Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Lubomír Boháč: Vlastizrádci věrní zákonům a jiné případy

Lubomír Boháč

Vlastizrádci věrní zákonům a jiné případy

Deset let Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu

Podle současných poznatků bylo v letech 1948–89 z politických důvodů uvězněno přes 200 000 osob; několik tisíc zemřelo ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu, 234 lidí bylo nezákonně popraveno a více jak dvě stě lidí zahynulo nebo bylo zavražděno při pokusu o útěk přes státní hranici na Západ.

Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR zahájil činnost 1. ledna 1995. Pod tolika letech se už lze zamyslet nad jeho smyslem a činností. Abych předešel nedorozumění, omluvím se hned za zjednodu­šené užívání pojmů komunismus, komunistický režim, komunistická totalita apod. Tyto pojmy nevystihují realitu přesně. Pravdivějším vystižením jsou nepochybně termíny stalinismus, poststali­nismus, neostalinismus apod., označující vývojové etapy poúnorového režimu a jeho ideologie. A samozřejmě jich nelze použít pro několik měsíců Pražského jara, které není možné znevážit touto terminologií.

Nynější Úřad vznikl sloučením Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB, který byl součástí Ministerstva vnitra, se Střediskem dokumentace protiprávnosti ko­munis­tického režimu, působícím v rámci Generální prokuratury, po jejím zániku jako součást Ministerstva spravedlnosti. Od 1. ledna 2002 je ÚDV ze zákona 283/91 Sb. součástí Služby kriminální policie a vyšetřování Ministerstva vnitra. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB vznikl zásluhou JUDr. Jiřího Šeti­ny již v létě 1991. Po jeho odchodu na Generální prokuraturu (1993) jej řídil JUDr. Ing. Lubomír Blažek. Činnost Úřadu se však ­setkala s minimálním zájmem nových politic­kých garnitur. Euforie z rych­lého a nenásilného rozkladu režimu a pře­vzetí moci demokratickou opozicí u kulatých stolů a nutnost zabývat se vytvářením demokratických politických struktur zastínila na nějakou dobu stejně naléhavou potřebu důsledného zúčtování s komunistickou minulostí. Forma předání moci, nazývaná sametovou revolucí, sice oslabila radikalismus a zabránila možným excesům, současně však podstatně oslabila politickou vůli důsledně se vyrovnat především se zločiny, křivdami, ale též s ideologií minulého režimu. Činnost Úřadu byla rovněž omezena nedostatečnými kompetencemi, zejména pokud jde o vyšetřovací pravomoci, minimálním stavem pracovníků i nedostatečným technickým vybavením. Pracovní kapacitu představovalo několik bývalých politických vězňů, pracujících sice obětavě, ale bez patřičné kvalifikace, chyběli zejména zkušení vyšetřovatelé kriminalisté. I když se počet pracovníků postupně zvyšoval, zůstávala činnost málo efektivní. Do roku 1994 se jejich počet zvýšil na šedesát, z nichž devět pracovalo jako vyšetřovatelé. Během své existence šetřil úřad 209 případů, ale byly podány jen dva návrhy na trestní stíhání.

V roce 1992 po příchodu JUDr. J. Šetiny vzniklo při Generální prokuratuře Koordinační centrum pro vyšetřování násilí proti českému národu v létech 1945 až 1989, řízené MUDr. J. Klimeckým. Jeho úkolem bylo evido­vat veškeré trestné činy minulého režimu, které nebyly potrestány, jakož i podněty k trest­nímu stíhání pachatelů. Ke Ko­ordi­načnímu centru měly být připojeny rehabilitační odbory krajských prokuratur, během své krátké existence však středisko nestačilo činnost významněji rozvinout. Později, po zániku Generální prokuratury (1994), vzniklo z Koor­dinačního centra Středisko dokumentace protiprávnosti komunistického režimu, vedené bývalým politickým vězněm Bohuslavem Hubálkem, působící při Mi­nisterstvu spravedlnosti ČR. Zánikem pro­kuratury zanikla ovšem i jeho vyšetřovací pravomoc. Skončilo rovněž k 31. 12. 1994 a 1. 1. 1995 se spolu s Blažkovým úřadem stalo součástí nového Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jehož řízením byl pověřen senátor PhDr. Václav Benda. Středisko existovalo tedy pouze jeden rok. Tato instituce neměla vyšetřovací pravomoc, měla však možnost ­podávat trestní oznámení na základě poznatků získaných z archiv­ních pramenů. Pracovníci Střediska měli přístup do všech archivů i možnost vyžádat si spisy od soudů všech stupňů. Za dobu existence bylo Střediskem podáno orgánům státního zastupitelství šest trestních oznámení. Činnost Stře­diska byla rovněž limitována dohodou s Blažkovým úřadem, na jejímž základě případy vyšetřovací vazby až do předání soudu řešil (Blažkův) ÚDV, který si také pro sebe vyhradil případy, na kterých pracovalo Středisko do doby založení Koor­di­načního centra (případy Pavla Wonky, Picha-Tůmy, pátera J. Toufara a též obnovené vyšetřování okolností smrti Jana Masaryka). Středisko se více méně soustředilo na dokumentaci a vypracování zpráv, představujících rejstřík osob a stěžejních událostí ze zpracovaných spisů dokumentačního systému. Práce ÚDV (StB) a Střediska se dublovala a prolínala, takže jejich spojení bylo nutné a účelné.

V souvislosti s Listopadem

Vedle toho se nezákonnostmi minulého režimu zabývala GP i Policie ČR a orgány běžně činné v trestním řízení. Tak bylo v prvních porevolučních letech souzeno a odsouzeno několik prominentů bývalého režimu. Již v roce 1990 byli trestně stíháni dva důstojníci StB Michal Daniševič, velitel zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě, a jemu podřízený Bedřich Houbal, který nařídil zásah u Národního divadla. Proces se protáhl na devět let. Za nezákonné potlačení demonstrace bylo Vyšším vojenským soudem v Táboře odsouzeno dalších 10 příslušníků zásahových jednotek. Nejvyšší trest za zvláště brutální zranění jedné z demonstrantek byl 4 a půl roku odnětí svobody, další tresty maximálně do jednoho roku. V roce 1995 byl za protizákonnou provokaci odsouzen Ludvík Zifčák alias „student Růžička“ na jeden a půl roku odnětí svobody. Po osmi měsících byl za dobré chování propuštěn a zbytek trestu mu byl prominut. Za nasazení vodních děl a slzných granátů proti demonstraci v tzv. Palachově týdnu v lednu 1989 byl v únoru 1995 odsouzen Miroslav Štěpán, bývalý vedoucí tajemník MV KSČ v Praze, za zneužití pravomoci veřejného činitele na dva a půl roku odnětí svobody; po roce rovněž za vzorné chování propuštěn.

