Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Václav Jamek: Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Václav Jamek

Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Jednou z nejzajímavějších a nejpodivněji vnímaných součástí našeho sisyfovského údělu je ustavičné zdolávání a ustavičná obnova iluzí. Úsilí nevyčerpatelné, a přitom jako by sem nepat­řilo, jako by se nepočítalo, jako by našemu břemeni nepřitěžovalo. Jak by také: vždyť iluze nám dává křídla! Stěžujeme si na všechno možné, jen iluze je nám lehká. Ale to je pochopitelné: patří to k iluzi. Má-li účinkovat, musí zůstat nerozpoznána; vychýlené vnímání, optický klam je samou její podstatou. I přemýšlení o iluzi se snadno stává nekonečnou, uhrančivou hrou; umíme pro­hlédnout jen z iluze do iluze. Leckterá naše metafyzika na tom staví (jako by za těchto podmínek stavět bylo kde, a tudíž i na místě).

On by vlastně veškerý Sisyfův úděl s iluzí mohl i vystačit: žádný balvan, jenom ten dojem. Sisyfova práce a Tantalovo potěšení splývají vjedno. Jsme vnuci Tantalovi. Tantalos — ten, který ze svých dětí uvařil bohům guláš — vládne naší době, je to Sisyfos nekonečné spotřeby, a jeho muka se výsměšně vytrubují reklamou.

Blaživá, útěšná představivost? Sen dokonce osvobozující? A takové konce! Často si teď říkám, že v tomhle především jsme se mýlili: když něco vyslovuji, nebo dokonce zapisuji, dělám z toho nevyhnutelně něco ima­ginárního, proto se koneckonců do toho pouštím. Ale to znamená, že imaginace možná není žádné vysvobození, nýbrž osudový spád, díra, do které všechno spadne, ať děláme, co děláme? S takovým triumfem imaginace jsme nepočítali: kdekdo apeluje na naše sny, „virtualita“ se stává mocenským nástrojem, diktatura zítřka nás bude ovládat pěkným zdáním všech stupňů a všech odstínů.

Kdo si to dovoluje, radit mi, abych snil, když přece by stačilo… Za jistých okolností sen po­nižuje. Žádná útěcha nás není důstojna, snad krom té nejjednodušší, té nejpřízemnější — protože jinak nemůžeme. To ostatní je psina na náš účet, od bohů dnes už jen samozvaných, kteří nějak dospěli k iluzi, že tu hru řídí. (Nebo nám vnukli iluzi, že někdo takový existuje.)

Tohle všechno mě napadá jen proto, že jsem posledně uspěchal své závěry o mladistvých životních pocitech, které nás údajně zbavují práva na spánek, ale teď mi to nedá spát (i když jen metaforicky — jinak spím dobře, zvlášť při televizních zprávách, protože z amerického filmu, který je instancí nadřazenou, jsem pochopil, že dokud se nad svatováclavskou Prahou neusadí kosmické těleso mimořádných rozměrů, nemám proč ztrácet nervy), a musím to podepřít touhle kouřovou stěnou. Tedy — i když se Descartes vyspí, čeho se nešťastník přidrží? První krok sice známe: dnes jako jindy jsem se zas vyspal do cogita. Toho se nezbavíš, i kdybys chtěl. A pak jen čekáš, kdy ti v minovém poli uklouzne noha po něčem naprosto evidentním.

Často jsem z prací svých studentů vyčetl hodnotové založení, které zdůrazňovalo přede­vším hledání silných, neobvyklých zážitků, jimiž se potvrzuje a stupňuje pocit z vlastní svébytné a jedinečné bytosti. Říkal jsem jim: Dobře, žádná mravnost, žádná transcendence, na to jste už moc velcí a nebojácní, máte prsa, chlupy a vůbec všechno a chcete se co nejúplněji těšit z toho, co jste. Přeju vám to a závidím; ale jestli si pod dojmem svých výjimečných zážitků myslíte, že jste kápli na něco, co tu ještě nebylo a pro co lidé dosud nemají jméno, jste na omylu. Všechny životní postoje, které jsou v rámci lidského druhu možné, lidé už dávno poznali a pojmenovali, a tomu vašemu se říká hedonismus.

