Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Gesine Schwanová: Evropský patriotismus v evropském středu

Gesine Schwanová

Evropský patriotismus v evropském středu

Přinášíme výňatek vystoupení v panelu 15. jihlavské konference pořádané Nadací Bernarda Bolzana a Ackermannovou obcí. V dalších číslech nabídneme další ukázky ze zajímavé diskuse.

Obecné téma zní: evropský patriotismus v evropském středu. Domnívám se, že hlavními tématy jsou Evropa, evropský střed, evropský patriotismus. Posléze bych se ráda pokusila najít alternativu toho, čemu říkám negativní a pozitivní spirála. Vysvětlím, co to znamená.

Nejprve k prvnímu bodu. Patriotismus, evropský střed. Pojem patriotismus je samozřejmě historicky vázaný a v různých dobách měl různý význam. Myslím si, že dnes za patriotis­mus můžeme označit kombinaci pocitu sounáležitosti s určitou zemí, nikoliv nutně k národnímu státu, může to být pocit vůči nějaké zemi, regionu. Pak také zodpovědnost, ­kterou člověk za oblast, za region pociťuje, a i náklonnost vůči zemi a její kultuře. Takto bych definovala patriotismus a v tomto smyslu bych se klidně označila za německou vlastenku.

Na začátku 60. let jsem tam vyrůstala a v patnácti jsem si uvědomovala, že jako Němka cítím, že patřím k Německu a jako taková pociťuji zodpovědnost za Osvětim. Francouzi pociťovali, že patří k Francii a jako takoví, alespoň se mi zdálo, jsou zodpovědní za válku v Alžíru. A tím jsem vám řekla jistou pointu, také pokud jde o zodpovědnost. K zodpovědnosti patří povinnost vidět komplikované stránky regionu, k němuž náležím. Sem nepatří vytváření hierarchie mezi zemí, ke které sama náležím, a ostatními. Nepatřičné by také bylo, kdybych měla sebe a pocit vlastní ceny nějak podmiňovat hodnocením své země. Za naprosto klíčové považuji zachovat si osobní nezávislost vůči své zemi – sebekritika k patriotismu patří. Také si nemyslím, že by se patriotismus musel ubírat směrem k Right or wrong, my country.

K evropskému středu patří Německo. Tomu také předchází dlouhá historie. Friedrich Naumann hraje historicky i literárně ­velkou roli, to pro mě byla vždy obzvlášť zajímavá, poutavá, ale také riskantní a nebez­pečná záležitost. Nemyslím, že by střed Evropy byl v meziválečném období idylický, potýkal se s mnoha problémy. Soužití různých kultur může být úžasně obohacující, může být plné napětí a nemusí vždy znamenat „buď – anebo“. Ale napětí, konflikty, přitažlivost a rozmanitost k sobě prostě patří. Otázkou zůstává, zda se nám podaří lépe než v meziválečném období kouzlo roz­manitosti kultivovat, zvládat ho politicky a kul­turně. Také to znamená přistupovat ke konfliktům civilizovaně, jasně, otevřeně, s ochotou ke kompromisům. Nebo to nezvládneme? Domnívám se, že tato pestrost je tím, co nám z bohatství, každopádně v sekularizovaném světě, zůstává.

Další část: Německo ve vztahu k sousedům. Existují takzvané nové tendence, objevily se asi před deseti lety. Ve zkratce by se to dalo vyjádřit, že Němci na sebe stále více nahlížejí jako na oběť. Tomu předcházela určitá historie, na kterou bych chtěla poukázat. Po druhé světové válce měla moc jak na západě Německa, tak v NDR tendenci vydávat Němce za oběti nacionálního socialismu. Podle prvního interpretačního schématu se v západ­ním Německu tvrdilo, že tu byla malá zločinecká banda, která z celého národa v podstatě udělala oběti, jež pak trpěly ve válce, v Rusku, v Drážďanech. Konrad Adenauer, a to mohu říct s jistotou, věděl, že je to jinak, ale vědomě zastával toto interpretační schéma s relativ­ně jasným kalkulem. Chtěl takto získat souhlas Němců s novou demokracií. Chtěl toho dosáhnout tím, že prezentoval pohled na minulost, který neodpovídal skutečnosti. Mimochodem, de Gaulle to udělal ve Francii úplně stejně. Prohlásil, že celá Francie byla zapojena do odboje.

Bylo to až někdy na začátku 70. let, kdy první filmy, například známý Le Chagrin et la pitié, poukázaly na to, že ve Vichy působila značná kolaborace a že do odboje nebyla v žádném případě zapojena celá Francie. Ve Francii se poté na to téma rozvinula velká sebekritická diskuse. Ve východním Německu také neměli být viníky Němci, kteří měli být obětí určitého stádia kapitalismu, určité kliky. Tady šlo o systémovou interpretaci.