V říjnu 1993 odsoudil Vyšší vojenský soud v Táboře Františka Kincla, bývalého federálního ministra vnitra, na tři roky odnětí svobody, jeho prvního náměstka Alojze Lorence na 4 roky a Karla Vykypěla, náčelníka II. správy StB, na tři a půl roku za zneužití pravomoci veřejného činitele. Provinili se nezákonnou „preventivní izolací“, tedy omezením osobní svobody asi 300 vybraných odpůrců režimu. František Kincl a Karel Vykypěl si uložený trest skutečně odpykali, Alojz Lorenc se mu vyhnul, když po rozpadu Československa unikl na Slovensko. Nic nebránilo, aby slovenské úřady výrok táborského vojenského soudu uznaly. Nestalo se, rozhodly se pro vlastní vyšetřování. V lednu 1998 bratislavský vyšetřovatel Peter Křivánek stíhání A. Lorence zastavil.

Tyto instituce řešily ovšem pouze nezákonné jednání mocenských struktur, Státní bezpečnosti, prokuratury a justice. Bylo však nutno vyrovnat se s celou šíří problémů, které po sobě komunismus zanechal. Nemůžeme tedy opomenout řadu souběžných organizačních a legislativních opatření, která více či méně s činností ÚDV souvisejí. V lednu 1990 byla zrušena Státní bezpečnost a několik set jejích příslušníků dostalo výpověď. Předání výpovědí se odehrálo v poněkud dramatické atmosféře. Podobně muselo odejít z funkcí několik desítek prominentů ve státní správě. O činnosti Státní bezpečnosti získala první informace parlamentní komise pro šetření událostí 17. listopadu. Po zrušení StB prověřovaly způsobilost vybraných příslušníků komunistických bezpečnostních složek podílet se na vytváření demokratického systému bezpečnosti Občanské komise. Jejich činnost usmě­rňovala a kontrolovala Ústřední občanská komise v Praze. Legislativním nástrojem, který zasáhl citlivě pozůstatky represivních struktur starého režimu, byl lustrační zákon, přijatý v říjnu 1991 Federálním shromážděním ČSFR. Byl schválen s jistými výhradami a kritikou, odvolávající se na údajné porušení občanských práv. Jeho platnost, původně stanovená na pět let, byla postupně prodlužována. Zákon znemožňoval bývalým prominentům, příslušníkům Lidových milicí (LM), Státní bezpečnosti, jejím spolupracovníkům a absolventům moskevské školy pro tajné služby za­stávat ve státní správě vedoucí funkce. Na volené funkce se nevztahoval. Některé občanské organizace začlenily zásady lustračního zákona do stanov (působení ve vedoucích funkcích včetně volených). Námitky proti lustračnímu zákonu byly zdůvodňovány také nutností opatření systémových – zákona o státní službě. O tom, že lustrační zákon nebyl důsledně respektován, svědčí, že ještě dnes se objevují ve vysokých funkcích (nebo jsou do nich navrhováni) jednotlivci, kteří byli pracovníky StB nebo byli evidováni jako jejich spolupracovníci.

Mimořádně závažný pro činnost Úřadu byl Zákon o době nesvobody č. 480 z 13. listo­padu 1991, který mj. konstatoval, že v letech 1948–49 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony. Zároveň ale také stvrzoval právní kontinuitu demokratického režimu s režimem bývalým. Stanovil sice (§ 2), že právní akty starého režimu mohou být zrušeny zvláštními zákony, ale toho nebylo příliš využito. Trestní stíhání se tak mohlo vztahovat jen na osoby, které porušily zákony platné v éře totality. Mnohé zločiny spáchané v této době tak nebylo možné potrestat.

Zásadní význam pro morální satisfakci obětí mělo přijetí rehabilitačních zákonů v letech 1990–1993 (č. 119/1990, č. 47/1991 a 87/1991 Sb.), které se vesměs vztahovaly na vykonstruované případy velezrady, vyzvědačství, sdružování proti státu, rozvracení lidově demokratického zřízení apod. Důvodem k reha­bilitaci bylo rovněž hrubé porušování předpi­sů procesního řízení, ­zejména vynucováním doznání brutálním fyzickým či psychickým násilím. Rehabilitace vesměs zpětně ovlivnila konání prokuratury a soudu i ­šetření ÚDV vůči vyšetřovatelům, prokurátorům a soudcům, podílejícím se na jednotlivých ­procesních pří­padech. Přes jisté problémy vy­rovnávání s totalitou nepochybně závažně ovlivnilo zveřejnění seznamu tajných spolupracovníků StB (registr svazků), nejprve neofi­ciální cestou („Cibulkovy seznamy“, 1992), později ­úřední cestou ve znění – až na určité korektury – totožném s verzí neoficiální (2003). Obsahují údaje vedené od roku 1954. Vzrušená polemi­ka byla poněkud zbytečná – samotná ­evidence ještě nevypovídá nic o okolnos­tech a formě spolupráce. Nicméně podpis vázacího aktu, který předcházel uvedení v registru, je v kaž­dém ­případě pokleskem, který ani případný soudní verdikt nemůže plně ospravedlnit. Naproti tomu seznamy tzv. důvěrníků, rovněž zveřejněné Petrem Cibulkou v roce 1992, uvádějí osoby, které si StB vytipovala jako ­„zájmové objekty“ z různého důvodu. V uve­deném roce uveřejnil P. ­Cibulka též přehled vedoucích funkcionářů jednotlivých složek StB na Federálním ministerstvu vnitra a personální údaje o příslušnících všech dvanácti odborů a dalších složek Hlavní ­správy kontrarozvědky (II. správy StB) ve stavu k 17. lis­topadu 1989, v lis­to­padu 1999 rovněž seznamy důstojníků rozvědky, kontrarozvědky i vojenské rozvědky spolu s doplněným seznamem tajných spolupracovníků z roku 1992. To umožnilo podat řadu nových podnětů.

Co zbylo po skartacích

Mimořádný dosah pro činnost ÚDV mělo přijetí Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č. 198 z 9. července 1993), zejména § 5, který uzákoňoval prodloužení promlčecích lhůt o dobu trvání komunistického režimu, tj. od 25. února 1948 do konce roku 1989. I když existuje dvojí právní výklad, mělo přijetí zákona pro práci Úřadu (možnost rozšířit obvinění) zásadní význam. Dalším závažným krokem bylo 26. dubna 1996 uzákonění přístupu ke svazkům Státní bezpečnosti osobám vedeným jako nepřátelské. Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti č. 148 vstoupil v platnost 1. prosince 1996. Na zvlášť zřízeném pracovišti (Pardubice) se mohl každý občan ČR přesvědčit, zda na něj byl veden Státní bezpečností osobní svazek, a na místě zjistit, pokud nebyl svazek skartován, kdo na něj donášel. Jen za první dva roky využilo této možnosti přes dva tisíce osob. Nebyly ovšem zpřístupněny svazky I. správy StB (rozvědky) a vojenských zpravodajských služeb, které byly vyňaty z evi­dence již v souvislosti s přijetím lustračního zákona. Svazky měly být přístupné veřejnosti pouze do roku 2000, poté měly sloužit jen badatelům a historikům. Nutno ovšem dodat, že většina osobních svazků byla po 17. listopadu 1989 zničena. Jednak skartací, kterou 1. prosince 1989 nařídil první náměstek federálního ministra vnitra gen. A. Lorenc, jednak iniciativou Krajských správ StB už v průběhu listopadu. Zacho­váno zůstalo kolem 60 tisíc svazků. Zejména operativní svazky, svazky fondu „Z“ a svazky seznamů spolupracovníků s výjim­kou svazků „živých“.

