Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Vlasta Dufková: Básně a překlady

Vlasta Dufková

Básně a překlady

Babelbalabile

V Kolýně nad Rýnem 1972 narodil se
Hlásková eufonie nové generace
v divadelním programu
Konec gramatického řádu světa
V Kolýně na Rýně narodil se
Tavicí tyglík nových jazyků
na bázi vulgární angličtiny
nového stěhování národů
Základy budoucí hysterické mluvnice
pohybového divadla
trojkařů z tělocveku

tělozvyku

Živé piktogramy
Manetární pyknik v trávě
Výkupný Bábel
Izák
Luna s konvalinkami
htmľa s čučoriedkami
Deus ordinator

2005

Sbíráme omrvinky bytí
než do dna vyčasí se čas

2006

Mezi jazykem a jazykem

Překlad je převeliký klad, prazvláštní radost. Je to mimo jiné způsob, jak se bez ohledu na omezení nejrůznějšího druhu dotýkat „relativ­ního absolutna“. Je to dětinsky prosté: praktic­ky každý text se může stát úběžníkem, ­výzvou k dosažení nedosažitelného, tedy jakési ideální ekvivalence v jinojazyčné verzi. Platí to dokonce i u textů se zápornou hodnotou – při troše perverzity lze s vynaložením příslušného úsilí docílit více či méně věrné obdoby původní stupidnosti nebo nezamýšleného odchýlení od normy psaní či myšlení. (I když radost z dobře vykonané práce má i zde svou etickou mez potenciálního dokonalého špeditéra osvětimských dodávek.) V každém ­jazyce lze vyjádřit všechno, a přece tomu je pokaždé jinak: rozdíl netkví jenom v prosté zvukové a grafické podobě slov, ale i v jejich významovém výměru a v gramatickém řádu, podle jehož zákonů se skládají do vyšších celků. Jiný je svět, na jehož počátku je Slovo, než ten, který zahajuje Logos, a ještě jiný, a přece týž, stvoří Verbum. Jinými slovy, v překladu se původní sdělení překuklí a z téhož materiálu tu vyletí, tu vyleze další z jeho možných vtělení do slov. A být účasten kuklení je lepší než otáčet krasohledem, jakkoli je životnost výsledku tak jako tak jen dočasná.

V překladu se ovšem všeho včetně kouzla nechtěného zásadně dosahuje jako kouzla chtěného, a právě v tom tkví jeho velikost i bída. Radost je vykoupena řeholí a dřinou, protože překladatel na rozdíl od autora nevynalézá pravidla, ba je ani nevolí, jeho jedinou volbou je na překlad přistoupit či nepřistoupit. Přistoupí-li, stává se autorovým médiem, u něhož se vedle intuice předpokládá ukáznění neslužebné složky vlastní individuality (jakási meliorační opatření, která veškerou tvůrčí potenci svedou do kanálů, jež podle potřeby odvodní, či zas zavlaží cizí luh), soustředěná práce a permanentní rozumový korektiv.

Ale v rámci všech těchhle omezení je to pořád „svoboda v řetězech“, jakou dává ­každé přistoupení na vyšší řád. Na rozhraní jazyků a v jejich zámezí si člověk zároveň sahá na hranice sdělitelnosti v řádu slov a činí tak ve stavu zvláštně zjitřené bdělosti. Je to jiný druh tvůrčí práce než původní tvorba, mně osobně však za léta činného obcování s cizími texty ať už v pozici překladatelky či redaktorky dala mnoho ve smyslu ohledání vlastních jazykových mohutností, protože mě přivedla i do oblastí, do kterých bych sama buď nezabrousi­la, nebo si zabrousit netroufla, a přesvědčila mě o tom, že ratio není na překážku poezie.

