Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Jaroslav Šabata: Dilema „konzervativního segmentu“

Pro minulé číslo Listů napsal Petr Příhoda na prosbu redakce Listů úvahu o možných cestách, jakými se bude ubírat naše významná křesťanská strana. Zároveň jsme otiskli několik pozoruhodných reakcí na jeho text. Nyní následují ještě dva hlasy a po nich rozsáhlejší zamyšlení Jaroslava Šabaty. -red-

Jaroslav Šabata

Dilema „konzervativního segmentu“

Petr Příhoda, autor úvodního textu ankety, zda má KDU-ČSL budoucnost, odkazuje v duchu roduvěrných českých konzervativců na potřebu vybavit příliš neznabožskou českou politiku konzervativní ingrediencí. V tom vidí lidoveckou šanci. Naráží ovšem na starý problém: původní „přirozené“ živitelky konzervatismu – aristokracie, patriciát, selský stav… – zmizely.

Po budoucnosti KDU-ČSL se ovšem lze se ptát ještě skeptičtěji: patří křesťanská či konzervativní orientace vůbec k moderní demokracii? Tato skepse se v anketě vynořuje v různých podobách, a každá má něco do sebe. Kus pravdy je i v heslu Martina Škabrahy Tradice ano, konzervatismus ne.

I.

Výchozí teze, za niž se zde v zájmu jakéhos takéhos shrnutí naznačených stanovisek přimlouvám, zní: v české společnosti, pohybující se k plně rozvinuté a ucelené moderní demokracii v evropském institucionálním rámci, se srážejí dva velmi protichůdné typy tak či onak konzervativně zabarveného myšlení a smýšlení. Jeden je spojen s katolickou církví, tedy s útvarem, jehož sociokulturní zdroje sice vskutku vysychají, ale který vykazuje dynamiku útvaru v nejlepším smyslu tradičního. V anketě o tom svědčí četné zmínky o notoricky známém fenoménu: o regionálním a sociálním zázemí lidovců na venkově východních Čech a jižní Moravy. Druhý typ lze ztotožnit s Občan­skou demokratickou stranou – se stranou naopak velmi netradiční, ale se stranou, která se o svou „přirozenou živitelku“ postarala svou ultrarestaurační politikou. O přirozené živitelce si v tomto směru můžeme myslet leccos, ale fantom to není; a nic by nebylo nespravedlivější než redukovat jej na veksláckou či ještě horší lumpenburžoazii. Což nedělají jen „závistiví“ Češi.

Z tohoto obrazu se nabízí spíše než úvaha o potřebě vybavit moderní českou politiky „konzervativním segmentem“ úvaha o potřebě konzervativní segment české politiky modernizovat. To ovšem nelze jinak než kritickým překonáváním nedemokratických a „panských“ rysů konzervativního segmentu české politiky v celé jeho šíři. Jinou možnost moderní „lidovectví“, usilující o výrazné „středostavovské“ zakotvení ve městech, sotva má. To ovšem předpokládá, že lidovci se zbaví komplexu, který jim sugeruje etablovanější pravice i antiklerikální levice: že jsou stranou bez politické páteře, stranou, která je už od časů monsignora Šrámka ze všech možných stran politicky nejvypočítavější. To není úkol jen sebevýchovný. Ještě důležitější je čelit zlým stereotypům konzistentní a transparentní politikou.

Klíč k lidovecké modernizační metamorfóze představuje proto plné pochopení údělu strany od poloviny devadesátých let. Je známo, že jej zformoval především konflikt mezi samorostlým konzervativcem křesťanské orientace Josefem Luxem (je to doba, kdy se stal „hadem na tři“) a hrdinou „léčby Klausem“. Rozchod obou mužů nelze vysvětlit jen jejich osobními vlastnostmi (o tom, jak Václav Klaus Luxe osobně iritoval, by se ovšem dal napsat román), ani srážkou muže z lidu se sofistikovaným technologem moci či prostě takzvaným rozdílem stylů. Josef Lux si svou dobrou i špatnou pověst vysloužil především tím, že sám pod břemenem, jímž českou politiku obdařila konjunkturální ultrarestaurační politika, jen neklesal, ale své straně prorazil cestu z krunýře, v němž byla uvězněna.