Zákon z července 1996 zpřístupňoval jak patrno pouze část materiálů z činnosti StB. Zablokovány zůstaly objektové, operativní a evidenční svazky. A pochopitelně svazky vedené rozvědkou a vojenskými zpravodajskými službami, jejichž spisový materiál odmítaly zpravodajské služby odtajnit a zpří­stupnit s ohledem na ochranu bezpečnosti osob a státních zájmů. Postupně rostl tlak i na jejich zveřejnění, především ze strany pravice.

Tak na podzim roku 1999 byla předána Senátu k dalšímu postupu osnova zákona o všeobecném zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti, zpracovaná bývalým šéfem Bezpečnostní informační služby (BIS) Stanislavem Devátým a bývalým náměstkem ředitele ÚDV Pavlem Žáčkem. Zde se ma­teriálů ujalo něko­lik pravicově oriento­vaných činitelů v čele s Jiřím Liškou a po roce byl Poslanecké sněmovně předán k projednání návrh novelizace zákona č. 140 o zpřístupnění svazků StB z roku 1996, když byl před tím schválen Sená­tem. Podle senátní předlohy měly zůstat utaje­ny jen ty dokumenty, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit bez­pečnostní zájmy státu nebo přímo ohrozit lidské životy. Dne 8. března 2002 byl no­velizovaný zákon o zpřístupně­ní svazků StB přijat s tím, že budou zpřístupněny pouze dokumenty, které se vztahují k osobě ža­datele. Pro historiky a archiváře omezení neplatí. Vstoupil v plat­nost 20. března 2002.

Uvedená omezení se snažil kompenzovat návrh poslance Václava Krásy na zřízení civilní instituce – Institutu pro dokumentaci totality (IDT), ve kterém měly být soustředěny veškeré archivy Státní bezpečnosti včetně archivů rozvědky a vojenských zpravodajských služeb, které spravují příslušná ministerstva. Navrhovatelé odůvodnili návrh na zřízení IDT existencí podobných institucí působících údajně v SRN, Polsku či Maďarsku. Odvolávají se na pozitivní zkušenosti z jejich fungování, aniž blíže informují o jejich podobě a činnosti. Přirovnání, nehledě na věcnou problematičnost návrhu, jsou zavádějící. Na podzim 2002 ústavní orgány návrh na zřízení IDT zamítly. Nyní záměr znovu ožívá v iniciativě místopředsedy Senátu Jiřího Lišky, který na jaře roku 2005 předložil v Senátu v podstatě totožný návrh v poněkud upravené podobě pod názvem Ústav paměti národa (ÚPN). Není pochyb, že Krásův a Liškův návrh je fakticky namířen proti existenci ÚDV, jehož činnost by měl po ukončení vyšetřovací agendy Úřadu nahradit.

Grebeníček st. v právním státě

Václav Benda zatím v novém úřadě soustředil pozornost na vyšetřovací činnost, která značně zaostávala. Vytvořením a vedením samostatného odboru vyšetřování, který měl k dispozici zpočátku dvanáct vyšetřovatelů, pověřil JUDr. Pavla Breta, bývalého pracovníka Federální bezpečnostní a informační služby a náměstka generálního prokurátora. Vedení odboru dokumentace bylo svěřeno ing. Mariánu Gulovi, náměstku ředitele. Zatímco před rokem 1995 bylo vyšetřování vedené předchůdci ÚDV zaměřeno především na období nejtvrdších represí v letech 1948–1953, upřednostnil V. Benda šetření zločinu vlastizrady a dalších nezákonností v souvislosti s intervencí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a v ob­dobí tzv. normalizace v podmín­kách sovětské okupace, i když se Úřad musel pochopitelně zabývat i případy rozpracovanými jeho předchůdci. Zvýšil se počet tabulkových míst pro devadesát pracovníků, z toho pro 17 vyšetřovatelů. To vytvářelo předpoklady pro podstatné zefektivnění, na druhé straně nebylo jednoduché naplnit stavy kvalifikovanými a nezkompromitovanými zájemci. Úřad se také organizačně rozšířil, na jaře 1995 vznikla tři pracoviště. Odbor vyšetřování působil v Bartolomějské ulici, odbor dokumentace v ulici Střelničné, v Brně bylo dislokované pracoviště. Mimořádně závažný význam mělo rozšíření vyšetřovacích pravomocí na úroveň kompetence policejních orgánů. Ve svém působení byl Úřad limitován obdobím let 1948 až 1989 a na zločiny spáchané pod politickým tlakem.

Chceme-li seriózně posoudit jeho přínos, pak sotva postačí údaje o počtu šetřených případů, trestně stíhaných, souzených a odsouzených osob. S odstupem více než půl století od spáchání zločinů a jiných trestných činů jsou tyto údaje samy o sobě zavádějící. Objektivnější pohled získáme, budeme-li sledovat průběh šetření, trestního stíhání a soudního řízení až k pravomocnému rozsudku. Přitom zdaleka ještě nebude zhodnocena a doceněna práce vyšetřovatelů, obtížně ­překonávající důsledky časového odstupu. Sledování jednotlivých případů umožní reálnější pohled na současnou justici, jakož i zamyšlení nad soudcovskou nezávislostí a doživotním jmenováním v složitém období transformace.

Úřad tedy převzal větší počet rozpracovaných případů z roku 1994. Šlo např. o trestní stíhání několika prominentů režimu, ­zahájené v prosinci 1994, konkrétně JUDr. Lubomíra Štrougala, Jozefa Lenárta a Josefa Korčáka, členů předsednictva ÚV KSČ, armádního gene­rála ing. Milana Václavíka a náčelníka hlavního štábu Lidových milicí Miroslava Nováka. Byli stíháni za nedovolené vyzbrojování LM ze skladů armády. Po sedmi letech od sdělení obvinění, 31. října 2000, bylo trestní stíhání obžalovaných vyšetřovatelem zastaveno, ­neboť skutek, pro nějž byli stíháni, nebylo možno označit za trestný čin. Stížnost ministra spravedlnosti JUDr. Jaroslava Bureše pro porušení zákona Nejvyšší soud v následujícím roce na neveřejném jednání zamítl. Trestní stíhání M. Václavíka bylo mezitím obvodním státním zástupcem 20. 9. 1996 zastaveno, neboť prezi­dent udělil M. Václavíkovi milost. Z důvodů důkazní nouze nebylo možno zahájit trestní stíhání příslušníků LM za vraždu patnácti osob při prvním výročí okupace v roce 1969.

