Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Miloš Pick: Modernizace, nebo privatizace sociálního státu?

Miloš Pick

Modernizace, nebo privatizace sociálního státu?

Výkonnost od druhé poloviny devadesátých let jednoznačně potvrzuje úspěšnost modelu znalostně sociálního. Předstihuje nejen všechny ostatní nástupnické modely, ale i neoliberálně znalostní model USA v tom hlavním, co je základem výkonnosti, udržitelné i dlouhodobě, předstihuje je v růstu nejen produktivity práce, ale i souhrnné produktivity výrobních faktorů. Pro dlouhodobou životaschopnost modelu sociálního státu je rozhodující jeho dlouhodobě udržitelná ekonomická a sociální výkonnost. To platí tím spíše pro hledání východisek ze soudobé krize modelu evropského sociálního státu, který vznikl po druhé světové válce.

Vyjděme nejprve z analýzy výkonnosti poválečného evropského sociálního modelu ve srovnání s neoliberálním modelem USA v je­jich soutěži do konce prvé poloviny 90. let minulého století. Po zkušenostech předchozího historického vývoje nebyl „čistě“ tržní model, který vyústil v krizi třicátých let, po druhé světové válce ve většině zemí západní Evropy v původní podobě restaurován. Jeho následníkem se stával postupně rozvíjený evropský model sociální. Měl v jednotlivých zemích různé modifikace, ale byl do značné míry podobný zejména v hlavních prvcích a lišil se spíše v jejich dávkování. V tomto smyslu je možno hovořit o evropském modelu, i když nebyl zcela homogenní.

Nebyl to již jen čistý trh, doplněný pouze systémy sociálního přerozdělování vytvořeného hrubého domácího produktu, o který se čistý trh snadno „postaral“. V různé míře se rozvíjel nový smíšený model, třetí cesta, ­snažící se harmonizovat úlohu trhu a státu, využí­vat jejich předností a překonávat jejich selhání. Neomezoval úlohu státu na přerozdělování, ale usměrňoval i působení trhu při tvorbě produktu. Vytvářel pluralitu ve vlastnictví kapitálu. K vyvá­ženějšímu prvotnímu rozdělení dosažených výsledků (přidané hodnoty) mezi kapitál a práci působil sociálním dialogem. K tlu­mení nadměrných sociálních rozdílů využíval rozsáhlého přerozdělování takto vytvořených příjmů. Tím vznikala sociální soudržnost nejen jako cíl, ale i jako nový podstatný výrobní faktor. K tržní motivaci výkonnosti přidal i motivaci vytvářenou sociální soudržností, čímž zásadně zvýšil svoji komparativní výhodu v kon­kuren­ceschopnosti proti jiným modelům.

Ani USA v poválečné, postrooseveltovské éře nerestaurovaly čistý trh v původní podobě, vytvořené v 19. století. Postupně – zejména od 80. let – jej modernizovaly, ale ­opačným směrem. Přeměnily jej na model neoliberální, který k čistému trhu přidal zejména dvě další komparativní výhody: zvýšené využívání cenové konkurence, založené na politice relativně levné práce, a zvýšenou pružnost trhu. To obojí umožnilo USA poměrně vysoký hospodářský růst, ve značné míře však dosahovaný extenzivní cestou, zvyšováním zaměstnanosti na úkor ­pomalejšího růstu produktivity, která je základem dlouhodobě udržitelné konkurenceschopnosti.

Výsledkem této soutěže byl po celou éru od začátku šedesátých do poloviny devadesátých let minulého století poměrně vysoký hospodářský růst, o něco rychlejší v USA, kde umožnil absorbovat příliv pracovních sil, daný příznivým demografickým vývojem. Byl však dosažen za cenu pomalejšího růstu produktivity práce než v EU, kde dosahoval ročně 2,9 %, kdežto v USA jen 1,6 %. Jádrem tohoto vývoje je růst hodinové produktivity. Ten se od sedmdesátých do poloviny 90. let v USA zpomalil na pouhých 1,1 % ročně a byl nejnižší za celých sledovaných více než 120 let. I když po ropných krizích zpomalil celý svět včetně EU, zpomalení v Unii nebylo tak pronikavé a její růst produktivity dosahoval 2,3 %, a byl tedy ve srovnání s USA dvojnásobný.

V důsledku toho EU historický předstih USA v úrovni produktivity prakticky překonala. Na počátku poválečné éry byla její produktivita méně než poloviční a na konci této éry, v polovině 90. let, se EU úrovni USA téměř vyrovnala – náskok USA snížila na pouhých pět procent.

V soutěži ve výkonnosti mezi sociálním a neoliberálním modelem dosáhl sociální model historické převahy v tom, co je pro dlouhodobé udržení konkurenceschopnosti rozhodující: překonal předstih USA v pro­duktivitě.

