Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Miroslav Szücs: Z rozčarování jsme založili Nomad Volunteers

Miroslav Szücs

Z rozčarování jsme založili Nomad Volunteers

Reportáž z Kašmíru

Dne 8. října zasáhlo pákistánský a indický Kašmír, severozápadní pohraniční provincii Pákistánu a část Afghánistánu ničivé zemětřesení. Mělo sílu 7, 6 Richterovy stupnice a padly mu za oběť v okamžiku desetitisíce lidí. Skupinka mezinárodních cestovatelů-travellerů, kteří se spontánně rozjeli pomoci, se na místě sdružila do humanitární sítě pomoci pod názvem Nomad Volunteers. Následuje naléhavý text jednoho z nich.

Devětadvacátého října v Novém Dillí připraveni na cestu. Na kontech přes 1000 eur, poslaných od přátel z celého světa. Ještě jsme uspořádali sbírku mezi turisty a travellery a sešlo se nám přes třicet kilo léků a tři obrovské tašky ošacení a dek. Rozhodli jsme se, že peníze použijeme na nákup stanů. Dva dny poté jsme vyrazili do rušného trhu Chandi Chowk ve Starém Dillí. Tady jsme objednali jedenatřicet stanů, měly být připraveny za dvě hodiny. Když jsme po čtyřech hodinách dorazili k obchodu, bylo vše na místě. Indický zázrak! Jenže autobus vyráží za dvě hodiny ze 4 km vzdáleného Red Fortu. Naložili jsme stany na dvě káry a najali nosiče. Zůstal jsem s nimi jako pomocník anebo spíš dohlížitel a zbytek vyrazil s rikši napřed. Nás pět s téměř tunovým nákladem vyrazilo směr Staré Dillí, železniční stanice v Red Fort. Jeden a půl hodiny tlačit káru v smogu mezi tisíci aut, trucků, dalších rikš, autobusů… Pro tuto dobu jsem přestal být turistou, nikdo mne nelákal do obchodů, na čaj, nenabízel mi taxi, byl jsem ten nejspodnější z nejspodnějších. Po dohadování o cenu se nám náklad podařilo umístit na střechu autobusu a s tříhodinovým zpožděním jsme vyrazili. Směr Pákistán.

Prvního listopadu v sedm ráno jsme ­dorazili do města Amritsar. Na hranici zbývá 24 km, za čtyři hodiny úsilí a pět set rupií (1$=45 rupií) jsme najali nákladní rikšu, ­která nás dopravila i s nákladem na hranice. Obklíčila nás armáda nosičů a chtěli za přenos nákladu z brány k hraniční čáře (250 metrů) 700 rupií. Rázně jsme odmítli netušíce, že nosičská mafie je propojena s mafií celní. Další ­problém nastal, když se imigračnímu úřední­kovi nelíbi­lo moje pákistánské vízum: „Go back to Delhi for the new stamp.“ Ale zpět do Indie nelze, protože mi dneškem končila indická víza. „Pokud ti pomohu, jak můžeš pomoct ty mě?“ otevřeně si úředník řekl o bakšiš. Po hodině jsem dostal pas i s razítky zpět. Další problém, jakmile se dozvěděli, že vezeme pomoc Pákis­tánu. I když jsme se rozhodli najmout nosiče za neúměrnou cenu, všichni sedli na zem a od­mítali pomoci. Začali jsme tunový náklad ­přenášet sami k pro­clení. Za hodinu se zavírá hranice. Pomalu jsme ztráceli naději, že ji překročíme. Naštěstí se dosta­vil vyšší důstojník, vyslechl náš příběh a seřval všechny kolem, za minutu jsme byli procleni. Na druhé straně hranice se všeho chopili pákistánští nosiči a přenesli náklad dalších 400 metrů k pákistánským ­imigračním úředníkům. Byli jsme procleni za pět minut. Do Lahore zbývá 32 km. Pákistánští nosiči žádali 800 rupií, dostali 500. Když se dovědě­li, co vezeme, vráti­li peníze zpět. Za tmy jsme dorazili do lahorského Regal internet inn, ­místa doporučo­vané­ho mezi travellery. Mr. Malek, ma­jitel a manažer v jedné osobě, nás vyslechl a oka­mžitě začal žhavit drát. Než jsme dopili první pákistánský čaj, oznámil, že za dvě hodi­ny vyráží z Lahore truck do Muzaffarabádu. Rozmýšleli jsme se tři vteřiny. Jeden zůstane v Lahore, já a ostatní jsme vybrali peníze z bankomatu, o pár chvil později jsme seděli na střeše toho nejkrásnějšího trucku v Pákistá­nu – starý Bedford, oplácaný všemožnými cingrlátky, pomalovaný obrázky ptáčat a motivy z koránu. 420 kilometrů dlouhá cesta trvala 24 hodin.