Dalším závažným rozpracovaným případem, který převzal Bendův úřad, bylo trestní stíhání tří příslušníků Oblastního, později Krajského velitelství StB v Uherském Hradišti. To proslulo nezákonnými metodami výslechů i speciálními metodami ­operativní činnosti, založenými na systematicky řízených provokacích. Náčelník velitelství Ludvík Hlavačka a vyšetřovatelé Vladimír Zavadilík a Alois Grebeníček byli stíháni za nezákonné brutální metody výslechů. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání zavedl L. Hlavačka vlastní nápad – mučení elektrickými šoky. Šlo o střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti. Tato tortura se tehdy stala dokonce předmětem šetření Inspekce ministra vnitra, ale místo aby byl stíhán a potrestán, byl L. Hlavačka v listo­padu 1950 povýšen na plukovníka, po nástupu Rudolfa Baráka do funkce (1953) jmenován náměstkem ministra vnitra, později se stal velitelem Pohraniční stráže (PS) a brigádním generálem.

Možnost využít elektřinu v bezpečnostní práci generála Hlavačku neopouštěla ani na novém místě. Jako velitel Pohraniční stráže byl rovněž v roce 1994 v samostatném řízení obviněn, že v roce 1953 navrhl a zor­ganizoval zavedení elektrického proudu (o napětí 3–5 tisíc voltů) do hraničního drátěného zátarasu na západních hranicích, kde při pokusu o přechod zahynulo nejméně 61 československých občanů. Byl stíhán za trestný čin obecného ohrožení; usnesení z 10. 3. 1998, kterým bylo trestní stíhání L. Hlavačky zastaveno, státní zástupce sice zrušil, nicméně trestní stíhání bylo znovu přerušeno, neboť obžalovaného nebylo možno pro těžkou chorobu postavit před soud. Ludvík Hlavačka má na svědomí ještě další závažný trestný čin z doby působení na KV StB v Uherském Hradišti, ze kterého bohužel obviněn nebyl. S podřízeným, operativcem Jaroslavem Turečkem organizovali tzv. kontrolní sítě, pomocí kterých infiltrovali agenty zachycené ilegální organizace, mj. jednu z největších ilegálních organizací III. odboje „Světlanu“.

Další obviněný, vyšetřovatel Vladimír Zavadilík, byl soudem prvního stupně osvobozen pro údajné rozpory ve výpovědi svědka, Zavadilíkem vyslýchaného Ladislava Dohnalíka. Ten totiž před soudem uvedl, že byl StB vyslýchán jen jednou, zatímco písemný doku­ment zmiňuje výslechy dva. To soudkyni kauzy R. Veselé stačilo, aby obviněného Zavadilíka zprostila obžaloby. Na základě stížnosti státního zástupce vrátil Krajský soud v Brně případ Okresnímu zastupitelství v Uherském Hradišti a to jej postoupilo vyšetřovateli k do­šetření. Vyšlo najevo, že L. Dohnalík byl skutečně StB vyslýchán jen jednou, ale tento výslech probíhal nepřetržitě tři dny. Poté, co Okresní soud v Uherském Hradišti odsoudil Zavadilíka na dva roky odnětí svobody s od­kla­dem na pět let, Krajský soud v Brně na základě stížnosti státního zástupce projednal případ znovu. Za kruté týrání a vážnou, životu nebezpečnou újmu na zdraví uložil Zavadilíkovi dva roky nepodmíněně. Dovolání odsouzeného bylo sice Nejvyšším soudem odmítnuto, Zavadilík ale ze zdravotních důvodů k výkonu trestu nakonec nenastoupil.

Druhý obžalovaný, vyšetřovatel Alois Grebeníček vzbudil mimořádnou pozornost vytrvalou snahou vyhnout se soudu a trestu. Vyšetřování začalo v roce 1994, první stání bylo nařízeno na léto 1997. Obviněný se desetkrát nedostavil „ze zdravotních důvodů“, jednou se přelíčení nekonalo pro omluvu obhájce. Ztroskotal i pokus uskutečnit v březnu 2003 proces v nemocnici, což podle primáře zdravotní stav nemocného umožňoval: otce si na revers odvezl domů Grebeníček ml. Není jasné, zda soudkyně, členka strany do roku 1990, byla ne­schopná, či shovívavá. Soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimír Čermák hovořil o ne­schopnosti a skandálu. Ombudsman JUDr. Otakar Motejl označil postup soudu za nezávadný. Rovněž předsedkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti Marie Chmelařová hodnotila průběh procesu kladně: „Soudkyně Veselá dělá maximum pro průchod spravedlnosti… Nemůžeme dělat žádné razantní kroky, což se právě dělo v pa­desátých letech…“ Obhájce JUDr. Čestmír Kubát označil proces za „zmanipulovaný a zpolitizovaný“. Ze svého klienta udělal málem disidenta a kritika nezákonností, když prohlásil, že Grebeníček požádal v padesátých letech o ukončení služebního poměru, poněvadž se nemohl dívat na metody vyšetřování. A tak těžko hledal uplatně­ní, než se uchytil v zemědělství. Obhájce ale neuvedl – a možná ani nevěděl – že ­vyšetřovatel Grebeníček ještě téhož roku, kdy byl z Krajského velitelství uvolněn, požádal o znovupřijetí do služby. Neuspěl. Teprve poté zakotvil v zemědělství – jako předseda JZD ve Starém Městě… Nepřipouštěl si, že by se jakkoli provinil. Jeho ob­hájce nakonec ­šokuje výrokem, že sku­tečnou a jedinou obětí zpolitizovaného procesu je jeho klient. ­Grebeníček se ob­rátil na Nejvyšší soud s vážně míněnou ­stížností, aby trestní stíhání bylo zastaveno, poněvadž průtahy soudního jednání ho traumatizují a způsobují mu „mučivé útrapy“, obhájce Kubát varuje: „Tady dochází k mu­čení, které může přerůst v justiční vraždu“. A. Grebeníček 27. července 2003 zemřel. O čtyři dny později Okresní soud v Uherském Hradišti trestní stíhání zastavil. Proces trval devět let.

Vlastizrada, nebo věrnost ústavě?

V červenci 1995 bylo Bendovým úřadem obviněno několik příslušníků nomenklatury a šest důstojníků Státní bezpečnosti z vlas­tizrady a rozvracení republiky (§ 91 a § 92 tr. z.) v souvislosti s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Členové předsednictva ÚV KSČ Jozef Lenárt, Miloš Jakeš, Karel Hoffmann, Jan Piller a též Zdeněk Mlynář a Zbyněk Soják se v srpnu 1968 ve spojení se sovětským velvyslanectvím v Praze měli podílet na vytváření tzv. dělnicko-rolnické vlády Aloise Indry. Důstojníci Státní bezpečnosti Jan Bokr, Štefan Hubica, Josef Houska, Jaroslav Klíma, Albín Kožuch a Zdeněk Žlábek byli v této souvislosti obviněni, že „v přímém spojení s cizí mocí ­ztěžovali v objektech ministerstva vnitra plnění úkolů ozbrojených složek“. Svým jednáním se měly obě skupiny dopustit vlastizrady, v prvém případě formou rozvracení republiky, ve druhém sabotáže. Ke skupině Státní bezpečnosti byl později přiřazen Karel Hoffmann, ústřední ředitel Správy spojů. Z armádních činitelů byl 21. 2. 1996 z vlas­tizrady a sabotáže (§ 91 a § 97) obviněn genpor. Karel Rusov. Jako náčelník Generálního štábu ČSLA vydal v noci z 20. na 21. srpna 1968 bez konzultace s vrchním velitelem armády (prezidentem republiky) rozkaz velitelům vojenských okruhů, kterým nařizoval „spolupracovat s armádami cizí moci“.

