Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Sabine Eschgfällerová: Dostat se z bunkru

Sabine Eschgfällerová

Dostat se z bunkru

Turné, organizované Rakouským kulturním fórem, vedlo autory Martina Pollacka a Gerharda Zeillingera z Ústí nad Labem do Prahy, Plzně, Brna a Olomouce. Během čtyř dnů četli před přibližně 150 lidmi. Na pěti místech předvedli výsledky vlastních pátrání v his­torii, jež byla v Rakousku nadlouho uzamčena, historii let 1938–1945 a spoluzodpověd­nosti Rakušanů za zločiny Třetí říše. Moskevská deklarace (1943) za­působila jako pevný zámek, ­spolu s jinými „bezpečnostními opat­řeními“ přiznala rakouské první ­republice statut oběti. Tento stav ochránil roku 1955 znovu ­usta­­­venou Rakouskou republiku od ­sys­­tematické denacifikace. A enor­mně to pomohlo posílit „vůli zapomenout“. Jistě existují výjimky, které potvrzují pravidlo, hlavně v li­te­ra­tuře: například román Ilse Ai­chin­gerové Die Grö­ßere Hoffnung (1948) nebo Ein Soldat und ein Mädchen (1960) Ericha Frieda, jež dokládají, že texty o holocaustu a válce psali i Rakušané. Avšak tvorba (a recepce) literatury o druhé světové válce až do 80. let (zejména do Waldheimovy aféry) se odehrávala převážně ve SRN a v NDR.

Dva autoři, kteří cestovali českými zeměmi, měli v aktovkách texty, v nichž se snaží o rekonstrukci minulosti, o níž nikdo nechtěl mluvit poté, co se odehrála, a o diskusi, již i dnes málokdo opravdově vyhledává. Martin Pollack (1944) sleduje stopy otce, kterého stěží poznal, a stojí tváří v tvář skutečnosti, že otec, jenž zahynul roku 1947 za nejasných okolností, měl vlivné postavení v SS a velel akcím komand SD, mj. v Polsku. Gerhard Zeillinger, historik a odborník na německá studia, se pokouší vysledovat život židovské rodiny ve svém rodném městě Amstetten, k němuž se vztahuje také rodinná historie Martina Pollacka. Znovu buduje svět, který ani několik přeživších členů rodiny Gregrů doopravdy nezná; překládá a sestavuje dokumenty a do­pisy ve snaze zjistit, jaké to bylo, být Židem v Horním Rakousku po roce 1938

Oba říkají, že více než jako literární by měl být jejich přístup chápán jako úsilí „spustit se s dějinami“. Přesto se pokoušejí vyprávět. Vytvářejí svého druhu literaturu z (auto-)biografických a historických materiálů. Příběhy, které zůstaly tak dlouho nevyprávěny, skončily za horou čísel dokumentujících válku a holocaust; měly by být konečně sebrány, personifikovány a důsledně de-anonymizovány.

Pollack a Zeillinger netvrdí, že nikdo už nechce číst o nacionálním socialismu; reakce publika, obzvláště v Pollackově případě, ukazuje opak. Lidé jsou povzbuzeni tím, jak se „kdosi“ ptá po minulosti své rodiny, nalézá nepříjemná fakta a vyrovnává se s nimi. Čtenáři Pollackova románu Mrtvý v bunkru najednou dostali odvahu povídat o vlastních příbězích, ve kterých se objevují otcové, bratři, strýcové a další, jež byli drahými členy rodiny, stejně jako přesvědčenými nacisty. Zatímco reakce na Pollackův příběh byly spontánní a otevřené, Zeillinger učinil v rodném městě jinou zkušenost: z těch, které vyzpovídal, vzali někteří vzápětí svá vyjádření zpět. Proč? Na maloměstě je třeba stále počítat s tím, že jisté vzpomínky vyřčené nahlas vyvolají drsné reakce.

Velmi zanícené diskuse probíhaly i na čteních v České republice. Lidé se ptali, jak lze vyprávět bez hněvu či zoufalství příběhy o nejbližších; jindy padlo, že psát o něčem natolik osobním působí velmi exhibicionisticky. Ovšem starší posluchačstvo jim zůstalo vděčné, že se ještě vypořádávají s takovými tématy. Martin Pollack a Ger­hard Zeilinger dosvědčují, že literární vypořádávání rakouských spisovatelů s onou tematikou začalo sice mnohem později než jinde a bylo dlouho velmi zdrženlivé, ale nachází své místo. Odpovídá na potřebu – v tomto případě Rakušanů – klást otázky po odpovědnosti celé společnosti, i šedesát let po válce. Zdá se, že rakouští spisovatelé stále hledají cestu z bunkru. Nikdo se nesnaží vysvětlovat nevysvětlitelné; běží o paměť, o hledání a vyprávění, možná také o to, jak podnítit čtenáře k hledání ve vlastní paměti a paměti vlastní rodiny. Jak říká Martin Pollack, i poté, co sledoval cestu svého otce až do míst jeho smrti i jeho život před zavražděním, zůstává více otázek než odpovědí.

Sabine Eschgfällerová

Obsah Listů 2/2006

Související články

Sabine Eschgfällerová: in die ecke gespröche / řečeno do kouta

Rozhovor s Geroldem Tietzem


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.