Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Pavel Nikodem: Na cestě k evropské veřejnosti

Pavel Nikodem

Na cestě k evropské veřejnosti

Soutěž Existuje evropská veřejnost? (2. cena)

Evropská veřejnost, identita a další termíny se v poslední době stávají předmětem diskusí. Představa o jejich přesném ­významu však často schází. Bez vymezení pojmů často diskuse nikam nevedou. Tato práce se snaží v první řadě přispět k vymezení pojmu evropské veřejnosti a vysvětlit, proč je pro EU veřejnost podstatnější než identita. Posléze se pokusíme zodpovědět otázky, zda evropská veřejnost existuje, vzniká, anebo se její existence v současných podmínkách jeví nepředstavitelná.

Řada disciplín se zabývala vymezením pojmu veřejného. V politické filosofii se od antiky setkáváme převážně s přístupem, jenž vymezuje veřejné (polis) ve vztahu k soukromému (oikos). Oikos pak bývá zjednodušeně buďto součástí polis, anebo se nachází mimo sféru veřejného. Tyto definice však sféru veřejného vymezují příliš široce.

Užší definice veřejné sféry se odvíjí od kulturního, společenského a politického kontextu, jenž jistou společnost charakterizuje. Utvořme proto definici veřejného, která zrcadlí podmínky řádu determinovaného hodnotami demokracie, právního státu a ochrany lidských práv a respektování menšin. Tyto hodnoty odrážejí politická kritéria členství v EU, ustanovená v roce 1993 Evropskou radou na zasedání v Kodani, a vytvářejí jeden z pilířů evropského hodnotového kontextu. Chápejme veřejný prostor jako segment společnosti, jenž se jednoduše nachází mezi občanem a politickým rozhodovacím procesem. Tento segment vytváří prostředí, kde dochází k veřejné debatě legitimizující politická rozhodnutí, čímž se snižuje demokratický deficit. Veřejný prostor zde zprostředkovává vazbu mezi politikou a interakcí občanů.

Na zprostředkování diskursu se podílí řada aktérů. V kontinentálním měřítku a podmínkách informační společnosti dominují média – a to především média terciární (tedy tisk, rozhlas a televize) a kvarterní, reprezentovaná internetovým cyber–prostorem. Před analýzou role médií se však poohlédněme za realitou dnešních dnů v Evropské unii.

Komunikační deficit v EU

Po neúspěšných referendech o ratifikaci Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu (SZÚ) nejprve ve Francii v květnu a následně v Nizo­zemí v červnu minulého roku došlo k zásad­ní­mu zlomu v historii evropské integrace. Projekt, vytvářený po konci druhé světové války, již dozrál do okamžiku, kdy musíme věnovat čas hlubší reflexi. Pro přemýšlení o politic­kých cílech integrace proto Evropská komise v říjnu 2005 přispěchala s plánem D, novou komunikační strategií, jejímž mottem se ­stala snaha o „demokracii, dialog a diskusi“ s občany.

Proč se Evropská komise rozhodla zahájit Plán D? Zásadním pramenem, jenž je v moderních demokraciích potřebný pro legitimizaci politických rozhodnutí, je vazba mezi politikou a občany. Evropská integrace dospěla do fáze, kdy se další kroky politických elit na úrovni EU bez přímého vyjádření občanů EU neobejdou. Fenomén demokratického deficitu, jenž bývá zmiňován zejména ve spojitosti s poklesem důvěry občanů členských států EU v procesy evropské integrace, nesouvisí pouze s institucionálním uspořádáním EU a domnělou netransparentností rozhodování.

Zásadní nesnáz tkví v nedostatku diskuse, komunikace a kvalitě informovanosti. Prohlubuje se komunikační deficit. Klesající důvěra v instituce a cíle EU přitom – zejména ve starých členských zemích a čistých plátcích do rozpočtu EU – vede k přesvědčení, že další politická integrace bude přinejmenším obtížná, nezajistí-li si evropská elita podporu občanů členských států EU.

