Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Stanislav Holubec

Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Slovo ideologie se dnes u nás příliš nepoužívá, neboť bývá spojováno s předlistopadovým slovníkem. V západních jazycích je to pojem častý a ve společenských vědách diskutovaný. Je vhodné pokusit se jej rehabilitovat i v českém prostředí.

Pod pojmem ideologie myslíme souhrn názorů, hodnot a norem vlastní určité skupině obyvatel. Jak dodává Jan Keller, ideologie se liší od vědy především v tom, že nechce vykládat svět, ale chce obhájit pozici či nárok na postavení určité skupiny obyvatel ve společnosti. K taktice ovšem patří, že se tváří stokrát objektivně. Podle K. Marxe se snaží buržoazie vštípit proletariátu vlastní ideologii. Ti příslušníci proletariátu, u kterých se to podaří, získají tzv. falešné vědomí: místo aby sdíleli myšlenky, jež jsou pro ně výhodné, sdílejí myšlenky výhodné pro vládnoucí. Karl Mannheim Marxovo rozlišení falešného a pravdivého vědomí popírá. Pro Mannheima je každý způsob přemýšlení o světě ideologický: nelze přemýšlet o politice, aniž byste zaujali určité stanovisko, tedy aniž byste byli ideologičtí. Pro Mannheima neprobíhá spor mezi falešným a pravdivým vědomím, ale mezi různě ideologickými způsoby myšlení.

Zde pojímám ideologii jako soubor hodnot a idejí vlastní určité sociální skupině a nabízím čtyři typy ideologií, které vládnou podle mého názoru moderní české společnosti: vládnoucí liberální, konzumně apolitickou, protestní a křesťanskou. Poblíž této koncepci stojí také pojmy jako „mentalita“, „identita“ nebo „hodnotové prostředí“. Pokud bych definoval ideologii jako propracovaný myšlenkový systém vlastní velké skupině obyvatel, existovaly by v současné ČR pravděpodobně jen dvě skupiny: liberální a náboženská, resp. křesťanská ideologie.

Marx tvrdí, že „myšlenky vládnoucí třídy se stávají myšlenkami celé společnosti“. Nejsem zcela přesvědčen o pravdivosti toho tvrzení pro dnešní Českou republiku. Spíše bych Marxovo tvrzení reformuloval tak, že vládnoucí třída se pokouší očkovat různé ideje různým částem společnosti, tak aby to bylo k jejímu prospěchu. Své vlastní myšlenky se snaží vštípit především středním vrstvám, zatímco pro vrstvy nižší má „chléb a hry“. K dokreslení představy bych si vzal na pomoc Maxe Webera a jeho tezi o ideálních typech. Dejme tomu pojem „křesťan“. Abychom mohli někoho takhle nazvat, musíme vytvořit skupinu lidí, kteří jsou si podobní v tom, že každý v určité míře vyznává toto náboženství. Abychom je mohli nazývat jedním pojem, musíme zkonstruovat ideální typ jedince. Podobně s ideo­logiemi: jedinců kteří zastávají čistě některý z konceptů, je velmi málo. Výsledný obrázek rozčlenění ideologií by pak připomínal mapu kuželovitých kopců s vrstevnicemi, kde by každý vrchol byl ideálním typem, ale většina by se nalézala v nížině, bližší či vzdálenější vrcholům.

Pokud bychom užili konceptu falešného vědomí, zjistili bychom, že mu podléhá především část středních vrstev, která přijímá liberální ideologii elit, přestože z ní neprofituje. A také část nižších středních a nižších vrstev, která přebírá apolitickou ideologii konzumu. Větší míru racionality shledávám u elit, které sdílejí liberální ideo­logii, stejně jako u členů nižších vrstev, kteří vyjadřují protest. Jako materialista musím být skeptický k vyhraněně náboženskému vědomí, jsem si však vědom jeho etického dopadu. Zdráhal bych se jej paušálně odsoudit jako opium lidu.

Je u nás pluralita názorů?