Od samého počátku bylo zřejmé, že prokázat obžalovaným vlastizradu ve znění zákona z roku 1968 bude komplikované. Stíhání bylo postupně zastavováno. Ještě v roce 1995 byli zproštěni obvinění Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ a známý představitel reformního procesu, a o dva roky později Zdeněk Soják, ředitel Dubčekovy kanceláře – jejich obvinění bylo ovšem víceméně formální. V roce 1995 bylo zastaveno stíhání Jana Pillera, který 24. 11. 1995 zemřel. Dne 29. dubna 1997 bylo městským státním zástupcem zastaveno trestní stíhání šesti obžalovaných příslušníků Státní bez­pečnosti, spolupracujících s okupanty od prvních hodin. Stížnost pro porušení záko­na, kterou podal vyšetřovatel ÚDV ministru spravedlnosti, byla ve třech případech shledá­na nedůvodnou. U tří zbývajících byla ­stížnost postoupena Nejvyššímu soudu, který ji zamítl. Mezitím 30. září 1997 zastavil pražský městský zástupce trestní stíhání náčelníka Generálního štábu ČSLA genpor. Karla Rusova.

Z jedenáct zůstali vystaveni trestnímu stíhání už jen Jozef Lenárt a Miloš Jakeš, kteří byli Městským státním zastupitelstvím 2. 5. 1997 obviněni z vlastizrady jako účastníci jednání o kolaborační vládě na sovětském velvyslanectví v Praze, a to přípravou rozvracení republiky. Městský soud Praha v srpnu téhož roku vrátil případ k došetření. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, kterou pražský Vrchní soud projednal a napadené rozhodnutí Městského soudu zrušil. Dále rozhodl, že jednání obviněných není trestným činem ,a jednání zastavil. Proti rozhodnutí Městského soudu podala ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Ten ji 21. ledna 1998 uznal za důvodnou a stíhání ve věci vlastizrady obnovil. Městské státní zastupitelství v Praze předalo věc vyšetřovateli znovu k došetření. ÚDV poté 27. 8. 1999 podal opakovaný návrh Městskému státnímu zastupitelství na podání obžaloby. Státní zástupce však věc vrátil vyšetřovateli k dalšímu došetření. A tak byl vyšetřovatelem 30. 8. 2001 podán třetí návrh na obžalobu J. Lenárta a M. Jakeše. Nato byla věc dne 1. 2. 2002 postoupena Městským soudem Nejvyššímu soudu v Brně k posouzení, zda se na obžalovaného J. Lenárta nevztahovala v inkriminované době poslanecká imunita. Nejvyšší soud rozhodl 22. 3. 2002, že trestní řízení bude pokračovat, neboť J. Lenárt nebyl v té době imunitou chráněn. Soudkyně Městského soudu Hana Hrnčířová nařídila hlavní líčení na 16. 9. 2002 a 23. 9. téhož roku rozhodla o zproštění Lenárta a Jakeše obžaloby, neboť jednání, pro které byli stíháni, nebylo trestným činem.

Již první obvinění ve věci (Z. Mlynář, Z. Soják) byla v letech 1995–1996 pražským státním zástupcem Josefem Kredbou pro ­„závažné formální nedostatky“ zrušena, což vedlo k mediální přestřelce mezi ÚDV a praž­ským MSZ. Názorové neshody pokračovaly i poté, co dr. Kredbu vystřídal dr. Jan Křivánek. Zatímco vyšetřovatel spatřoval zločin obžalovaných v jejich jednání v noci z 20. na 21. srpna 1968, posuzoval městský státní ­zástupce činy v širším časovém průběhu, tj. v trestném jednání obžalovaných před 21. srpnem i po něm, tedy v případě zločinu vlastizrady i v jeho okupačních důsledcích. To bylo ovšem obtížně prokazatelné.

Další návrh na obžalobu podal Bendův úřad začátkem roku 1996 a 2. 5. 1997 byli pražským státním zástupcem J. Lenárt a M. Jakeš obviněni z trestného činu vlastizrady, spáchané „přípravou k rozvrácení republiky“, čehož se podle obžaloby měli dopustit účastí na jednání o „dělnicko-rolnické vládě“ v součinnosti se sovětskými činiteli: byli přítomni na sovět­ském velvyslanectví, kde sovětští činitelé navrhovali ustavení tohoto orgánu. Návrh předložili spolu s dalšími (D. Kolder, V. Biľak, A. Indra) také prezidentu Ludvíku Svobodovi, který jej odmítl. Odletěl do Moskvy, kde byli zadržováni ústavní činitelé s Alexandrem Dubčekem v čele, jednat o schůdnějším řešení. J. Lenárt a M. Jakeš před soudem, jemuž předsedal JUDr. Vladimír Voček, tvrdili, že jednání byli na velvyslanectví přítomni ná­hodou, když přišli požádat o propuštění ­zadržených představitelů. Soud nepochyboval, že existovala „skupina soudruhů“, kteří byli ochotni a připraveni s okupanty spolupracovat, nelze to však prokázat a zejména nelze prokázat, že k této skupině patřili ­obžalovaní. Samotná přítomnost u uvedeného jednání ani přednesení dotyčného ­návrhu prezidentu nebyly pro soud dostatečným důvodem k tvrze­ní, že usilovali o ústavní převrat ve spojení s cizí mocí. Tlumočili pouze požadavek přednesený velvyslancem Červoněnkem hlavě státu, který měl podle ústavy právo novou vládu jmenovat. A rozvracení státního a společenského zřízení, opírajícího se podle ústavy z roku 1960 o vedoucí úlohu KSČ a sounáležitost se světovou socialistickou soustavou? Takový systém podle předsedy soudu obža­lovaní sotva měli v úmyslu demontovat. I v případě, že by se trestné činnosti dopustili, bylo by jejich jednání promlčeno, neboť podle dr. Vočka zákon ze srpna 1993 pozastavuje promlčecí lhůtu pouze v pří­padě, kdy tato v době přijetí zákona ještě neuplynula.

S názory soudu lze polemizovat. V zá­ležitosti „dělnicko-rolnické vlády“ měl k dis­pozici věrohodná svědectví v zápisech Ladislava Nováka, přednosty Kanceláře prezidenta republiky, a Z. Sojáka, vedoucího Dubčekova sekretariátu, kteří byli jednáním přítomni. Podle nich se obžalovaní přímo podíleli na jednáních o nezákonné vládě a o jejím složení. Soud je však nevzal na vědomí. Sporný je rovněž Vočkův výklad zákona o pozastavení promlčecích lhůt. Paragraf zákona pozastavuje běh promlčecích lhůt po dobu trvání komunistické totality. V případě vlastizrady činí promlčecí doba dvacet let, a tak by mělo být jednání obviněných promlčeno teprve v roce 2009. Soudy v této věci nepostupují jednotně a pre­cedentní rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistuje.

