Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Petr Prouza: Bémák

Petr Prouza

Bémák

Asi přesnější by bylo napsat Bőh­mak, ale profesor Glotz to uměl pronést s evidentním českým akcentem. A jak by ne? Vždyť to byl právě Peter Glotz, jeden z nejvý­znamnějších představitelů německé politiky řekněme posledních třiceti let, který pocházel z českého území, z Bőhmen. Narodil se 6. března 1939 v Chebu české matce a německému otci. Rodný kraj navždy opouštěl jako šestapůlletý pěšky s matkou, která vedla tehdy ohromnou věc – jízdní kolo. Bylo krásné, slunečné zářijové ráno roku 1945 a Glotz později vzpomínal, jak si malý Peter nepatřičně vesele popiskoval, něco se dělo, výlet do neznáma. Ten výlet trval celých dalších šedesát let. V loňském roce 25. srpna zemřel profesor Peter Glotz ve Švýcarsku, kde doposledka působil na Univerzitě v St. Gallen.

S trochou licence by se dalo konstatovat, že šestka měla v jeho životě zvláštní význam. Šest let byl členem Nadační rady Nadace Bernarda Bolzana. Když jsme roku 1990 s Jaroslavem Šabatou česko-německo-rakouský, ale ctižádostí středoevropský projekt uváděli do života, chtěli jsme, aby malá nadační rada byla reprezentativní. Rakouský zástupce se našel hned. Jaroslav byl tehdy ministrem ­české vlády a někde se potkal s tehdej­ším rakouským vicekancléřem Erhardem Busekem, což je přesvědčený Středoevropan. Německý zástupce nám pár měsíců chyběl. Až počátkem roku 1991 jsem pobýval v Mnichově na nějakém semináři a jedním z referentů byl poslanec Bundestagu Peter Glotz. Mluvil převážně o minulosti česko-německých vztahů včetně osmdesátých let s tak pro mne tehdy překvapivými detaily a mimořádnou znalostí, že jsem ho na místě poprosil o účast. Kouzelné slůvko, které způsobilo, že mi po chvíli vyptávání členství slíbil, bylo Bolzano. Bolzanovský „bohemismus“, ono přesvědčení o obapolném zemském patriotismu, kde jedna větev mluví českým jazykem a druhá jazykem německým, krásný, leč nereálný idealismus byl Glotzovi velmi blízký. Nu a najednou je tu v Praze několik lidí, kteří si jméno Bernarda Bolzana dali do štítu, vlastně ani nemohl nesouhlasit. V následujících letech se přímo zúčastnil některých nadačních setkání, vzhledem k pra­covní vytíženosti zejména v Ně­mecku. Ale v Praze byl také, velmi dobře město znal z minulých návštěv, sahajících do roku 1981. Rok předtím byl Peter Glotz zvolen do předsednictva západoněmecké sociální demokracie. A na návrh Williho Brandta, právě se zdůvodněním, že je Bémak, byl pověřen i kontakty s Československem.

Po dětství, stráveném na několika místech v Bavorsku, jako dvaadvacetiletý vstoupil do tamější sociální demokracie a neuplynulo ani deset let a Peter Glotz se stal poslancem Bundestagu, kde s krát­kou přestávkou setrval až roku 1996. Jak mi vyprávěl, celou svou politickou kariéru pozorně ­sledoval situaci v rodné zemi, jaksi z profes­ního zájmu, ale pochopitelně i z dů­vodů čistě osobních. Díky zmíněnému pověření měl v osmdesátých letech zcela mimořádné příležitosti k osobní konfrontaci s před­staviteli pozdně komunistického Československa. Organizoval návštěvy kancléře Brandta v Praze a byl hlavním průvodcem při návštěvě Jakeše a Bi­ľaka v Bonnu. K tomu mi řekl: Když jsem viděl zblízka tyto hňupy (Dummköpfe), bylo mi zřejmé, že níž už to nejde, že musí přijít změna. Ovšem právě po těch změnách se začínal Peter Glotz výrazně odlišovat od většinového názoru. Patřil k vskutku malé menšině v Bundestagu, která hlasovala proti sjednocení – či spíše včlenění NDR do Spolkové republiky. Byl přesvědčen, že forma volnější konfederace se samostatným hospodářstvím by byla lepší. Možná o deset let později by podobně hlasovala většina… Také se mu nelíbilo přenesení hlavního města do pruského Berlína. Různé další neshody pak vedly k tomu, že koncem roku 1996 opustil aktivní politiku a v duchu přesvědčení, že rozhodují konkrétní činy, odešel do Erfurtu, kde převzal obtížnou úlohu rektora nově založené univerzity.

Od roku 2000 působil jako profesor a ředitel Institutu pro média a komunikaci na univerzitě ve švýcarském St. Gallenu. Jako jistá satisfakce se jevilo gesto kancléře Schrödera, který počátkem roku 2002 jmenoval Petera Glotze svým osobním zmocněncem do Konventu jednajícího o budoucnosti Evropské unie.

V roce 2003 vydal svou snad klíčovou publikaci, v níž naléhavým způsobem spojuje pohled osobní s pohledem věcného analytika. Název Die Vertreibung – Böhmen als Lehrstück by se dal přeložit jako Vyhnání – Čechy jako poučení. Mapuje společenství Čechů a Němců na jednom území už od 12. století. Sleduje u obou národností vznik, narůstání, odlivy a přílivy nacionalismu v dobovém kontextu. Nejobsáhlejší kapitoly jsou věnovány údobí od roku 1918 do roku 1945. Velkou pozornost věnuje krušnému údělu sudetoněmeckých antifašistů, převážně sociálních demokratů, kteří se jako první neohroženě postavili Hitlerovi, mnoho jich skončilo v káznicích a koncentračních táborech. Ti, co unikli, začasté bojovali proti fašismu na západní čí východní frontě. K těmto věrným občanům se vlast zachovala velmi nevlídně a ani v Německu nebyl jejich osud růžový. Teprve premiér Paroubek dokázal prosadit alespoň určitou formu omluvy a uznání těmto bývalým našim krajanům.

Glotzova kniha se ovšem zvláště při hodnocení událostí kolem let 1938 a 1945 nevyhne tendenčnosti. To spíš rozumím pro mnohé překvapivému hlasitému přitakání Petera Glotze projektu Centra proti vyhánění. Jsem přesvědčen, že Centrum neviděl jako agitační středisko vyhnaneckých spolků, nýbrž jako trvalé memento proti zrůdnostem slepého nacionalismu všude na světě.

Asi před rokem jsem se na letišti v Berlíně náhodně potkal s profesorem Glotzem. Během několika minut mi povídal, že ještě hledá něco pro svého osmiletého synka, nečekanou starost v jeho věku, a já připomněl, že v roce 2006 se budou konat už patnácté Jihlavské česko-německé hovory a že moc doufáme, že na to jubileum přijede.

Jenže široce respektovaný Bémák Peter Glotz už nikam nepřijede.

Petr Prouza

Obsah Listů 1/2006

Související články

Martin Polášek: Rozumět dějinám? Ano, ale

Jiří Vančura: My čeští vlastenci

Peter Glotz: Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.