Obvykle se můžeme dočíst, že demokratická společnost se vyznačuje pluralitou světových názorů, a není tedy možné hovořit o vládnoucí ideologii. Máme pravicová a levicová média, jsou veřejnoprávní, tj. více či méně objektivní média, a média komerční. I v médiích samých můžeme nalézt autory různého mínění. Pokud se vám nelíbí jeden kanál, můžete přepnout na druhý, pokud se vám nelíbí jedny noviny, můžete si koupit jiné. Pokud se vám nelíbí ani televize, ani noviny, podívejte se na internet, tam je všechno. V tom je obsažen princip represivní tole­rance H. Marcuseho: Myšlenky nejlépe potla­čím tak, že je zcela povolím. Říkej si, co chceš, nikdo tě nebude trestat. Klidně si demonstruj, za co chceš, vše je povoleno. Pokud máš pravdu, jistě se na tvou stranu přida­jí i další. Nechtějí ti nikde otisknout článek? Dej ho na internet. Vtip je v tom, že v houšti tisíce názorů, z nichž většina je jenom hloupá, se kritické přemýšlení o světě stává doménou naprosto marginální skupiny.

Pokud bychom ovšem podrobili média důsledné analýze (např. obsahového zaměření) a srovnání s dalšími demokratickými zeměmi, resp. jejich mediálními krajinami, zjistili bychom, že deklarovaná pluralita není zdaleka stoprocentní:

Proč chodit kolem horké kaše: V ČR se často jedná o názory radikálně levicové, které mají na Západě přístup do značné části tisku, akademické diskuse a umělecké tvorby. Jak často padne v České televizi slovo dělník nebo chudoba, kolik zpravodajství přinesou seriózní média o událostech, jako jsou sociální fóra nebo stávky v zahraniční? Pokud si jsou v určitých bodech pohledu na svět česká média podobná, opravňuje nás to hovořit o dominantní ideologii. Přitom se nejedná o žádné spiknutí. Jsou to mechanismy typické pro každou dosud známou společnost, které kapitalismus jenom převzal a výrazně zdokonalil. Proč vychází málo levicových knih? Je zde málo čtenářů, kteří by je četli, neboť jsme malý trh, a ti, co čtou náročnější věci, jsou orientováni spíše pravicově? Nakladatel obvykle nevychází primárně z nenávisti k levici, ale z kalkulace nabídky a poptávky. Ovšem čistě ideologické odmítání nelze podceňovat: obrázkové příběhy ze Sedmičky pionýrů nebo ABC jsou dnes naivně cenzurovány. V 90. letech vyšla znovu kniha od Stefana Zweiga Hvězdné hodiny lidstva – až na jednu kapitolu. Ta nese jméno Zaplombovaný vagón a pojednává o Leninově příjezdu do předrevolučního Ruska. Nakladatelství Portál vydává úvody do společenských věd – překlady stejné řady z Velké Británie. Pouze jeden titul této řady chybí: úvod do marxismu. Redaktor Mladé fronty použije obrat „zima jako na Sibiři“ a je za to šéfem pokárán, že evokuje vzpomínky na Sovětský svaz…. Potlačování levicového myšlení v ČR bych označil za kombinaci tržních faktorů a hodnot vyznávaných mocnými – v případě knih nakladateli, překladateli a koneckonců i čtenáři.

Liberální ideologie

V současné České republice působí značně silná a vyprofilovaná neoliberální ideologie. Jinak tomu není ani v ostatních zemích středovýchodní Evropy. Od devadesátých let vyšla v češtině i dalších jazycích zemí bývalého sovětského bloku velká část západních neoliberálních autorů (Friedman, Hayek, van Miesses), řada komentátorů převzala tyto názory a každodenně je opakuje ve svých komentářích, jejich optikou poměřuje události. Navrhne-li např. ministr sociálnědemokratické vlády nějaké levicové opatření, můžeme si být jisti, že příští den bude ve vlivných denících řada kritizujících a zesměšňujících komentářů. Komentáře jsou postavené na překvapivě malém množství liberálních pouček či dogmat. Často ruku v ruce s neoliberalismem jde antikomunismus, založený na ještě jednodušší tezi, že vše rudé od ďábla jest a vše, do dříve bylo, špatné bylo.