Směr naznačil zcela nedávno Petr Pithart, když oponoval Klausově tendenční interpretaci devadesátých let.

II.

Dlužno uznat, že rétorika svobody zněla v postkomunistickém světě opravdu nově a že nebylo těžké vtisknout jí silný mocenskopolitický náboj: „za četnými individuálními diferencemi a antipatiemi“ – napsal přímočaře Václav Klaus v únoru 1992 (ve stati Proč jsem konzervativcem) – „se rýsují pouze dva světové názory: konzervativní (zahrnující liberální pojetí svobody) a konstruktivistický“.

Klaus v této souvislosti důrazně odlišil konzervatismus, který reprezentuje, od konzervatismu devatenáctého století. Nový prý musí být „navýsost revoluční a programově neumírněný“. Neboť ve vztahu k tomu, co napáchali nepřátelé svobody, nemůže být na místě ani „trpělivost při restaurování skutečných hodnot“, ani „tolerantní a líbivý kompromis s těmi, kteří tyto hodnoty tak dlouho ničili“. Takto vyhrocenému „duálnímu“ vidění světa zůstal Václav Klaus věrný. Někteří v tom vidí jeho zásluhu: jakousi bezděčnou péči o páteř české politiky. Buď jak buď vlastním tajemstvím jeho úspěchu bylo rozpoznání rozdílů mezi obsahem zcela rozdílných epoch.

Klausova konzervativní rétorika trpí ovšem těžkou doktrinární posedlostí, s níž nasazuje psí hlavu údajně nepoučitelným „nepřátelům svobody“. Což je podle známého vzorce množina povýtce intelektuálská, smýšlející protitržně a protiburžoazně. A ovšem – elitářsky. Jak víme, na této pověstné mušce jsou intelektuálové „přesvědčení o vlastní výjimečnosti“ a „zahledění do utopických vizí a umělých konstrukcí spravedlivé společnosti“.

Není to originální refrén. Prostupuje jím pevné pravicové přesvědčení, že společenské a politické maléry „začínají vždy stejně“: vyzvedáváním nedostatků liberálně uspořádané společnosti, týkajících se majetkové nerovnosti a „vykořisťování“, chudoby a „nepořádku“ (Klausovy uvozovky) a nerealizovatelnými sliby, že to vše lze změnit…

III.

Takto vyzývavě demonstrovaná alergie na jakoukoli kritiku „liberálně uspořádané společnosti“ snadno zapadla do „revolučně konzervativního“ rozpoložení společnosti z počátku devadesátých let. Logickým důsledkem setkání těchto dvou činitelů byl mocný průnik sofistikované nesmiřitelnosti do hloubky českého diskursu. A ač se už jeho původní zdroje vyčerpaly, reprodukuje se svým tíhnutím k manichejské optice dál: především jako provinciální a slabošský nářek na vlastní neduhy. K věci se jde minimálně, ale o to víc se pátrá v minulosti: především té komunistické a zvláště normalizační.

Lidová strana tím trpí jako snad žádná jiná, protože ji to udržuje v mentalitě kostelních spolků zastrašených řečmi o nepřípustnosti třetích cest. Chce-li se z těchto pokleslých poloh vymanit, musí se chopit zdrojů vlastní původnosti – původnosti duchovní orientace, kterou nabízí „sociální křesťanské učení“.

Především se musí vyrovnat s autentickým duchem encykliky Centesimus annus. Papež Jan Pavel II. ji sepsal v době, kdy se nový demokratický duch listopadové revoluce začal proměňovat v „revoluční konzervatismus“. Největší pozornost proto zasluhuje způsob, jímž papež toto směřování výslovně napadá.