V okamžiku bez přístřeší

Asi 60 km před Muzaffarabádem jsme si vlezli pod plachtu kvůli silnému krupobití. Čím blíže k hlavnímu městu Kašmíru, tím více zničených domů. Z ruin vybíhali žebrající děti i dospělí. Až za tmy v Muzaffarabádu. Průjezd spoře osvětleným městem byl šokující. Dorazili jsme do kempu Press for Peace, což je organizace, která se snaží svět informovat o pákistánské tragédii. Po přivítaní a nutném čaji jsme byli uvedeni k místnímu stařešinovi. Čekala nás výborná večeře, já jedl maso po jedenácti letech. Místní dědoušek nás podaroval půl tolou kašmírské dobroty, postavili pro nás jeden z našich stanů. Město Muzaffarabád leží uprostřed nádherných, ale krutých hor: 99 procent domů se zhroutilo. Ruiny, zápach mrtvých zvířat či lidí, nářek, zima. Ráno jsme vše viděli ve slunečním světle. Jen 2 km od nás bylo epicentrum. Zemětřesení bylo 8. ­října v 8.30 ráno. Většina lidí byla na cestě do ­práce, děti cestou do školy nebo již ve škole. Během třiceti minut spadla většina domů. Lidé v okamžiku bez přístřeší! Obrovské sesuvy půdy zvedly mračna prachu a z těch se spustil déšť. Část hory zmizela, sesuvy půdy ­pohřbily desítky vesnic i s obyvateli, které již nikdy nikdo nenajde. Čtyři hodiny po zemětřesení dorazily první helikoptéry pákistánské armády, za sedm hodin první mezinárodní záchranné týmy. Dvanáctiletá Tahira nás provedla po okolí: „To nás Alláh trestá, že si nevážíme tradic a že žijeme západním způsobem ­života, že dívky přestaly nosit čádor. A tady umřela moje matka, když vařila snídani,“ vypráví se zvláštním úsměvem, který jsem později viděl na tvářích více lidí, hlavně dětí. Trosky školy pohřbily to ráno osmdesát dětí, pod troskami nemocnice jich zahynulo čtyři sta. V Muza­ffa­rabádu, pod který spadá dalších několik ­stovek vesnic, rozhozených desítky kilometrů do kraje, zahynulo 80 tisíc. Území historického Kašmíru je rozděleno mezi Indii, Pákistán a Čínu. Pákistánem zabraná část se nazývá Azad Džammú. Kašmír má přes čtyři miliony obyvatel, z toho je dnes přes tři milio­ ny postižených. Některá místa, zvláště údolí Nílum, byla odříznuta od světa. Teploty klesají k -5oC; příští týden se očekává první sníh. Smutných příběhů jsem slyšel stovky. Některé děti jsou tak mimo sebe, že s úsměvem na tváří ­vypovídaly, jak umřela matka, otec, sestry… Jeden muž, když druhý den po katastrofě zjistil, že jeho žena, synové a otec zahynuli v troskách, že zůstal sám se svou čtyřletou dcerkou – rozbil jí hlavu kamenem a potom se podřezal.