Důležitou položkou vládnoucí liberální ideologie je zahraniční orientace. Zatímco v první polovině 90. let zaznívala jednoznačná podpora vstupu ČR do EU a NATO, od konce 90. let se udály změny. Především začala být EU kritizována pro příliš sociální orientaci – v porovnání s USA. Někteří ultraliberálové se dokonce vyslovili proti vstupu do EU. Později začaly být dávány za příklad státy východní Evropy s ultraliberálními reformami (především Slovensko). S ná­stupem Schröderovy sociálnědemokratické vlády a odchodem J. Zielence z funkce ministra zahraničí oslabila jednoznačně pro­německá orientace naší politiky i publicistiky. Autorům, jako jsou B. Doležal nebo P. Šustrová, se dostává výrazně méně sluchu než v 90. letech. V zásadě existují dnes v rámci vládnoucí ideologie dva přístupy: jeden podporuje hlubší integraci EU, aniž by zpochybňoval NATO a spojenectví s USA, druhý odmítá hlubší integraci EU (např. v podobě evropské ústavy) a naopak zdůrazňuje suverenitu ČR a její svazky s USA, aniž by chtěl vystoupit z EU. Na okraji působí tvrdě euroskeptický přístup (Občanský institut, některé části ODS aj.) nebo proevropský-antiamerický přístup (levice ČSSD, V. Laštůvka, J. Kavan).

Jak se tato ideologie šíří? Lze říci, že čím nižší patro společnosti, tím má menší dopad. Její hlavní cílovou skupinou jsou lidé v příjmových pásmech okolo průměrné mzdy a nad ní, s vysokoškolským a v menší míře středoškolským vzděláním. Ti jsou natolik političtí, že dokážou deklarovat svou orientaci i se stručným zdůvodněním, případně definováním základních pouček. Kupují MF Dnes nebo Lidové noviny, ale také pročítají jejich politické komentáře, sledují politické a ekonomické pořady pro tzv. náročného diváka a jsou schopni samostatně polemizovat s názory diskutujících. Podle mého názoru se jedná asi o 20 procent dospělých.

Liberální ideologie má i své tři extrémy, které sice nejsou brány příliš vážně, ale je jim poskytováno v médiích více prostoru než radikálně levicové ideologii. Je jím především krajní antikomunismus, spojovaný se jmény P. Cibulky, J. Boka nebo V. Hučína. Tito lidé byli nepříliš použitelní pro politiku, ale jsou užiteční v kampaních proti „pronikání starých struktur“ a „rostoucímu vlivu“. Druhou skupinou jsou ultrakonzervativci z Občanského institutu, odmítající potraty a homosexuály, podporující americké jest­řáby a bezvýhradnou orientaci na USA (R. Joch). Přestože jejich ideálem je směs Ameriky prezidenta Reagana a Španělska diktátora Franka, jsou zváni do veřejnoprávní televize jako nezávislí komentátoři. Třetí skupinou jsou ultraliberálové či libertariáni (např. z LIRA, Liberálního institutu). Tato výrazně ekonomizující ideologická ­orientace vidí svět jako hřiště volné hry tržních sil; je špatné vše, co tomu brání. Všechna tři ideolo­gická stanoviska mají častý přístup do médií, kde slouží především k posouvání debaty směrem vhodným pro liberální ideologii.