Domnívám se, že nová vlna diskusí o německých obětech je odlišná. Německo totiž prodělalo mnoho diskusí o minulosti, mnoho sebekritických diskusí. V zahraniční je někdy dáváno za vzor. Já jako Němka mám navzdory tomu ještě značné problémy: pouze nakolik člověk skutečně vidí vlastní temné stránky a vztáhne je i na vlastní rodinu, a to je zpravidla nejbolestivější, může skutečně otevřeně a svobodně dál diskutovat. To je psychologický pohled, který už myslím lze považovat za vědecky uznaný.

Skutečnost, že se mluví o renesanci obrazu Německa jako oběti, částečně vysvětluje úzkost a obavu, s jakou reagovali sousedé. Ti v tom ani tak nespatřovali nový nebo jiný stupeň vyrovnání s minulostí, mnohem spíš návrat k pozici, kterou považovali za dávno překonanou. Částečně to tak bylo, ale v převážné míře nikoliv. Zde nás čeká velký úkol, abychom to objasnili.

V Polsku se vyskytla zřetelná obava – sdíleli ji velmi známí a znalí polští novináři či zástupci Polské republiky v Berlíně či jinde v Německu – jako by cosi sklouzlo zpět, proto strach ze zcela nové diskuse. A zde je právě důležité, aby nevznikla negativní, nýbrž pozitivní spirála.

Pokud se diskuse vyvíjí negativně, pak se z latentní, často nevědomé potřeby zbavit se vlastní viny druhým řekne: Jste stejní jako my. Takoví nejsme jenom my. To je psychologický mechanismus, který se nabízí. Nejen u Němců, kteří pocitem viny trpí i v ge­neracích, jež žádnou faktickou vinu nemají, to je obecná psychologická zákonitost. Partneři pak reagují: Aha, oni na nás chtějí svalit vinu. Začnou se chovat stejně negativně, a už jsme v tom až po uši.

V tomto směru musíme tedy být opravdu pozorní, abychom v první řadě pochopili, oč vlastně přesně jde, a aby vyjádření lítosti nad oběťmi nebylo spojováno se vzájemným obviňováním. To však nutně nastane, když se ­lítost nad oběťmi spojuje s požadavky vůči druhé straně: Tak konečně přiznejte také svou vinu, a když to neuděláte, nesmíte do EU. Nebo něco podobného… Pak se rozbíhá negativní spirála.

Je však i pozitivní verze. Život je něco kladného. I když člověk utrpí ztrátu, jde o to žít dále. Mluvím i z vlastní zkušenosti. Takováto podoba zacházení se ztrátou, orientovaná na budoucnost, znamená uznat, že ke ztrátě došlo, případně se podívat, co všechno k ní vedlo. Nejde o to, hledat vinu, ale zjistit příči­ny, aby bylo eventuálně možné zabránit opakování. Pokud je to v lidských silách, ne vše je v rukou člověka. A lásku k věci, k člověku, lhostejno k čemu je pak třeba spojit s uzná­ním, že to tu už není. Takovouto sublimovanou lásku lze proměnit v náklonnosti vůči tomu, co je nástupcem ztraceného.

Vím, neboť dostávám spoustu dopisů, že přesně tento přístup mnoho vyhnanců uplatňuje. A pak se rodí také pozitivní spirála ve vztahu s Polskem. Ještě jednou odkážu na polský kontext. Působí nespočet neobyčejně dojemných příkladů spolupráce. Opravují se stavby, to, co je pro dnes tady žijící Poláky důležité a svaté, a to, co bylo důležité a svaté pro ty, kteří tu už nejsou. Společně se opravují hřbitovy, společně se pořádají smuteční mše, společně se chodí na hroby a společně se vytvářejí kulturní střediska i docela jiné věci. Tato podoba nové, na život a budoucnost orientované identifikace, která staví na uznání ztráty, přináší lásku k něčemu, co tu už není, ale z čeho vzniklo něco nového, je dle mého názoru pozitivní spirálou, která se často s velkým nasazením uplatňuje.

Nerodí se zde panevropský patriotismus. Oni zúčastnění v tomto konkrétním případě nemají nic společného s Portugalskem nebo Anglií, to jejich pocit nezahrnuje. Patriotismus totiž obsahuje citovou složku. Ale je to něco takříkajíc přeshraničního, zaměřeného i na evropskou budoucnost.

Proč se však tak snadno roztáčí negativní spirála? Mezi Německem a Polskem je prostě zásadní asymetrie. V mnoha dimenzích. V postavení země, ekonomické síle, zájmech obyvatelstva. Poláci se o Německo zajímají mnohem více, než je tomu naopak. Důležité jsou znalosti. Dva a půl milionu polských dětí se učí němčinu. U nás je těch, kteří se učí polsky, myslím méně než sto tisíc. Tyto asymetrie jsou závažné a důležitá je ovšem minulost. Musíme prostě říct, že Němci udržovali Polsko dlouho rozdělené a že to nebyli Poláci, kdo napadl Německo; byli to Němci, kdo napadl Polsko. Tak to prostě je.

