Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Erazim Kohák: Měla by mít budoucnost?

Pro minulé číslo Listů napsal Petr Příhoda na prosbu redakce Listů úvahu o možných cestách, jakými se bude ubírat naše významná křesťanská strana. Zároveň jsme otiskli několik pozoruhodných reakcí na jeho text. Nyní následují ještě dva hlasy a po nich rozsáhlejší zamyšlení Jaroslava Šabaty. -red-

Erazim Kohák, filosof, činný člen klimentského sboru Českobratrské církve evangelické:

Měla by mít budoucnost?

Úvaze Petra Příhody by měla předcházet ještě jedna otázka: mají „křesťanské“ strany oprávnění?

Dosud všichni diskutují přistupovali k otáz­ce z politického či historického hlediska. Budiž, jde o politiku. Jenže jde také o víru, a z hlediska víry je to otázka nanejvýš sporná. Kristus nevyhlašuje žádný politický program. Z toho ho sice obviňovali nepřátelé z řad židovského establišmentu a za to ho Římané popravili, Ježíš sám však toto obvinění odmítal, snad nejvýrazněji slovy „Dejtež tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu“ [Lk 20,25; Mt 22,21]. V sy­noptických evangeliích je Ježíšovo učení často sociálně radikální [kritika bohatých, např. Lk 18,25 a další], avšak není sociálně programové. Ježíš vybízí k osobnímu obratu, ne k sociální změně.

Ani v rané církvi nenajdeme stopu politického programu. První křesťané prohlašují jen jediné – Ježíš je Kristus! To znamená, že mesiáš již přišel, starý podlý svět již nemá platnost, žijeme podle pravidel božího kralování. Ta pravidla jsou zas radikální, jako třeba místo starého „oko za oko, zub za zub“ nyní platí „milujte nepřátely své“ [Mt 5,38 a 44].

Křesťanská církev se stala politickou organizací teprve rozhodnutím císařů Konstantina a následně Theodosia, který ji roku 394 učinil jedinou povolenou státní církví, tedy ideologickým odborem Římské říše. Přes tisíc let pak církev zápasila s pokušením světské moci, ač nepříliš úspěšně. Ani reformace nepřinesla vždy zásadní změnu. Luterská církev se stala oporou pruského trůnu neméně, než byla římská církev oporou trůnu habsburského. Jakou úlohu římská církev sehrála jako ideologický odbor fašistického režimu generalissima Franca, netřeba připomínat.

Nic z toho nenaznačuje, že by výstavba politických odnoží církví byla v souladu s Písmem či že by pomáhala prosazovat ­sociální radikalismus proroků Amose či Izaiá­še nebo Ježíšova kázání v evangeliích. Pokud by „křesťanské“ politické strany představovaly konzervativní sílu ve společnosti, jak se mnohokrát stalo, prohřešily by se proti svému Pánu i jeho Slovu. Ostatně přečtěte si to u proroka Amose ve třetí až páté kapitole.

Že Bůh od věřících očekává činorodost v jeho službě, to je jednoznačné v celém Novém Zákoně, a ne jen v často citované epištole Jakubově [2,14–17]. Kdo bere svoji víru vážně, nutně se zapojí do společné péče o věci obecné, ať již občanským aktivismem nebo činností ve stávajících politických stranách. Kdyby dnes všichni aktivně věřící vstoupili do politických stran a přivedli do nich radikální přesvědčení Nového zákona, že mesiáš již přišel, že nadále žijeme podle božích pravidel, před tváří Hospodinovou, znamenalo by to převratnou obrodu našeho politického systému. Pokud by si křesťané přivlastnili politické strany, znamenalo by to, slovy TGM, revoluci hlav a srdcí, sub specie aeternitatis.

Pokud si ale politická strana prostě přivlastní označení „křesťanský“, má to opačný účinek. Radikalismus Kristova eu angelia musí ustoupit potřebě pečovat o vlastní stranické zájmy. Když ani církev – tedy ta viditelná – neodolala pokušení světské moci, jak má odolat strana?

Proto doufám, že „křesťanské“ strany budoucnost nemají. Takové strany mohou být ve (světském) zájmu církve, nejsou však v zájmu víry. Leč v zájmu této země usilovně doufám, že církev bude mít odvahu a moudrost jasně svědčit ne sobě, nýbrž svému Pánu, jak to udělala Vyznávající církev v Hitlerově Německu, tentokrát proti ideologii blahobytu a sociální nezodpovědnosti. Stejně usilovně doufám, že se moje sestry a bratří v Kristu zapojí do správy věcí veřejných bez okázalých hesel o „křesťanství“, s pokorou odpuštěných hříšníků, avšak zároveň se vším radikalismem a silou Ducha svatého.

Erazim Kohák

Obsah Listů 1/2006

Související články

Petr Příhoda: Rozhodnou příští léta

Boris Cvek: Není důvod pro křesťanskou stranu

Jan Novotný: Budoucnost na čtvrté pozici?

Antonín Rašek: Návrat ke křesťanství

Pavel Švanda: Živá občanská politická sila

Jan Keller: Stvořeni k mlžení

Alena Zemančíková: Rodinná politika, rovnost pohlaví, senioři…

Martin Škabraha: Tradice ano, konzervatismus ne

Erazim Kohák: Měla by mít budoucnost?

Josef Štogr: Budoucnost křesťanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Jaroslav Šabata: Dilema „konzervativního segmentu“


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.