Budoucnost liberální ideologie

Myslím, že lze hovořit o několika odlišných obdobích. První probíhalo do roku 1992, kdy se tato ideologie konstituovala. Už v teh­dejším filmu Léčba Klausem můžeme najít většinu liberálních klišé, kterými bude společnost v příštích patnácti letech krmena. Zlaté období lze datovat lety 1992–1997. V roce 1997 dostala několik trhlin: ekonomická krize, tunelování, rozbití snu o premiantu ČR mezi postkomunistickými zeměmi, roztržka Havel-Klaus. A konečně to byla jugoslávská a hlavně irácká válka, které ukázaly na nejednotnost Západu a částečně nastolily dosud nemyslitelnou otázku „s Evropou, nebo Amerikou“. Od roku 1998 se proti tradiční liberální ideologii, představované ODS (která ovšem dostala nálepku tunelářů a po opoziční smlouvě s ČSSD i zrádců pravice) konstituuje za přispění V. Havla ideologie mravné a elitářské pravice, která chce především obnovit důvěru lidí a nastolit vládu morálky a slušnosti. Tento koncept byl možná ještě elitářštější, a tedy v určitém smyslu pravicovější než koncept ODS: základní snahou bylo získávat moc bez mandátu voličů. Do tohoto proudu se začlenila také KDU-ČSL (což demonstrovalo vytvoření Čtyřkoalice) a některé další iniciativy. Porážka Čtyřkoalice a konec funkčního období V. Havla značně oslabily tento proud, byť pokusem o jeho resuscitaci byla prezidentská kandidatura Jana Sokola. Úspěchem tohoto proudu bylo, že se s ním začala identifikovat i vlivná část politiků sociální demokracie (např. P. Buzková). Právě zde a v KDU-ČSL přetrvává tato orientace dodnes.

Nové období začalo podle mého názoru zvo­lením V. Klause prezidentem a trvá dodnes. Je pro ně především typické další slábnutí neoliberální ideologie. Ačkoli ODS ví­tězí v mnoha volbách, nenásleduje poté ideologická ofenzíva jak v roce 1992. Také bývalý havlovský proud je v troskách, ač­koli i dnes může dosahovat jistých úspěchů, např. zvolení K. Schwarzenberga a J. Šetiny do Senátu. Ani sociální demokracie netouží formulovat alternativní proud. Ekologické, protiválečné nebo alterglobalizační hnutí je v ČR marginální. Politika v ČR se již netýká ideologií, ale priorit státního rozpočtu, případně laserových show ve volebních kampaních.

Přesto ve značně rozmělněné podobě přežívá ultraliberální ideologie jako dominantní proud v médiích. Není již tak sevřená, možná ani tak dogmatická jako v polovině 90. let, nemá ani už tak pevné sepětí se stranami. Přestože se ODS profiluje v posledních letech místy až nacionalisticky, v médiích a jimi propagované ideologii to velkou odezvu nemá. Média však stále spojuje společný nepřítel v podobě komunistické strany. Specifickou roli sehrává televize Nova, která se začíná od roku 2001 profilovat výrazně méně pravicově, ale spíše nacionalisticky, antievropsky (Bobošíková v Sedmičce, Jílková v Kotli) a také populisticky (jako první televize začala zvát představitele KSČM úměrně počtu mandátů, před volbami 2002 dokonce i nad tento počet). Roli nejpravicovější te­levize začí­ná přebírat Prima. Politické diskuse jsou dnes korektnější, pravicové elitářství a antikomunismus zůstávají spíše v pořadech kulturních a společenských (např. Krásný ztráty).

Nepřitažlivá levice

Proč se drží neoliberální ideologie stále na výsluní? Existuje šance na vytvoření alternativ? Česká inteligence v porovnání s in­teligencí Západu volí stále spíše pravici, mládež a studenti jsou v porovnání se západními vrstevníky stále značně konformní. Česká média, především tištěná, jsou výrazně méně objektivní než média na Západě (tvrzení ­šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka). Zkrátka stále se v rámci české inteligence ­nevyprofilovalo sociálně kriticky myslící prostředí.

