Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Jan Vladislav: O vlastním a cizím

Jan Vladislav

O vlastním a cizím

Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie. Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých. Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“. Tento rub má ovšem i svůj líc. I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč. V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice. Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí. Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži. V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud. Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné. A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává. („Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“ – Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný). Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět, spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.

Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.

Edward Lear

TŘESKY PLESKY

***

Byl jeden chlápek z Kobylí
a děti jej moc zlobily:
házely kamením
po něm tak, že mu tím
roztloukly kosti v Kobylí.

***

A jedna slečna u Hradiska
prchala z drápů medvědiska,
a jak se přitom hnala,
tak se vám udýchala,
že dodýchala u Hradiska.

***

A jedna slečna z města Soči
měla tak velké, temné oči,
že když je vykulila,
každého přinutila
s úžasem prchnout z města Soči.

***

A jeden chlápek u Norfolku
měl sto kluků a jednu holku,
krmil je hlemýždi
a pak je vážil vždy
na decimálce u Norfolku.

***

Byl jeden chlápek z Veselí
a hnal se lánem jetelí,
jenže roj hrozných včel
a hlavně žihadel
jej zahnal zpátky k Veselí.

***

A jeden chlápek v Stavropoli
rád rázoval přes hory doly
a za ním o sto pryč
houf myší, krys a číč,
co jich jen bylo v Stavropoli.

***

A jeden chlápek pod Točníkem
se zaopatřil slunečníkem
a pod ním velkolepě
sedával doma v sklepě
k potěše přátel pod Točníkem.

***

Byl jeden chlápek z Bílých Karpat
a šaty měl furt plné záplat,
až se ho ptali. „Pane,
nejsou moc rozdrbané
pro výtečného chlápka z Karpat?“

(Překlady z 80. let, konečná redakce 2003; nepublikováno)

Jan Vladislav (1923-2009), básník, překladatel a esejista, navzdory nepříznivým podmínkám autor rozsáhlého literárního díla vlastního, ale také překladatelského, editorského a pedagogického. Doma i v exilu (po roce 1981) byl jedním z hlavních hybatelů nezávislého šíření volného slova.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Jan Vladislav: Příběhy,parafráze

Jan Vladislav: O vlastním a cizím


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.