Výzkumy Eurobarometru z června 2005 upozornily, že drtivá většina francouzských (88 %) i nizozemských (82 %) voličů posuzuje členství v Evropské unii jako pozitivní. S otázkou SZÚ však i tito voliči spojují obavy, které zasahují do hloubky evropského integračního procesu, jeho cílů a hodnotové dimenze. Účasti francouzských i nizozemských voličů v referendu předčily očekávání (69,3 % a 62,8 %). Příčinu výzkumy veřejného mínění spatřují ve vysokém zájmu občanů o evropskou problematiku. Občané však hlavní příčinu neúčasti (Španělsko, Nizozemí, ve Francii třetí nejčastější příčinu) v referendu či negativního hlasování (Nizozemí) shledávají v nedostatku informací. Podceněné informování veřejnosti či charakter diskuse o evropských veřejných záležitostech tedy ovlivňuje rozhodování občanů.

Identita vs. evropský veřejný prostor

Proč? Projekt evropské integrace se občanům nezdá být dostatečně srozumitelný a obtížně se s ním identifikují. EU nedisponuje zdroji, které by dokázaly vytvořit bázi pro kolektivní sounáležitost jejích občanů. Evropská ­identita je mnohovrstevná a heterogenní, tvořená jako konglomerát identit jednotlivých členských států. Tyto identity si přitom často odporují. Srovnejme kupříkladu Nizozemí a Polsko a jejich vztah ke katolické víře, legalizaci aborcí či registrovaného partnerství. Evropské integrační procesy často vnímáme pouze v ekonomické či politické rovině. Opomíjíme však, že zejména politickou integraci podmiňuje integrace sociální. Ta je vyjádřitelná důvěrou národů vůči sobě navzájem. Nelze si představit, že by bylo možné prohlubovat politickou integraci, aniž by mezi evropskými národy existovala důvěra, v ideálním případě taková, kterou chováme k národu vlastnímu.

Pakliže bychom uvěřili, že taková situace nastává nyní, znamenalo by to, že Evropa nabyla sociální integrace, jež v jiném světovém regionu neměla obdoby. Evropské státy však ještě před pár desítkami let proti sobě tasily meče. Lze si jen stěží představit, že bychom dnes společnou evropskou identitu pociťovali. Této identitě schází řada atributů. Pramen, jakým je např. konsenzus o vlastní historické zkušenosti, chybí. Interpretace evropských dějin má v každém státě odlišné podoby a vede stále k nedorozuměním.

EU rovněž nedisponuje jednotným systémem dorozumívacích znaků – jazykem, jenž by usnadňoval komunikaci mezi heterogen­ní­mi členy jejího společenství. Ačkoliv řada odborníků upozorňuje, že existují jazykově heterogenní státy, jež jsou funkční, je třeba dodat, že ve společenství, jako je EU, tato konfliktní linie spíše zintenzivňuje pocit hete­rogenity a výlučnosti než sounáležitosti a identifikace s ostatními národy. Ernest Gellner upozornil, že nalezení jednotného jazyka v průběhu vytváření národních států mělo jak politický, tak ekonomický význam. Ten otazník, zda se v budoucnu v podmínkách všestranné závislosti a tlaku na racionalizaci a efektivitu v regionálním kontextu neprosadí jazyk jeden, stále zůstává. Sociální integrace však doposud nedospěla do stadia, kdy by jednotný jazyk mohl nahradit jazyky ostatní, podobně jako to bylo kupříkladu s jednotnou měnou.

Řada atributů sounáležitosti však Evropě neschází. Postmoderní Evropa dle některých autorů disponuje snem vyjádřeným v inkli­na­ci k podobným hodnotám a pohledům na řeše­ní globálních problémů. Jeremy Rifkin ve své knize Evropský sen charakterizuje vizi následovně: Evropský sen dává přednost vztahům ve společenství před individuální nezá­vislostí, kulturní různorodosti před asimilací, kvalitě života před hromaděním majetku, udržitelné­mu rozvoji před neomezeným materiálním růstem, zábavě před tvrdou dřinou, všeobecným právům a právům přírody před vlast­nickými právy a celosvětové kooperaci před jednostranným uplatňováním moci. Evropané vypracovali vizionářskou mapu nové zaslíbené země, zasvěcené opětovnému nastolení instinktu života a nedělitelnosti Země.

Stojí za zamyšlení, zda společný sen nepanuje pouze mezi evropskými elitami, což Rifkin rovněž zmiňuje. Pro naplnění evropské vize tak, jak ji optimisticky vykresluje, však nezbývá než zajistit její legitimizaci širokými vrstvami občanů. Nezbytnou podmínku takové legitimity představuje nalezení jiného vhodného konceptu kolektivní sounáležitosti, než jakým je identita. Takovým konceptem může být evropský veřejný prostor.