Příčin je podle mého soudu několik: stále hraje roli zkušenost s předlistopadovým režimem (liberál by řekl: na rozdíl od Západu jsme se poučili, co je marxismus zač), existence KSČM vrhá do značné míry stín na levicovou teorii. Příslušník inteligence je od ní odrazován zoufale nepřitažlivým zevnějškem toho, co se v ČR označuje za levicové. Mohou zde být ale i další motivy: ČR je jen středně bohatá země, a to má silné dopady na vědomí vzdělané části společnosti a středních vrstev. Velká část jejich příslušníků pociťuje nevraživost vůči širokým vrstvám, které jsou podle nich vinny, že nejsme mezi nejvyspělejšími. Této nevraživosti vychází vstříc pravicová ideologie, podle níž musí být na „chudé přísno“, abychom dohnali Západ. Médiím se podařilo v očích průměrného Čecha spojit vyspělý svět s pravicí. Podle Jana Kellera inteligence na pravici možná překvapivě souvisí s jejími malými příjmy. Jestliže se chce podobat elitám, nemá jinou možnost než mít s nimi alespoň společné názory. Pravicová orientace převládající u mladé populace je zase pravděpodobně vyvolána tím, že se médiím podařilo spojit levici se stářím, zatímco modernitu a mládí s pravicí.

Pouze češtinou vybavený zájemce o de­mokraticky levicový pohled na svět se pohybuje v mediálním vakuu. Velmi ­zřídka najde články psané z tohoto pohledu v ko­mu­nistických Haló novinách, spíše v Brit­ských listech nebo na některých nezávislých ­ser­­verech (www.sds.cz, www.lavka.info, www.znet.cz aj). Také Listy se pokoušejí o formování kritického myšlení, byť jsou jejich možnosti omezené. Pozoruhodná je situace Práva. Přestože pravicový tisk a veřejné mínění je považují za levicové, ve skutečnosti je tento komerční deník z hlediska plurality názorů více veřejnoprávním médiem než mnohá média oficiálně se tímto titulem honosící. Jsou vlaštovky na knižním trhu: nakladatelství L. Marek např. vydalo roku 2004 knihu E. Fromma Obraz člověka u Marxe. Objevily se překlady kritických autorů, např. Z. Baumana, N. Chomskyho, I. Wallersteina nebo M. Moora. Na českém poli řekl mnohé v devadesátých letech K. Kosík. Později J. Keller, V. Bělohradský nebo O. Krejčí. Proti povodni autorů jako Johnson, Scruton, Rawlls, vycházejících v prestižních nakladatelstvích ve velkých nákladech, je to velmi málo. Kdejaký obskurní neokonzervativec nebo neoliberál má volnou cestu na trh, na Západě natolik uznávaná jména jako Castells, Bourdieu, Thompson nebo Beck vydavatele nenaleznou.

Postmateriální prostředí

Zatímco v jiných evropských zemích se do jasně profilovaného tábora označovaného jako „postmateriální“ nebo „alternativní“ započítává okolo pěti procent populace, u nás se toto prostředí dosud nevyprofilovalo. Část lidí, kteří by patrně na Západě tvořili toto prostředí, podlehlo postmoderní ideologii představované V. Havlem a ideovým proudem okolo něj. Tato ideologie volá pro nastolení vlády mravnosti, vytváření občanské společnosti, vyslovuje se proti rasismu a nacionalismu, ale velice slabě polemizuje s neoliberalismem, je nevšímavá k zájmům nižších vrstev a jejich emancipaci, její obhajoba lidských práv se často vztahuje jen na státy neloajální k USA, koulí na noze je věčný antikomunismus. Ten je možná pochopitelný ve vztahu k minulému režimu, dnes ale svým nositelům znemožňuje vidět zásadní roli levicových myšlenek a přístupů v otázce lidských práv. Tito lidé pak necítí jen antikomunismus vůči stalinistům, ale vůči celé levici, vůči K. Marxovi, R. Luxemburgové, Che Guevarovi a dalším, což znesnadňuje dialog se západními obhájci lidských práv. Tomuto vidění odpovídají některé vyloženě zpátečnické přístupy, např. monarchistické tendence, esoterismus, rusofobie apod.

