Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Jan Závěšický: Marocký boj proti terorismu

Jan Závěšický

Marocký boj proti terorismu

Maroko je nejnavštěvovanější zemí arabského Maghribu, turismus tvoří významný podíl příjmů a zaměstnává tisíce obyvatel, avšak Marocké království představuje oblíbený cíl nejen turistů, ale i mnoha teroristických skupin a organizací. Geografická blízkost i velmi intenzivní vztahy mezi Marokem a evropskými zeměmi dokládají, že efektivní boj s terorismem nelze vést izolovaně, ale je potřeba spolupracovat na regionální i globální úrovni. Teroristé sledují především destabilizaci politického systému, po pádu královského režimu by velmi rádi viděli islamistický stát. Ačkoliv maročtí teroristé a terorističtí internacionálové v Maroku jsou dosud v menšině, nelze jim upřít výrazný vliv na domácí společnost, ale ani na mezinárodní úrovni.

Mezi zeměmi arabského Maghribu představuje Marocké království velmi specifický příklad země, kde pozvolná liberalizace ekonomických i politických poměrů jdou ruku v ruce a děje se to pod vedením dědičné alavitské dynastie. Podobně jako ostatní severoafrické země se však i Maroko potýká s hrozbou představovanou islamistickým extremisty a teroristy, ačkoliv ti zde nepředstavují tak silnou opoziční sílu jako v ostatních zemích Maghribu a Egyptě. Šest let po zisku nezávislosti se Maroko v roce 1962 stalo konstituční monarchií v čele s králem se silnými pravomocemi. Současný král Mohamed VI., který nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1999, skutečně kraluje i vládne a je oficiálně považován za přímého potomka proroka Mohameda. Marocký král má vskutku výjimečné postavení, protože ho marocká ústava označuje chalífským titulem „kníže věřících“ – Amír al-Muminín. K úkolům krále patří, aby s duchovenstvem dbal na úctu k islámu, jak píše přední arabista a islamista Luboš Kropáček.

Legitimita krále je lidem obecně uznávána, neboť kromě toho, že je ochráncem víry, znamená pro Maročany ztělesnění nároků na Západní Saharu (dnešní Saharská arabská demokratická republika). Muhamed VI. volně navazuje na politiku pragmatismu a umírněnosti, kterou ve vnitřní politice uplatňoval jeho otec. Oproti svému předchůdci na trůně je Muhamed VI. poněkud více nakloněn sekulárním reformám.

Politický pluralismus je v zemi podporován a v současném parlamentu působí přes dvacet politických stran a hnutí. Podobně jako v jiných zemích Maghribu nemohou být ani v Maroku ustanovovány politické subjekty na výhradně náboženském základě. Marocké státní struktury umožňují rozvoj občanské společnosti. Parlamentní volby v roce 2002 a komunální volby v roce 2003 se uskutečnily v souladu s běžnými nároky kladenými na demokratické volby. Na druhé straně Maroko jistě není demokratickou zemí západního stylu. Funguje nezávislé soudnictví, ale klasický systém dělby moci narušuje silné postavení krále, jenž výsad náležitě užívá. Svobodu projevu limituje zákaz zpochybňování osoby krále a dynastie, diskutování otázky Západní Sahary, a tedy i antisystémové opozice.

Prostředí pro terorismus

Marocká monarchie jde tedy cestou pozvolné a opatrné demokratizace. Modernizace sice nedosáhla takového stupně jako například ve výrazně sekularizovaném Tunisku, nicméně dosahuje vysoké úrovně a Maroko se tak řadí mezi nejlépe se rozvíjející státy severní Afriky. „V zemi nebylo nikdy vyvíjeno úsilí o laicizaci shora. Rodinné a dědičné zákony odpovídají normám šáríy, žáci se ve školách modlí, část studentek se zahaluje, část mladíků sympatizuje s islámskými hnutími a dává to najevo i oblečením.“ (Luboš Kropáček) Pozice islamismu jsou v Maroku poměrně slabé, a to i přesto – nebo spíše právě proto – že fundamentalismus není radikálně potírán. Represivní politika státu se během devadesátých let značně otupila. Úspěch slaví kombinace kooptování umírněných sil a nekompromisního potlačování extremistů. Například islamistická strana Spravedlnost a dobročinnost má stále zákaz činnosti, zatímco umírněnější Strana spravedlnosti a rozvoje obsadila v roce 2002 ve volbách do dolní komory parlamentu (Majlis al-Nuwab) 42 z celkem 325 křesel.