Svou filipiku začíná řečnickými otázkami: „Lze říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost?“ ptá se ve 42. článku encykliky, jenž si vysloužil pověst článku slavného, a pokračuje: „Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku?“

Parafrázujme papežovu odpověď v celé její šíři: označuje-li se za kapitalismus hospodářský systém, tj. systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Proto by bylo možná vhodnější, dodává, hovořit o „podnikatelském hospodářství“ nebo „tržním hospodářství“, nebo prostě o „svobodném hospodářství“. Zcela jinak se mají z papežova hlediska věci, chápe-li se pod pojmem „kapitalismus“ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm. Pak musí být odpověď rozhodně záporná.

Jan Pavel nezdůrazňuje tezi, že „marxistické řešení“ krize moderní společnosti ztroskotalo, jen proto, aby tvrdil, že otázky, na něž marxistický socialismus reagoval, zmizely. Zrcadlí se to i v papežově téměř levicovém slovníku: mluví o vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v rozvojových zemích, jakož i o lidském odcizení, zvláště v průmyslových zemích. Papež mimochodem upozorňuje, že to jsou jevy, proti nimž církev důrazně pozvedá svůj hlas (nikoli, že jej „má“ pozvedat).

V podobném tónu encyklika konstatuje, že masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální bídě a že zhroucení komunistického systému sice v mnoha zemích odstraní překážky věcnému a realistickému přístupu k těmto problémům, které se tak kladou, ale to nestačí. Naopak, hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá o těchto problémech se byť i jen zmiňovat (!), protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.

Vnucuje se otázka: na co a na koho myslel Václav Klaus, když se o několik měsíců později vyslovoval proti nastolování otázek týkajících se majetkové nerovnosti, chudoby a vykořisťování? Tak nebo onak, Jan Pavel II. prokresloval svou konzervativní alternativu k radikální kapitalistické ideologii úspěšněji nebo méně úspěšně po celý svůj pontifikát. Snad nejúspěšněji v zápase o duchovní a politickou jednotu Evropy, což zaslouží zvláštní zmínky: neboť „slepá víra“ v řešení neřešených sociálních problémů „neviditelnou rukou trhu“ ústí právě v evropské otázce ve svůj nejbizarnější, ale zdaleka nikoli neškodný článek.

IV.

Rozlišit katolický konzervatismu od kon­zervatismu „revoluční ražby“ je snadné v teoretické poloze. Zcela jinak se má věc v reálném politickém terénu: stírání rozdílů mezi různými typy moderního společenského myšlení (liberálního, konzervativního a socialistického) a neustálá krystalizace ideologických amalgamátů všeho druhu je psychohistorickou zákonitostí politična, generující roztodivné zmatky a příznačná nedorozumění. A vždy ovšem tendenční jednostrannosti.

Do jedné se zapletl člen redakce konzervativní Revue Politika Stanislav Balík ve svém článku Papež z Galileje (s podtitulem Politická činnost a politické myšlení Jana Pavla II., Revue Politika, duben 2005). Jeho text je prodchnut upřímnými sympatiemi ke Karolu Wojtyłovi jako dovršiteli katolického omilostnění kapitalismu. Jedním z velkých přínosů Jana Pavla II., čteme v Balíkově textu, je papežovo „přitakání kapitalistickému způsobu organizace ekonomiky“. Mnohým prý už proto vůbec nepřipadne, že není vzdálená doba, kdy to bylo jinak: že dnes už není otázka levicovosti katolického učení palčivá…, že katolík-ekonomický liberál se již nemusí ve svém svědomí vyrovnávat s korporativistickými představami encykliky Quadragesimo anno Pia XI. Z roku 1931…

Že by Stanislav Balík 42. článek pa­pežovy encykliky z roku 1991 nečetl? ­Naopak! Dovolává se právě tohoto článku včetně toho, že jej charakterizuje téměř povinným atributem „slavný“ . Ale v jeho zorném úhlu zcela chybí smysl jeho distinkce mezi stoletým katolickým sociální učením a ideologií, na jejíž půdě se pohybuje neokonzervativní myšlení druhé poloviny dvacátého století.