Určitou podskupinou této ideologické orientace jsou zelení. Ačkoli jsou dále než např. Člověk v tísni, i oni podléhají v postkomunistické současnosti mnohým neoliberálním a antilevicovým klišé, které jim zabraňují vidět jasněji. Na jedné straně od těchto zelených zaslechneme kritiku neoliberální globalizace a velkých rozdílů ve světovém rozdělení bohatství, jedním dechem ale doplní nějaký liberální argument pro realitu České republiky (odbourávání sociálních dávek, setrvání v NATO).

Dnes a denně selhávají obě levicové parlamentní strany v podpoře formování tohoto pro další vývoj důležitého ideového prostředí. KSČM tkví ve svých starých stalinských dogmatech, čas od času míchaných s novými protestními myšlenkami, ale radikálně demokratický levicový proud v ní vlastně neexistuje. Podobně sociální demokracie: co udělala pro silnější zastoupení levicové kultury v Čechách? Co udělala, aby se více překládaly sociálně kritické společenskovědní knihy, a byla tak postavena jistá hráz proti neoliberální a neokonzervativní povodni? Co udělala s faktem, že v ČR neexistuje jediný levicový časopis či revue? Vůbec nic! Obě strany zapomínají na Gramsciho poučku, že levice musí především usilovat o kulturní hegemonii, která vydrží podstatně déle než pomíjivá politická moc a pravděpodobně může společnost změnit daleko více než ministři ve vládě. V obou stranách sice existují skupiny lidí, kteří nepodceňují teorii, jsou si vědomi problémů světa a jejich zájem směřuje dále než k příštím volbám, ale jejich vliv je omezený a šance na prosazení mizivé. Existují další skupiny, které hledají cosi nového, anarchisté, trockisté, ekologové nebo humanisté. Jsou však rozdrobené, panuje v nich často vůdcovský kult a mesiáš­ství. Ve vztahu k ostatním jsou často dogmatičtější než nejpravější pravice.

Konzumně apolitická ideologie

Hlásnými troubami této ideologie jsou Nova a Blesk. Jimi představovaná směs idejí a životních postojů je převážně apolitická, hraje na nižší potřeby člověka. Umně se útočí na lidskou touhu vzrušovat se strachem. Samozřejmě se zdůrazňováním národnosti pachatelů trestných činů brnká na rasismus. Často je podněcována závist. Taková média referují detailně o zbohatlících, častěji než tzv. seriózní tisk, který se často tváří, jako by nebyli. Ale hraje se zde také občas s touhou malého člověka po spravedlnosti, s gustem se referuje o zatýkání tunelářů nebo si pořad vezme na mušku surového majitele domu. Obzvlášť rád si bulvární tisk smlsne na privilegiích politiků, v očích voličů nezasloužených. Tato stránka bulváru může přispívat i k formování jistého protolevicového vědomí.

Tato ideologie prakticky rezignuje na touhu patřit do vyšších sociálních vrstev, maximálně je tato touha představována jako chimérická pohádka, když média spravují o rekordních výhrách v loteriích, kterých dosáhli mnozí chudí. Čas od času, třeba před volbami, pronikne i do této ideologie jisté politično. Často ve formě několika moudrostí ve smyslu „ti budou krást víc než ti druzí“. „Zvýší nám zase daně?!“ Ve vztahu k poli­tičnu převažuje negativismus, titulek „Co nám na nový rok politici nachystali?“ se obvykle čte „Jakých nepříjemností se máme od nového roku obávat?“.

Vedle pohlaví je v centru zájmu žaludek. Vkládáním reklamních materiálů a zveřejňováním cenových bomb se daří držet část obyvatel ve věčném běhu za slevami. V pře­stávkách mezi jednotlivými koly závodu se mohou běžci-nakupující cítit buď šťastně (okurky za 5 Kč), nebo nešťastně (neměli už televizi za 500 Kč). Každopádně žádnému totalitnímu režimu by se nepodařilo přimět k dobrovolnému poklusu takové davy lidí, jako se to daří volnému trhu. Žádná demonstrace nenaláká dnes více lidí než „cenový masakr“ v hypermarketu. Žádný totalitní režim by nedokázal připoutat tak obrovskou část diváků k televizní obrazovce, jak se to podaří komerční TV, jen aby diváci sledovali největší megashow roku.