Procesní řízení se od května 1997 pro­táhlo o dalších pět let, než bylo Městským soudem v Praze nařízeno hlavní líčení na 16. 9. 2002. V jeho závěru vynesla soudkyně Hana Hrnčířová verdikt o zproštění obžaloby s odů­vod­něním, že jednání obžalovaných v srpnu 1968 nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Sdělovací prostředky, které sledovaly závěrečné líčení s mi­mořádnou pozorností, už při zahájení naznačovaly, že si těžko můžeme představit jiný výsledek než zproštění obžaloby. „Prokázat jim vlastizradu by byl nadlidský úkol,“ můžeme se dočíst v týdeníku Respekt, jehož autor sledoval proces v soudní síni. Nicméně justice měla připravit alespoň proces důstojný. Státní zástupce, který převzal spis týden před zahájením procesu, přišel nepřipraven, neznal svědky a zma­teně improvizoval. Ani soudkyně nezvládla úkol. Dlouhé minuty listovala ve spise a v soudní síni si nedokázala zajistit pořádek. Jeden ze svědků, člen skupiny, která v srpnu 1968 zatýkala A. Dubčeka, odmítl bez zákonných důvodů vypovídat. Místo aby byl potrestán pokutou, nechala ho soudkyně odejít. Neměla autoritu ani u obhájců. Jednomu z nich „pípal mobil, druhý žvýkal, třetí ležérně kladl otázky. Soudkyně selhala, ale ne­selhali historici. Ve středu museli Jakeš a Lenárt vyslechnout chladné odsuzující shrnutí, jak celý život škodili zemi. Už kvůli tomu stál proces za to“. (Respekt č. 39, 23.–29. 9. 2002). Po odvolání státního zástupce soud rozsudek zrušil, ale znovu rozhodl ve prospěch obviněných, neboť nebylo prokázáno, že došlo ke skutku, pro který byli souzeni. Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo důvody k dovolání.

Ze šestice stíhaných příslušníků Státní bezpečnosti, kolaborujících s intervenčními vojsky, uvázl v osidlech paragrafů trestního zákona jediný Karel Hoffmann, tehdejší ředitel Správy spojů. Byl obviněn z vlasti­zrady uskutečněné „formou sabotáže“. V jeho případě bylo snazší prokázat konkrétní trestnou činnost. V kritickou noc z 20. na 21. srpna nařídil zastavit činnost rozhlasových vysílačů na území Československa, aby znemožnil zveřejnění prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které označilo intervenci za „akt odporující zásadám vztahů mezi socialistickými státy a popření základních norem mezinárodního práva“. Na návrh ÚDV z 5. 1. 1996 a 16. 10. 1996 vypracovalo Městské státní zastupitelství v Praze dne 29. 4. 1997 první obžalobu, 20. 3. 2000 druhou, 6. 11. 2002 třetí. Věc byla projednávána postupně Městským a Vrchním soudem v Praze i Nejvyšším soudem ČR v Brně v letech 1997–2003. Hlavní líčení, které bylo stanoveno na 15. 1. 2003, se nekonalo pro námitku z pod­jatosti soudu, kterou Vrchní soud nakonec zamítl. ­Nekonalo se ani v náhradním termínu 7. 4. 2003. Z rodinných důvodů bylo odročeno. Dne 9. 6. 2003 byl konečně obžalovaný uznán Městským soudem vinným pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat spojení s cizí mocí, byl K. Hoffmann odsouzen na čtyři roky odnětí svo­body. Na základě odvolání státního zástupce, který nebyl s výší trestu spokojen, byl spis postoupen Vrchnímu soudu, který ­jednání obžalovaného posoudil jako sabotáž a výrok o trestu změnil na šest roků nepodmíněně. To byl zatím nejvyšší uložený trest v trestních kauzách řešených ÚDV. Městský soud v Praze s odvoláním na amnestii prezidenta republiky v roce 1990 však snížil Hoffmannovi výši trestu na původní čtyři roky. Dovolání podané obhajobou k Nejvyšší­mu soudu bylo 27. 5. 2004 odmítnuto. Rozsudek se stal pravomocný.

Na návrh Ústřední zdravotní komise vězeňské služby Městský soud v Praze odložil K. Hoffmannovi nástup trestu o šest měsíců. Ten nastoupil za manifestačního doprovodu sympatizantů a zneužité Internacionály jako oběť politického procesu. S vězením se ani nestačil seznámit a na návrh zmíněné komise byl kvůli zdravotnímu stavu uznán neschopným výkonu trestu. Usnesením Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 3. 9. 2004 byl odsouzenému Karlu Hoffmannovi ze stejných důvodů zbytek trestu prominut. Proces se protáhl na deset let. Karlu Hoffmannovi zamýšlel prezident republiky udělit milost, což se nakonec nestalo. Je sice správné, že starý a nemocný člověk, byť se těžce provinil, nemusí skončit ve vězení, udělovat však milost v sou­vislosti se zločinem vlastizrady není namístě.