Druhý den jsme se rozhodli urychleně rozdat naše stany. Pan Zafir z Press for Peace nám dělal průvodce a překladatele. Ihned se dostavily problémy. Osm místních „mafios“ nám chtělo všechny stany vzít. Nastala tahanice. Požádali jsme o policejní asistenci. Přijeli tři džípy plně ozbrojených policistů, kteří zajali a zmlátili výtržníky, až na jednoho, který byl synem policejního šéfa Muzaffarabádu. Celé odpoledne jsme rozváželi stany po okrajových částech města. Na každé zastávce jsme okamži­tě způsobili pozdvižení. Bylo velmi těžké určit, kdo je opravdu postižený, ale díky ­pomoci Zafira se vše doufejme zdařilo. Další noc v tá­boře Press for Peace. Nastal Íd-al-fitr, konec ramadánu, svátek nových obleků a jídla. V Muzaffarabádu ten nejsmutnější. Přestože nic neměli, snášeli nám lidé celé své bohatství. Bylo velmi těžké cokoli odmítnout. Další den jsme se pokusili spolupracovat s ne­vládní organizací Sunghi, ale našli jsme jen několik dobrovolníků nedělajících nic už celé dny. Z rozčarování jsme založili Nomad Volun­teers. Druhý den jsme nakoupili nářadí, pronaja­li džíp a vyrazili stavět přístřešky. Po hodině jízdy cesta zmizela pod sesuvem, museli jsme pokračovat po svých. Okolo nádherné hory, terasovitá políčka a stovky zbořených domů. V celém údolí 36 vesnic s více než 10 000 oby­vateli, z nichž 3847 zahynulo. V některých místech jsou v troskách stále pohřbeni lidé. Po dvou a půl hodinách chůze jsme potkali vojáky. Vřele nás přivítal nadporu­čík Liaqat: byli jsme první „NGO“ tady. Více než třicet dnů po zemětřesení. Zjistili jsme, že lidé jsou doce­la dobře zásobeni armádou. Každý dům ­dostal stan a přikrývku a každý den se distribuovalo jídlo. Většina lidí však prapodivně apatická, darované stany ­pohozené u trosek domů, zírají do nebe nebo tráví celý den čekáním na pomoc zvenčí. Liaqat nám vysvětlil, ze nechtě­jí stavět nové domy, protože proběhla zpráva, že za tři měsíce přijde třikrát větší zemětřesení. Ptali jsme se jich, co nejvíc potřebují. Jídlo, stany. Kde budete bydlet? Ve stanech. A v zimě? Ve stanech nelze, zde padá až na tři metry sněhu. Co tedy budete dělat? „Inšaláh, děj se vůle Boží!“ Většina lidi se s prvním sněhem přesune do Muzaffara­bádu, kde vznikají obrovské uprchlické tábory. Liaqat nás přesvědčil, že nám v každé vesnici ukáže pět pomocníků ochotných stavět přístřešky. Druhý den jsme měli dorazit s plnou výbavou a nářadím. Já se však ­probudil totálně vysílen a s desetidenním průjmem (to z toho masa) jsem zůstal v zá­kladním táboře. V turecké polní nemocnici ochotně prohlédli mé výkaly a dostal jsem tuny antibiotik. Přestěhovali jsme se do ­tábora soukromé společnosti Dewan Group, která z vlastních prostředků postavila dva humanitární tábory. Tito lidé neváhali, přišli a začali pomáhat bez vlády, bez policie, bez armády. S nimi a s ne­vládní organizací Tzu Tchi Taiwan jsme začali stavět nový tábor: 400 stanů i s mešitou a školou.

