Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Anna Kubišta: Setkání mladého Čecha s Francií v roce 1920

Anna Kubišta

Setkání mladého Čecha s Francií v roce 1920

Před dvěma lety mně spisovatelka Alena Wagnerová vyprávěla o jakémsi Rostislavu Bartochovi, o němž věděla od svého otce a který údajně někdy po první světové válce strávil několik měsíců ve Francii, jak o tom svědčí paměti, uložené v archivu v Olomouci. Ovšem to, že nějaký Čech pobýval ve Francii, mě nemusí nutně zajímat, třebaže sama mám kořeny v obou zemích a česko-francouzskými vztahy jsem posedlá. V tomto případě mě však upoutalo, že nějaký čas strávil Bartocha ve Štrasburku, v Alsasku, kde jsem vyrůstala. Vida!

Rostislav Bartocha, profesor francouzštiny a latiny na Slovanském gymnáziu v Olo­mouci, se narodil 9. dubna 1896 v témže městě, zemřel v roce 1978. V šedesátých letech na základě osobních vzpomínek a pomocí své patrně rozsáhlé korespondence napsal paměti nazvané Setkání s životem. Představují skoro dva tisíce rukopisních stránek! Líčení je to tedy velice podrobné a nelze vyloučit, že počítal s možným čtenářem: leckde je oslovován. Tím čtenářem jsem se po letech stala já.

Poté, co musel absolvovat vojenskou službu za první světové války a přerušit studium, patřil k první vlně československých stipendistů ve Francii. Za deset měsíců strávených ve Francii na počátku 20. letech se stihl Bartocha setkat s dvěma předními propagátory česko-francouzských vztahů. Jedním z nich byl slavný Ernest Denis, který založil koncem 19. století první katedru češtiny na pařížské Sorbonně a byl zastáncem slovanských zájmů. Toho Bartocha viděl několikrát v malém kruhu Slovanského institutu v Paříži, již jako starého a nemocného pána; vynášení jeho rakve byl v roce 1921 přítomen. Další byl prof. Ferdinand Špíšek, na něhož si ostatně Bartocha stěžuje kvůli organizačním zmatkům. Nelze však popřít zásluhy tohoto dnes bohužel zapomenutého mimořádně nadšeného francouzštináře, který se mj. podílel na vzniku československých oddělení lyceí v Dijonu, v Nîmes, na založení Slovanského ústavu v Paříži či Francouzského institutu v Praze.

Bartocha sám k rozvoji československo-francouzských vztahů přispěl záslužnou prací učitele a občasného překladatele. Historicky a generačně byl na pomezí mezi dvěma zmíněnými budovateli těchto vztahů, toho, který je rozvinul a téměř symbolizoval (Denis), i toho, který jim po dosažení cíle samostatného státu mohl dat konkrétnější a účinnější formu (Špíšek). Bartocha patří zároveň ke generaci nešťastné – sám lituje, že ono stipendium bylo jedinou příležitostí, kdy mohl objevovat Francii. Hospodářské a později politické poměry mu znemožnily další cesty, avšak poměrně dlouho udržoval písemný kontakt s několika lidmi, obzvlášť s paní bytnou ve Štrasburku.

Bartocha pamatuje na svůj štrasburský pobyt v dobrém, dokonce v lepším než na pařížské měsíce. Z pětadvaceti stipendistů si jen tři rozdělili pobyt a strávili začátek v alsaském hlavním městě. Bartocha se prý jedině ve Štrasburku mohl skutečně vnořit do francouzského prostředí: díky vlídnosti bytné byl zván na večírky, poznával lidi díky jejímu „salonu“; i samotní profesoři se snažili mladé cizí lidi v začátcích v neznámé zemi vést. Dva roky po první světové válce působí už štrasburské univerzitní prostředí jako mezinárodní: Bartocha se zmiňuje o studijním pobytu Inda, Irky a mnoha studentů jiných národů, kteří jako on chodili do „foyer“ na obědy a měli příležitost se seznámit. Dva roky po válce a návratu Alsaska do Francie (po více než čtyřiceti letech německé vlády) působí společenský a intelektuální život velice pestře a aktivně. Ovšem válečné jizvy nezmizely, jak o tom svědčí i Bartochův strhující popis zkázy v horách Vogéz.