Sociální model v ohrožení

Od poloviny 90. let však nastal zvrat, který otáčí vývoj opačným směrem a trvá již prakticky celou dekádu. I když dosud není závažná míra – je závažný směr, rychlost a příčiny tendencí, jejichž pokračování by představovalo vážnou hrozbu výkonnosti a konkurenceschopnosti i životaschopnosti sociálního modelu.

Hlavní příčiny jsou jednak ve vnějším ohrožení tohoto modelu novým vývojem a chov­á­ním modelu neoliberálního, jednak v objektivních i subjektivních příčinách působících na tento model zevnitř EU. Sociální model se dostal pod vnější i vnitřní tlak. Vnější příčinou bylo hlavně urychlení růstu produktivity v USA. Růst produktivity se ve Spojených státech zrychlil asi na 1,9 %, zatímco v EU se zpomalil na 1 %; je tedy naopak v USA ve srovnání s EU dvojnásobný. Bylo to umožněno především tím, že USA se daří zapojit novou komparativní výhodu vyplývající z nové, znalostní fáze vědeckotechnického rozvoje. Tradiční technický pokrok byl mnohem méně účinný. Byl zaměřen především na úsporu výrobních činitelů (nákladů) změnou jejich struktury, náhradou práce kapitálem. Zvyšoval produktivitu práce na vrub mnohem pomalejšího růstu souhrnné produktivity výrobních faktorů (práce i kapitálu).

Znalostní éra však přináší mnohem účinnější technický pokrok, více zaměřený na intelektualizaci výrobků a služeb. Proto souběžně zvyšuje nejen produktivitu práce, ale i kapitálu a její odstup za růstem produktivity práce zmírňuje. Vlastní analýzy naznačují mimořádně vysokou účinnost investic do kvalitativních, znalostních faktorů. Podle mých analýz každé jedno procento zvýšení kvality, oceněné vysokými dosahovanými cenami vývozu, může přinést o 1,5 % vyšší produktivitu. Místo soutěže o nízké ceny za levnou práci usiluje o vysoké ocenění kvality výstupu (produktu) i práce.

V USA to do dosavadní politiky cenové konkurence založené na levné práci přidává novou komparativní výhodu, převážně dosaženou tržní cestou. Možná tím mění svůj neo­liberální model na neoliberálně znalostní. Touto cestou se USA daří od poloviny 90. let výrazně – čtyřnásobně – zrychlit růst souhrnné produktivity z 0,1% na 0,4 %; v EU se naopak zpomalil z 0,5 % na 0,2 %.

Většina zemí EU však tento nástup dosud nezachytila. Tržní, podnikatelská sféra tyto nové, znalostními faktory uplatňuje v mno­hem menší míře a dosud se více opírá o tradiční technický pokrok. Současně však jsou omezeny i možnosti participace státu na tomto procesu, a to nízkými veřejnými výdaji zejména na výzkum a vzdělávání.

V USA však účinnost uvedeného, ještě omezeného počátečního impulsu sama nestačila k takovému zvýšení produktivity a kon­kurenceschopnosti, jaké by umožnilo udržení vysokého růstu. Proto po jeho útlumu na počátku této dekády provedly USA k oživení vnější i domácí poptávky od roku 2001 razantní prorůstové kroky makroekonomické, hlavně kursové a rozpočtové politiky. Zejména oslabily kurs USD. Tím posílily exportní, respektive antiimportní konkurenceschopnost své ekonomiky a výrazně přispěly k obnovení jejího růstu. Zároveň jej však tím přibrzdily v EU. Současně tím vyvolávají i tlak podniků na snižování daní. Obdobně působí konkurence nízkým zdaněním a nízkou sociální ochranou práce. Samotný tento ekonomický tlak je vážnou hrozbou ekonomice EU a jejímu sociálnímu modelu. Přitom je provázen a stupňován i politickým tlakem nejen jednotlivců, ale i institucí včetně nadnárodních, jako jsou MMF, Světová banka a zejména i OECD. Jde o celkovou doktrínu, Pa­řížský konsensus. Ten usiluje o nahrazení „plýt­vavého“ sociálního státu neoliberálním modelem.

Mezi vnitřní příčiny patří především růst nákladů na financování sociálního státu, který vytváří tlak na jeho veřejné rozpočty.

