Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Jaroslav Bouček: Komu tleskají pánové ze Svobodné Evropy

Jaroslav Bouček

Komu tleskají pánové ze Svobodné Evropy

Padesát let od II. sjezdu SČSS

V atmosféře ohromujícího dojmu ze XX. sjezdu KSSS, s jehož závěry byl s měsíčním zpožděním v dubnu 1956 seznámen funkcionářský aktiv KSČ a posléze i základní organizace strany, se ve dnech 22.–28. dubna 1956 sešel v budově Národního shromáždění II. sjezd Svazu československých spisovatelů (SČSS). Bylo to od založení organizace pod kuratelou KSČ na prvním sjezdu v březnu 1949 poprvé.

Vleklá příprava začala již na jaře roku 1955 za nezájmu spisovatelské obce i veřejnosti. Ještě 26. ledna 1956 se konal aktiv spisovatelů-komunistů v Praze: sešlo se na něm 127 ze 200 tvůrců a hovořilo se o atmosféře lhostejnosti a pasivity spisovatelů. V březnu se za účasti předsedy Svazu Jana Drdy projednávala příprava sjezdu v polit­byru. Zpráva přes údajně kladný postoj spisovatelů jako celku vyjadřovala znepokojení nad projevy apolitického pohledu na současný Západ – jako příklad uváděla Tatarkovu reportáž o Francii, omyly při zobrazování vesnice a pohraničí, neboť slovenští spisovatelé oproti představitelům strany prohlašovali, že osud rolníků vstupujících do družstev nutno označit za tragický a že funkcionáři nechápou „duši rolníka“. V těchto názorech politbyro ÚV KSČ celkem jasnozřivě objevilo skrytou myšlenku, že skutečnými představiteli lidu nejsou komunističtí funkcionáři – ale umělci a spisovatelé. A za pochvalného konstatování, že „spisovatelská fronta“ je v základních politických otázkách „vcelku jednotná“, již objevilo určité rozpory v umělecko-ideových otázkách. A rozdělilo literární obec na skupiny: V. Nezvala, J. Taufera – bojuje za experiment, ale dopouští se jednostranností, které by mohly svádět k apolitičnosti a podceňování ideovosti; J. Drdy, kam byli přiřazováni F. Hečko, J. Marek, V. Řezáč, M. Majerová, J. Sekera – prosazuje správnou politickou linii ve Svazu, ale někdy brání přílivu nových myšlenek a podnětů; M. Jariš a jiní – bojuje za stranickost literatury, ale diskusi vede převážně negativně, proti chybám druhých: „Řada těchto soudruhů se také nesprávně obrací často na ÚV strany, aby ,rozhodl spor‘, … ačkoli by nebylo správné, aby ÚV nahrazoval literární kritiku…“; M. Pujmanová, J. Glazarová, V. Závada – nezasahují do sporů a soustřeďují se na vlastní tvorbu…

Není jasné, jak hodnocení vzniklo, dobová publicistika ani archivní materiály je nepotvrzují a již během sjezdu se ukázalo, jak se spisovatelé sdružují do zcela jiných literárně politických proudů. Dokument také stanovil zásady stranického řízení literatury: soustavně pracovat se spisovateli nejen na bázi ÚV strany, ale i v krajských městech a okresních výborech strany… Spisovatele pokládat za přední aktiv strany… Vycházet ze zkušenosti, že nejúčinnější metodou politické práce se spisovateli je osobní styk a rozhovor… Řešit spory v literatuře především ideologickými prostředky a administrativní zásahy ponechat jako krajní, nevyhnutelná opatření… Vycházet z toho, že o základní politické názory je třeba znovu a znovu bojovat… Orientovat pracovníky stranických orgánů k tomu, aby byli více praktickými politiky a ideology a méně kritiky jednotlivých uměleckých děl a aby jejich vkus nebyl vydáván za vkus strany…