Po teroristických útocích v marocké Casablance byla od 28. května 2003 přijata legislativa zpřísňující postup proti osobám podezřelým z teroristických činů a rovněž se prodloužila doba, po kterou může být osoba podezřelá z terorismu držena ve vazbě a současně se omezuje její přístup k právním zástupcům či jiné vnější pomoci. Právě v době vazby, jak udává Amnesty International, bývají údajně vězni týráni a mučeni. Jako v jiných zemích obsahují i marocké zákony a předpisy poměrně širokou definici teroristy, a proto za něj může být často označen i stoupenec legitimní opozice či názorového proudu.

Ve prospěch radikálů hraje poměrně vysoká nezaměstnanost, dosahující ve městech v průměru přes 20 procent, relativní nestabilita plynoucí z (pro Maroko) neúspěšného sporu o Západní Saharu a také strategicky významné geografické postavení země: Maroko slouží jako brána ilegální migrace ze severní Afriky do Španělska i jako tranzitní země pašování kokainu z Latinské Ameriky do cílových států západní Evropy. Domácí výroba drog, pěstování hašiše a marihuany, vytvářejí podmínky pro rozvoj organizovaného zločinu s teroristickými elementy. V poslední době všeobecně roste podpora radikálním islamistům. Prohlubuje se rozpor mezi oficiální náboženskou rétorikou režimu a názorovými tendencemi převládajícími ve veřejnosti. Radikalizaci společnosti vyvolává značně sekulární politika nového krále. Poněkud liberální reformy muslimského rodinného práva vyvolávají odpor tradičních islámských struktur. Také proces emancipace žen se podílí na mobilizaci přívrženců konzervativních směrů. Islamistický radikalismus tedy marocké státní autority cítí jako jednu z hlavních hrozeb ohrožujících režim. Přinejmenším krátkodobý růst islamismu dokumentuje i volební zisk strany Spravedlnosti a rozvoje, který je oproti volbám z roku 1998 téměř pětinásobný. Reformy občanského zákoníku a práv (zrovnoprávňování žen, podstatné omezení polygamie) mohou radikalizovat určité vrstvy a mobilizovat tak podporu nejen islamistickým, ale pak i militantním a teroristickým hnutím. Proti radikalizaci a islamizaci se stavějí především studenti a ekonomicky zajištěné obyvatelstvo měst.

Opoziční skupiny a radikálové obviňují systém ze zkorumpovanosti a především nedostatku politické legitimity, kterou zvláště v očích vyhraněných islamistů nedisponují ani jiné země oblasti. Mluvčí zakázané islamistické strany Spravedlnosti a dobročinnosti Fathallah Arsalan vyjmenovává Alžírsko, Tunisko a Egypt. V regionálním kontextu si spolupráci všech zemí Maghribu vyžaduje propojenost radikálních či teroristických hnutí. Chtějí-li arabské státy efektivně čelit hrozbě terorismu v severní Africe, jejich kooperace je nevyhnutelná. Podmínkou pro další eliminaci radikalizujících se hnutí je ekonomický rozvoj a boj s chudobou, která na předměstích a ve slumech některých marockých měst dosahuje alarmujícího stavu. Právě z řad nejchudších a nejméně spokojených se rekrutují členové teroristických skupin. Ani to však není pravidlem bez výjimek, jak ukazuje účast vzdělaných, inteligentních teroristů na madridském 11. březnu.