První sníh vyvolal šílenství

Ač vysílen, musel jsem jet do Islamabádu pro nové přikrývky a odeslat je do postižené oblasti. Po dalších dvou dnech musím odjet zařizovat íránská víza. Péšavár je hlavní město Severozápadní hraniční provincie. Do Afghánistánu jen 40 km. Spousta uprchlíků, afghánských obchodů, „restaurací“; šílený mix lidí, od blonďatých přeš ryšavé po černé. Lokální hotel, lokální jazyk, afghánský čaras a místní kina plné onanujících mužů. Dva dny, než se vyřídí víza, se toulám mezi paštúnskými obchůdky se vším od elektroniky, kalašnikovů přes viagru až po kila hašiše. Při vyzvednutí pasu potkávám známého z Irska, kterého jsem znal už z Lahore. Má 4000 eur a musí je co nejlépe utratit. Procházíme bazar v Péšaváru a ptáme se na stany. Hned v prvním obchodě nám nabízejí perfektní zimní stany za celkem příznivou cenu. Odkud jsou? „From China,“ říká týpek. Rozbalím nepromokavou plachtu a objeví se znak Relief Aid UNHCR. „From China?“ „Yes, yes.“ Rozčarováni se vracíme do Rávallpindí, což je staré trhovní město u Islamabádu. Mnozí profitují z neštěstí druhých. Na konci listopadu Spojené národy a ostatní státy přislíbily pomoc 5,8 miliardy dolarů, což je o půl miliardy víc, než Pákistán žádal; jestli se však alespoň polovina dostane k potřebným, to si troufám pochybovat. Pákistánská vláda slíbila 25 000 rupií každému postiženému a 100 000 rupií za úmrtí v rodině. Byli jsme svědky, že na některých místech se tak dělo. Objednáváme 80 stanů nejvyšší kvality a platíme dost vysokou zálohu, zítra mají být připravené. Ráno však zjišťujeme, že se jedná o úplně jiné, nekvalitní zboží. Okamžitě jsme chtěli od obchodu odstoupit. Měli jsme dohodnutý obchod za 400 tisíc rupií, v této části světa obrovské peníze. Nakonec jsme po neskutečném dohadování, ­vymlouvání a vyhrožování odstoupili z byznysu, nakoupili 580 prošívaných dek a potraviny, naložili Bedford truck a vyrazili na střeše směr Muzaffarabád. Dorazili jsme do tábora Dewan group 20 km před Muzzaffarabádem. Kemp se za týden od mé návštěvy rozrostl o dalších 200 stanů. V čase, kdy jsme dorazili, už bylo ve „škole“ 1500 lidí, kteří po pětidenním pochodu dorazili ze vzdáleného údolí Nílum nevědouce, kde hlavu složit. Tak naše zásilka dorazila opravdu včas. Cílem je udržet postižené v domovech, lépe než aby šli do táborů v okolí velkých měst na jihu. Horalů, kteří se ocitli v těchto táborech, je mnoho. Chaoticky, bez organizace, sanitárních zařízení vznikají šílená ghetta. Celé rodiny tu žijí ve stanech 4x4 metry. Někdy až patnáct lidí v jednom. V čase mého odjezdu napadl první sníh (4. 12.), který vyvolal šílený výraz v lidských očích.

To jsou informace o Kašmíru. Mí přátelé jsou stále tam a dělají vše, co je v jejich ­silách.

O přístřešcích je možno se dozvědět na adrese www.reliefshelterdrive.org; naše internetové stránky: www.nomadvolunteers.blogspot.com; kontakt: nomadvolunteers@gmail.com;

moje adresa: miresz@seznam.cz, tel: +420 604 558 020. Penězi můžete pomoci prostřednictvím konta Charita pro Pákistán 369-369369369/0800 u České spořitelny Praha 1 (při platbě složenkou uvádějte číslo účtu ve tvaru 3690369369369/0800), v. s.: 132 – Pákistán.

Mirek Szücs (1978) je cestovatel. Nyní v Kašmíru.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Zdeněk Müller: Prohlubující se propast

Marek Hrubec: Úpadek impéria a invaze

Vladimír Merta: Hrdinství a jeho by-product


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.