Setření této distinkce zkresluje nejen obsah encykliky, ale obraz celého vnitřního vývoje církve mezi Prvním vatikánským koncilem (1869–1870) a Druhým vatikánským koncilem (1962–1965). To se netýká jen klasických témat nastolených modernou (počínaje otázkou lidských práv, pojetí lidské svobody či významu demokracie). ­Především se to týká proměn vztahu církve ke všem světodějným fenoménům moderny, a tedy i jejího vztahu ke komunismu: Vaticanum II. se konalo po oficiálním odhalení Stalinových zločinů, tedy v první fázi „revizionistické“ transformace komunismu. To se odrazilo ve zdrženlivosti koncilních otců vůči tendenci odsoudit komunismus v dosavadní tradici (mezi zdrženlivými byl k obecnému překvapení i český kardinál Beran, pronásledovaný komunistickým režimem).

Pravda, podnes trvá spor o to, jak se na kolapsu sovětského impéria podílel vnitřní vývoj komunismu, vyústivší v Gorbačovově éře, a jak se na něm podíleli Karol Wojtyła a Ronald Reagan. Ale o jednom nemůže být sporu: oba posledně jmenovaní jsou sice vnímáni jako muži ve více méně dokonalém „zákrytu“, ale to nemění nic na faktu, že rozdíl mezi křesťanským sociálním učením (Wojtyłou) a „radikální kapitalistickou ideologií“ (Reaganem) zůstává zcela zásadní.

V.

Stanislav Balík zjevně není v redakci Revue Politika sám, kdo tento rozdíl stírá. Spíše je to její konstitutivní rys. Jeho politický rozměr se zrcadlí i v názoru, který v anketě Listů zformuloval Pavel Švanda. Staré „luxovské“ dilema lidovců řeší jednoznačně: slušná budoucnost jim kyne pouze na pravici. V levicové vládě by mohli za pár ministerstev jen neupřímně pohůnkovat socialistické přesile, a tak ztrácet tvář, elán a důvod k existenci. Ergo: „Zkonsoliduje-li se levice na bázi ČSSD + KSČM, mělo by dojít ke konsolidaci pravice v podobě ODS + KDU-ČSL (+ DEU?).“

Pavel Švanda uvažuje koncepčně: jde mu o „jasné rozlišení levice a pravice“. A dva proti sobě stojící bloky, které se rýsují od podzimu 2005, takovou možnost opravdu skýtají. Podle Švandy by sice vznikl model „nepohledný“ („institucionalizovala“ by se KSČM), ale „věcnému pohledu by se konečně naskytla podívaná na logicky utříděné a přehledně rozvrstvené uspořádání zájmů, ideových východisek a politických sil“. Neboť česka politika je „guláš, který se vaří v hrnci, kde je všechno pohromadě, a proto ruka ruku myje“.

Volání po „logickém“ utřídění českého politična (obvykle spojené s voláním po reformě „krizového“ stranicko-politického systému většinovým volebním zákonem) je starého data. Pravidelně se k němu vrací prezident Klaus. Ostatně, jednou už měl ­tento cíl na dosah ruky: v době, kdy našel partnera v předsedovi ČSSD Zemanovi. Ten si jak známo osvojil vizi „systému dvou ­dominantních stran“, ochotných jít „českou cestou k za­vřené společnosti“ (V. Bělo­hradský). Sloní tanec dominant schopných rozdupat malé strany odpovídá jeho naturelu.