Zde byl také projednán zmíněný aktiv z 26. ledna: politbyro spíše konstatovalo než hodnotilo, zaznamenalo Nezvalovo vystoupení o tvrdém postupu proti některých spisovatelům, kteří se museli odmlčet, Kunderův článek O sporech dědických, byly projednány teze hlavních referátů J. Drdy, V. Nezvala a F. Buriánka, ale zpráva V. oddělení ÚV KSČ pro politbyro zaujala k nadcházejícímu sjezdu jednoznačný postoj: „… je nutno zabránit pokusům strhnout diskusi před sjezdem na bilancování těch nebo jiných omylů spisovatelů v minulosti (i otiskování takových dokumentů), protože pro kulturní politiku strany i pro naši literaturu je hlavní, že umělci, kteří prošli v minulosti různým vývojem, stojí dnes nakonec v jed­notné frontě čs. spisovatelů.“ Dalšími usneseními politbyra byly schváleny celkové náklady na sjezd (1 540 944 Kčs), termíny odevzdání textů referátů, kandidátky ÚV SČSS, složení delegace ÚV KSČ na sjezd.

Poslední tři dubnové týdny předsjezdových diskusích proběhly již pod bezprostředních vlivem XX. sjezdu KSSS a Chruščovova referá­tu. Když se na zasedání ÚV SČSS 11.–13.dubna projednával referát Jana Drdy, hlavního představitele Svazu za uplynulé období, Drda prohlásil: „Od chvíle, kdy jsem dopsal ­referát, žiji v hluboké také krizi… protože cítím, že všechno to, co říkám, je zčásti passé a z části vychází i z falešných premis… důsledky XX. sjezdu celou takovou stavebničku, kterou jsme si několik let skládali, vyhodily doslova do vzduchu a my se dnes na tyto problémy musíme podívat úplně znova…“ Ale dodal, že nemůže napsat nový referát, který by byl výra­zem obrácených hodnot. Ještě otevřeněji vystoupil D. Tatarka, který kritizoval tzv. státnic­ký postoj spisovatele a připomněl: „XX. sjezd odhaluje i naše dílo.“ Začalo se bouřlivě diskutovat o úloze cenzury, tedy Hlavní správy tiskového dozoru (HSTD), i autocenzuře spisovatelů. O stranickosti kritik V. Peká­rek prohlásil, že se stala klackem, kterým se kdekdo mlátil po hlavě. Padla kritická slova o strnulosti SČSS, nezdravé monopolizaci, dané ­jediným nakladatelstvím krásné literatury, a celém administrativním řízení literatury. Nikdo z členů ÚV SČSS (většinou komunistů) se ale neodvážil napadnou samo řízení spisovatelské organizace a přípravu její­ho vlastního sjezdu stranickými orgány a apa­rátem ÚV KSČ. Zato se hovořilo o potřebě znovu přijmout do spisovatelské organizace ty, kteří byli vyloučeni: G. Bareš, L. Novomeský, M. Kouřil, J. Weil (většinou komunisté), ale i o členství katolických spisovatelů, kteří v roce 1948 nebyli do SČSS přijati (J. Durych, Z. Kalista, V. Renč, J. Zahradníček).

Přípravu spisovatelského sjezdu ještě jednou projednávalo politbyro 14. dubna. Schvá­lilo složení delegace politbyra ÚV KSČ na sjezd (prezident A. Zápotocký, místopředsedové vlády V. Kopecký a Z. Nejedlý, tajemník ÚV KSČ J. Hendrych), dopis ÚV KSČ sjezdu a návrh kandidátky ÚV SČSS. V něm byly i budoucí černé ovce Hrubín a Seifert. Rudé právo otisklo 15. dubna k nadcházejícímu sjezdu úvodník, podle něhož byl XX. sjezd KSSS výzvou „k odvážnému a samostatnému promyšlení všech otázek našeho života“, „kultu osobnosti v literatuře“ a chyb v uplatňování vedoucí úlohy strany v oblasti literatury; s budovatelským optimismem uzavíral, že „nedostatky nezastřou velkolepou skutečnost“ a úkolem je dosáhnout „ideové jednoty literatury v duchu socialistických ideálů“. Bezprostředně před sjezdem se sešla skupina spisovatelů-komunistů. Z jednání se nedochoval žádný záznam, osobní vzpomínky jsou značně rozporné, v jednom se však shodují: již zde nastal střet mezi A. Zápotockým a spisovateli-členy KSČ.