Tak je tomu třeba v próze brazilského autora Osmana Linse Retábl svaté Joany Caroliny (1966), jejíž Mystérium sedmé je uvozeno skvostným vyznáním řádu, kde proplétání útku a osnovy slov smysl vyřčeného graficky stvrzu­je v úrovni vyššího řádu estetického. Ostatně setkání s Osmanem Linsem pro mne svého času bylo nevyžádaným zjevením – podobně jako samo předchozí setkání s por­tugalštinou, a kdoví zda ne i s francouzštinou – a cestu k němu jsem našla vlastně až ve fázi ­překládání. Do té chvíle mi připadal příliš cerebrální, ­takže teprve při české formulaci jsem nahlédla básnickou hloubku skrytou pod povrchem jeho prózy. Neméně blízké mi u něho bylo vnitřní napětí rytmizovaného prozaického textu, jak se jeví v předznamenání Mystéria šestého: to by se dalo rozepsat do veršů – jak naznačeno, anebo jinak –, a přece je jeho síla mimo jiné v tom, že zachovává prozaický tvar. Zkrátka přes autora, k němuž jsem byla přistrčena zvenčí, a přes jazyk, který jsem vystudovala trochu z nouze jako přívažek k francouzštině, jsem při překladu dospěla k čemusi nečekaně blízkému svému literárnímu ustrojení.

Slova, která jsme propůjčili cizímu textu, ovšem mají zvláštně podvojné bytí, nejsou i jsou naše, a když je použijeme v jiné souvislosti, máme někdy takřka svatokrádežný pocit, dokud si neuvědomíme, že činíme pouze to, že vlastnímu psaní neodpíráme, čím jsme na jiných nešetřili. Speciální kapitolu přitom představuje dlouholetá redaktorská investice do cizích překladů, v nichž člověk chvílemi rozpoznává děti, které dal dobrovolně k ado­p­ci a nesmí se k nim hlásit, ale kupodivu má radost, když prospívají.

Čím déle jsem ve styku se slovy, tím více mi utkvívají kamínky jednotlivých vět, které poklidně spočívají na pláži literatury v uza­­v­řenosti svého tvaru. Třeba tenhle zápis ­Alberta Camuse z prvního svazku Zápisníků: „Ženy na ulici. V ledví stočené horké zvíře touhy, které se chvílemi plaše pohne.“ To horké zvíře ­touhy mě fascinuje také v prostoru, v kraji­ně, a nacházím je v nejrůznějších variacích u autorů z různých koutů světa i času, jako by si mě, suchozemce, vybrali za prostředníka té na po­kračování zpívané a stále téže litanie na okamžik zastaveného pohybu, energie stlačené do obrazů, v nichž strnulo moře na všeliký způsob. Ať už je to v alžírském jitru téhož ­Alberta Camuse, nebo v úchvatném Západu nad mořem, básni v próze brazilského symbolisty Joăa da Cruz e Souzy. Syn černých otroků do ní přetavil veškerou přejatou zkušenost evropské tradice, a přece pod vytříbenou formou cizí provenience prosvítají jihoamerické ­barvy a obraz se téměř fyzicky vtěluje do rytiny slov a písmen v aliteracích a hláskové eufonii, kde íčka črtají lodní stěžně a hvězdy jiskří. Do třeti­ce Francouz Léon-Paul Fargue kreslí stále touž přístavní krajinu před okouzleným pařížským dítětem. A tak nepřestávám žasnout na břehu moře, které je mi souzeno, a je to moře slov. Naposledy to bylo s Lędem Ivem, jehož babička byla in­diánka kmene Caeté z bra­zilského státu Alagoas, a s Portugalcem Migue­lem Torgou z druhé strany oceánu. Lastura je táž.

