Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Jiří Pelikán 1989

Jiří Pelikán 1989

Zakladatel Listů Jiří Pelikán nepsal do svého časopisu příliš často; věnoval mu veškerou péči, ale nepovažoval jej zdaleka za vlastní tribunu, nýbrž především za prostor pro umlčené. V čísle, kde podáváme také zprávu o letošní ceně Listů, udělované na jeho památku, připomínáme některé jeho myšlenky z převratného roku 1989.

Proto je (…) důležitá výzva Hnutí za občanskou svobodu (…), že „čas dozrál k práci vpravdě politické… Politika se opět musí stát místem výrazu a uplatnění zájmů společnosti… Proto je nejvyšší čas, aby do politiky vstoupila společnost sama, to znamená my všichni“. Charta 77 samozřejmě zůstává jako platforma všech, kdo bez rozdílu politických názorů hájí základní lidská práva. Vzhledem k neuspokojivé situaci v této oblasti je její existence i další rozvoj její aktivity dnes nutná jako nikdy předtím. To platí i pro VONS, Demokratickou iniciativu, mírové sdružení a jiná nezávislá hnutí a skupiny. Ale v nové situaci je stejně důležité a potřebné vytvářet názorové skupiny a kluby, kde by se diskutovalo o stavu věcí veřejných, ale kde by se také vypracovávaly konkrétní programy k prosazování všeobecných i místních požadavků a kde by se připravovala půda pro skutečný pluralismus od nových proudů socialistických až po křesťansko-demokratické a jiné, které mají co říci k dalšímu vývoji naší společnosti. Z této demokratické debaty — v duchu tolerance — nesmí být vyloučen nikdo, ani komunisté, pokud nechtějí vnutit ostatním své „vedoucí“ postavení a pokud respektují odlišné názory druhých. Toto oživení politických proudů a myšlení neznamená boj o moc či návrat zpět do minulosti. Jeho cílem by mělo být vypracování alternativních programů a konkrétních návrhů pro všechny občany, jak vyvést naši zem z nynější hluboké politické, ekonomické a morální krize. S tímto příznivým větrem v zádech můžeme hledět do roku 1989 s nadějí i důvěrou. Teď jde o to, nepropást tuto jedinečnou příležitost, která se tak často neopakuje.

Nadějný rok? Listy, ročník XIX, 1989, číslo 1, únor 1989, strana 1

(…) Ale ani v Polsku, ani v Maďarsku není tento nadějný vývoj zaručen a nezvratitelný. Ve vládnoucích komunistických stranách probíhá ostrý boj, který ani zdaleka není rozhodnut. V Polsku si část vedení strany po dlouhém období pokusu zlikvidovat Solidaritu a opozici represí uvědomila, že je nemožné dostat zemi z nynější hluboké krize bez spolupráce se Solidaritou, kterou proto legalizovala, přijala jako partnera v jednání za kulatým stolem a po volbách, jen částečně demokratických, i v parlamentu a senátu. Drtivé vítězství kandidátů Solidarity a porážka kandidátů strany vyvolaly tvrdý odpor konzervativního křídla v komunistické straně, které je stále velmi silné a nevzdalo se naděje, že prohlubující se ekonomické potíže (zadlužení země, inflace, zavírání podniků) spolu s nespokojeností dělníků, očekávanou vlnou stávek a demonstrací i radikalistickými požadavky vnitřní opozice proti Lechu Wałeşovi jí poskytnou záminku k nové vojenské a politické intervenci a tím k likvidaci anebo aspoň zadržení demokratizačního procesu. Jak už často v minulosti, radikálové nechtěně nahrávají konzervativním silám (nejen v Polsku). (…)

Za této situace má nová osa Praha—Berlín—Bukurešť—Sofia velmi nebezpečnou úlohu: jednak brzdit sovětskou perestrojku a její vliv v zemích Varšavského paktu a jednak se povýšit do úlohy dříve vyhrazené Moskvě, ideologického ochránce „socialismu“ před jeho „ohrožením“ imperialismem i revisionismem. Takové varovné hlasy zaznívají stále častěji z Prahy i z Berlína, nově dokonce i z Pekingu a z Bukurešti (ne náhodou si pražský režim pozval k oslavování Ceauşesca právě v době, kdy tento byl jednomyslně odsouzen evropskou konferencí o lidských právech v Paříži, dokonce i s tichým souhlasem sovětské delegace). (…)

Mám upřímné pochopení pro netrpělivost občanů těchto zemí, zvláště mladých, kteří jsou postiženi nejhůř, ale musím vyslovit názor, že demokratické reformy a přeměny směrem k demokracii a pluralitě nelze v této části Evropy prosadit jak bez tlaku zdola, tj. lidových mas a nezávislých hnutí, tak ani bez spojenců v táboře existující moci, tedy také bez reformních komunistů, bez těch mimo stranu i těch, ač nemnohých, kteří jsou ve straně. Členové komunistické strany prostě nezmizí, a nechceme-li je zahnat všechny do jednoho šiku s konzervativními silami, musíme počítat s jejich diferenciací, která už je ostatně v chodu nejen v Polsku, Maďarsku a SSSR, ale i dokonce v Československu.