Teroristické skupiny

Maroko vzhledem ke specifické geostrategické pozici a osobitým sociokulturním a politickým charakteristikám nemohlo zůstat mimo působnost teroristických skupin. Smrt dvou španělských turistů, kteří byli zastřeleni v hotelu v Marákeši 24. srpna 1994, byla na necelých devět let jediným „teroristickým“ činem na marocké půdě proti cizím státním příslušníkům. Maroko dlouhou dobu platilo za imunní vůči teroristickým aktivitám. Nešlo ovšem vždy o zemi bez latentních teroristických aktivit. Ačkoliv se monarchii dodnes daří islamistické extremisty držet zkrátka a teroristy nekompromisně potlačovat, působí v zemi několik teroristických skupin s napojením na mezinárodní teroristické sítě, především al-Káidu. Buňky al-Káidy plánovaly v severním Maroku s místními extremisty bombové útoky na židovské a „západní“ cíle v Marákeši. Bezpečnostní složky však teroristické plány odhalily. Následovala série nábožensky motivovaných vražd marockých státních činitelů ve Fezu a Casablance.

Za vraždami stojí pravděpodobně Salifiya Jihadiya, islamistické teroristické hnutí. Členové se rekrutují podobně jako u Marocké islámské bojující skupiny (viz níže) a mnozí čerpají ze zkušeností, jež nabyli v afghánských horách za časů Talibanu. Salifiya Jihadiya vychází z radikálního pojetí vahábismu. Mezi přední ideology organizace patřili Abú Hafs (Abdel-Wahab Raqiqi) a Hassan Kettani, kteří byli později uvězněni za podíl na útocích v Casablance z května 2003. Organizace udržuje úzké kontakty s alžírskými teroristy z Ozbrojené islámské skupiny (GIA). Zdroje americké provenience usuzují, že Salifiya Jihadiya je součástí sítě al-Káida. Nutno podotknout, že tyto informace se nevylučují a lze potvrdit přinejmenším ideologickou spřízněnost al-Káida a Salifiya Jihadiya.

Jinou teroristickou organizací v Maroku je ultrakonzervativní Assirat al-Moustaquim (Pravá cesta), jež prosazuje radikální interpretaci Koránu a aplikaci islámského práva. Prvně na sebe její členové upoutali vraždou ukamenováním muže na casablanském chudinském předměstí v únoru 2002. Nebožáka odsoudili přívrženci k trestu smrti kvůli pití alkoholu; marocká justice je za to odměnila tresty odnětí svobody od jednoho do dvaceti let. Trnem v očích členů organizace Assirat al-Moustaquim jsou i spoře oděné ženy na veřejných místech a v lázních. Podle některých zdrojů prý tato skupina stojí za útoky v Casablance, což komplikuje přehlednost situace. Assirat al-Moustaquim při teroru v Casablance pravděpodobně poskytla zázemí, zbraně a výbušniny. Assirat al Moustaquim se podle veřejně dostupných zdrojů odštěpila od organizace Salifiya Jihadiya a nyní působí jako autonomnější, s největší pravděpodobností napojená na síť al-Káida. Některé informace ovšem jakékoliv vazby mezi oběma strukturami odmítají.

Z teroristických aktivit v těsném napojení na al-Káidu bývá v Maroku obviňována také organizace al-Tawhid wal-Jihad, činná pod vedením z Iráku známého Abú Músy Zarkávího. Vyvstává souvislost mezi kontakty al-Tawhidu, Zarkávího a některých Maročanů, kteří se podíleli na útoku v Madridu z 11. března 2004. Dominantním působištěm al-Tawhidu zůstává neklidný Irák. Opět i v případě této skupiny jsou zřejmé těsné vztahy s al-Káidou.