Svědomí lidu i národa

Sjezd zahájila Marie Majerová krátkým projevem, kde poprvé vyslovila okřídlenou myšlenku o spisovatelích jako svědomí společnosti: „Soudruzi spisovatelé, mějte na paměti velikou ctižádost duševních pracovníků státi se svědomím svého lidu.“ Dopis ÚV KSČ sjezdu přednesl A. Zápotocký. Vyjadřoval očekávání, že „se II. sjezd čs. spisovatelů stane důležitou událostí v rozvoji naší socialistické literatury a vážným podnětem pro všecky její zdravé a svěží síly…, přispěje k vytváření nového umění… nadcházející socialistické a komunistické epochy našich dějin, umění socialistického realismu“. Dopis připomněl XX. sjezd KSSS a odhalení „kultu osobnosti“. ÚV KSČ úkoloval spisovatelskou organizaci: „úkolem Svazu je, aby všestranně, a tedy i ideologicky a morálně vychovával své členy…“ V závěru formuloval vztah KSČ k literatuře: „Naše komunistická strana nikdy nedávala a nebude dávat spisovatelům předpisy pro jejich literární práci… Vycházíme z toho, že spisovatel musí být plně svobodný a klást si sám své umělecké úkoly. Strana si ovšem kladla a bude klást za svůj politický cíl, aby otevřeně a čestně získávala všechny spisovatele na svou stranu pro věc socialismu a komunismu.“

Dopis sice obsahoval základní teze kulturní politiky KSČ v 50. letech, ale tón byl přece jen smířlivější: nehledal nějakého nepřítele. V průběhu sjezdu se ho pak spisovatelé, kteří usilovali rozšířit prostor svobody slova, několikrát dovolávali. Jan Drda jako předseda Svazu vystoupil s víceméně oficiózním referátem, který měl bilancovat uplynulé období ve smyslu „dosáhli jsme velkých úspěchů, ale nelze nevidět značné nedostatky“. Prohlásil, že ohlednutí zpět „naplňuje hrdostí a silou“, že základním principem naší literatury je to, že „chce být literatu­rou socialistickou.“ Ale zároveň: „Podlehli jsme lichým obavám, abychom nepoškozovali stranu a výstavbu socialismu tím, že budeme mluvit o reálných nedostatcích, a přijali jsme metodu veskrze nesprávnou a nekomunistickou, metodu paušálního oslavování… že jsme ilustrovali oficiální teze propagandy.“ Jeho projev narazil na kritiku ze strany mnohých spisovatelů. Napří­klad J. S. Kubka se s mladickou vášní ptal: „Soudruhu Drdo, zač nás máš?“ Drda pak v diskusi přiznal, že ze setrvačnosti podlehl byrokratickému pohledu na věc a že reakce na referát ukázala konec „toho školsko-poručnického systému řízení literatury shora, který jsme od začátku zanesli do našeho svazu“.

Po něm následoval V. Nezval s veskrze osobním pohledem na českou poezii v sou­vislosti s poezií světovou. Vyzdvihl J. Seiferta jako klasika, dvojznačně zhodnotil F. Halase a V. Holana, připomněl poezii i tragický osud K. Biebla, kterého vyzdvihl jako jeden z největších jevů české poezie, hovořil o básnících, kteří se museli odmlčet: J. Seifertovi, V. Holanovi, J. Kolářovi, K. Bednářovi i J. Demlovi: „Ubližovalo se hodně… a mnoho křivd není napraveno.“ Především pro své osobní postavení a osobní svazky v uplynu­lém období viděl Nezval těžiště křivd v období 1948–1951, ve „slánštině“, použil tedy termínu z monstrprocesu s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ. Proto také hájil básně o Stalinovi: „Oslavujíce veršem Stalina a české vůdčí osobnosti, chtěli naši básníci posloužit dobré věci.“

S Nezvalovým svalováním odpovědnosti na mladé básníky, tzv. frézisty, polemizoval mladší a mnohem méně talentovaný režimní básník Ivan Skála. Prohlásil, že „kult osobnosti nemůže být jen otázkou osob, jinak by za něj odpovídal Nezval. Nikdo u nás totiž nenapsal tolik básnických oslav na veřejné osobnosti jako on, od nejvyšších až po O. Macháčka. Připomněl křivdy vůči spisovatelům po r. 1952, kdy se to v „literárně kritických článcích začalo hemžit „prodlouženýma rukama Slánského“, „záškodníky a nepřáteli“ (tehdy se Skála stal jako jiní „básníci Mladé fronty“ předmětem diskriminace). Po kritice tohoto období volal také novinář, básník a literární kritik J. Štern: „Bylo by správné, aby lidé, kteří po r. 1951 pustili do časopisů desítky temných narážek o prodloužených rukou Slánského v kultuře, zamysleli se nad svým počínáním, které zaneslo do kultury ještě hroznější ovzduší strachu, hysterie, pronásledování. Což za to necítí odpovědnost s. Taufer, Štoll, Dostál, Slabý a jiní soudruzi?“