Národní veřejnosti dle Jürgena Habermase vznikaly, když existovala národní média, témata a publikum. Evropská veřejnost vzniká – jak jinak – existují–li evropská témata, evropská média a evropské publikum. Ideální evropská veřejnost vytváří komunikační společenství, které v dlouhodobé perspektivě plně nahradí jeho národní předchůdce. ­Zamysleme se, zdali dnes existuje možnost veřejné politické diskuse a komunikace na úrovni EU. Jak vypadá evropská politická masová komunikace? Která témata jsou nejvíce diskutována?

Řada autorů zastává přesvědčení, že o evropských záležitostech se lze informovat v národních médiích. Jejich výzkumy se orientují na analýzu mediálních obsahů významných národních televizních a rozhlasových stanic či tisku. Zjišťují, zda dochází k evropeizaci národních veřejností a je-li možno v národních kontextech více slyšet o EU a evropské integraci. Autoři se rovněž ptají, zdali lze zaznamenat fenomén mediálního spill-overu, dochází-li tedy nyní více než dříve k překrývání národních veřejností. Interdiskursivitu mezi národními veřejnostmi má možnost ovlivnit rovněž působení více zahraničních mediálních institucí na jiném území. Většina výzkumů dospívá k závěrům, že komunikační interakce mezi jednotlivými členskými státy stoupají a roste zároveň zájem o evropská témata.

Z analýzy mediálních obsahů v Německu však kupříkladu vyplývá, že zájem o evropskou problematiku se sice stále zvětšuje, zpravodajství však neustále dominují zprávy lokální, regionální či národní. Evropskými tématy se média zabývají dokonce méně ­často než tématy globálními. Zajímavým vysvětlením tohoto efektu může být postřeh Jürgena Gerhardse, který tvrdí, že EU je zkrátka pro média nudná. V jejím rozhodování chybí především z důvodu neexistence evropské mimoparlamentní opozice dynamika konfliktu, sporu, hádky, vítězové a poražení. Většina evropské politiky se jeví jako politika správy, evropští komisaři nejsou zodpovědní přímo voličstvu, a proto dle J. Gerhardse média neshledávají potřebu hledat přímou podporu jejich aktivit u publika. Jednání Rady a Komi­se stále nejsou veřejná a jejich výsledky bývají prezentovány jednohlasně. Novináři tak opět nedisponují lákavým materiálem o konfliktním vznikání výsledného rozhodnutí.

Že tato slova odrážejí realitu, vyplývá z dvojího působení médií na trhu. Na jedné straně se snaží přilákat co nejvíce publika. Řada jejich funkcí se tak takřka zcela omezí na poskytování zábavy. Neil Postman poukazuje na fakt, že média baví i tragickým zpravodajstvím a nejsou schopna seriózně zprostředkovat kupříkladu existenci globálních hrozeb – např. atomového konfliktu.

Na straně druhé média sehrávají boj o přežití na reklamním trhu, kde se opět odráží jejich oblíbenost. Nejpozději od dob nord­cliffovské revoluce ve Velké Británii a periodě žluté žurnalistiky v USA na konci 19. století se totiž začalo prokazovat, že vydávání periodického tisku (a později rozvoj terciárních médií) může sloužit jako dobrý zdroj kapitálu. Bez ohledu na ideu společenské zodpovědnosti a profesní etiky začala některá média tehdy v USA a Velké Británii svůj obsah popularizovat a „bulvarizovat“ – tedy činit co nejpřitažlivější pro nejširší vrstvy.

Tento historický exkurs je nesmírně podstatný pro pochopení kritiky J. Habermase, který ve svém díle Strukturální přeměna veřejnosti upozorňuje na změnu v chování médií a jejich vliv na utváření veřejného prostoru. V období 17. a 18. století, kdy první periodika přispívala k legitimizaci re–prezentace, se média opravdu snažila dostát svému závazku přispět k veřejné debatě a formovat první veřejnost. Později se tištěná periodika z kaváren přemístila na ulici. A z intenzivních čtenářů, pro něž i půl roku staré zprávy byly aktuální a kteří se k žurnálům vraceli i po dlouhé době jako k jakékoliv napínavé knize, se stali čtenáři extenzivní. Podle analytiků z Marketing and Media dnes v průměru čtenář věnuje dennímu tisku 14 minut denního rozvrhu. Dynamika, jakou dochází ke zrychlování globálních toků informací, nám naznačuje, že se tento trend nezastaví.