Pravděpodobně nejznámější teroristickou skupinou v Maroku je Marocká islámská bojující skupina (Groupe Islamique Combattant Marocain, GICM). Jejím cílem je násilné nastolení islámského řádu a podpora svaté války vedené al-Káidou proti západním cílům a „přisluhovačům Západu“. Bojující skupina údajně navázala na organizaci Shabiba Islamiya, která působila v Maroku již od roku 1969. GICM je složena z bývalých arabských mudžahedínů, kteří se do Maroka vraceli koncem devadesátých let z Afghánistánu. V afghánských horách, rovněž pod patronací al-Káidy, existoval samostatný marocký výcvikový tábor a Maročané tam dříve v řadách Talibanu bojovali proti sovětské okupaci. Mudžahedíni soustředění v GICM na sebe upoutali pozornost teroristickými útoky z 16. května 2003 v největším marockém městě Casablance. Synchronizovaný útok dvanácti sebevrahů si včetně jich samých vyžádal celkem 45 obětí. Třináctý z teroristů si sebevražednou akci na poslední chvíli rozmyslel. Teroristé si vybrali za cíl především španělské a židovské objekty, jakými se stala synagoga, židovský starý hřbitov a kulturní středisko, hotel Farah, španělská restaurace a také belgický konzulát. Ačkoliv bývají s útokem spojovány i jiné organizace (Salifiya Jihadiya), Marocká islámská bojující skupina za ním stojí s největší pravděpodobností.

Další, mnohem tragičtější událostí, za niž Marocká islámská bojující skupina nese odpovědnost, se stal teroristický útok v Madridu z 11. září 2004. Při bombových výbuších na madridském nádraží si teroristé vybrali v Evropě nevídanou daň – 190 mrtvých a přes 1700 zraněných. Vzápětí se rozběhlo důkladné vyšetřování a prakticky okamžitě byli zatčeni mnozí strůjci útoku. Jiní jsou dosud na svobodě, někteří zvolili smrt před zatčením. Z útoku bylo obviněno pět Maročanů a jeden Tunisan. Nicméně vůdce GICM, která se otevřeně hlásí ke spojenectví s al-Káidou, nebyl doposud identifikován. Odhaduje se, že Marocká islámská bojující skupina má kromě Maroka agenty a buňky v mnoha evropských zemích, ve Velké Británii, Belgii, Francii, Dánsku, Španělsku a také v Turecku a jinde. Marocké zdroje tvrdí, že GICM stojí také za přípravou útoků na španělské, britské a americké lodě patrolující ve Středozemním moři a úžině Gibraltar v rámci operace NATO Active Endeavour. Teroristé z GICM zřejmě chtěli navázat na poměrně úspěšný útok proti americkému torpédoborci USS Cole v jemenském přístavu Adenu z podzimu roku 2000, který si vyžádal smrt sedmnácti lidí.

Budoucnost

Nejožehavějším zahraničněpolitickým tématem Maroka je i po nástupu nového krále Západní Sahara, kvůli jejímuž uznání vystoupilo Maroko v roce 1984 z Organizace africké jednoty (dnes Africká unie). To, že dynastie spojuje do značné míry svou legitimitu s nárokem na Západní Saharu, může způsobit její nestabilitu či dokonce, méně pravděpodobně, pád. Je ovšem třeba usilovat o řešení dlouhotrvajícího sporu za široké podpory mezinárodního společenství. Jen pouhá přítomnost marockých ozbrojených sil v Saharské arabské demokratické republice přijde na více než milion dolarů denně!

Překážkou jednoduchého a jasného rozdělení i analýzy teroristických organizací v Maroku je podobně jako jinde nedostatek přesných údajů a nejasná organizační struktura. Rozporuplné, ba protichůdné informace se objevují ve vyjádřeních oficiálních činitelů i v odborných analýzách či v médiích. Z logiky věci však nelze vyloučit společnou účast několika organizací přinejmenším ve fázi příprav některé operace. I peníze mavají často společné zdroje; vypátrat je bývá často nemožné. Zvlášť když se organizační struktura největších teroristických sítí v čele s al-Káidou dynamicky vyvíjí a stává se jen obtížně zachytitelnou; to je problém i pro zpravodajské služby.

Jan Závěšický (1982) studuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, zaměřuje se na bezpečnostní politiku, mezinárodní organizace, ozbrojené konflikty v postbipolární éře, terorismus a bezpečnostní dimenzi evropské integrace.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Zdeněk Müller: Dilema irácké krize

Zdeněk Müller: Prohlubující se propast


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.