Úryvky byly vybrány jako ukázky atmosféry štrasburského pobytu i z hlediska historického: Bartocha se nemohl nezmínit o osudu Alsaska. Snad lze přirovnat osudy Alsaska k českému historickému vývoji: jiní našli i jiné podobnosti, vzhledem ke germánskému prvku se mi jeví srovnání Alsaska s Čechami výstižnější.

Ve svých spisech působí někdy na současného čtenáře Rostislav Bartocha až starobyle; je si toho vědom a s humorem to svému neviditelnému čtenáři přiznává. Ale tichý dialog po letech a mezi lidmi vzdálených generací, kteří pobývali za různých historických poměrů na stejných místech, byl pro mě mimořádným zážitkem.

Pozůstalost prof. Rostislava Bartochy je uložena ve Státním archivu v Olomouci; bez pomoci jeho pracovníků bych se při pátrání neobešla.

Z pamětí Rostislava Bartochy

Jako kdybych nebyl měl dost na těch čtyřech letech násilného odtržení od domova, dobrovolně jsem odešel zas na deset měsíců z vlasti od dubna 1920 do konce února 1921. (…) Když bylo rozhodnuto a já jsem byl ­pojat do počtu vybraných šťastlivců, byli jsme svoláni k informativní schůzi do ministerstva školství, kde nás přijal pan odborný rada Špíšek. Vyložil nám důležitost těchto nových styků s francouzskou kulturou, protože je nám jich svrchovaně zapotřebí, neboť náš národ byl donedávna svým posta­vením v Ra­kousku podroben přímo vlivu kultury německé a popudy z Francie přicházející přijímal zpravidla také prostřednictvím německým, jen zřídka přímo. Vzpomněl těchto řídkých styků, zejména nám při­pamatoval protestní projev českého zemského sněmu z r. 1871 proti odtržení Alsaska od Francie, vylíčil, že hlavní břímě světové války nesla Francie, kde se utvořila rota Nazdar jako první organisovaný útvar české branné moci, vylíčil kulturní význam Francie pro celý svět a blahopřál nám k tomu, že jsme první vlaštovky jara československo-francouzské vzájemnosti, ovšem dodal hned, že jsme též prvními pokusnými králíky, kteří musí být připraveni na možné těžkosti, protože s pobytem našich studentů ve Francii nejsou zatím žádné předběžné zkušenosti. Marně jsme očekávali, jak tam vyjdeme s těmi 450 franky měsíčně, které nám zbyly po srážce cestovného na cestu tam a zpět. (…) Radil nám však velmi dobře, abychom jeden běh strávili v některém z menších universitních měst a teprve druhý v Paříži, protože je na menší universitě větší možnost styku s profesory i francouzskou společností, a doporučoval nám před jinými městy alsaský Strasbourg.

(…)

Jakmile jsme se ocitli za Rýnem, uvědomili jsme si rázem velký rozdíl v běžném, pouličním projevu každodenního života. U nás – dědictvím po Rakousku – a hlavně v Německu bylo vše sešněrováno jakousi poloúřední těžkopádnou vážností tíživých povinností a důstojného vystupování, které usilovalo o to, aby se ničím a před nikým neradovalo, tam na půdě staré Gallie hned prvý posunovač vykonával svou práci s pří­větivou lehkostí, někdy skoro ledabylostí, ale s improvisační nápaditostí plnou rozmarného veselí. Jako bychom byli ze severských mlhovin vstoupili do jasných obzorů jižního slunce. Šoféři se za volantem ne­chmuřili na chodce, netroubili s předčasnou zuřivostí, nýbrž s úsměvem přibrzdili nebo se vám graciézně vyhnuli. Nebyl tu základní postoj vyjadřován maximou „však já ti ukáži, zač je toho loket“, nýbrž tím „faites, Monsieur“ – jen si dělejte po svém, když se vám to tak líbí, ja vám rád uhnu. Zdálo se nám, že u nás vším jednáním proniká snaha po pánovitosti, tam úsilí vyjít vstříc s pří­větivostí co největší. Vše šlo jaksi samozřejmě, bez strohosti, hladce, vlídně. V nabité elektrice byl průvodčí v zajetí někde uprostřed vozu. To, aby cestující u schůdků zatáhl místo něho za šňůru ke zvonku nebo stiskl knoflík dávající signál k odjezdu, bylo tam pouhou úslužnou výpomocí. U nás by byl průvodčí zatáhl dvakrát, zastavil elektriku, vyšetřil pachatele, odevzdal jej nejbližšímu strážníkovi a nebožák by byl „podléhal celé přísnosti zákona“, jak stávalo na železných deskách dávajících výstrahu u trati úřední češtinou za dob rakouského zeměpána.

