po zakladatelově úmrtí v roce 1974 se v čele strany krátkodobě vystřídali Eivind Eckbo (1974–1975) a Arve Lønnum (1975–1978); jejich předsednictví je spojováno spíše s postupným odlivem příznivců. Roku 1978 do předsednického křesla usedl Carl Hagen, který neměl výrazného protikandidáta. Měl se stát osobností, jež dovede stranu mezi významná, parlamentně relevantní uskupení. Částečně se to dařilo již v letech 1977 až 1981, kdy podpora vzrostla z necelých dvou ke 4,5 procentům.

FrP, jež se stavěla odmítavě vůči establishmentu, se stala lákadlem pro výrazné individuality, a tak brzy nastala potřeba tuhé stranické disciplíny, doplněné o silnou síť jednotek nejnižších úrovní. Tím původní představa zakladatele Langa o antistranické organizaci vzala definitivně zasvé.

V 80. letech zažívala strana první výrazné volební úspěchy, když řada jejích členů získala mandáty v komunálních volbách. První volební úspěchy pokrokové strany jsou v 80. letech spjaty s růstem počtu žádostí o azyl; azylanté se tak zákonitě stali jedním z důležitých politických témat. Tuto otázku Strana pokroku, která začala brojit proti příliš liberální přistěhovalecké politice, využila.

V celostátních volbách roku 1989 dosáhla formace Carla Hagena výrazného úspěchu a se ziskem 13 procent hlasů a 22 mandátů zaujala třetí místo. Rostoucí podpora celostátní se projevila i na komunální úrovni, Peter Myhre ze Strany pokroku se roku 1990 stal dokonce starostou Osla.

Počátkem 90. let se poprvé projevily rozsáhlé vnitrostranické rozpory, které se odrazily i v neúspěšném volebním klání roku 1993. Volební podpora tehdy poklesla téměř na polovinu a počet poslanců v norském Stortingu se snížil na deset. Vnitřní napětí vyústilo roku 1994 v odtržení představitelů libertariánského křídla, kteří vytvořili nezávislou parlamentní skupinu a později stáli u vzniku nové politické formace Fridemokratene.

Bez ohledu na konflikty uvnitř strany se členská základna v průběhu 90. let stále rozrůstala, třebaže vnitrostranické rozpory často ústily v pozastavení individuálních členství, někdy dokonce ve vyškrtnutí z členské listiny. Tyto postupy odpovídají snaze Strany pokroku stát se součástí vládní koalice, což vyžaduje jednotný výraz a profil. Proto je stranická disciplína a loajalita vůči straně klíčová. Přesto ale pokud člen strany veřejně kritizuje vedení, je akt vzdoru považován za ukončení členství de facto a formální úkon vyloučení ze strany není nutný.

Když vnitřní konflikty z počátku 90. let utichly, začaly preference opět nabývat ztracených hodnot. V letech 1995–1996, kdy podpora veřejnosti dlouhodobě sílila, se ke Straně pokroku přidružily extrémně pravicové strany jako např. Stopp Innvandringen (Stop imigraci) nebo místní nacistická strana z Osla Viking. To se na politice FrP odrazilo i ve větším důrazu na antiimigrační politiku.

Bez ohledu na volební výsledek FrP a zastoupení v parlamentu strana dosud netvořila součást žádné vládní koalice. Většina vlivných stran se od počátku vyhýbala jakékoliv přímé kooperaci s Pokrokovou stranou, a tak její vliv mohl být převážně nepřímý. Tento postoj vládní strany částečně přehodnotily po volbách z roku 1997, kdy hagenovci získali přibližně 15 procent, a zaujali tak třetí pozici v zemi. Tehdy začala FrP přímo podporovat křehký centristický kabinet.

V letech 1999–2000 přisuzovaly průzkumy Straně pokroku preference nad 20 procenty, avšak ve volbách z roku 2001 se očekávání nenaplnila a strana získala necelých 15 procent hlasů. Výsledek celonárodních voleb vyvolal vznik nesocialistické vlády pod taktovkou Konzervativní strany; Strana pokroku se vládní koalice neúčastnila. Za relativní neúspěch mohly patrně rozruchy uvnitř strany: druhý místopředseda Terje Søviknes byl zapleten do sexuálního skandálu, další turbulence se týkaly snah stranické elity ovlivňovat výběr svých parlamentních zástupců na zemské úrovni. Dosud poslední celostátní volby se konaly letos. Vcelku jasným vítězem se stala Strana práce, která se 33 procenty hlasů utvořila se Stranou socialistické levice a Stranou středu socialistickou vládu. Zajímavější však je výsledek stran z pravé části: Strana pokroku dosáhla dosud nejlepšího výsledku s 22 procenty a 37 parlamentními mandáty; stala se nejsilnější nesocialistickou silou Norska.

Jaký má Strana pokroku elektorát? Voličskou základnu představují zejména mladí muži a manuálně pracující zejména z hustě obydlených oblastí a předměstí velkých měst. Značnou část voličstva tvoří rovněž nezaměstnaní, kteří více než kdo jiný slyší na hrozby ohledně imigrantů, již Norům berou pracovní příležitosti. Určitý voličský segment získává Strana pokroku na úkor Konzervativní strany, která se blíží politickému středu, a odvrací tak vskutku pravicově založené občany, kteří často přilnou ke straně Carla Hagena.

