Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Rozhovor s Geroldem Tietzem

Sabine Eschgfällerová a Martina Nováková

Ach, Schwejk…

Rozhovor s Geroldem Tietzem

„Ach, Schwejk“ se jmenuje úvodní kapitola knihy odsunutého českého Němce Gerolda Tietze Česká fuga. Název, který snad nejlépe vystihuje nostalgii a lítost, jež autor cítí při vzpomínce na místa, kde se narodil. Rozhovor s rodákem z Horek na Českolipsku vznikl při příležitosti představení titulu, vydaného v překladu Lucy Topoľské nakladatelstvím Monse, a po autorském čtení v Olomouci.

Opustil jste domov, když jste byl dítě. Proč rodiště hraje ve vašem literárním díle takovou roli?

Po roce 1945 jsem vyrůstal v rodině, kde český venkov byl vždycky důležitým tématem, v rodině, kde se četly sudetoněmecké noviny a kde se vyprávěly příběhy o ztraceném domově. Sedával jsem uprostřed těchto hovorů a poslouchal. Doma v našem novém obývacím pokoji jsme měli obrázek Máchova jezera, Hirschberger See, a vesnice, kde jsme žili. Když jsem jako student přijel do Prahy, našel jsem úplně stejný obrázek v hospodě U Fleků a cítil jsem se, jako bych seděl doma. Už jako student jsem se zajímal o českou kulturu, protože jsem si byl vědom, že kousek mé identity chybí. Doma jsme měli patnáct svazků spisů Adalberta Stiftera od mého dědy. Přečetl jsem je všechny od začátku do konce a od konce na začátek. Později jsem četl Rilka, než jsem nakonec dospěl ke Kafkovi a pak hledal další autory z Čech a Moravy. Bylo mi jasné, že česká a židovská část mé identity prostě chybí. Přestože jsem se narodil v malé vsi, kam Mácha jako ­student často zavítal s pražskými kolegy ze studií, a pravděpodobně navštívil i hospodu, kterou tehdy v Horkách vlastnil můj prapradědeček, nic jsem o něm ani o jeho díle do té doby nevěděl. Brzy se má pozornost soustředila na Karla Čapka – také proto, že v roce 1938 Čapek napsal známý dopis sudetským Němcům, kde oponoval Hitlerovi, neboť si uvědomoval, že s Hitlerem bude evropská civilizace zničena. Jako student v Německu na gymnáziu jsem velmi záhy pochopil, že nám byly říkány polopravdy a pololži. Tamní společnost viděla sama sebe pouze jako oběť a neuvědomovala si svou chybu.

Jaké to pro vás bylo, vyrůstat jako sudetský Němec v poválečném Německu? Jaký byl váš vztah k sudetoněmeckým sdružením?

Když jsme přišli do Německa, lidé nechtěli ani slyšet, odkud přicházíme. Vůbec je to nezajímalo. Někteří ani nevěděli, kde Čechy leží, nebo kde leží města jako Vratislav, Litoměřice nebo Brno. To pro ně byla bílá místa, vlastně celý Východ bylo jedno velké bílé místo. Když se spustila železná opona, více než dosud měli najednou důvod říci, že se zeměmi a kulturou na Východě nechtějí mít nic společného. Je zajímavé, že mnohdy se na mě Němci v mém okolí dívali, jako bych byl Čech, a ne sudetský Němec. Ani nechápali ten rozdíl. V prv­ních dvou letech na gymnáziu jsem dostal přezdívku Václav, později ­Polák. Bylo to proto, že jsem působil jako tanečník ve folklórním souboru, který představoval část našich sudetoněmeckých tradic. Jako dítě jsem samozřejmě neviděl ambivalentní motivaci sudetoněmeckého sdružování. Až v době, kdy jsem maturoval, a v prv­ních letech univerzitních studií jsem pochopil že tato sdružení sledují politický cíl a nejsou jen pro uchovávání tradic. Velmi se mi zamlouvala východní politika Willyho Brandta, a proto jsem se brzy rozešel se studentskými sudetoněmeckými organizacemi. Jak to bylo možné, jsem se v roce 1969 zúčastnil studentské výměny s Polskem a diskusí s pol­skými studenty, kteří hovořili o tom, co se děje na Východě. V čase, kdy nebylo možné udržovat pravidelný kontakt s lidmi v ČSSR, v 70. letech, snažil jsem se informovat se o dění za železnou oponou také prostřednictvím kontaktů s Poláky. Uvědomil jsem si při těch diskusích paralely mezi nacionálně socialistickým plánem vyhlazení polského národa a situací Čechů v Pro­tektorátu, což tehdy nebylo tak známo. Lituji, že mí krajané mluví stále jen o vyhnání a neuvědomují si, že vlastně sami zničili svou kulturu. Mým cílem je popisovat tuto kulturu, která byla ztracena, jako nadnárodní fenomén.

