Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Josef Štogr: Budoucnost křesťanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Pro minulé číslo Listů napsal Petr Příhoda na prosbu redakce Listů úvahu o možných cestách, jakými se bude ubírat naše významná křesťanská strana. Zároveň jsme otiskli několik pozoruhodných reakcí na jeho text. Nyní následují ještě dva hlasy a po nich rozsáhlejší zamyšlení Jaroslava Šabaty. -red-

Josef Štogr, publicista:

Budoucnost křesťanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Teze:

Bez sdílené odpovědnosti nelze udržet žádnou otevřenou společnost.

Politický prostor je možné udržovat jen tehdy, pokud existuje něco mimo něj.

Pro vyprázdněnou Evropu je politická budoucnost dána především schopností zformulovat nosné politické koncepty, které budou nabízet reálná východiska v krizích.

To však nelze bez radikálního přeformulování celé společenské teorie – včetně dnešní ideologie lidských práv a dalších obecně přijímaných dogmat.

Pokud bychom se měli uzavřít v rozvrzích, které nám vnucuje aktuální politika v ČR, pak můžeme jen s trochou studu sledovat, jak představitelé KDU-ČSL realizují dlouhodobý Klausův záměr a směřují „křesťanskou“ stranu do náruče ODS, do náruče hegemona, který touží po systému dvou stran s předem dohodnutými pravidly, jež oběma „vítězům“ zaručí v rámci politiky jasné mocenské postavení.

Tahle nechutná a smutná podívaná ale není jediné „zajímavé“ téma, obdobou svého druhu je protismyslné spojenectví CDU a CSU a jejich snaha postavit společný ­obsah politiky právě na nadkonfesijním křesťanském základu. Jenže co tento základ tvoří? Existuje vůbec dostatek jasných záchytných bodů, ­které činí politiku jasně a zjevně „křesťanskou“? Existují takové jasné prvky „uvnitř“ témat politiky? Vždyť teologické rozdíly i v rámci jednoho vyznání jsou mnohdy zákla­dem pro zcela odlišnou interpretaci společenských postojů, hodnocení aktivit, názorů na roli státu atd. Křesťanská politika zde zjevně řeší zcela stejné spektrum problémů jako poli­tika „bez přívlastků“. Koneckonců dokladem toho může být fakt, že křesťané se dnes dají nalézt ve všech myslitelných politických stranách včetně komunistických. Přesto však jsem se rozhodl odpovědět na výzvu redakce Listů – protože existuje jedna specifická politická poloha, kterou si nelze představit bez jistého typu křesťanského pohledu na stát a společnost.

Následující spekulace je pokusem říci něco o budoucnosti, a budoucnost je zvláštní téma, víme jistě jen to, že bude „jiná“, než by se dalo očekávat. Víme, že znovu se potvrdí předpoklad, že budoucnost přináší nové právě v překvapivém smyslu, není pod naší kontrolou, nepostihují ji žádné sebelépe zkombinované vývojové trajektorie prognostiků. Následující řádky jsou psány s vědomím toho.

Evropa je společensky nemocná, je smutným pacientem obráceným do sebe, žijícím ve strachu ze změny, rozmazleným, neschopným závažných rozhodnutí. Navíc neví, proč by se měla rozhodovat a v čem, nerozumí otevřenosti a nároku, který na ni budoucnost klade. Sociální konflikty, které ji strukturálně zasahují (jako byly ty pařížské, ale dávno před tím i konflikty v Holandsku), nejsou přiměřeně pojmenovány, stále je zamlčována a pod koberec ukrývána podstata věci: bez sdílené odpovědnosti nelze udržet žádnou otevřenou společnost. Prostor pro to, aby tato témata byla společensky a politicky formulována, je jak nalevo (v postupném popření schopnosti člověka rozhodovat a přenesení podstatných kompetencí na odbornou byrokracii), tak i napravo (návratem k tomu, aby se právo podílet se na správě veřejných věcí opět spojilo s odpovědností za společnost). To však nelze bez radikálního přeformulovální celé společenské teorie – včetně dnešní ideologie lidských práv a dalších obecně přijímaných dogmat.

Domnívám se, že z dlouhodobého hlediska má smysl se na evropskou politiku dívat z hledisek velmi vzdálených od politologických konceptů vzniklých v 18. a 19. století. Pragmatický mocenský islám evropského (kapitalistického) střihu je v tomto smyslu zcela zbytečné pasovat do tradičního levicovo-pravicového schématu, stejně jako synkretický přístup spojující moderní sociologii a východní náboženství. Obojí se stává politickou realitou, přiznejme si to. Teprve v tomto kontextu pak je možné se ptát na možnou politickou roli nebo možné politické role křesťanství. Snad je takových možných rolí více, ale z mého pohledu se jedinou skutečně konkurenční platformou v tomto smyslu jeví politický katolicismus s vyhraněnou pozicí konzervativní teologie. Tedy politické myšlení opírající se o teologii, která v některých věcech odmítá diskusi. Zdánlivě paradoxně se dlouhodobě politicky nejperspektivnější jeví ta část křesťanského myšlení, která nepodléhá diktátu „sociální konformity“, diktátu „dialogu“. Politický prostor je možné naplňovat jen tehdy, pokud existuje něco mimo něj. Tohle je zcela zásadní ponaučení ze současného společenského rozpadu a stačí k němu zcela triviální společenská úvaha.

Politický katolicismus takovéhoto typu má do budoucna šanci vytlačit z politického spektra „pravicové“ strany, které se dnes nálepkují jako „extrémistické“. Zatím se sice může zdát, že je beznadějně zdiskreditován excesy v mnoha evropských zemích v době hitlerovského Německa, antisemitismem 20. století atd. – ale stačí se podívat, jak malou životnost mají některá zdánlivá nepřekročitelná společenská tabu – třeba právě v Německu.

Píši-li o budoucnosti politického katolicismu, nechci ovšem tvrdit, že by šlo očekávat, že se v blízké budoucnosti v jeho rámci zformují tradiční politické strany současného typu a voličsky se nějak výrazně prosadí. Pro vyprázdněnou Evropu je politická budoucnost dána především schopností zformulovat nosné politické koncepty, které budou nabízet reálná východiska v krizích.

Josef Štogr

Obsah Listů 1/2006

Související články

Petr Příhoda: Rozhodnou příští léta

Boris Cvek: Není důvod pro křesťanskou stranu

Jan Novotný: Budoucnost na čtvrté pozici?

Antonín Rašek: Návrat ke křesťanství

Pavel Švanda: Živá občanská politická sila

Jan Keller: Stvořeni k mlžení

Alena Zemančíková: Rodinná politika, rovnost pohlaví, senioři…

Martin Škabraha: Tradice ano, konzervatismus ne

Erazim Kohák: Měla by mít budoucnost?

Josef Štogr: Budoucnost křesťanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Jaroslav Šabata: Dilema „konzervativního segmentu“


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.