Akce Asanace, střelba na hranicích

V roce 1996 začal Bendův úřad šetřit akci Státní bezpečnosti známou pod názvem Asanace, zřejmě největší případ ÚDV, pokud jde o počet obžalovaných. Vznik Charty 77 představitele režimu zneklidnil. Vedle ideologického nátlaku zesílil i nátlak psychologický a fyzický. V této souvislosti bylo na návrh ÚDV obžalováno celkem 26 osob. Šlo o náčelníky Krajských správ StB v čele s ministrem vnitra JUDr. Jaroslavem Obzinou a jeho náměstkem Františkem Kinclem. Obžalovaní se podíleli na realizaci nezákonného opatření nařízeného rozkazem ministra Obziny z 21. prosince 1977, na jehož základě byl větší počet vytipovaných a režimu nepohodlných občanů nucen v letech 1976–1984 nedobrovolně opustit republiku a vzdát se státního občanství. K opuštění republiky bylo donuceno jen z okruhu Charty 77 nejméně dvacet osob. Většina se po listopadu 1989 vrátila a někteří podali trestní oznámení. Dlouho zůstávalo vše v klidu, oznámení uvázla na prokuratuře. Teprve poté, co byla prokuratura zrušena (1994), dostala se trestní oznámení na právě zřízený Úřad pro dokumentaci a vyšetřování. Ale i poté průtahy pokračovaly. Případ si předávaly orgány Státního zastupitelství v Praze a ÚDV celých šest let k doplnění důkazů, než Státní zastupitelství uznalo, že důkazního materiálu už nelze více dohledat. Po skončení vyšetřování bylo 19. 1. 2001 třináct obviněných vyčleněno k samostatnému projednání. Podobně byl k samostatnému jednání ­vyčleněn v lednu 2003 případ ministra J. Obziny, ale jeho trestní stíhání bylo krátce poté zastaveno, neboť 24. 11. 2003 zemřel. Proces s pěti obžalovanými, mj. Vladimírem Stárkem, velitelem X. odboru Státní bezpečnosti, jeho zástupcem Zdeňkem Wiederlechnerem a dvěma veliteli pražské StB Oldřichem Mézlem a Zdeňkem Němcem, začal u Obvodního soudu pro Prahu 6 na začátku roku 2002. Obžalovaní údajně o nátlakových akcích proti disidentům neslyšeli, ale usvědčily je podpisy na zprávách o průběhu akcí. Dne 15. 3. 2002 Obvodní soud pro Prahu 6 zprostil obžaloby Oldřicha Mézla, ostatní byli odsouzeni k podmíněnému trestu na tři roky s od­kladem na dobu čtyř let. Odvolání, podaná oběma stranami, Městský soud 1. 10. 2002 odmítl a rozsudek Obvodního soudu potvrdil. Vyhověl také návrhu státní zástupkyně projednat znovu případ O. Mézla a 13. 6. 2003 opět rozhodl. Zrušil rozsudek Obvodního soudu a jmenovaného odsoudil rovněž na tři roky s podmí­něným odkladem na dobu čtyř let. Stárkovo, Němcovo i Mézlovo dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Souběžně probíhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 proces se dvěma příslušníky KV StB Praha, podřízenými O. Mézla, a to Jiřím Šimákem a Zbyňkem Dudkem. Jejich trestnou činnost šetřila policie již v roce 1995, ale případ zůstal nedořešen. V roce 1996 jej převzal ÚDV. Po dalších pěti letech předávání věci mezi vyšetřovatelem a státním zástupcem byli 11. 5. 2001 obžalováni za neoprávněné násilné vniknutí do bytu Ziny Freu­dové. V říjnu 1981 o půl druhé v noci ji přepadli, přičemž ji fyzicky i psychicky ponižovali. Soudkyně to označila za čin mimořádně zavrženíhodný. Oba přepad před soudem popírali, údajně v kritickou noc nikde nebyli. Usvědčil je služební záznam o výjezdu, který se zachoval. Jejich třetí společník nebyl vypátrán. Dalším trestným činem obžalovaných byl brutální výslech chartisty Zbyňka Benýška. Těžkého kardiaka při výslechu škrtili mokrým ručníkem tak dlouho, že vážně ohrozili jeho život. Po opakovaném odročení (důvodem byl výslech svědků) byli oba 11. 2. 2002 odsouzeni ke třem letům nepodmíněně. Státní zástupce navrhoval pětiletý trest. Obhájci žádali zproštění obžaloby. Dne 28. 5. 2004 Městský soud rozsudek změnil na pět let nepodmíněně. Nejvyšší soud nicméně rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který rozhodl o trestu v původní výši. Zbyněk Dudek po vynesení rozsudku prohlásil, že je „takovou spravedlností úplně otřesen a obrátí se asi na nějaký mezinárodní soud pro lidská práva.

V prosinci 2003 byl vynesen rozsudek nad deseti mimopražskými důstojníky Státní bezpečnosti. Trestní stíhání začalo již v roce 1996, kdy bylo třináct důstojníků krajských správ vyčleněno k samostatnému šetření. 5. 11. 2001 šetření skončilo návrhem na podání ­obžaloby. Krátce poté bylo ve dvou případech trestní stíhání zastaveno kvůli promlčení. Po ­podání žaloby Obvodním státním zastupitelstvím Obvodní soud pro Prahu 6 postoupil případ Ok­resnímu soudu v Ústí nad Labem. Proti tomu obvinění podali stížnost Vrchnímu soudu, který případ vrátil k pro­jednání zpět do Prahy. Hlavní líčení bylo pro nemoc obžalova­ných třikrát odročeno. Začalo 5. prosince 2003 a 12. 12. byly vyneseny rozsudky. Devět trestů odnětí svobody bylo podmíněných, veli­tel pražské StB Petr Žák vyslechl verdikt tří roků nepodmíněně. ­Kromě funkce mu přitížilo, že se do akce zapojoval aktivně a že se také podílel na nezákonných metodách vyšetřování. Všichni odsouzení se odvolali. Vrchní soud v Praze 24. 5. 2004 rozsudky potvrdil s vý­jim­kou Petra Žáka, u něhož uložený trest změnil na tři roky s podmíněným odkladem na pět let. Tisk za mírné rozsudky kritizoval jak státní zástupkyni, tak soudkyni. (Velký pardon pro StB, Respekt č. 50, 8.–14. 12. 2003)

Uvedené kauzy se uzavřely až po odchodu Václava Bendy. V několika dalších závažnějších případech padly ale pravomocné rozsudky ještě do roku 1998. Především v přípa­du vyšetřovatele KV StB Brno Jaroslava Daniela, pověstného brutalitou, obžalovaného z nezá­konných metod vyšetřování. Městský soud v Brně ho 25. 5. 1997 odsoudil k nepodmíně­nému odnětí svobody na pět let, což je ve sledovaných kauzách zatím nejvyšší trest. Krajským soudem v Brně byl rozsudek 24. 9. 1997 potvrzen. O drastických až sadistických metodách výslechu vypovídala před MS Brno řada svědků, mj. i členové „Světlany“ Josef Svoboda, Jan Nohel a Otto Černý. Do vězení se však J. Daniel nedostal. Před nástupem do výkonu trestu zemřel.

Bendův úřad převzal několik případů zastřelení osob při pokusu o přechod státní hranice, útěku z vězeňského tábora nebo tábora nucených prací, případně při zatýkání, a zahájil šetření. Bez ohledu na právní kvalifikaci to byly nepochybně vraždy. V tomto ohledu nelze opomenout případ Vladimíra Vlačihy, příslušníka strážního útvaru Jeřáb ve vězeňském táboře v Jáchymově. Zranil vězně, který se pokusil o útěk, výstřelem z pistole do zad a hrudníku. Pronásledoval prchajícího, a když ho dostihl ležícího na zemi, ranou zblízka mu prostřelil hlavu. Na základě návrhu ÚDV byla v roce 1995 Okresním státním zastupitelstvím v Plzni podána žaloba a věc postoupena zastupitelství v Karlových Varech, kde rozšířili obžalobu pro trestný čin ublížení na zdraví o trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Okresní soud v Karlových Varech odsoudil obžalovaného na tři roky nepodmíněně. Když se však Vlačiha odvolal, Krajský soud v Plzni zrušil v prosinci 1997 rozsudek s tím, aby Vlačihovo jednání bylo kvalifikováno jako pokus o vraždu, a vrátil věc Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni k došetření. To odňalo případ ÚDV s ohle­dem na možnou námitku podjatosti (vyšetřovatelem byl politický vězeň) a šetřením pověřilo Úřad vyšetřování Policie ČR v Plz­ni. Námitkám ÚDV Vrchní soud v Praze vyhověl, nicmé­ně ÚDV již nemohl případ dále ovlivňovat – usnesení Krajského státního zastupitelství je pravomocné. V listopadu 2000 byla na návrh plzeňského Krajského úřadu vyšetřování podá­na Krajským státním zastupitelstvím v Plzni obžaloba. Před Krajským soudem v Plzni proběhlo 12.–14. 3. 2002 hlavní líčení, které trestní stíhání zastavilo pro promlčení. Státní zástupkyně se odvolala, ale vzápětí své rozhodnutí zrušila. Usnesení o zastavení Vlačiho­va stíhání nabylo 8. 4. 2002 právní moci.

