Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Jan Balabán: Čas (postní)

Jan Balabán

Čas (postní)

Dnes, v době půstu, který se nekoná a o němž se většinou ani neví, si znovu uvědomuji, že náš čas není konstantní veličinou, ale především prostorem pro události. Zmizí událost, zmizí i čas pro ni určený. Náš čas už dlouho ztrácí svůj prostor. Starozákonní Kazatel říká, že je čas pro každou věc pod nebem. Čas boje i čas pokoje … čas kameny rozhazovat a čas kameny sbírat… V jeho pojetí se čas klene jako chrám, jehož střechou je nebe a pod nímž je dostatečný prostor (časový) pro každou činnost, třeba pro smutek a pláč, který se nezahání nepotlačuje, ale který trvá, až do svého naplnění.

Stěžovala si mně moje americká příbuzná, jíž náhle zemřel muž, jak se jí přátelé pořád ptají: Už jsi z toho venku? Už to máš za sebou? Vyraz si do společnosti, ať na to pořád nemyslíš. A ona říká: Já z toho nechci být venku, nechci to mít za sebou, chci na to pořád myslet, protože jen tak ještě můžu být se svým mužem. Chce mít čas pláče, nechce ho spolknout a zapřít, protože má za kým truchlit. Láska a věrnost potřebují svůj prostor a tím jsou dny a měsíce strávené ve smutku. Ale s naším časem se cosi stalo a ty dny v něm nejsou. Nejsou zahrnuty v plánu našeho provozu, a když na nich trváš, ujede ti vlak. Poštvou na tebe psychology a psychiatry, aby tě dali do pořádku, a oni, i když dobře vědí, že dlouhý smutek je přirozený a potřebný, tě přesto budou učit, jak ten smutek přeskočit, jak amputovat jeden ze svých duševních orgánů ve jménu dalšího pohybu vpřed.

Čas je možno také pojímat jako cestu od jednoho zastavení k druhému. Poutník v kra­jině má dost času, aby prožil setkání, aby o něm přemýšlel a vedl směr svých dalších kroků právě podle svých setkání a přemýšlení. Poutník je svobodný a jeho cesta vede různými kraji nebo věky života a on jimi prochází mnoho dnů. Mnoho dnů a měsíců obcházet horu nebo na ni stoupat. Mít svá období – výstupy a sestupy, světliny a temnoty, úseky bezpečí a úseky strachu, čekání a dočkání se. Cesta je vývojem a práce času je ušlechtilým opracováním vlastního života, které člověk sám dokončit nemůže, ale rozhodující je směr, kterým jde. Vždycky nakonec zůstane ležet vyčerpaný a mrtvý na jednom ze zastavení univerzální křížové cesty, kterou zcela dokončil jen jeden hodný následování. Časem poutníka však není jen bod konce, ale celá cesta, ta s ním zůstává a jím se stává, jako jeho sága, jeho evangelium.

Vzpomínám, jak umírala moje babička. Dokud celá pomatená bojovala o každý dech, vypadala jen jako to, čemu se říká člověk v posledním tažení, ale když vydechla naposledy (mohl jsem u toho být), najednou byla úplná. Všechny události jejího pohnutého a statečného života od dětství až do této chvíle byly s ní. Jako když zedník položí poslední cihlu, příběh je úplný, nic nechybí. Najednou byla krásná.

Cesta životem a práce na jeho smyslu je však stále více svírána neosobními mechanismy. Jízdním řádem, který obsahuje jen stanice a čekání mezi nimi. Cesta už není podstatná. Čekání mezi spoji a čekání uvnitř spojů je stejné. Tento mechanický, člověka nerespektující řád expandoval z železnic, armád a továren a pokryl celý náš fyzický život. Tak to asi v průmyslové společnosti musí být, ale časová tabulka pronikla i do našeho života duševního a začala jej rytmizovat obdobími mechanické činnosti a nudy. Hodiny zahálky mohou být v důsledku velice plodné, ale hodiny nudy pouze berou našemu času další prostor.