Dominantní role médií

Média – ať již jsou příčinou, či důsledkem – musí na tyto změny patřičně reagovat. Proto není překvapující, že se látku pro čtenáře snaží učinit co nejatraktivnější. Gerhardsova výtka přitom směřovala k jádru problému: politika EU je neatraktivní, a proto ji lze jen ve velmi omezeném množství nabídnout publiku. Atraktivnost témat dle mediálních analýz zvyšuje jednak konfliktní potenciál událostí, především však přímá účast občanů na rozhodování o evropských záležitostech.

Možností, jak zvýšit množství informací, které média přenášejí občanům, existuje více. Jednak by se konstituce EU měla blížit rozdělení moci, na jaké jsme zvyklí v demokratických státech: exekutiva by se měla opírat o většinu v přímo volené legislativě, ve které bude působit parlamentní opozice. Toto rozdělení by vedlo k politizaci evropské agendy. Ta je pro vytvoření evropské veřejnosti nepostradatelná, ačkoliv stojí v přímém kontrastu s přáními otců zakladatelů Evropských společenství.

Druhá cesta prochází posílením pravomocí EU v nových sektorech politiky. Kvantitativní analýza obsahů médií v členských státech EU nasvědčuje, že média nyní nejvíce referují o společné zemědělské a rozpočtové politice. Dva sektory, které vzbuzují intenzivní emoce a disponují rozsáhlým konfliktním nábojem. EU by pravděpodobně měla disponovat širšími pravomocemi v dalších oblastech, jež běžný občan pociťuje velmi výrazně (např. zdravotnictví, sociální věci, zahraniční politika či daňová politika). Těmito návrhy se nejvyšší ústavní činitelé členských států EU zabývají již řadu desetiletí. Jsou to však oblasti natolik citlivé, že zásadní pokrok lze v blízké budoucnosti očekávat jen stěží.

Evropští občané by měli – za třetí – rovněž disponovat větší škálou možností přímo ovlivňovat rozhodovací proces na evropské úrovni. Prozatím tak mohou konat pouze omezeně: buďto jednou během pěti let při volbách do Evropského parlamentu, anebo ve velmi omezené míře také v referendech, která jsou v některých zemích povinná v souvis­losti s přijímáním změn primárního práva. V řadě států (např. Španělsku) bylo referendum o ratifikaci SZÚ historickou premiérou přímého rozhodování o evropských záležitostech. V České republice pak většinový právní názor konání referenda k ratifi­kaci SZÚ dokonce nedoporučuje.

Zvýšení kvantity mediovaných informací z Evropy samozřejmě samo o sobě nepovede k vytvoření evropských témat pro evropské publikum. Významný německý odborník zabývající se problematikou evropské veřejnosti Thomas Risse vymezuje tři základní podmínky, které činí z určité události téma evropské. Všechny tři přitom k sobě úzce přilé­hají. Jednak by se totožná témata měla prezentovat v národních médiích členských států EU v přibližně paralelním časovém rozmezí a s obdobnou mírou intenzity. Téma by rovněž – za druhé – mělo být zasazeno do podobného kontextuálního rámce (tzv. mediální framing). Jinými slovy by mělo být prezentováno za pomocí podobných vý­zna­mových struktur a interpretačních modelů. Za třetí – což souvisí s dříve zmiňovanou hladinou vzájemné důvěry – je podmínkou, aby k sobě všichni účastníci mediace (ná­rodní společenství) navzájem přistupovali jako k rovnocenným a plnohodnotným partnerům diskuse. Každý Evropan by tedy měl mít rovné právo hovořit do událostí týkajících se České republiky, Nizozemí či Velké Británie.

