Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Martina Nováková: Im Gespräch mit Lenka Reinerová

Martina Nováková

Im Gespräch mit Lenka Reinerová

Zájem o Lenku Reinerovou (nar. 1916 v Pra­ze) bývá v českých zemích – na rozdíl od Německa, kde ji čtenáři přijímají se zájmem průběžně – spíše konjunkturální. Naposledy o ni naše média projevila zájem v souvislosti s vydáním nového titulu Praha bláznivá. Lenka Reinerová bývá označována za poslední pražskou německy píšící autorku, ona sama se však za spisovatelku nepokládá, v roz­hovorech zdůrazňuje, že je spíše vypravěčkou, neboť vše, o čem píše, jsou v zásadě události a situace, které prožila. Setkávání s Lenkou Reinerovou, s jejím vypravěčským umem je po mnoha stránkách inspirativní – sdělováním prožitého a prožívaného osudu, reáliemi, které při těchto rozhovorech ožívají, a především lidskostí mimořádného rozměru.

Tématem rozhovorů, které vznikaly při sepisování diplomové práce obhájené na Katedře germanistiky FF UP v Olomouci v roce 2003, byla exilová léta Lenky Reinerové. V zájmu zachování autentičnosti byly záznamy přepsány nejprve doslovně. Lenka Reinerová je výjimečná osobnost a také jeden z posledních pamětníků, kteří podávají o vypjatých situacích uprchlíků z Československa okupovaného nacisty.

Pro zveřejnění v Listech jsme vybrali jen malou část, začínající právě vzpomínkami na válečný exil. Oproti surovým záznamům je zredigovaná, ale se snahou zachovat aspoň v náznaku ducha mluveného slova.

Jak jste se dostala z Rumunska do Francie?

Začátkem roku třicet devět mi F. C. Weis­kopf jednoho dne napsal, že do Prahy přijede americký novinář a že se zajímá o Podkarpatskou Rus. Prý mu řekl, že si mě má angažovat jako sekretářku a překladatelku. Já jsem anglicky jen koktala, ale skutečně koktala… To bylo v době, kdy se osamostatnila Podkarpatská Rus. Měli vládu v čele s monsignorem Vološinem a takovej skrom­nej plán, že Podkarpatská Rus osvobodí sovětskou Ukrajinu a připojí si ji.

A tak jsme jeli do Chustu. Tam ohromná skupina mezinárodních novinářů. Můj Američan psal pro Baltimore Sun. Tam byl jediný hotýlek, kde jsme všichni bydleli. Příslušníci polofašistické organizace Sič nosili šedé uniformy a dýky s hákenkrajcem. Tak jsme se jich ptali, co ty dýky jako… Oni říkali, to je dar od Hitlerjugend. Takové to tam bylo…

Nějak se do mě zakoukal, ten Američan. Ale byl ženatý. Měl o mě šílený strach, a když jsme se vrátili do Prahy, řekl, dej mi pas, a šel s ním na francouzskou ambasádu. On žil v Paříži. Řekl, to je moje sekretářka a já ji teď budu potřebovat v Paříži, tak jí laskavě dejte vízum. Francouzi Židům víza nedávali, no ale přišel pán z Baltimore Sun, takže jsem měla francouzské vízum. To bylo pak v Rumunsku, když jsem tam skejsla, obrovský – směla jsem do Francie!

Tam jste jela přes Itálii?

Jinak to nešlo.

Tak jsem se dostala do Francie. Na za­čátek jsem nějaké krejcary měla, což bylo dobré, a pak jsem dostala do Agence France Presse. Stala jsem se dopisovatelkou pro protektorát. To se odehrávalo tak, že jsem si ráno v nej­bližším kiosku koupila protektorátní noviny, šla jsem do nejbližší kavárny, tam jsem si sedla, četla a vytáhla si, co jsem ten den potřebovala.

Když si potom Hoffmeister vzpomněl, že založí Maison de la culture tchčcoslovaque, říkal, my tě vezmeme taky, pojď k nám bydlet. Ta koncepce byla velice mylná – že Paříž bude zase střediskem československého odboje jako za první světové války. On si skutečně nikdo nedovedl představit, že Němci obsadí Francii včetně Paříže.