Kdykoli propuknou krize a konflikty, ožívá minulost. Neexistuje jedno vědomí společnosti, vědomí je mnohovrstevnaté, má dřímající potenciály, které ožívají, když dojde ke ­střetu. To známe i z osobních vztahů. Manželství může fungovat, ale když náhle vypukne pořád­ný konflikt, budí se vzpomínky na cosi, co se stalo někdy před pěti lety. Obavy a předsudky je možné také kdykoli přivolat u kterékoli generace. Nemysleme si, že s nějakou generací biologicky vymřou. O tom nemůže být řeč, rodinné příběhy se předávají… V tomto ­ohledu máme neuvěřitelné množství zdrojového mate­riálu a mnoho studií. A ony příběhy jsou pro představu o světě zatím mnohem důležitější, než co mají v 10. třídě v učebnici nebo co se na­učili na zkoušku a co hned zas zapomenou. Poznamenávají nás představy, které jsou těmi­to příběhy zprostředkovávány o jiných národech, o sobě samých, o osudu, o latentním, zdaleka ne vždy hlasitě vysloveném připi­sování viny a od­povědnosti. Teprve pak ­pomalu začínáme uvažovat o tom, jak co skutečně bylo.

Jak souvisí evropský patriotismus, jak jsem ho in nuce popsala, se zájmovými protiklady? Je zcela jasné, že v Evropské unii máme velkou politickou jednotu plnou protichůdných zájmů. S tím však musíme umět žít a nejlepší je to nejprve pojmenovat, nedělat, jako by protichůdné zájmy byly překonanou náboženskou nebo ideovou záležitostí. To je vážně nebezpečné. Musíme jasně říct, ať už je to energetická politika nebo cokoliv jiného, jestli tu hraje roli nějaký komplex z minulosti, anebo konkrétní zájmy. Ty lze sloučit mnohem snadněji než velké ideologické nástavby. Takové zájmové divergence budou existovat, a čím častěji je pojmenujeme a čím více fantazie při nakládání s nimi použijeme, tím méně si budeme myslet, že jde o hru s nulovým součtem. Tak to nemusí být, že co vyhrajeme my, musejí nutně prohrát druzí. Existuje mnoho řešení, kde mohou všichni zúčastnění vyhrát, ale je zapotřebí se trochu namáhat a přemýšlet.

Myslím, že nejlepší je, když si k srdci vezmeme tři maximy, které ráda cituji z Kantovy Kritiky soudnosti. On mluví o tom, co vede ke zrodu smyslu pro společenství. To také souvisí s patriotismem. Ty tři maximy znějí: Myslet samostatně, vytvářet si sám úsudek. Za druhé – myslet vždy sourodě. ­Neod­porovat tedy sám sobě. Neříkat na jednom místě tohle, na druhém něco jiného, jinde ještě něco docela jiného. Nezapomenout, co jsem řekl předevčírem, ale přemýšlet. Počkat… Tam jsem říkal tohle, ale odpovídá to tomu, co říkám dnes? Nebo říkám před tímto publikem to a před jiným ono? Myslet sourodě neznamená myslet si stále totéž, to by člověk nebyl živý, když však názor změní, měl by vědět proč a umět nejprve sám sobě, pak i druhým věrohodně vysvětlit, proč ho změnil. Dostalo se vám nových informací? Přiklá­dáte věcem jinou váhu? Nebo jde o něco ­jiného?

Poslední maxima je podle mě nejlepším pravidlem spravedlnosti: Myslet vždy tak, jako by člověk byl na místě jiného. Klást si stále otázku, jak na druhého, na protistranu, která má jinou perspektivu, působí, co říkám. A když mám tato tři pravidla na paměti, jsem přímo v srdci evropského patriotismu.

(Zpracoval -vž-, vyšlo díky laskavému pokrytí nákladů na překlad pražskou pobočkou Nadace Friedricha Eberta)

Gesine Schwanová (1943) je politoložka, bývalá předsedkyně Německé politologické společnosti a děkanka Svobodné univerzity v Berlíně, zabývá se nedávnou minulostí střední a východní Evropy, zejména vztahy k Polsku, komunismem, teoriemi demokracie a teoriemi socialismu. Nyní je rektorkou nové univerzity Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. V posledních prezidentských volbách byla kandidátkou za SPD.

Celá diskuze

Gesine Schwanová: Evropský patriotismus v evropském středu

Martin Schulze-Wessel, Bernd Posselt: Jaké jsou česko-německé vztahy z německého pohledu?

K čemu je evropský patriotismus?

Související články

Zdeněk Jičínský: Evropská unie a česká perspektiva

Anna Wolff-Powęska: Svádění Evropy

Jan Sokol: Evropa - mezi demokratickým deficitem a superstátem

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.