Mnohem fundovaněji promluvil o slovenské poezii šéfredaktor revue Slovenské pohľady Alexander Matuška. Bez halasných prohlášení věcně rozebíral jména a osobnosti, které byly tabu nebo byly používány pouze ve spojitosti s ideologickými nadávkami. A o schematické tvorbě básníků uplynulého období prohlásil: „Chtěli být straničtí a byli postranní, chtěli bojovat nepravdou za pravdu, a to se nedá…“

O současném českém dramatu se rozhovořil dramaturg a režisér Vinohradského divadla M. Stehlík, vylíčil práci divadelní a dramaturgické rady, jejímž byl členem: jak zlidšťovali „záporáka“ a věšeli ornamenty chybiček na „klaďáka“, „kapali optimismus“, škrtali depresi atd. A položil otázku, zda spisovatele k takové schematické tvorbě někdo nutil: „Tiskový dozor snad? S ním jsme se většinou dohadovali o slovíčka a věty, ne o podstatu, ne o ideu. Nebo snad ano? Tak vytáhněme ze šuplíků hry, které nám byly zakázány. Nemáme je!“ Na cenzuru, tedy HSTD, zaútočila přímo Katarína Lazarová: „Nejde jen o to, že vulgárně nám lidi, kteří nemají s literaturou nic společného, zasahovali do našich děl, ale pocit, že nade mnou musí být dozor, tedy že jsme nespolehliví, psychologicky příšerně působil a působí na každého z nás.“

Vystoupení Ladislava Mňačka bylo plné otázek o úloze spisovatele: „Namlouvali mi a namlouvají, že jsem inženýrem lidských duší. V poslední době se mluví, že jsem jako spisovatel veřejnou kontrolou, svědomím národa… Zda jsem však plnil či plním funkci svědomí národa, to dnes nevím a musím o tom hluboko přemýšlet.“ Prohlásil o sobě, že byl donkichotem socialistického budování, že mnohé viděl a chtěl napsat. Popsal historii vzniku své hry Mosty na východ, kde musel škrtnout scénu úrazu na stavbě, protože „jsme museli šířit ovzduší radostného optimismu“. Mňačko za všeobecného potlesku vyhlásil, že je třeba svézt všechny kádrové dotazníky na Václavské náměstí a tam je zapálit.

Co chce lid?

Vystoupení Pavla Kohouta bylo opatrnější, možná proto, že Kohouta stranické dokumenty kritizovaly v hodnocení už zmíněném na aktivu spisovatelů-komunistů. Reagoval na slova, že po XX. sjezdu „můžeme svobodně vydechnout“. Prohlásil, že se necítil méně svobodný než dnes. Psal, co považoval za nutné. Sebekriticky uznal, že společenskou funkci spisovatele neplnil, a příčinu viděl v tom, že nevěděl. Projev zakončil „státotvorným“ patosem: „Z této cesty (tj. diktatury proletariátu) nemůžeme a nehodláme couvnout, komunisté i bezpartijní, jako nehodláme zbořit Novou huť, vyhodit do vzduchu Slapy, vypustit Oravské jezero, sejmout svým dětem pionýrské šátky a vyrvat a spálit své vlastní životné srdce.“ Jeho slova byla odměněna hlučným potleskem.