Když se ohlédnu za roky prožitými v so­cia­listickém byrokratickém systému, zívá na mě šerá čekárna, v níž jednou za minutu marně klapnou elektrické hodiny a kde nic tu nic. Duté trvání zvýrazňují i stavby z té doby, nesmyslně rozlehlé koridory a haly, strnulé sochy a toporné mozaiky, na nichž lidé uvěznění ve svých činnostech trvají a usazuje se na nich prach a nečistota. Vývoj a opracování nahrazuje šednutí a chátrání. Lidé kteří se uzavřeli do tohoto bezčasí, netouží po vývoji, ani po příběhu, ani po cestě, ale po zábavě. Zabavit se nějakou vedlejší činností a zbavit se toho nesmyslného času. Nudit se, ale nevědět o tom. Je jedno, jestli je tou zábavou bezduché hledění na televizi, mazácký teror, šíření pomluv nebo kutilství, hlavně nebýt sám se sebou v té hrozné čekár­ně na smrt. Stejně se v ní člověk nalezne a s hrůzou zjišťuje, že za sebou nevidí ­žádnou cestu, ale jen sérii pasivních přesunů, o jejichž směru radši nepřemýšlí. Jeho za­trp­klost a strach z nemoci a smrti jsou pak to jediné, co mu zbývá ze života prožitého v prostorách, z nichž byl čas příběhu ­vy­čerpán.

Konec nudných čekáren otevřel cestu ještě k jinému vnímání času. Čas jako přítomnost a jen a jen přítomnost. Přítomný okamžik poráží každé předtím a potom. Takový čas není rytmizován epochami, ani zastaveními, ani ročními obdobími, ba ani dny v týd­nu. Život je teď. Každý den nabízí vše, bohatý výběr možností, mezi nimiž lidská mysl pobíhá jako myš. Jako ovladač počítače, kterým je možno neuroticky klikat sem a tam, otevírat a zavírat okna, vidět světy a za vteřinu se jimi znudit a kliknout na jiné. Skutečnost už není prožívána, ale čtena registračním zařízením v naší hlavě. Náš čas se stává digitální informací, kterou je možno pouze snímat a ukládat do paměti. Není snad nic těsnějšího než nekonečné řady jedniček a nul v miniaturních čipech. Mezi znaky není žádný prostor a žádný prostor není ani mezi teď- teď- teď.

Sezóny už nemají smysl, protože všechno, ples i půst, i všechny ostatní věci jsou možné každý den, teď. Karneval je tu pořád a stává se nudným, svátek je každý den a stává se obyčejným, masky se nosí pořád a stávají se nesmyslnými. Náš čas se pak podobá tasemnici, červu, který prolézá našimi vnitřními orgány a stále se prodlužuje replikací identických článků, které potenciálně obsahují vše. Nemá to ani hlavu ani patu, je to jen řetěz opakujícího se téhož, který své hostitele vysiluje jen svým narůstajícím objemem. Tak prožíváme čas, už ne kosmicky v obdobích, ani liturgicky v za­staveních, ani mechanicky v jízdním řádu, ale peristalticky jako do nekonečna zmnoženou všednost, kterou stále obtížněji trávíme.

Smrt, která čeká na konci každé z těchto cest, je paradoxně jediným pevným bodem, který nás může vrátit ke smyslu času. Bod, za nímž už času nebude, dělá z každého lidského života příběh, i kdybychom to stokrát nechtěli a utíkali do odosobněných režimů. Možná jsou to hrozně mizerné příběhy, žádné ságy ani evangelia, ale jen nudné zprávy, výpisy rejstříků a účtů a jiné hlemýždí stopy, které za sebou necháváme, ale jsou skutečné, a jsou naše. Když se v postním období procházím po hřbitově, s úzkostí se zastavuji u hrobů se stejným rokem narození, jako je ten můj.

Jan Balabán

Obsah Listů 2/2006

Související články

Jan Balabán: V cizím městě

Václav Jamek: Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Petr Borkovec: Obrácený kámen


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.