Hlavní dlouhodobou objektivní příčinou je postupná změna struktury ekonomiky, jejích výdajů a její celkové poptávky novými civilizačními trendy, spojenými s přecho­dem od konzumní společnosti ke společnosti znalostně sociální. Výdaje na vzdělávací a sociální sféru, zejména na prodlužování vzdělávání, lidského života, jeho kvalitu a zdraví i zdravé životní prostředí dlouhodobě rostou a porostou rychleji a jejich podíl na celkových výdajích se bude dále zvyšovat bez ohledu na to, zda budou vynakládány solidární nebo tržní, soukromou cestou. Tento trend nelze zastavit. Obrazně řečeno, rychleji porostou výdaje na počítače a tomografy a zejména na software než na automobily. Můžeme jenom ovlivnit, v jaké míře může být zpožďování úhrady těchto výdajů řešeno rozšiřováním jejích zdrojů nebo jejím přibržďováním a zda je uskutečňo­vat solidární, nebo tržní, soukromou cestou.

K subjektivním příčinám patří zejména skutečnost, že odpůrci solidární cesty, a zejména finanční kapitál, mají zájem na lukrativním potržnění a privatizaci tohoto ­významného, dynamického segmentu ekonomiky. Vydávají růst nákladů na financování těchto činností nikoli za důsledek objektivního vývoje, ale především za důsledek plýtvavosti solidárního systému jejich zabezpečování. Analýzy však prokazují, že to představuje jen malou část – snad desetinu – zvyšování výdajů a nadto tržní, soukromé systémy zde selhávají ještě více, jsou ještě nákladnější a chudým málo dostupné.

Podporují to politikové, kteří přijali obraz zveličeného vlivu nehospodárnosti solidárních systémů. Současně přijali představu, že empiricky dosažená současná průměrná míra veřejné zadluženosti je teoreticky podloženou, a proto nepřekročitelnou hranicí. V neposlední řadě působilo souběžné načasování přijetí společné měny, eura, podmíněné omezením schodků a zadluženosti veřejných rozpočtů na obdobně stanovenou hranici.

Ve druhé fázi, v době počínající hospodářské stagnace EU od roku 2001, se připojil zájem podnikatelského (ne­finan­čního) kapitálu na snižování zdanění podniků – kapitál vypovídá tradiční smlouvu o svém podílu na financování sociálního státu. Tyto kroky jsou však ekonomicky jen málo ­přínosné. Analýzy prokazují, že snižování celkové míry zdanění přispívá k ekono­mickému růstu mnohonásobně méně než přínos znalostních faktorů růstu produktivity. Vyplývá z nich, že snížení míry zdanění o jedno procento v poměru k HDP jej může zvýšit méně než o 0,1 %.

Oč méně snižování míry zdanění přispívá k ekonomickému růstu, o to více – téměř pětinásobně – přispívá ke zvyšování chudoby. Vlastní analýzy naznačují, že za každé jedno procento snížení celkové míry přerozdělování hrubého domácího produktu (součtu zdanění a schodku veřejných rozpočtů) se míra chudoby zvyšuje o více než 0,4 %.

Bezprostředním důsledkem těchto vnějších i vnitřních tlaků je vleklá hospodářská stagnace EU, a to v době, kdy USA využívají k povzbuzování ­domácí poptávky pětiprocentních a Japonsko sedmiprocentních deficitů veřejných rozpočtů.

Těmito postupy jsou však v EU zakonzervovány i výdaje na vytváření a na osvojování znalostí – na výzkum a vzdělávání – na nedostatečné úrovni. Tím většině zemí zůstává uzamknuta cesta ke kvalitativní konkurenci. EU však zatím nejen nepřijímá aktivní opatření k modernizaci svého sociálního modelu, ale ani nečelí opačným vnějším tlakům; naopak pasivitou jim spíše otvírá cestu. Původní společný evropský sociální model je proto ohrožen ve svých kořenech a je v krizi, stává se minulostí a rozpadá se do více modelů nástupnických.

Znalostně sociální model, anebo konec sociálního státu?

Od poloviny 90. let se ve vyspělých zemích EU vytvořily zejména tři nástupnické modely, do určité míry společné jednotlivým skupi­nám zemí, i když pro ně nejsou zcela shodné a homogenita těchto skupin je jen relativní.

Znalostně-sociální model, uplatňovaný zejména ve Skandinávii, je zaměřen na překonání krize sociálního modelu – vyplývající z předbíhání jeho výdajů před jeho ­výkonností – především aktivní cestou, zvyšováním výkonnosti. K tomu prováděl především restrukturalizaci výdajů veřejných rozpočtů zvýšením podílu výdajů na znalosti na úkor výdajů sociálních. Jeho restrikce nadstandardní míry sociálních výdajů na úroveň „západního standardu“ byla sice nejvyšší mezi srovnávanými modely – činila asi 6 % v poměru k hrubému domácímu produktu – ale sloužila především této modernizační změně struktury a nikoli jen pasivnímu překonání schodků. Na rozdíl od neoliberálně znalostního modelu USA, který je rozvíjen převážně tržní cestou, tento model je rozvíjen do značné míry solidární cestou bez sociálních bariér. Vznikl tak nový model, který k dosavadním kompa­rativním výhodám sociálního modelu, k motivační účinnosti trhu a sociální soudržnosti, přidal další komparativní výhodu, založenou na intelektualizované, relativně drahé práci.