Nechci rozhodovat, zda byla dříve slepice, nebo vejce, neboli zda zjitřené cítění češtiny, použitelné při překladu, anebo převody z ci­zích jazyků, jitřící vnímání jazyka rodného. Nepochybuji však o tom, že někdejší zapletení s francouzštinou mi poskytlo odstup od češtiny, aniž jsem se z ní vzdálila, a jiný úhel pohledu rozvinul cosi, co ve mně bylo odjakživa latentně přítomné. Dodnes si živě vybavuji milostně fyzické cítění českých gramatických kategorií po návratu z francouzské střední školy do Prahy, rozpadání slov na prvočinitele a osamostatňování přípon a koncovek, jak se přelévají od jmen ke slovesům a naopak a slova jak jsou améby, které ­neudrží tvar. V básních z té doby chvíli „kosím pohledem“ a dělám paseku, vzápětí však tentýž pohled nabývá kosích rozměrů; „pod okny našimi“ se zájmeno rozdvojí na „naši“ a „my“, naopak adjektivum splyne díky koncovce se slovesem v jeden šik, který lze číst celý buď přídavně, nebo slovesně: „barevnou, sejou, rejou“ jako „barevná, sejá, rejá“ zahrádka, nebo „barevnout, sít, rýt“. „Pláče“ je sloveso a zároveň zvláštní ptáče. Z nejpodivnějších je však „nesou vislý pták“, jehož porušenost zastřelením se jednak projevila roztržením přívlastku na dva kusy, jednak je jeho neživost patrná ze sklonění ve čtvrtém pádě: „nesou vislý pták“ totiž znamená, že přímý předmět po slovese „nést“ je rodu mužského neživotného.

Možná že dnes – po třiceti letech – je babylon světa fantasmagorickému jazykovému cítění blíž, než by se zdálo. Čekají nás Velké vynálezy, o jakých se Prévertovi nesnilo.

Osman Lins

Retábl svaté Joany Caroliny

Ti, kdo předou a tkají, spojují a pořádají rozptýlené materiály, které by jinak byly plané anebo téměř. Náleží k rodu PŘADLENA OVCE VŘETENO VLNA zeměměřičů, stanovují zákony a spojovací body pro to, co je nespojité. Před vřetenem, kolo-vratem, tkalcovským stavem, VLNA LEN ZÁMOTEK BAVLNA VLNA vynálezy určenými k napínání vláken a jejich překřižování, jako by bavlna, hedvábí byly ještě ponořeny v předpeklí, v temnotách TKADLENA OSNOVA STAV VLNA beztvarého. Až výzva k pořádku, řádu je vynese na světlo, promění je v díla, to znamená v lidské výtvory, osvětlené VLNA ÚTEK KRAJKA VZOR VLNA duchem člověka. Sukno nebo plátno představují vítězství našeho důmyslu nikoli proto, že jsou nám k užitku; nýbrž proto, že jsou VYŠÍVAČKA RÁM KOLOVRAT VLNA utkány, že v nich zpívá řád, klidné, pevné a přísné propojení přediva, spletených nití. Jeho nejvznešenějšími projevy jsou VLNA ŠITÍ JEHLA TOBOLKA VLNA tudíž ty, v nichž s kázní ještě větší rozkvétá ozdobný vzor: PŘADLENA OVCE VŘETENO VLNA krajka, koberec, brokát. To pak působením jakési alchymie, algebry, magie jako by bavlníkové plantáže a ovce, zámotky, VLNA ÚTEK ZÁMOTEK TOBOLKA VLNA lány lnu povstaly k životu méně vzpurnému, avšak trvalejšímu.

(Mystérium sedmé)

– Co činí člověk ve své potřebnosti? /

– Bodá a trhá vedví. / Zabíjí pumy ve vodě, dravé krahujce v pralese, / velryby brázdící vzduch. /

– Jaké že nápady slouží mu při těchto nemožnostech? /

– Úskočná lest a oko, paže a na laně smyčka, / lovecké rohy a koně, krahujec, ticho, ocel, / obezřetnost, smečka a náhlé rány. /

– Nemá slitování? /

– Ne. Má dar velebnosti. /

– Při vší potřebnosti? /

– Jeho úděl je daný. /

– Nalezne vždycky kořist? / Při lovu? Rybolovu? / Se svou temnou sítí, se svým jasným šípem, / svou ohnivou udicí, svou tvrdou hákovnicí / objeví pokaždé zvíře v letu, v přítmí, v hlubině? /

– Vždy se to nepodaří. / A nakonec ho čeká poprava bez úniku. /

– Kdo je ten mistr kat? /

– Smrt, která požírá chladnými svými zuby / ryby i rybáře, úlovek spolu s lovci.