Řím, 5. července 1989Nové naděje, ale bez iluzí, Listy, ročník XIX, 1989, číslo 4, srpen 1989, strana 1

(…) Přes slavné a pozitivní dědictví demokratických tradic republiky T. G. Masaryka a E. Beneše, jež jsou oprávněně duchovní inspirací i nových generací a na něž je třeba navázat, nejde dnes o návrat k předválečné republice, protože — jak to vyjádřil Václav Havel, nesporně vedoucí osobnost občanského hnutí a spolu s Alexandrem Dubčekem, arcibiskupem Tomáškem a novými představiteli Občanského fóra morální autorita této doby — ve svém rozhovoru se západoněmeckým týdeníkem Der Spiegel: „V dějinách neexistují návraty a struktury společnosti jsou dnes zcela jiné než v době před druhou světovou válkou, a proto zřejmě vznikne v zemích bývalého sovětského bloku nový typ demokracie, která nebude mechanickou kopií klasické parlamentní demokracie západního typu“ (Der Spiegel z 27. 11. 1989). To je reálný pohled, protože tyto země se nebudou moci zbavit pouhou vůlí nebo mávnutím kouzelného proutku své minulosti ani daného stavu, do něhož je přivedly totalitní režimy, a nemohou se spoléhat na zázračnou pomoc Západu, který má jistě dobrou vůli, ale omezené prostředky. To platí tím více pro Československo, které se vinou Jakešova vedení opozdilo v procesu demokratizace a přichází k «prostřenému stolu» až po Polsku, Maďarsku a zvláště po NDR, která může počítat s tučnými sousty z druhé části Německa. Můžeme počítat jistě i s pomocí Západu, ale hlavní zárukou obnovení ekonomiky a demokracie musí být naše vlastní reformy a podpora občanů, zvláště dělníků a rolníků a ovšem inteligence a mládeže pro jejich uskutečnění i za cenu dočasných obětí a těžkostí.

(…) V těchto pohnutých chvílích patří naše uznání všem těm, kteří svým statečným vystoupením otevřeli cestu „ke světlu“, především naší mládeži, která ukázala obdivuhodnou politickou zralost a kulturu, a ovšem také všem těm, kteří pro dosažení tohoto cíle obětovali své životy, léta v žalářích, v ghettu, v domácím vyhnanství i v exilu. Většina z nich jistě nečeká ocenění a díky či nové funkce. Mnozí budou roztrpčeni náhlými «převleky» těch, kteří ještě nedávno tleskali svrženým mocipánům nebo mlčeli k pronásledování a diskriminaci. Tak to v dějinách chodí a demokratická obnova naší společnosti si přímo vyžaduje spolupráce všech lidí dobré vůle. Je správné chtít odčinit minulé křivdy, jak to žádá Občanské fórum ve svém programovém prohlášení, ale bez nových diskriminací, ghett a čistek, v duchu tolerance a demokratického dialogu. Hlavní odměnou těch, kdo pro dosažení těchto změn obětovali kus svého života, by měl být dobrý vnitřní pocit, že splnili svou občanskou povinnost.

Bitva o svobodnou a demokratickou společnost ještě není definitivně vyhrána. Hlavní je, že začala. Budou jistě snahy uklidnit občanské hnutí slibnými prohlášeními, a když se utlumí jeho tlak, omezit rozsah demokratických reforem. Toto „jaro“ v chladném listopadu by předčasně zmrzlo, kdyby se občané spokojili s odchodem několika zdiskreditovaných politiků, místo těžkého a dlouhého zápasu o demokratickou přeměnu naší společnosti. (…)

Řím 2. prosince 1989

Konečně!, Listy, ročník XIX, 1989, číslo 6, prosinec 1989, strana 1
Z elektronického archivu zpracovávaného Dušanem Havlíčkem vybral -vb-.

Jiří Pelikán

Obsah Listů 6/2005

Související články

Peter Kopecký: December 1989 v Rumunsku

Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko: Jak se hnulo kolo dějin

Jiří Lach: Maďarské kulaté stoly před patnácti lety


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.