Projekt, jak známo, neuspěl. Jeho intence však žijí dál. Sílu čerpají z rozkolísaného stavu, v němž se česká politika ocitla po pádu vlády Václava Klause koncem roku 1997 a v době „oposmluvní“ vlády Miloše Zemana: zdánlivá stabilita menšinové vlády opřené o politický kartel s ODS vyvolala totiž dva význačné vedlejší efekty: jedním byly nepříznivé dopady populistických sklonů Miloše Zemana na způsob vládnutí, druhým, komplementárním, proměna KSČM ve vlivnou parlamentní sílu. S ohledem na to, že ČSSD na sebe vzala vládní odpovědnost v po­měrech, na jejichž ustavení neměla žádný vliv (a s ohledem na vnitřní nezralost), se nic jiného stát nemohlo.

Není divu, že v těchto poměrech volání po jasném rozlišení levice a pravice obecně zesílilo. Nikoli neprávem: jde „jen“ o to, jestli se to má dít obratem k pravo-levému modelu, který přiřadí „křesťanskou demokracii“ k pravicové ODS a KSČM k levicové ČSSD. Co je pravděpodobnější, než to, že kdyby se tato operace povedla, vařil by se „guláš, v němž je všechno pohromadě“, vesele dál? Pravda, v jiném hrnci…

VI.

K jasnému rozlišení programatických a politických hranic v české politice nelze dospět žádným modelem podle pravolevého pravítka ani umělým vyřazováním nepohodlných subjektů, které jsou produktem „rostlého“ stranického systému, tj. systému, který vyrostl ze sváru probíhajícího na půdě parlamentní demokracie. Vede k němu jen pokračování v onom obratu, o nějž si řekl Václav Klaus svým politickým směřováním od samého začátku a jenž se od pádu jeho vlády naplňuje s neúprosností přímo osudovou.

Nejironičtější svědectví o tom podala sama levice: k dnešnímu „bloku“ svého druhu, tj. k perspektivě menšinové vlády ČSSD, jež by byla akceptována komunisty, se propracovala kuriózní oklikou: v době druhé Klausovy vlády (na přelomu let 1997–1998) vyžadovaly její strategické zájmy vstřícný postoj k „středovým“ silám a prezidentovi Havlovi, které odmítly „pohůnkovat“ kursu, jehož neduhy vyplavaly na povrch politického života dříve, než se obecně čekalo, a které Václav Havel zbilancoval v prosinci 1997 v Rudolfinu. Obratem ke kartelu ČSSD/ODS se stal opak. Ještě grotesknější obraz nabídla volba prezidenta: zdvořile z čela ODS vypoklonkovaného Václava Klause volila většina ko­munistických poslanců i někteří poslanci ­so­ciálně demokratičtí. ­Herold radikální kapitalistické ideologie v národních barvách jim přirostl k srdci víc než Petr Pithart a Jan Sokol – úctyhodní křesťanští demokraté s disidentským životopisem.

KSČM i zemanovská levice excelovaly ovšem ještě jednou: v kolovém honu na Vladimíra Špidlu a jeho trojbarevnou vládu. Ale tímto spektáklem dospěl příběh překonávání radikální kapitalistické ideologie v Česku k jedné ze svých osudových mezí. Postarala se o to sama pravice svým umanutým a dezorientovaným antikomunismem. Přesně podle přísloví „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Hrdinou tohoto okamžiku je Jiří Paroubek a jeho hlavním nahrávačem – Miroslav Kalousek…

Předseda KDU-ČSL zatemnil otázku po budoucnosti KDU-ČSL jako dosud žádný lidovecký politik. Ostatně, na počátku devadesátých let se pohyboval v prostředí, pro nějž byla encyklika Centesimus annus „katastrofou“ (výrok Antonína Bausyše, jenž se opravdu upřímně domníval, že encyklika jde proti duchu doby). Na předsudky ze stejného zdroje narážela i tvořivá transpozice encyk­liky do českého kontextu, k níž se odhodlali nejvýznamnější intelektuálové křesťanské orientace v časech takzvané Čtyřkoalice na konci devadesátých let. Jejím produktem byl List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi Pokoj a dobro (vydal jej sekretariát české biskupské konference v roce 2000). Autor ekonomicko-politické dimenze onoho Listu profesor Lubomír Mlčoch na ně jako koncepční kritik léčby Klausem nenarážel jen v lidové straně.