Bral jsem tedy někomu iluzi, i když pak hrozila iluze obrácená: že pod sluncem nic nové­ho není. Něco tu přece jen ještě nebylo: oni sami, totiž čerstvý pocit života, který se sice také do směšných detailů opakuje, ale čerstvý přece je. O skvělých zážitcích mluvili i technaři, kvůli nim se pak domáhali na druhých jakéhosi práva, a právě tady to pro mě začíná skřípat. Jedna forma hedonismu se dožaduje výsad nad hedonismem jiných (například těch spavých), na základě čeho? Mravní nadřazenost to být nemůže, takže v čem je způsob technařů lepší než dosavadní způsoby; kde je něco, co by mohlo ospravedlnit míru agrese, jíž se dopouštějí? Možná že jejich hedonismus připadá sám sobě krásnější, ale ani kvalita estetická není v hedonismu rozhodující; rozhodující je potěšení. Pivo a vepřová s knedlíky a se zelím zakládají svůj vlastní hedonismus, a proč má koho zajímat, že si různé hedonismy navzájem nevoní? Hedonismus „knedlíkářů“ proti hedonismu hlučné hudby, fernetu, extáze, remízků pokálených a kdovíčeho ještě — válka jak od Rabelaise, jen ne tak veselá, aspoň zatím.

Když ale nikdo není sám od sebe víc v právu, pak platí už jen pravidlo o tom, čím lze či nelze omezovat svobodu; a pro vlastní svobodu se nelze dožadovat ohledů, které jsme sami ne­měli pro svobodu druhých.

Rabelaisovo zjevení nicméně připomíná, že by u hedonismu nemuselo zůstat; možná si tu hledá průchod něco základnějšího, radikálnějšího, „něco dionýského“, říká Vlasta Dufková velko­ryse na chodbě fakulty, skutečná touha orgiasticky vybočit z řá­du? Budiž — odmyslíme-li to, co dionýské určitě není, například údajnou přítomnost politicky motivovaných rváčů, ocitáme se za­se ve všeobjímající a všerozpouštějící náruči iluze. Tak třeba vybočit by mělo skutečně znamenat vybočit, a ne pak měsíce kvílet, že se represivní moc „řádu“ opravdu projevila represivně. Takhle neječí bakchantky, tak naříkají hedonisté, kterým byl zkřiven vlas. Dávno, dávno již tomu, co naše civilizace zneškodnila revoltu, udělala z ní cenný projev, prospěšný zážitek, potřebu hedonistovu, iluzi tápajících. Doopravdy se vzbouřit není dnes vůbec snadné, nejsem si jist, zda to vůbec ně­kdo dokáže. Veze se i ten, kdo se neveze: a dobře to ví. Nekonečnou řadou demystifikací jsme jen dál a dál mystifikováni. Kde jsou ty solidní, blbé iluze našich předků maloměšťáků? Konfor­mismus se projevuje antikonformně. Ale může třeba i konformně: to je právě to bezvadné. Vše­chno je nám příběh, všechno je „o tom“: ode zdi ke zdi, od zdání k zdání. I metafyziku jsme si z toho udělali. Dnešní žraloci kolem sebe rozhazují buddhistickou návnadu.

— Možná i žraloci jsou pouhé zdání?

— Vysvětlete to žralokům!

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2006

Související články

Václav Jamek: Hurvínek a jiné záhady

Václav Jamek: Všechnu moc mimozemšťanům aneb Nejsou (to) lidi

Václav Jamek: Malý rohatý Freud aneb Kterak překonat minimalismus?

Václav Jamek: Rok/Les Mois


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.