(Mystérium šesté)

Albert Camus

Léto

Uprostřed dne, když nebe otvírá svá světelná zřídla v nesmírném znělém prostoru, všechny mysy na pobřeží vypadají jako loďstvo, které jen jen vyplout. Ty těžkopádné galeony ze skal a světla se na kýlech chvějí, jako by se chystaly zamířit k slunečným ostrovům. Ó jitra oranského kraje! Z výše náhorních plošin se rybáci vrhají střemhlav do šachty obrovských kádí, v nichž kypí vzduch. Celé pobřeží je hotovo vyrazit, trne dobrodružným mrazením. Snad zítra společně vyplujeme.

(„Minotauros aneb zastavení v Oranu“)

Joäo da Cruz e Souza

Západ nad mořem

V záři zašlého zlata níží se slunce poklidně k západu na nejzazším pomezí klidných, pokojných mořských vod sytě temné, modravé zeleni s bronzovým nádechem.

Vybledle blankytné nebe, jež dosud neztemnělo, dýše nezemsky nábožnou líbezností.

V posledních zlatistých záblescích vznešené hvězdy denní zdají se koráby s fantastickým stěžňovím nad zkonejšením vln u vytržení na sklonku dne.

Stěžně, jež zdviženými ráhny v dáli upomínají na štíhlé obrysy not, linkují jakoby email rytiny v hloubi jasného obzoru.

Takto vystrojeny, s lesem stěžňoví a ráhen nastavených tímto způsobem, vyhlížejí lodi, jako by měly co chvíli vyplout, hotovy už už vyrazit z přístavu.

Jakýsi nevymezitelný rytmus jako těkavě výsostný výraz nedotčených prvopočátečních sil se v šírání nevýslovně snáší mezi již rozostřenou zřetelnost stěžňů…

Záhy obestřou husté stíny postupně obzor kolkolem, širé vůkolí vln. Tehdy se v hloubi a výši mlčenlivých nebes ostře a mrazivě rozbřeskne vytříbený třpyt hvězd.

Pak zpoza temných listnatých shluků docela vzadu na temenech hor noří se žlutá luna palačinkově čínské tváře a lije stojatý světelný olej na široširý kraj.

Léon-Paul Fargue

Dmutí moře

Moře jsem objevil jako dítě v Sèvreské ulici jednoho rána plného nákupů na prahu prázdnin, v největší horečce před odjezdem. Otec mi beze slova tiskl ruku a spěchal svým rozhodným krokem. Co chvíli jsem se odzdola podíval na něžnou starostlivost jeho profilu a na oblinu cylindru, na níž se procházelo letní slunce. Domy se rozestupovaly a pomalu klouzaly před ústím do zátočiny a chodci je vroubili rozmazanými pruhy, jaké jsme kreslili tužkou naplocho k označení pobřeží a hor, když jsme dělali mapy.

Přicházeli jsme k obchodnímu domu Bon Marché: „Vidíš…,“ začal otec. A vskutku. Spatřil jsem zamřížovaný přístav, molo, ohromnou loď se zářícími okenními skly, s modrými komíny, jak jsem je kdysi viděl na barevném obrázku v jedné staré knize, a hned jsem si připomněl lodi Astrolábii, Horlivou nebo Mstitele, spatřil jsem paní vytesané na přídích s lucernami ve vlasech, mléčná kajutní okénka, lampy rozsvícené za jasného dne, třepotání běložlutých křídel, pleskot vlajek, dým, který prořízly zpěvné výkřiky a zvonce, a pochopil jsem, že je to Moře.

(upravený překlad Adolfa Kroupy)

Lëdo Ivo

Strohá hranice

Dnes jsem byl ve snu v Säo Miguel dos Campos
a viděl všecky své mrtvé na procházce.

Létaly poblíž modrého oceánu
těhotné včely, které med obtěžkal.

Řekl jsem krajině: já jsem vnuk
tvé dcery Laudicéi Plácidové.

Pak zpoza okna pomyslného vlaku
projel jsem nad vodou staletí na kůlech.