T. Risse uvádí jako vhodný příklad konfliktu národní a evropské optiky putování předsedy rakouských Svobodných Jörga Haidera a jeho strany do vládní koalice v roce 1999. Neochota ústavních činitelů ostatních členských států EU akceptovat účast krajní pravice ve vládě jiného členského státu vedla nakonec k uvalení sankcí vůči Rakousku. Úspěch Svobodných, jejich podíl na exekutivě i následné uložení sankcí vedlo v členských státech EU k rozjitřeným diskusím.

Mediální analytici fenomén neponechali bez povšimnutí a přinesli pozoruhodné závěry ze studia médií pěti členských států EU: ve všech zemích Haiderovu cestu k moci média interpretovala v kontextu totožného hodnotového rámce, který spatřuje EU jako morální společenství a společenství práva. Nehrálo přitom roli, zda národní veřejnosti jednotlivých států sympatizovaly spíše s Ra­kouskem, anebo EU. Evropská optika nazírání události v těchto médiích tedy dominovala. Z národního tématu se stalo téma evropské. Pouze rakouská média vystupovala z národních pozic. Kritizovala postup EU, neboť jej chápala jako zasahování do vnitřních záležitostí. Podobných témat přitom nalezneme řadu: diskuse kolem jaderné elektrárny Temelín, Benešových dekretů, situace rómské menšiny v České republice a na Slovensku, koncentračního táboru v Letech u Písku apod.

Evropské médium tedy nemusí vysílat přímo z Bruselu do všech členských států. ­Ačkoliv obdobná média se sídlem i mimo Belgii existují, většinou se netěší valné popularitě. Jako evropská média můžeme tedy chápat i média národní, která však stále častěji dokáží transformovat svou optiku z národní na evropskou. Takových médií není přitom v současnosti příliš mnoho a bylo by zajímavé prozkoumat, zdali po nich existuje v evropském kontextu vůbec poptávka ze strany občanů.

Média a veřejnost v současnosti odpovídají situaci, ve které se nachází EU. Tu dnes shledáváme na rozcestí. Představuje postmoderní společenství, které se svou konstitucí vymyká standardním pohledům jak na mezi­národní organizaci, tak na stát. V politologic­kém žargonu ji často označujeme jako ­model sui generis, a chápeme ji tedy jako specifickou a unikátní. Podobně jedinečně a neob­vykle se tváří i evropská veřejnost. V ryzí formě dnes neexistuje – nedisponujeme evropskými médii, evropským publikem ani evropskými tématy, která by domino­vala mediálním interakcím. Národní veřejnosti se však evropeizují, zaznamenávají zvýšenou výměnu informací a navzájem se ovlivňují. I v mediální sféře lze pozorovat funkcionalis­tický fenomén spill-overu, tedy přelévání. Veřejnosti národní se tedy postupně přeměňují ve veřejnost společnou – evropskou. V celém procesu strukturální přeměny se tyto veřejnosti nacházejí v určitém přechodném stádiu. Jsou tedy také sui generis a jedinečné.

V celé diskusi o evropské identitě a integraci bychom si však měli být vědomi úskalí. Vystihla je jedna z nejvýznamnějších expertek na problematiku evropské integrace Helen Wallaceová, která upozorňuje, že neustálé vyzdvihování jedinečnosti evropského projektu může být nebezpečné. V historii byla Evropa s pocitem specifičnosti a vyvolenosti některých svých národů nejednou konfrontována. Důsledky byly katastrofální – pro celý svět. Vyhledávání společných velkých narrací o společné identitě, kolektivních hodnotách, vymezování se proti ostatním aktérům (kupříkladu antiamerikanistickými postoji) lze vnímat – zvláště zvenčí – obdobně. I evropská specifičnost tedy musí disponovat mezemi.

Pavel Nikodem (1983) je studentem Katedry politologie a evropských studií na Filosofické fakultě UP v Olomouci. Studuje rovněž mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. V soutěži o esej na téma „Existuje evropská veřejnost?“, vyhlášené Listy, Katedrou politologie a evropských studií FF UP Olomouc a sdružením ANO pro Evropu, získala tato práce 2. cenu.

Existuje evropská veřejnost?

Nejlepší esej přišel ze Slovenska (výsledky soutěže a zamyšlení)

Vladimíra Štefanovičová: Čo viem o európskej verejnosti

Pavel Nikodem: Na cestě k evropské veřejnosti

Ondřej Slačálek: Evropský příspěvek k ukončení evro-panství?

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.