Stihl Dům československé kultury vyvíjet nějakou činnost? Existoval krátce…

No samozřejmě. My jsme tam byli asi tři nebo čtyři týdny a zabásli nás.

Řekli vám Francouzi, proč vás zatkli?

Ne. Kdepak.

Jaký byl v ženském vězení režim? Co jste tam mohla dělat, jak jste trávila den?

Tam jsem právě něco mohla, na rozdíl od toho, co jsem prožila potom, o nějaký rok později tady (1952–1953; red.). To byla moje první zkušenost tohoto druhu. Takže jsem byla absolutně bezbranná. To jediné, co bylo – v retrospektivě samozřejmě – odlehčující, byla válka. Člověk si řekl, no, je mimořádný stav. Tak se dějí taky mimořádné věci. Mně byla velice nepříjemná prohlídka, poněvadž jsem to prošla poprvé. Když mě přijali a kompletně svlíkli a ty ženský mě ohmataly… A pak mě šoupli do cely, relativně velké. Byl tam stůl, židle, železná postel. Přinesli slamník, podušku, taky slaměnou.

O vyšetřovanci se přeci neví, nebo nemá vědět, jestli je nebo není vinen. Tam jsem prožila skutečně režim vyšetřovance. Denně byla vycházka. Denně. V Československu jsem později seděla patnáct měsíců a byla jsem venku třikrát. To je ten rozdíl. Tam, když nepřišli přesně, vězenkyně už bouchala na dveře a řvala: Co je, la promenade, la promenade! Jídlo bylo mizerné, ale byla válka. A nás samozřejmě hlídaly ženské, v ženském vězení. Tady hlídali mužský. Jednoho dne se otevřely dveře. Byla jsem tam pár dní. Chcete něco číst? Jistě. Přinesla katalog vězeňské knihovny. Byli tam hlavně klasici, což bylo dobré. Walter Scott v angličtině. To byla krásná četba v tom vězení! Já jsem si vybrala něco historického. Pak jsem četla klasiky, Balzaka. Takže jsem si to porůznu mohla organizovat. Dopoledne čtu to, odpoledne zas něco jiného. Jediné, ale člověk si na takové věci zvykne, že nebyl záchod, nýbrž kbelík.

Jak jste navazovaly kontakty, když se vám pak podařilo se dostat ven?

Kontakty jsme vlastně vůbec nenavazovaly, tu možnost jsme neměly. Neměly jsme adresy, nic. Já jsem dostala nějaké spojení k našim lidem do Anglie. Dostala jsem nějak na začátku asi dvakrát z Anglie balík s jídlem. Asi musely přece být nějaké seznamy… Pak jsem dostala dopis z Ameriky. Ten první byl takový, buď úplně klidná, my se o tebe postaráme. Já tady sedím a oni se o mě v Americe postarají, to je dobrý, jak to udělají?!

***

Jaké bylo uvítání v Mexiku?

Ve Veracruzu na mě čekal můj budoucí muž (Theodor Balk; red.) a Kischová. Můj muž mi řek, já ti něco ukážu, tady v tom Veracruzu. Vzal mě na trh a na tom trhu bylo kolem čtyřiceti druhů banánů. Vy přijedete odněkud, kde nebylo absolutně nic, a tady malý banány, velký, červený, žlutý… Na mě to vlastně nedělalo dojem…

Válka byla na druhém konci světa. Mezi tím bylo moře. A když potom Mexiko vstoupilo do války, tak nebylo vůbec cítit, že by byli ve válce.

Hodně Němců mělo kávové plantáže, čili byli na jihu, u moře. A nějakým způsobem zásobovali německé ponorky. Jak to tedy dělali, že ponorky se dostaly až tam, nevím. Ale na to se přišlo a mexická vláda udělala dost zajímavé opatření: prostě nařídila, že všichni němečtí plantážníci se musí nastěhovat do hlavního města. Hotovo. Tak je tam všecky měli pod dozorem. A hlavní město nemělo žádné moře.