Další nezákonné použití zbraně, které začal šetřit ÚDV v roce 1995, se týkalo někdejšího vojína základní služby u Pohraniční stráže Václava Smejkala. Jako velitel hlídky neoprávněně pronásledoval 18. 11. 1968 vojína prchajícího přes státní hranici do NSR, zbraní způsobil pronásledovanému, nacházejícímu se asi 300 m za hranicí, těžké zranění, kterému podlehl. Krajský soud České Budějovice, pobočka Tábor, ho 15. 4. 1998 za trestný čin ublížení na zdraví odsoudil k trestu odnětí svobody na jeden a půl roku nepodmíněně. Stíhání i odsouzení proběhlo výjimečně bez průtahů a bez odvolání odsouzeného.

Obdobný trestný čin má na svědomí trojice vojáků základní služby, vykonávané u roty PS Branka, okres Tachov. Josef Čada, Pavel Číla a Jan Roman zahájili 18. 6. 1986 palbu na československého občana, který se po úspěšném překročení hranice nacházel již 200 m na území Německa. Pronásledovaný, zasažen palbou jednoho z členů hlídky, na místě zemřel. Obvinění bylo sděleno v roce 1996 a obžalobu z těžkého ublížení na zdraví ve spolupachatelství podalo Krajské státní zastupitelství v Plzni 20. 2. 2000. Po soudním projednání byl 15. 3. 2001 odsouzen Josef Číla pro pokus vraždy na tři roky odnětí svobody nepodmíněně, zatím co P. Čada a J. Roman byli plzeňským Krajským soudem obžaloby zproštěni. Dne 1. 10. 2001 zprostil tentýž soud obžaloby všechny tři obviněné.

Složitější byl případ Jaroslava Duby, bývalého velitele vězeňského tábora Vojna v okrese Příbram. V rozporu s předpisy nechal v táboře postavit betonový bunkr, který sloužil jako tzv. korekce, kde byli vězni za sebemenší přestupek fyzicky a psychicky týráni. Obvinění bylo J. Dubovi sděleno v roce 1997 a obžaloba podána okresním státním zástupcem 10. 4. 2000. Brněnský Nejvyšší soud odejmul případ Okresnímu soudu a předal věc Městskému soudu v Brně. Přelíčení, stanovené na 14. 12. 2001, bylo dvakrát pro nemoc obžalovaného odročeno, další termíny ještě šestkrát měněny z růz­ných důvodů. Dne 12. 2. 2003 dospěl Městský soud v Brně k závěru, že čin zneužití pravomoci veřejného činitele, jak byl skutek překvalifikován, podléhá amnestii prezidenta republiky z roku 1960 a byl promlčen. Usnesení nabylo právní moci 25. 2. 2003.

Babice a Čihošť

V září 1997 bylo sděleno obvinění soudcům bývalého Státního soudu Praha, oddělení Brno, JUDr. Jaroslavu Demczakovi a JUDr. Pavlu Vítkovi, a to pro zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se dopustili, když v červenci 1951 v soudním procesu v Jihlavě v „kauze Babice“ vědomě nezákonně rozhodli o trestu smrti u sedmi obžalovaných. Šlo o členy ilegální protikomunistické skupiny, která 2. července 1951 provedla StB vyprovokovaný teroristický čin, kdy byli v místní škole zastřeleni tři komunističtí členové MNV v Babicích. Trestní stíhání J. Demczaka a P. Vítka, zahájené v květnu 1997, bylo o rok později u J. Demczaka přerušeno ze zdravotních důvodů; 18. 3. 1999 zastavil Okresní soud v Jihlavě trestní stíhání JUDr. P. Vítka pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl podal proti usnesení Okresního soudu stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl a případ vrátil vyšetřovateli s tím, aby bylo pokračováno v trestním stíhání pro nepřímé pachatelství vraždy. V červenci 2002 podal vyšetřovatel ÚDV Krajskému státnímu zastupitelství v Brně návrh na podání nové obžaloby na základě překvalifikování trestného činu. JUDr. Vítek byl znovu obžalován a případ postoupen – vzhledem k trvalému bydliš­ti jmenovaného – Městskému soudu v Pra­ze. Dne 6. 8. 2001 bylo trestní stíhání zastaveno, neboť JUDr. Pavel Vítek zemřel.

Za zneužití služebního postavení a těžké ublížení na zdraví byl již od roku 1994 stíhán Ladislav Mácha, člen zvláštní vyšetřovací skupiny, která měla za úkol vyšetřovat skupinu kněží vězněných ve Valdicích. V únoru 1950 nezákonnými metodami vyslýchal římsko­katolického kněze pátera Josefa Toufara v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem, aby si vy­nutil doznání, že „zázrak“ v kostele v Čihoš­ti v prosinci 1949 záměrně zinscenoval. Brutálním násilím způsobil vyšetřovanému těžkou újmu na zdraví. V této souvislosti čelil Mácha trestnímu stíhání vojenskou prokuraturou v Pří­brami již v roce 1968, kdy byl obviněn z trestného činu vraždy, protože bezprostředně po několikahodinovém bití gu­movým obuškem došlo u Josefa Toufara k perforaci žaludečního vředu a kněz pro zanedbání včasného lékařského zákroku následujícího dne po operaci zemřel. Odpovědnost za neposkytnutí pomoci se nepodařilo zjistit. Závěr vyšetřování vyzněl, že L. Mácha je odpovědný za těžkou újmu na zdraví a mučivé útrapy, ale nikoli za vraždu. Za této situace bylo vzhledem k uplynutí promlčecí lhůty trestní stíhání zastaveno.

ÚDV se začal případem Čihošť zabývat v roce 1994. V následujícím roce byl podán návrh na obžalobu a v prosinci 1996 podalo Okresní státní zastupitelství v Jičíně na Ladislava Máchu obžalobu pro zneužití úřední nebo služební moci a těžké ublížení na těle. Dne 23. 11. 1998 ho uznal senát Obvodního soudu pro Prahu 6 v hlavním líčení vinným ze spáchání uvedených trestných činů a odsoudil ho k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně. Mácha se proti rozsudku odvolal a Městský soud v Praze mu 1. 11. 1999 snížil trest na dva roky.

Na pozdější příběh ÚDV – ještě pod vedením Václava Bendy, ale i v letech následujících – se podíváme příště.

>> Pokračování:
Lubomír Boháč: Po Václavu Bendovi

Lubomír Boháč (1926) je bývalý vysokoškolský učitel, nezávislý historik, publicista, člen poradního kolegia ředitele ÚDV, zabývá se mj. dějinami komunistické perzekuce účastníků protinacistického odboje.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Lubomír Boháč: Jan Masaryk a podceněné vyšetřování

Jana Burešová: Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.