Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Jiří Dienstbier: Za Rudolfem Slánským

Jiří Dienstbier

Za Rudolfem Slánským

Když jsem se teď ptal známých, jak by Rudu charakterizovali, říkali, že byl „nejhodnější“, „nejslušnější“ a „nesmírně pracovitý“. Pro sebe nic nechtěl, ale byl vždy ochoten okamžitě pomoci každému, kdo to potřeboval…

S Rudolfem Slánským jsem se poprvé setkal někdy v druhé polovině šedesátých let, oněch let vášnivých debat a postupné demontáže stalinistického dědictví. Stále rychleji jsme rozšiřovali v zápase se slábnoucí cenzurou svobodu slova a tisku, prosazovali propouštění politických vězňů a začínali přemýšlet o takové reformě ekonomiky, která by obnovila tvůrčí síly a překonávala zpuchřelý a rychle vyhnívající režim, koncem čtyřicátých let servilně převzatý z cizího sovětského prostředí. Lidé, kteří aktivně působili pro změnu, se velmi rychle nacházeli a seznamovali, novináři, spisovatelé, společenští vědci a postupně i funkcionáři státního a komunistického aparátu. Ne nadarmo mnozí, kteří se na tom podíleli, jak řekl Ruda Slánský, považují šedesátá léta nadějí za „nejkrásnější dobu našich životů“.

Když se mi, tehdy redaktorovi a komentátorovi Československého rozhlasu, v telefonu ozval Rudolf Slánský a chtěl se se mnou sejít, ihned jsem souhlasil. Pravda, byl jsem především zvědavý na syna popraveného generálního tajemníka Komunistické strany. Neodvážil jsem se ho ještě zeptat, jak pociťuje tuto rodinou zátěž, která po celý jeho život ovlivňovala jeho myšlení a jednání. Možná také proto, že z něho vyzařoval nesmírný klid a věcnost, s jakou se mnou debatoval o situaci, která už signalizovala události, jimž se bude později říkat Pražské jaro.

Když jsem se teď ptal jeho známých, jak by Rudu charakterizovali, říkali shodně, že byl „nejhodnější“, „nejslušnější“ a „nesmírně pracovitý“ člověk. Pro sebe nic nechtěl, ale byl vždy ochoten okamžitě pomoci každému, kdo to potřeboval. Musel pořád něco dělat. Život ho naučil četným řemeslům. Uměl zaletovat do kanistru dno, kde pod benzinem ukryl filmy posílané do zahraničí. Když jsme v letech normalizace pekli každý rok v létě na chalupě jehně, ihned se chopil práce – napichoval jehně na rožeň, celý den jím točil a pečoval o to, aby uhlíky vyzařovaly správné teplo. Mezi těmi stovkami a možná ještě více lidmi, kteří ho osobně poznali, neměl osobních nepřátel. Útoky, kterým byl občas vystaven, byly dílem lidí, kteří vlastně neměli jiný důvod ho napadat, než že byl synem svého otce.

Ruda si toho byl dobře vědom, a proto dával vždy přednost každodenní mravenčí práci před veřejným vystupováním. Občas jsem přemýšlel, jak dokázal vnitřně zpracovat a tvořivě překonat nelítostný osud, který mnoho jeho vrstevníků, ať už ničených režimem, který tu zaváděl také jeho otec, nebo i mnoho postižených mnohem méně než on odsoudil k zoufalství, ztrátě životní energie nebo až k nenávisti.

Jako malé dítě byl odtržen za války od rodičů v Moskvě a několik let živořil v ubohých dětských táborech daleko za frontou, kde nebylo ani dost jídla. Jako devítiletému mu před moskevským radiem, kde jeho matka vysílala do Československa, uloupili z kočárku sestřičku, která se nikdy nenašla. Po zatčení otce byl jako septimán internován, půldruhého roku nechodil do školy a v jakési boudě v horách se staral o matku a malou sestru Martu. O prosincové popravě otce se dověděl až na jaře 1953, protože nemohli mít noviny ani poslouchat rozhlas. Po propuštění z internace pracoval v továrně. Teprve po vojně si mohl udělat maturitu a v šedesátých letech dálkově vystudovat ekonomickou větev strojírenské fakulty.

Dnes se někteří mladí lidé, ovlivnění představou, že celých uplynulých čtyřicet let bylo jen dobou nesvobody, podivují, proč v šedesátých letech vstoupil do KSČ, která mu zavraždila otce. Avšak on, stejně jako mnozí z nás, kteří prožili dětství v nejhorších letech stalinismu, se rozhodl aktivně působit pro zásadní změnu. Po odhalení Stalinových zločinů a porážce maďarského povstání, které Západ podněcoval a pak ho ponechal bez pomoci, mnozí z nás dospěli k názoru, že nám nikdo nepomůže a jedinou institucí, jejímž prostřednictvím můžeme režim změnit, je komunistická strana. Už tehdy to byly strany dvě – strana Novotného aparátů a strana Literárních novin, redakcí, vědeckých ústavů, strana Vaculíka, Kundery, A. J. Liehma, Kosíka a tisíců dalších. Také Ruda odmítl pasivně se podrobit „době nesvobody“ a rozhodl se čelit jí aktivně a změnit ji na „dobu boje za svobodu“ ve společnosti a uvnitř vládnoucí strany. Její přeměna byla v létě 1968 téměř dovršena, podobně jako v polské a maďarské straně o dvacet let později. Doplatili jsme na historický náskok. V Moskvě pochopili, že zářijový sjezd KSČ založí zásadní změnu režimu, a poslali svá vojska.