Je toho málo, co může vykázat levně-konzumní ideologie jako pozitivní. Snad jen určitou sentimentalitu, lásku k malým dětem a ke zvířatům. Co je to za zprávy, když tam ukazují narození tygřích mláďat v liberecké zoo?! Nejsem si jist, zda jsou výtky oprávněné. Záběry mláďat jsou lidštější než záběry dopravních nehod. Ba možná neříkají o realitě světa o nic méně než zpráva „se­riózní“ veřejnoprávní televize o zasedání ­parlamentu, kde se často řeší stejně nepodstatné věci jako narození mláďat. O těch podstatných zprávách veřejnoprávní ani komerční televize většinou nereferují. Kdo by měl zájem dívat se na jednání bankéřů o osudu světa? Jak krásná shoda zájmů: diváci nestojí o takové nudné zprávy ani bankéři nestojí o to, aby se o nich spravovalo jako o kdejakém politikovi!

Protestní ideologie

Existuje ještě jedna ideologie, kterou zastává část nižších vrstev. Dovolil bych si ji nazývat protestní. Takové životní postoje bývaly skvěle vidět v Kotli. Často bývá smíchána s ideologií předchozí, někdy bývá ale výrazně antikonzumní a ke všemu novému nedůvěřivá. Základem je tvrzení, že to jde s českou společností z kopce a že za to mohou mocní. Tato ideologie – či spíše souhrn idejí – je o poznání političtější než ideologie konzumně apolitická. Její zastánci nadávali na režim před rokem 1989 a dnes nadávají zase.

Protestní orientaci často doprovázejí nejrůznější zpátečnické postoje, volání po nastolení pořádku, potrestání zločinců, setkáváme se i s nostalgií pro předlistopadové době. Mocní samozřejmě chtějí, aby se lidé zajímali o politiku co nejméně. Lkaní nad nízkou volební účastí je směšné, to je přesně to, co chtějí. Spíše jim vadí, že z té třetiny voličů, co jdou k urnám, stále ještě dost volí středovou i tu levější levici. A když už jsou lidé nespokojení, média pečují o za­cílení nespokojenosti směrem výhodným pro vládnoucí třídu: na politiky, kteří začínají plnit roli hromosvodů nespokojenosti, zatímco o skutečných vinících ekonomických problémů, šéfech bank a nadnárodních korporací, nikdo neví. Je snazší nadávat ministrovi v Kotli než šéfovi v práci. Ovšem jsou i další skupiny, na něž je naštvaný občan nasměrován: přistěhovalci, nezaměstnaní lenoši, EU, Němci nebo Romové. Je tato protestní ideologie spíše pravicová, nebo levicová? Na­lezneme dost důkazů pro první i pro druhé tvrzení. Spíše bych ji nazval antielitní, prolidovou (což jsou spíše levicové prvky) a nedůvěřivou (což může být levicový prvek ve smyslu kritického myšlení, ale i pravicový ve smyslu izolacionismu a neochoty přijímat nové). Taktéž její vztah ke konzumu je komplikovaný, někteří její zastánci nadávají na hypermarkety, druzí do nich vyrážejí na sobotní výlety a necítí jako rozpor, že zároveň vzdychají po „zlatých časech za bolševika“. Jako pravicové lze vnímat autoritářství, hledání nepřítele, častý antifeminismus (zdůraznění role žen v péči o domácnost), nechápání potřebnosti lidských práv a nacionalismus.