Největší rozruch přinesl třetí den proslulým vystoupením básníka F. Hrubína. Hrubín hovořil zcela osobně, na rozdíl od řady řečníků, kteří prohlašovali, že teprve pod dojmem odhalení XX. sjezdu začali „nově myslet“, naopak skromně podotkl, že od něj nic nového neuslyší: „Jak myslím a cítím dnes, tak jsem myslel a cítil před třemi, před pěti, před devíti lety.“ Jako nestraník připomněl také, že literatura nemůže být jen záležitostí komunistů, vyjadřoval pocit křivdy těch, kteří nešli s politickým proudem. V působivém vyznání Hrubín hovořil o Mallarméově ­básni o agónii labutě mezi ledovci: „Oč tragičtější jevil se mi obraz české poezie v nedávných letech; dědička Máchy, Nerudy a Bezruče byla též odkázána mezi ledovce. Octla se tam nikoliv v podobě labutě, ale jako štvaná uřícená laň… poezie čelila zběsilé netečnosti dogmatu.“ Představu štvané laně Hrubínovi ztělesňovali básníci K. Bednář, K. Biebl, F. Halas, J. Hora, J. Kolář. V této souvislosti Hrubín i jiní kritizovali hlavní režimní literáty L. Štolla, především pro jeho brožuru Třicet let české poezie, a J. Taufera. Ti se několikrát ocitli pod palbou, i když šípy někdy ve skutečnosti mířily na nedotknutelného hlavního představitele kulturní politiky KSČ V. Kopeckého.

V zamyšlení nad úlohou básníka a poezie Hrubín nastínil: „Co chce lid na poezii? Oslavování? Deklamování? Heslování? Nikoliv! Chce, aby mu ukázala, kudy uniká život. Ale praskliny, básníku, neucpeš cupaninou veršů. Co chce lid na básníkovi? Chce, aby hodně nahlas řekl, že tudy uniká život, tamtudy uniká poezie…“ A uzavřel výklad o povinnosti spisovatele a literatury kategorickým imperativem: „Stát pod praporem žití, zbaběle neopustit stráž!“ Celý sál povstal a odměnil Hrubína dlouhotrvajícím potleskem.

Druhý nejzásadnější projev přednesl na konci sjezdu jiný nekomunistický básník J. Seifert. Jeho dokonale složený projev byl několikrát přerušen potleskem. Hovořil o spisovateli jako o svědomí národa a o pravdivosti umělecké tvorby. V otázce svědomí Seifert vyjádřil obavy: „Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé opravdu byli svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte mi, obávám se, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce že jsme nebyli ani svědomím sebe samých.“ Výklad k otázce pravdy lapidárně uzavřel: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Seifert se vracel k literární historii uplynulého období: „A dnes se ptám vás, kde jme byli my všichni, když v roce 1948 zasedal nad českou literaturou člověk, který neuměl česky a který rozhodoval o osudu českých spisovatelů a českých knih (Paul Reimann – jb).“ Vyzýval k nápravě křivd: „Vyzvěte umlčené a neprávem vyloučené spisovatele… ke spolupráci. Dejte jim možnost, aby odpověděli na úkoly, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury. Já to sám zažil! Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud.“ Sál Seifertovi bouřlivě tleskal, ale předsedající Milan Jariš po skončení střízlivě připomněl: „… myslím, že slova s. Seiferta platila nám všem stejně a že ne všichni jsme měli právo tleskat.“

Na sjezdu jednoznačný nesouhlas s proje­vy Hrubína a Seiferta zazněl pouze od Zápotockého, Taufera a Štolla. Zápotocký označil jejich vystoupení – i vystoupení některých jiných – za demagogická, řekl, že uznává jejich literární talent, ale neuznává je jako opory nového socialistického života. Taufer napadl Hrubínův projev s tím, že k ovacím po jeho vystoupení se prý spojili „bezideoví s dogmatiky“. Hájil víru jako kritérium básnictví a dával za pravdu „fideistům“ proti skeptikům a „racionalistům“. Štoll hájil svou dogmatiku vývoje české poezie a prohlásil Hrubínův projev za „retrográdní výkyv“.

Několik spisovatelů zdůraznilo historický význam sjezdu: národ k němu hleděl jako ke svému parlamentu a spisovatelé se bezděčně stali jeho mluvčími. Zejména Václav Kaplický vyzval, aby za situace, kdy není naděje, že by promluvili volení poslanci, spisovatelé se obrátili k českému a slovenskému národu manifestem po vzoru manifestu českých spisovatelů z r. 1917. Volby nového ÚV SČSS nebyly jen formální. Z kandidátky schválené vedením KSČ J. Taufer a V. Řezáč získali méně než polovinu hlasů, nejvíce hlasů získal A. Matuška (239), F. Hrubín (238) a J. Otčenášek (237); zajímavé je, že J. Seifert dostal hlasů podstatně méně (199).