Jaký byl vztah sudetoněmeckých organizací k vašemu dílu?

Vyvolalo velký povyk. Nebyli zvyklí, že někdo hledá pravdu, abych užil patetického vyjádření, že se někdo chce podívat na pozadí událostí kritickým způsobem, ne zamlčujícím nebo eufemistickým pohledem. Dostal jsem mnoho dopisů od sudetských Němců; stěžovali si, že v mých pracích jsou popsáni velmi negativně, zatímco Češi zase příliš kladně. Stěžují si také, že píši příliš mnoho o Židech, což pro ně bylo velmi neobvyklé. To se trošku zlepšilo v posledních letech se sílícím dialogem obou stran. Avšak stále jsou podle mne až příliš zaujati vlastním pohledem na sebe samé. Na Sudetoněmeckých dnech jsem byl jednou mohutně obviněn ze zrádcovství, neboť jsem zastával názor, že hranice po roce 1945 jsou neměnitelné a Evropané by se měli snažit žít v míru, aniž by chtěli obrátit kolo dějin. V několika posledních letech se konečně informace o mých knihách objevují i v sudetoněmeckých ča­sopisech. Nemám nic proti tomu, je jen ­dobře, když se konfrontují s mým úhlem ­pohledu.

Jak jste z Německa vnímal demokratizační proces v ČSSR v roce 1968?

Cítil jsem ohromnou naději, že bude konečně více svobody a že socialismus bude nyní díky reformám schopen spojit ideály rovnosti, volnosti a bratrství. Někteří čeští studenti za Pražského jara pobývali v Tübin­genu. Využili jsme šanci a zapředli s nimi hovory o tom, co se děje v Československu. Přestože jsem cítil naději, hodně jsem se také obával budoucího vývoje. Stále jsem si pamatoval, co se odehrálo za maďarského povstání. I když mi bylo v roce 1956 teprve patnáct let, byla to první mediální událost, o níž jsem bez dechu poslouchal dnem i nocí v rozhlase. Stejně bylo pro nás nakonec naprosto šokující, jak snadné bylo převálcovat Prahu tanky. Dubčekův přístup pro mě představoval velikou naději, že ta část mé identity, která chyběla, by se mohla znovu integrovat v nové Evropě. Jak se věci poté vyvíjely, byla pro mne obrovská deziluze. Až do nástupu polské Solidarity jsem měl v pokoji v Esslingenu plakát s Dubčekem. Poté jsem na stejné místo vyvěsil plakát Solidarity.

Gerold Tietz (1941) se narodil v Horkách (okr. Česká Lípa). Po odsunu se rodina usadila v bavorské části Šumavy, poté se přestěhovala do Švábska. Studoval dějiny, politické vědy a francouzštinu na univerzitách v Tübingenu, Berlíně a Paříži. Vydal prózy Satiralien – Berichte aus Beerdita (1989), Böhmische Fuge (1997) a Große Zeiten, kleines Glück (2005).

Obsah Listů 2/2006

Související články

Sabine Eschgfällerová: "in die ecke gesprochen/řečeno do kouta"

Václav Vrabec: Odsun a domácí odboj

Martin Polášek: Rozumět dějinám? Ano, ale

Sabine Esgfällerová: Dostat se z bunkru


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.