Vidí tito lidé šanci na zlepšení? Často od nich slyšíme: „Už budou volby, doufám že jim to komunisti / republikáni zase ukážou.“ Pod pojmem „oni“ má mluvčí na mysli vládnoucí. „Ukážou“ ovšem většinou neznamená, že by mluvčí chtěl cíleně změnu, spíše bude uspokojen, když budou vládnoucí projevovat rozhořčení a vztek. Jinak totiž protestní prostředí projevuje překvapivě málo ochoty demonstrovat, stávkovat nebo zakládat hnutí a sdružení. Protestní vyrovnání s realitou často začíná a končí za dveřmi hospody, v lepším případě za plentou ve volební místnosti. Počet nositelů této ideologie bych odhadl na 20 procent.

Menší podskupinu protestního prostředí, tvořenou především lidmi vyššího věku, bych nazval protestně-komunistickou. Počet lze odhadnout na 5 procent. Vycházejí z pře­svědčení, že do roku 1989 panoval téměř ráj na zemi, listopad 1989 všechno zhatil a zničil, nastala vláda kapitalistů ve spojení s církví, šlechtou a sudetskými Němci, mladí lidé jsou neodpovědní, technika žene svět do záhuby apod. Zatímco protestní přístup preferuje zahraniční politiku „na vlastním dvorečku“, komunisticko-protestnímu táboru by vyhovovala orientace východním směrem. Nejsem si jist, jak velký podíl má na formaci této skupiny prostá mentalita stáří, nakolik je zde protestní nota a nakolik hraje roli skutečně přetrvávající ideologie normalizačního režimu. Čím je křesťanu chození na mši, tím je nositeli této nostalgické ideologie nadávání při nedělním politickém pořadu nebo cesta k volbám.

Křesťanská ideologie

Nepříliš početná je patrně skupina obyvatel, pro niž křesťanství nepředstavuje jen záznam v křestním listu či rituál praktikovaný jednou týdně, ale ovlivňuje životní normy, hodnoty a jednání. Je poměrně heterogenní, jednu část představují starší lidé z venkova, především z jižní Moravy, převážně katolického vyznání, druhou představují mladší a často i vzdělaní lidé z měst, kteří patří jak ke katolické církvi, tak i k dalším náboženským obcím. Tuto skutečně silně nábožensky smýšlející skupinu obyvatel ČR odhaduji na 3–5 procent. Kolem ní se soustřeďují také další skupiny lidí, kteří se označují za věřící nebo praktikující křesťany. Mají často ale blíže k některým z výše zmíněných ideologií než k čisté religiozitě. Nábožensky vyhraněné prostředí se vyznačuje solidaritou a často etickými postoji k životu, na druhé straně silnou smířeností s osudem, snadnou manipulovatelností autoritami a konzervativními postoji.

Tak či onak žijeme ve věku slábnutí ideologií. Vzdalujeme se poslednímu významnému historickému mezníku – roku 1989 a nový stále není na obzoru. To se týká asi i celé západní společnosti. Česká republika se od ní liší silnější liberální ideologií a naopak malou přítomností demokraticky levicového přemýšlení o světě v médiích a ve společnosti. Určitý, byť možná omezený potenciál skýtá silně zastoupená „protestní ideologie“, které podléhá značná část lidí. Ta je ovšem stále ohrožena zneužitím či nesprávným zacílením, jak se o to v západní Evropě pokouší krajní pravice. Liberální ideologie pro elity a střední vrstvy a konzumní ideologie pro dolní většinu je v zá­jmu dnešních mocných, zatímco protestní ideologie existuje do značné míry proti jejich vůli. Podaří-li se jí kanalizovat pomocí nějakého pravicově populistického hnutí, začne vlastně také vyhovovat zájmům kapitálu. Demokratická levice by se měla zaměřit na konstituování silného levicově a solidárně smýšlejícího prostředí inteligence ve smyslu Gramsciho kulturní hegemonie. Měla by se zaměřit také na vhodnou práci s pro­testní ideologií a jejími vyznavači a pokoušet se o její demokratickou a emancipační reformulaci.

Stanislav Holubec (1978) působí na Pedagogické fakultě UK v Praze.

Související články

Lon Fuller: Problém odporného udavače

Jean Baudrillard: Realizovaná utopie

Pavel Machonin: Dynamika české společnosti

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.