Krásný prezidentův projev

Podle některých kritiků česká povaha prý nedokáže dotáhnout ani politické, ani sportovní zápasy do konce: valná část referátů a diskuse vyzněla do ztracena. Nové stanovy SČSS byly schváleny s nepatrnými změnami. Přes jednotlivá diskusní vystoupení (i Nezvalovo) proti tomu, aby spisovatel byl zavazován metodou „socialistického realismu“, nakonec v pasáži o úkolech Svazu byl vůči členům vysloven požadavek, aby „si tvořivě osvojovali myšlenky marxismu-leninismu, aby přispívali k prohloubení teoretických základů socialistického umění a aby tvůrčím způsobem rozvíjeli metody socialistického realismu při plném uplatnění bohatství stylu“. Do poněkud rozvleklé rezoluce se nepodařilo prosadit požadavek zrušení HSTD (navrhli Hanzelka, Lazarová, Nový, Petrmichl). Proti rezoluci zásadně vystoupil jen Kaplický: „Tento náš sjezd je událostí zcela výjimečnou, jejíž výsledky čeká kdekdo z lidu. A my, místo abychom mu dali pár jasných směrnic, my mu velmi dlouze a obšírně vykládáme o věcech týkajících se vlastně vnitřního života Svazu.“

Usnesení hodnotí uplynulá léta ve vývoji literatury: „Mnohá díla svědčí o tom, že jsme zjednodušeně chápali naši společnost, že jsme zaměňovali marxistické předvídání za zbožné přání… Tak se stalo, že literatura přestávala zobrazovat a odhalovat, burcovat a rozněcovat. Přestávala bojovat proti deformacím lidských vztahů, proti iluzím a pověrám.“ Závěr formuluje poslání spisovatelů: „Po desetiletých zkušenostech našeho života a literatury… docházejí spisovatelé k pozná­ní, že jejich výsostným posláním je být průzkumníkem myšlení a tužeb svého lidu…, rozvíjet učení marxismu-leninismu, uskutečňovat socialismus a komunismus.“ Se stejnou pravověrností byl koncipován dopis ÚV KSČ, oslavující stranu jako „inspirátorku a organizátorku velké revoluční přeměny“.

Celý sjezd průběžně vyhodnocovali pracovníci V. oddělení ÚV KSČ, kteří vyjadřovali nespokojenost, ale zdálo se, že státotvorným zakončením vše vyšumí. Rudé právo informovalo bez komentářů, teoretická revue KSČ Nová mysl dokonce přinesla příznivý rozbor sjezdového jednání. Obrat nastal až po květnovém zasedání politbyra – to už v době, kdy vedení KSČ odmítlo výzvu více než dvou stovek základních organizací ke svolání mimořádného sjezdu, který by se vyrovnal se stalinistickou minulostí. Místo toho vedení KSČ zorganizovalo celostátní konferenci, které se zúčastnili jen vybraní členové krajských výborů.

Stranické dokumenty spisovatele rozdělily na osvědčené bojovníky za věc strany: J. Drda, V. Mináč, V. Nezval, M. Stehlík; na pozicích strany stáli, i když pro své chyby nemohli ostatní přesvědčit: J. Marek, K. Nový, J. Sekera, L. Štoll, J. Taufer; pasivní prý byli F. Branislav, M. Majerová, M. Pujmanová, V. Závada; špatně a nekonstruktivně vystoupili J. S. Kubka, J. Mareš, H. Volanská. Zpráva kritizovala Literární noviny, které se staly „veřejným mluvčím nesprávných nálad“, a příčiny viděla v nedostatečné politické zralosti redakce a šéfredaktora, básníka J. ­Pilaře.