Můj dávný lid, mí bratří Kajté
čekali na mě mezi strmými břehy.

Plantáže třtiny a přístřešky na mouku
byly zpěv, když jsem se podíval, a zpívaly!

A mlčení ptáka, který se usadil
na vzrostlý kmen, kde rodnou mám zem,

to žádný chodec či polétavec neposkvrnil:
sídlila bělostnost cukru nebo mouky

ve zdech po dědech zděděných,
v nádobí z kameniny, jež deště neomývaly.

Do svého rodiště, kam jsem si zaskočil
jen na chvilku, na skok a bez ohlášení,

do rozpadlé mateřské loděnice jsem
přicházel snící, avšak ze života,

jenž přežívá ve smrti, v zámezí kostí a
masa, jež ve mně se stalo krajinou,

doléhalo ke mně mávání, hlasy, kynutí
předků Laudicéi Plácidové.

Když jsem pak přešel po mostě přes řeku
a překročil ohradu okolo pastviny,

pod nohama jsem ucítil dělicí čáru
– byla to strohá hranice minulosti.

Tváří v tvář hřbitovu, mezi neohrabanými
hroby vzdálených příbuzných

viděl jsem se mrtvý uprostřed mrtvých a viděl se živý
uprostřed mrtvých, vpíjených větrem.

A ohromen vzkřikl jsem: pomíjivý život
vejde se beze zbytku do okvětního plátku!

A v linii ryb a korýšů se na mne
usmíval chudozubý kmen

jazykem slzavým, provždy nepřístupným
možnému rozluštění ze strany lidí.

Já pastýř hlídal jsem na planině
zářivé stádo těch svých mrtvých,

tak jako v prázdných přístavech nadále
utkvělé lodě z nicoty kotví.

Jejich lakonická ústa mi říkala
souhlasným samohláskem závanů od moře,

že sníme život, který už neprožijí
ti mrtví: lodě na písčině.

Věčný návrate! Nekončící slunce,
které cesta proměňuje v ryzí záři

kolem starodávných vstupů do boku lodí
a zlatých prsů turbovrtulových ledadel.

Moji bratři krabi spěchají k mladému
moři, které mýty nezdrásají.

Křik racků mě volá, a já jsem život,
jsem moře, jsem slunce a denní světlo.

Když jsem dnes dorazil do Säo Miguel dos Campos,
v rukou jsem držel svoji věčnost.

Byla to mořská lastura. A v jejím tvaru
číhalo po mně slepé oko žití.

V obstoupení modlami moře,
na písmuvzdorném písku

viděl jsem, že ideje jsou pláže bez poskvrny
a průzračný mýtus že jsou sargasové řasy.

Ó nadbytku změněný ve skrblení,
holé prkno, jež zbylo ze ztroskotané lodi!

U svého klanu v Säo Miguel dos Campos
v hnilobné laguně, do níž se vlévá

azurová vlna univerzálního moře,
vidím vprostřed dne vzcházet hvězdu,

která se musí vejít do mé dlaně
a svojí vahou a třpytem mě spasit.

Jacques Prévert

Trakař aneb velké vynálezy

Děcka udělají kolo
náhoda udělá svoje
dovnitř se posadí Pánbůh
a člověk aby ho strkal.

Miguel Torga

Moře

Moře!
A otevřená báseň zvučí
v lastuře písčiny…
Dokázat ji tak slyšet bez dalších veršů!
Takto čistou,
takto modrou,
takto slanou…
Vodorovný zázrak,
univeršum,
uskutečněné v jediném slově.

Deník XI

Vlasta Dufková (1951) pracovala jako nakladatelská redaktorka, v současnosti působí na FF UK v Praze. Vydala soubor básní Čistec (1998) a prózu Bílé na bílém /Supinum/ (2000). Překládá z francouzštiny a portugalštiny.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Václav Jamek: Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Václav Jamek: Nevyspalý Descartes a jiné potíže

Václav Jamek: Ostružiny a potměchuť aneb O duši jednovaječných dvojčat


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.