Potom jste pracovala s Kischem pro Freies Deutschland?

Já čtu furt v novinách, jak jsem se s Kischem seznámila v Mexiku. No tak dobře. Potom čtu, jak on mě naučil psát reportáže. Ale já jsem v životě reportáže nepsala! Já jsem prostě pro něho byla Praha, rodina, maminka, bratři… Najednou tam byl s člověkem, který to všechno znal, který do té Melantrichovy k nim chodil. Který znal ­maminku. Kolik lidí ještě bylo, kteří znali jeho maminku, kteří znali bratry! Samo­zřejmě, to byl vztah, který se dá těžce definovat.

Bral vás jako dceru?

Částečně. Samozřejmě. Jako Prahu, jako dceru… A navíc byl strašně zadobře s mým mužem. Už léta, ještě z Berlína, kdysi dávno. To jsem je oba ještě neznala. A oni už byli dobří přátelé.

Jakou jste měli svatbu, českou, německou, mexickou?

No, svatba byla vůbec výborná! Mexická. V Mexiku museli být čtyři svědkové. Dva pro nevěstu, dva pro ženicha. Já jsem měla Egona a velvyslance, můj muž měl André Simona a jednoho našeho dobrého tamního přítele, německého emigranta. Ten se jmenoval Katz. Oba se jmenovali Katz (André Simone, vl. jm. Otto Katz; red.). Měla jsem černý kostým a bílou gardénii. Ouřada byl celej pryč, jak se jmenují – Kisch a Wendel, dobrý. Ale páni Katz a Katz? Ne, jak se jmenuje každý? My se oba jmenujeme… Jak to? To byl první problém: Katz a Katz. A pak se muselo podepisovat. A ten ouřada hledal pero a nemohl ho najít a Kisch mu říkal, no v téhle kapse ho budete mít, ne? Tam ho nikdy nemám! No tak to zkuste. Kisch byl velkej kouzelník. On mu, to si nikdo nevšiml, na začátku pero prostě vytáhl a strčil ho tam. To byla další senzace. A já jsem říkala česky, Egone, ještě chvíli a oni nás neoddají…

Píše se o vás, že vašimi učiteli byli Egon Erwin Kisch, Anna Seghersová nebo Franz Carl Weiskopf. Měla jste nějaké vědomé vzory?

Ne. Naprosto ne. Vzory absolutně ne.

Koho jste ráda četla?

To tak nemůžu říct, jednou toho, jednou onoho. Já jsem naprosto nevzdělaný člověk. Mně bylo patnáct a půl, když jsem končila veškerá studia. Hotovo. A já cítím ten rozdíl. I na svojí dceři. To je velký rozdíl, jestli chodíte do gymnázia do osmnácti a pak máte ještě roky na univerzitě a vaše hlavní práce je studovat. A v tu dobu můžete koukat, mluvíte s lidmi… To já všecko nemám. Ty mezery samozřejmě cítím.

Po návratu byl váš muž na léčení v Karlových Varech, kde byla i Dolores Ibarruri. Myslíte, že ona ho přesvědčila, aby zůstal v Čechách?

To nemyslím, to vím. Ona měla rozhodující vliv. Pro interbrigadisty byla Passionaria indiskutabel. Prostě. Když jsem tam přijela, naše malá byla dvouletá. Passionaria chodila v černým. Naše Anuška začala řvát, že to bylo slyšet asi až do Chebu, jak se bála, když viděla tuhletu černou postavu. A i v příštích dnech, když ji zdaleka viděla, mě tahala, jdem jinam. Naše setkání nebylo velice úspěšné, musím říct.

Ale nejen to. Já jsem také řekla, nikam nejedu. To jsem nevěděla, co mě tady ještě čeká. To jsem taky nevěděla, co by nás bylo čekalo tam… Jeho nejlepšího přítele Tito zabil.

Martina Nováková

Obsah Listů 1/2006

Související články

Emigrace


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.