Strana pokroku představuje sekularizovanou konzervativní stranu, utvářející se Stranou konzervativní funkční ekvivalent křesťansko-demokratických stran, přičemž obě prezentují hlavní alternativu politiky sociálních demokratů. Strana není napojena na žádnou náboženskou instituci, vyslovuje se proti hodnotám socialistických stran, odkazuje na hodnoty libertariánské, na norské ústavní tradice, kulturní dědictví a křesťanský náhled na život. Klade důraz na individualitu v rámci společnosti, tedy tradiční liberální ekonomickou politiku s důrazem na soukromý sektor, privatizaci a jen omezené veřejné zásahy do hospodářství. Doporučuje zjednodušení daňového systému, redukci veřejných výdajů a omezení daňového zatížení v přesvědčení, že stát má zabezpečovat pouze minimální služby a zbylé veřejné statky by měl poskytovat soukromý sektor.

Ekonomická politika strany spočívá v důrazu na samoregulační funkci trhu, která svými imanentními vlastnostmi zajišťuje přirozený rámec přerozdělování kapitálu bez státních intervencí. Klade důraz na právo a pořádek, pravomoci policie a tvrdší tresty pro těžké trestné činy. Významnou doménu představuje i důraz kladený na zdraví a pomoc handicapovaným a starším.

Strana pokroku je známa svou antiimigrační politikou. Ačkoliv je i se svým lídrem Hagenem často osočována z rasismu, je to složitější: kritiku a navrhovaná opatření nesměřuje vůči konkrétním přistěhovalcům, ale proti liberální imigrační politice jako takové. Ovšem v kampani roku 2005 vydala Strana pokroku brožuru mobilizující proti imigrantům a zdůrazňující přistěhovaleckou kriminalitu. Srovnání s Jörgem Haiderem a Jean Mariem Le Penem tak na sebe nenechalo dlouho čekat.

Strana a Unie

Ke členství Norska v Evropské unii dosud straničtí představitelé nezaujali pevný postoj. V rámci kampaně předcházející referendu o přistoupení Norska k EU roku 1992 se rozhodovali, jaké oficiální stanovisko k plnému členství zaujmout. Výsledný postoj zůstává dodnes v zásadě stejný, totiž – neutrální. Strana si je vědoma světlých i stinných stránek členství Norska v EU. Proto neváže rozhodování svých členů na stranickou disciplínu. Připouští, že i její voliči jsou v této otázce nejednotní a zastává názor, že rozhodnutí o potenciálním členství Norského království v EU spočívá pouze a jen v celostátním referendu. Strana pokroku ovšem nepokrytě obhajuje úzkou spolupráci s EU na principu volného obchodu a čtyř základních svobod vnitřního trhu Unie.

FrP respektuje zavedená pravidla hry, což vyplývá z tradic konsensuálního řešení politických otázek, z tradic homogenní norské společnosti. Specifický charakter strany spočívá v tom, že předkládá k politické diskusi vskutku emocionální témata.

Orientace Strany pokroku na pravo-levé škále se dlouhodobě vyvíjela. V počátcích se její profilace výrazněji nelišila od jiných středových stran. Ta pozice se průběžně vychylovala doprava a v určitých stádiích by ji bylo možné označit i za extrémně pravicovou, což na základě výsledku posledních voleb může vzbuzovat obavy. Jak tedy vysvětlit konstantní růst popularity Strany pokroku? Touto otázkou se zabýval i politolog Ottar Brox a nabídl k diskusi následující důvody:

1) značně proměnlivé hodnoty determinované veřejným míněním, což plně odpovídá populistické strategii a rétorice. Carl Hagen se neostýchá na rozdíl od lídrů jiných stran akcentovat i taková populistická témata, jež jsou v zásadě v rozporu se samotným programem strany;

2) klasické strany, pravicově nebo levicově orientované, zanedbávají problémy „obyčejných“ lidí, čímž vzniká prostor pro platformy nabízející řešení skutečných, každodenních problémů;3) strana klade důraz na individualistické hodnoty, které naléhavě pociťuje každý, a upřednostňuje je před hodnotami kolektivními;

4) lídři Strany pokroku se neštítí politicky nekorektního jednání, založeného na silných slovech; tak nalézají podporu mezi lidmi, kteří smýšlejí podobně hrubým způsobem;

5) snaha odlišit se vede Stranu pokroku k vytváření umělých, lépe řečeno symbolických nepřátel – např. odborů;

6) obrovská mediální prezentace Carla Hagena a strany, která se v médiích objevuje nepoměrně častěji než ostatní subjekty; to je i tím, že se strana staví do opozice vůči všem, jak stranám levicovým, tak i programově blízkým stranám pravicovým;

7) nespokojenost části norského elektorátu se „státem blahobytu“, udržovaným socialistickým vládami pod vedením Strany práce, ale také vládami nesocialistickými; právě to poskytuje Straně pokroku dostatečně velké příležitosti dosáhnout volebních úspěchů;

8) ačkoliv je program strany extrémně liberálně tržní, v zásadě neztrácí své voliče z pracující třídy.

Je to zajímavý objekt politologického zkoumání. Na tomto příkladu lze sledovat, jak může získávat evropská politická strana zásadní vliv mobilizací proti imigrantům. Celkovou analýzou volebního a ideového programu i zkoumáním voličské základny můžeme odpovědět na otázku, zda FrP patří mezi krajně pravicové, či populisticky orientované strany. Podle mého názoru nejde o extrémně pravicovou formaci, třebaže tak lze z některých jejích projevů usuzovat. Občasná extremistická rétorika však patrně pramení spíše z nálad a pocitů části samotné norské společnosti než z vlastních názorů představitelů strany.

Jan Lasák (1984) je studentem politologie a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Monika Mandelíčková: Divoká místa

Slavenka Drakulićová: Epilog

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.