VII.

Zbývá slovo o monumentálním obrysu našeho příběhu. Dotýkají se jej v úvodním slově Listu jeho hlavní autoři (spolu s prof. Mlčochem jsou jimi Tomáš Halík a Jakub Trojan). Stoletý oblouk, jenž se klene mezi encyklikou ustavující moderní sociální křesťanské učení, tj. mezi encyklikou Lva XIII. Rerum novarum, a poslední encyklikou Jana Pavla II., charakterizují slovy: „Prorocký duch první papežské encykliky již obsahoval zásadní, hlubokou kritiku marxistického socialismu a v tomto smyslu mohla být poslední encyklika satisfakcí a triumfem učení církve.“

Je to charakteristika vyžadující prohloubení a rozvedení, ne-li revizi (nemá-li být čtena očima dezorientovaného antikomunismu a ošidného triumfalismu, před nímž Jan Pavel II. varoval). Vodítkem může být „postmoderní“ postulát Jana Pavla II., že církev „nepředkládá žádné vlastní modely řešení“. Že úspěšné modely lze nalézt jen v rámci té které historické situace úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním problémům ve všech jejich těsně propojených společenských, hospodářských, politických a kulturních aspektech…

Zvýrazněná slova kladou otázku, kterou si výslovně neklade ani encyklika, ani List Pokoj i dobro: otázku po ideově politické struktuře „odpovědných osob“. A v jejím rámci otázku po aktuální úloze kritických intelektuálů všech tradičních i netradičních proveniencí. Někdy se o nich mluví jako o „ostrůvcích pozitivních deviací“ v rizikovém světě. Diagnostikuje je odhodlání vztahovat na sebe slovo o intelektuálech coby „nepřátelích svobody“, jimiž oplývá ultrakonzervativní slovník.

Jan Patočka pro ně v posledním ze svých Kacířských esejů na počátku normalizace razil floskuli „solidarita otřesených“. A char­tisté s ní povětšinou neměli problém. Dnes bychom měli zvolat: kdeže loňské sněhy jsou (a zahrnout do tohoto nostalgického zvolání i Václava Havla coby prezidenta)! Neboť nihilista se přidá bez váhání, kdežto muži a ženy „otřesu“ se ohlédnou, co se děje s protáhlým polem evropsky orientovaných socialistů, konzervativců a liberálů všech odstínů „tady a teď“: a především, jak v něm krystalizuje duchovní i politické spojenectví „křesťanských“ a „sociálních“ demokratů.

Existují dobré důvody pro hypotézu, že toto spojenectví je nejpřirozenějším základem skutečně perspektivní koalice. Bez ohledu na to, jak se věci po volbách poskládají, nepřestane ovšem platit, že nejpřirozenější koalice je ta, která se ze své povahy zasazuje o otevřenou společnost, a že dilema spojené s budoucností KDU-ČSL jako „konzervativního segmentu“ české demokracie lze řešit jen na cestě k ní.

Jaroslav Šabata (1927) je politik, politolog a publicista.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Petr Příhoda: Rozhodnou příští léta

Boris Cvek: Není důvod pro křesťanskou stranu

Jan Novotný: Budoucnost na čtvrté pozici?

Antonín Rašek: Návrat ke křesťanství

Pavel Švanda: Živá občanská politická sila

Jan Keller: Stvořeni k mlžení

Alena Zemančíková: Rodinná politika, rovnost pohlaví, senioři…

Martin Škabraha: Tradice ano, konzervatismus ne

Erazim Kohák: Měla by mít budoucnost?

Josef Štogr: Budoucnost křesťanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Jaroslav Šabata: Dilema „konzervativního segmentu“


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.