Zadržovací model – reprezentovaný zejména Německem, Francií a Itálií – se rozvíjí téměř opačně. Předstih růstu solidárních výdajů sociálního modelu před zvyšováním jeho výkonnosti se snaží překonat do značné míry jednostranně především restrikcí výdajů na sociální a zdravotní ochranu v míře, která by překonala schodkové fi­nancování. Sama restrikce výdajů, i kdyby byla úspěšná, by však jenom zadržovala ­důsledky a nevy­tvářela dlouhodobé před­poklady pro financování rostoucích výdajů sociálního modelu zvyšováním jeho vý­konnosti. Tento zadržovací model je tedy dlouhodobě neudržitelný a bezvýchodný. Blairův hybridní model, na rozdíl od modelu zadržovacího, přináší i aktivní cesty pro rozšíření zdrojů zvyšováním konku­rence­schopnosti a hospodářského růstu, ­jenže jeho řešení je zcela opačné než ve ­znalostně-sociál­ním modelu – je založeno spíš na extenzivní cestě. Sociální model doplňuje hlavními „přídavnými“ prvky modelu neoliberálního, politikou levné práce, založené na nižším zdanění podniků – zejména práce – a politikou pružného pracovního trhu. Přesto míru sociál­ní a zdravotní ochrany nedokázal podstatněji stlačit pod průměrnou standardní úroveň a hlavní rozdíl je v tom, že má nejnižší míru výdajů na znalosti, poloviční proti znalostnímu modelu. Tento model je tedy vlastně ústupem a postupným přechodem k modelu neoliberálnímu; neliší se v cílech, liší se spíše jen mírnějším, opatrnějším postupem k němu…

Souhrnný pohled na tyto modely přitom ukazuje, že krajní rozdíl v míře přerozdělová­ní hrubého domácího produktu mezi modelem znalostním, kde dosahuje 55 %, a hybridním, kde činí jen 43 %, představuje asi 12 % v poměru k hrubému domácímu produktu. Podstatná část tohoto rozdílu je důsledkem vyššího podílu znalostních výdajů v znalostním modelu, kde dosahují 11 % a jsou o 5 % v poměru k HDP vyšší než v modelech os­tatních. Naopak u hlavního cíle této restrikce, kvóty výdajů na sociální a zdravotní ochranu, ke snížení prakticky nedošlo, neboť půl století rozvíjený standard projevuje pozoruhodnou rezistenci.

Výsledky soupeření

Zadržovací model je nejméně úspěšný ve výkonnosti i v sociálních důsledcích. Měřeno mírou nezaměstnanosti – včetně jejích skrytých složek, naznačovaných zejména růstem nemocnosti, odchodů do předčasných a invalidních důchodů – je to již hlubší krize než ve třicátých letech.

Hybridní model vede k vyššímu extenzivnímu růstu obou výrobních faktorů, kapitálu i práce, ale na úkor jejich produktivity. Má nejnižší růst souhrnné produktivity. Oslabení konkurenceschopnosti již podvazuje i mož­nosti extenzivního růstu, který zpomaluje. Má přitom i nejvyšší míru chudoby. Ztrácí i politickou podporu. Evropská socialistická strana se s ním rozešla a za vzor dává „nejúspěšnější evropské ekonomiky, které v sobě slučují vysokou hospodářskou konkurenceschopnost se silným sociálním zajištěním“.

Výsledná komparativní výkonnost od druhé poloviny devadesátých let jednoznačně potvrzuje úspěšnost znalostně sociálního modelu. Předstihuje nejen všechny ostatní nástupnické modely, ale i neoliberálně znalostní model USA v tom hlavním, co je základem výkonnosti, udržitelné i dlouhodobě, předstihuje je v růstu nejen produktivity práce, ale i souhrnné produktivity výrobních faktorů. Dosahuje 0,7 % ročně, zatímco USA jen 0,4 %. To naznačuje přednost solidární cesty do znalostní společnosti i před modelem neoliberálně znalostním. K zahájení obratu je však nezbytná i razantní prorůstová politika – oslabení eura i deficitní financování veřejné poptávky.

Tyto přístupy vyúsťují stále více ve střet dvou protichůdných alternativ: buď znalostní modernizace sociálního státu, nebo jeho okleštění, potržnění, privatizace a ústup k neoliberálnímu modelu. Buď více znalostí, nebo více chudoby. Soupeření nabízí neslučitelné cesty, a je tedy spíš zápasem vylučovacím než soutěžením.

Miloš Pick (1926) je makroekonom.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace

Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici

Tomáš Tatar: Ekologicky šetrná revitalizace sociálního státu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.