Komunistická strana jako pole zápasu o svobodu ztratila smysl stejně jako utopie komunismu, která už od poloviny padesátých let sloužila jako zrcadlo nastavované moci, jež předstírala, že ji reprezentuje. Ruda byl spolu s půl milionem členů vyloučen. Jako jiní pracoval v povoláních, kde nemohl uplatnit svou kvalifikaci. Uplatňoval ji však stejně jako mnozí z nás v seminářích, diskusních kroužcích, v Chartě 77. V je­ho bytě se každou středu setkávali bývalí komunisté s křesťany a dalšími účastníky politického ghetta. Ruda Slánský připravoval pro samizdat a pro dokumenty Charty ekonomické analýzy.

Po listopadu 1989 nechtěl vstoupit do politiky. Cítil, že ať cokoli řekne nebo udělá, nebude to vždy posuzováno věcně, ale často bude zdrojem útoků na jeho rodinný původ. „Nechtěl jsem jít do politiky se svým jménem,“ řekl. Byl jsem proto rád, že v lednu 1990 přijal mou nabídku stát se prvním velvyslancem osvobozeného Československa v Moskvě. Ocenil jsem, že ministr zahraničí Ševardnadze bez váhaní náš návrh přijal a udělil okamžitě potřebné agrément. Slánského zaujetí, znalost jazyka a poměrů v sovětské společnosti, důslednost, politické a ekonomické vzdělání z něho činily velvyslance, který ještě za pět let bude v Moskvě jako pohádkový převozník, který nemá komu vrazit do ruky veslo, protože dlouho nebude možné za něho najít rovnocennou náhradu.

Uměl navázat kontakty s nejvyššími představiteli, s opozicí, ekonomy, firmami, s lidmi z vědeckých ústavů a z kultury a pře­konávat v Moskvě různá nedorozumění a napětí, plynoucí z některých zaujatých postojů českých medií a politiků. Aktivně se podílel na přípravě smlouvy o odchodu sovětských vojsk z Československa, na rozpouštění Varšavské smlouvy, na jednáních o dodávkách nafty a zemního plynu nebo o nepřijatelnosti transportu sovětských vojsk z Německa přes Československo.

Jeho analýzy patřily k vrcholům diplomatických zpráv. Rozebíral politickou situaci, osobní rivalitu Gorbačova s Jelcinem, myšlení v minulých kategoriích v armádě, dezorientaci státního aparátu, který se nemá na koho orientovat, neschopnost slabých demokratických struktur, které „více mluví, než jednají“. Upozorňoval, jak československo-sovětské vztahy ovlivňuje skutečnost, že sovětská zahraniční politika nemá žádnou koncepci vůči střední Evropě. Varoval, že nás nic nenutilo k mimořádným výkonům, protože jsme byli na zaostalém sovětském trhu špičkou, a že udržení na něm bude vyžadovat hodně energie, abychom se vyrovnali západní konkurenci. Připomínal, že Sovětský svaz z rozpadu vnějšího impéria může vyvodit závěr, že je lépe orientovat se na hospodářskou, případně politickou spolupráci se silnými evropskými státy a ponechat země mezi Ruskem a Německem osudu. Doporučoval, aby se československá ekonomika orientovala na co nejrychlejší odstranění závislosti na monopolních sovětských dodávkách. Podrobně popisoval proces vnitřní dezintegrace Sovětského svazu, ale proti tehdy roz­šířeným představám upozorňoval, že při rozpornosti vývoje a nepředvídatelnosti těch či oněch výsledků rozpadu Rusko zůstane vojenskou a v budoucnu i hospodářskou supervelmocí bez ohledu na státní útvar, v jehož čele bude.

Bylo vždy podnětné pohovořit si s ním o situaci a stavu jednání o četných konkrétních otázkách československo-sovětských vztahů. Jeho informace byly pro působení československé a potom české zahraniční politiky vůči Rusku nezastupitelné. V posledních měsících života se ještě pokusil sepsat své názory na vývoj v Rusku, ale zhoršující se nemoc a smrt mu zabránily práci dokončit.

Jeho statečnost mi znovu potvrdily rozhovory, které jsem s ním telefonicky vedl v době, kdy už ho ničila zákeřná choroba. Když jsem opatrně mluvil o jeho perspektivách, hned mne zarazil, abych se ho ne­snažil milosrdně klamat. Neměl jsem to v úmyslu, ale jako člověk vyrůstající v lékařském prostředí jsem vždycky věděl, že i nejhorší choroba, která je téměř jistě předzvěstí smrti, se může znenadání zvrátit. Ruda však odmítl věřit na zázraky. Ačkoli měl velké bolesti, nechtěl utišující injekce, které by mu znemožnily vnímat svět. Jiřině Šiklové několik dní před smrtí řekl: „Jsem realista, život šel tak, jak šel, co jsem mohl ovlivnit, to jsem udělal. Chceš epitaf na hrob? – Neměl jsem jednoduchý život, ale žil jsem ho rád.“

Ruda neusiloval o pocty. Je smutným dokladem českých traumat, že nikdo nedokázal navrhnout a udělit mu státní vyznamenání, které by si zasloužil více než mnozí jiní. I v tom zůstal ve stínu svého jména. Poslední poctou, kterou bychom mohli připomenout jeho význam pro nás pro všechny, by bylo vyhledat a uspořádat jeho mnohé zápisky a texty z dob normalizace i zprávy, které posílal z Moskvy a později také jako velvyslanec z Bratislavy.

Jiří Dienstbier (1937-2011) byl novinář, československý ministr zahraničí.

Související články

Dušan Havlíček: Listy v exilu

Eric Hobsbawm: Shromáždění duchů

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.