Zpráva rozlišovala vystoupení Hrubína, který poslední dobou prý psal pozitivní poezii („je třeba mu pomoci“), a Seiferta, který „vznesl politické požadavky, týkající se ukřivděných a uvězněných spisovatelů“. A tak 1. června Seiferta v Rudém právu ostře napadl Josef Rybák: „Ať si básník Seifert říká a myslí něco jiného – a on o tom na sjezdu mluvil a dosud mu za to nadšeně tleskají pánové ze Svobodné Evropy – svědomím lidu nebyl nikdy.“

Na sjezd pak zaútočil na celostátní stranické konferenci 11.–15.června Václav Kopecký. Rozlítilo jej především, že sjezd se zabýval politickými problémy: „… někteří spisovatelé použili sjezdu k tomu, aby z jeho tribuny veřejně rozvinuli otázku naší vnitrostranické diskuse a aby se nenávistně útočnou kritikou obořili na naše lidově demokratické zřízení.“ A nakonec prohlásil, že mimo vystoupení Zápotockého, Štolla, Taufera a Nezvala byl celý sjezd namířen proti režimu. Jako jeden z příkladů uvedl hlasování, kdy i většina spisovatelů-komunistů hlasovala raději pro „pověstné odpůrce komunismu“ než pro „komunistické kandidáty hájící důsledně správnou linii strany“. Projev byl tak pogromistický, že jen mírnější část byla nakonec otištěna, ale spisovatelé o jeho obsahu věděli.

Definitivním obratem k utahování šroubů se stal až říjen 1956 a povstání v Maďarsku. Právě tehdy zasedal nově zvolený ÚV SČSS, mezi jehož členy vypukla polemika, zda přijmout k událostem k Maďarsku nějaké prohlášení. Nakonec bylo přijato jednomyslně prohlášení, které odsuzovalo násilí v Maďarsku jako dílo reakce. Zdržel se P. Kohout, který vyjádřil obavu, aby se boj proti reakci nestal bojem proti demokratizaci. Jinak vedení Svazu pokračovalo v diskusi sjezdové – například J. Pilař hájil psaní Literárních novin. Rezoluce byla v tomto týdeníku otištěna a straně vždy věrný J. Rybák později označil ono zasedání za „recidivu sjezdu“.

Se závěry spisovatelského sjezdu přímo polemizoval redakční článek Rudého práva z 12. prosince: „A mnozí popletení recenzenti… domnívají se, že ideovost nebo stranickost literatury patří do starého železa…“ Stranické tažení proti neposlušným spisovatelům vyvrcholilo ideologickou kampaní a zasedáním ÚV KSČ o ideologických otázkách 13.–14. června 1957. Hlavní referent J. Hendrych útočil na „revizionismus“, „skepsi“, „nihilismus“, napadl heslo o „svědomí lidu“ jako výsledek imperialistické propagandy. Sekundoval mu v obsáhlém příspěvku V. Kopecký, který se rozhořčoval, že rok po sjezdu se vedení Svazu nedistancovalo od Hrubína, Seiferta, Kaplického aj., „…kteří se politickým obsahem svých projevů nelišili od těch maďarských či polských spisovatelů, kteří sehráli svou úlohu ve vývoji událostí v Maďar­sku a Polsku“.

Na následujícím zasedání ÚV SČSS s vel­kým sebemrskačským projevem o sjezdu vystoupil V. Nezval, hájil V. Kopeckého (ten „vždycky nám probojovával naše spravedlivá privilegia“). Mottem Nezvalova projevu bylo: „My s naší stranou chceme žít v souladu.“ Další popel na hlavu si sypal zejména M. Stehlík a nový předseda SČSS J. Otčenášek. Na následujícím plenárním zasedání promluvil sám A. Zápotocký, podle něhož hlavní hesla sjezdu (spisovatelé jsou svědomím národa, sjezd spisovatelů je parlamentem, naprostá svoboda tvorby a kritiky, vedoucí úloha umění) popírala vedoucí úlohu dělnické třídy a KSČ. Nezval Zápotockému poděkoval „za krásný projev“ a kritizoval sjezd „plný chyb a omylů“. To se opakovalo ve vystoupeních dalších spisovatelů. A v tomto smyslu vyznělo i usnesení. Sjezdový zápas spisovatelé po roce vzdali. Nastalo období „kádrových změn“, „semknutí zdravých sil“, „konsolidace“. V úsilí o upevnění otřesených pozic a znehybnění společnosti nemohl ale neostalinistický režim dlouhodobě uspět.

Jaroslav Bouček (1952) je historik.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Karel Skalický: Fenomény Halas a Vatikán

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Arthur Miller svědčí o Helsinkách, uvolnění a Československu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.