Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Josif Brodskij: Básně v překladu Norberta Holuba

Josif Brodskij

Básně v překladu Norberta Holuba

Překládat Brodského je povinnost a drzost zároveň

Josif Alexandrovič Brodskij (1940–1996), nejvýznamnější ruský básník druhé poloviny XX. století. Narodil se v tehdejším Leningradě, byl pronásledovaný sovětským režimem a v roce 1972 ho brežněvovská moc přinutila ­emigrovat do USA. Roku 1987 získal Nobelovu cenu za literaturu. 28. 1. 2006 uplynulo deset let od jeho předčasného úmrtí na srdeční infarkt.

Jeho dílo zahrnuje kromě básní také eseje, překlady poezie z mnoha jazyků včetně češtiny (Halas, Nezval) a dvě divadelní hry. Česky knižně vyšly výbory z poezie Velká elegie (Svědectví, Paříž 1968), Konec krásné epochy (Mladá fronta, Praha 1998), cyklus básní Římské elegie (Opus, Zblov 2004) a dále eseje ve svazcích Vodoznaky (Prostor, Praha 2005) a Míň než jeden (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998). Posledně jmenovaná kniha obsahuje také obě ­dramata.

Brodského poezii do češtiny překládali Maita Arnautová, Petr Borkovec, Václav Daněk, Jiří Kovtun, Jan Zábrana, slovenské ­verze ­básní ruského neoklasicisty pořídil Ján Štrasser.

O existenci Josifa Brodského jsem se dozvěděl až v létě roku 1989, kdy jsem si ve Kmeni přečetl Zábranovy překlady básníkovy rané tvorby. Dodnes mi uvízla v paměti třeskutá pointa básně Pomník: Postavil jsem pomník lži. Ale to, jak velikým autorem Brodskij je, jsem poznal teprve o dekádu později z mladofrontovního výboru Václava Daňka Konec krásné epochy.

Když jsem poté zjistil, že na internetu je kompletní soubor Brodského poezie v ruštině, zkusil jsem si pro sebe převést do češtiny jednu krátkou báseň. Překládat nositele Nobelovy ceny jsa vybaven gymnaziální ruštinou je bezesporu drzost, kterou může snad částečně omluvit skutečnost, že jak sám Brodskij, tak například Zábrana byli v podstatě samouci bez vysoké školy, budoucí nobelovský laureát dokonce i bez středoškolského vzdělání. Navíc se domnívám, že český básník, který umí pracovat s rýmem, je morálně povinen překládat významné zahraniční autory do češtiny. Nelze se samozřejmě pouze přihřívat na spalujícím ohni kultovních autorů (Brodskij, Limonov, Vysockij) – a tak jsem se pokusil také o autory u nás neznámé (Georgij Dimi­trjev, Maxim Zonov).

U Brodského, který byl v SSSR neoficiálním autorem bez možnosti publikovat, jsem našel také to, co jsem dlouhá léta někdy až paranoidně čítával mezi řádky jiných ruských autorů: vyhraněně antisovětské verše. Sám autor sice takovou tendenci ve své tvorbě explicitně popírá, ale poéma Lesní idyla ze šedesátých let hovoří jasně a nekompromisně: K napití jsou krásná místa, / kde není Vláďova bysta. /…/ V keřích, v houští, v polesí, / je líp slyšet Bí – Bí –Sí! /…/ Je dřevorubcova dýka / tvrdší než leb tajemníka.

/…/ Jančíš ze srpu, kladiva. / Na lžičku se běž podívat. /…/ Jestli to tu páchne tlením, / nablízku je někde Lenin. /…/ Vyvrhnem kal svého nitra / na komisi Politbyra.

Doufám, že se v tomto smutně jubilejním roce najde nakladatel pro oněch osm set ­veršů, které z velké části dosud nezveřejněné rozechvívají magnetickou fólii počítačové ­diskety.

Neboť génia je nutno nejen milovat a ctít, ale především číst. A překládat.

Elegie

Uběhl asi jeden rok. Navrátil jsem se na místo bitvy
ke křídlům, jež se naučila se čechrat u brutální břitvy
či – v lepším případě – stačilo zvednuté obočí.
A ptáky stín soumraku do špatné krve namočil.

Nyní se zde kupčí s ostatky tvých kotníků, s bronzy
opálených prsou, se zhasnuvším úsměvem, s hrozným
nápadem o rezervách, s upomínkou na dávnou nevěru
a s otiskem mnohých těles na vypraném praporu.

Vše zarůstá lidmi. Sutiny – umíněný amok
architektury, a rozdíl mezi srdcem a černou jámou
není velký natolik, abych se snad bál,
že se jednou srazíme jak slepá vejcata.

Ráno, když se nikdo nedívá, k soše modly
se odeberu pěšky. Památník je odlit
z těžkého snu. Na něm nápis: „Dobývá životy”.
Ale čteš to jak „od piva”. Anebo jako „sklerotik”.

Romanu Kaplanovi den po jeho pětapadesátinách

Romane, promiň mi ty věci,
dej mi ránu.
Povedlo se opít se pěvci
včera k ránu.

A ve tvém pokoji nábytek
tak prázdný stál.
Romane, byl jsem vždy dobytek
a budu dál.

Nemůžeš odpustit jidáši,
staré svini.
Není pro mě místo u našich,
mezi svými.

K sobě si darebného synka
nebudou zvát.
Tam, kde se blýská
Lidka, Ninka,
byl bych tak rád.

Jídlem je pro mě, bezpochyby,
slabý vývar.
Ne šašlik, ani žádné ryby,
natož piva

malá sklínka se nepřipouští.
Duševně stár,
žíznivý jako Mojžíš na poušti
najdu si bar

a šeptnu, přitisknuv rty k láhvi,
marný souboj,
„55 let Roman slaví!
O boy! O boy!“

***

Jiný pomník jsem si vztyčil tady!

Ke století obrácený zády.
Ke ztracené lásce svojí tváří.
Hruď jak kolo od bicyklu září.
Bobule se k moři polopravd popíná.

Ať mě obklopí jakákoliv krajina,
i kdybych se měl bůhvíproč omlouvat,–
do jiných bot nezačnu se obouvat.
Ta výška a póza jsou mi milé.
Sem mě vynesla znavená chvíle.

Múzo, nejsem za to odpovědný.
Můj rozum děravý je jak cedník,
a ne bohy naplněný kornout.
Ať mě klidně pokácí a svrhnou,
ať mě z diktátorství obviní,
ať mě zboří, počmárají, pošpiní,–

ve velké zemi, pro radost dětí
ze sádrové bysty mezi smetím
skrz bílé nevidoucí oči
do nebes budu proudem vody zurčit.

1960

Norbert Holub (1966) je básník, publicista, překladatel, lékař. Je členem občanského sdružení WELES, které vydává stejnojmenný časopis. V projektu Bláznící básníci studuje psychopatologii v životě a díle klasiků české literatury. Debutoval v roce 1989 sbírkou poezie Zrcadlo pod jevištěm, v roce 2004 mu v nakladatelství Petrov vyšla knížka Suché sochy stínů. Jeho tvorba je zastoupena v antologiích Čtení bez cenzury, Iz veka v vek, Jaszmije smukwijne, Lepě svihlí tlové, Ryby katedrál, S tebou sám. Žije a pracuje v Jihlavě.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Norbert Holub: Básně

Josif Brodskij: Básně v překladu Norberta Holuba


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.