(…)

O vztahů Alsasanů k Francouzům promluvil kdysi ve schůzi studentstva v Cerclu Maréchal Turenne, sám Alsasan, že přes všechnu nenávist k Němcům se s nimi vytvořily vztahy; protože pak Francouzi nechápou těchto vztahů, dochází k obviňování Alsasanů z ger­manofilství a ke kontroversím. Německá propaganda z toho ovšem prý vytlouká kapitál. V celku se pak v debatě usoudilo, že ty vztahy jsou tam u nich asi takové jako u nás na Slovensku. Byli jsme celkem překvapeni, jak Alsasané dospěli podle vlastních informací a názorů k této analogii.

(…)

A ještě 29. dubna jsme se ubytovali podle jedné z udaných adres na nábřeží řeky Illu v č. 3, Quai St. Thomas, nábřeží svatého Tomáše, jehož pěkný románský červený kostel stál něco dále. Byl to dům v těsném sousedství domu, v němž za studií bydlil Goethe, jak hlásala pamětní deska. Dvoupatrový patricijský dům, do kterého se vcházelo širokým příjemně chladivým vesti­bulem vyúsťujícím na dlážděné nádvoří s ambitem, se sloupy porostlými divokým vínem, a po jehož levé straně se stoupalo širokým schodištěm vzhůru, patřil paní Alfredě Eppové, vdově po plukovníku. Její děd, Alsasan, padl též jako velitel pluku za války r. 1870 proti Němcům. Její muž zemřel krátce před první světovou válkou, ve které ztratila staršího syna, zatím co mladší Jean, asi v našich letech, šťastně z války vyvázl a studoval inženýrství chemie. Přijala nás ve velkém, vkusně, byť staromódně zařízeném saloně, plném památkových cenných, většinou rodinných věcí. Paní Eppová byla statná, krásně vzrostlá dáma vybraných a vytříbených společenských způsobů. (…) Byla energetická, prozíravá a zkušená paní praktického, právě tak jako kulturního rozhledu. Vyznala se v po­sledních novinkách francouzské. literatury právě tak dobře a kriticky jako ve vaření a v úklidu, kteréžto funkce v bílém plášti každodenně zastávala rovným dílem se svou služebnou. Nebyli jsme pro ni asi záhadnou hádankou, protože hovor týkající se našich nacionálií nebyl nedůvěřivý, spíše se stáčel na otázky státně-politické a na naše poměry v mladém státě a brzo jsme byli vyzváni k prohlídce obou pokojíků. Teprve za nějaký čas se nám naše paní domácí přiznala, že podle představ jejích a i jejích známých jsem já nebyl pokládán za stoprocentního Čechoslováka, protože jsem byl prostředně velký, světlých nazlátlých vlasů a příliš jemného výrazu. Zato však Monsieur „Žanyska“ (Janiška) – to byl ten pravý Čechoslovák de Bohęme: vysoký, urostlý jako jedle, s mo­hutnými pačesy černé barvy, které tvořily nad jeho obličejem i po stranách důkladnou beranici, hnědočerné oči – to prý by na ten národ ze země cikánů bylo podobné…! a smála se tomu.

(…)

Byla to paní statečná. Když jsme se kdysi k půlnoci vraceli a stali se svědky, jak nějaký Štrasburčan srazil pěstí s boxerem na koleje elektrické dráhy nějakého vojáka Senegalce, protože prý obtěžoval jeho opodál stojící paní (byla-li to jeho paní?) a chystal se ho tam polozmrzačeného dotlouci, ani já, ani ten „pravý“ Čechoslovák, ani Jean, všichni tři dohromady jsme se neodvážili vmísit se do této příhody, ale ona přiskočila, chopila civilistu za ruku, a vášnivě na něho chrlíc příval nesrozumitelného alsasko-německého nářečí, odvlekla zkoprnělého k jeho dámě, zatímco Senegalec se vzchopil a ztratil z obzoru. Němce nenáviděla z celé duše. (…) Mluvila-li o nich, nepoužívala nikdy jejich jména „les Allemands“, nýbrž vždy je nazývala opovržlivou francouzskou. přezdívkou „les boches“, zkratkou „les Alboches“

(…)

Tam jsme těm neznámým „bohémienům z Bohęme“ dělali kulturní propagandu, nemálo i fotografiemi z Prahy, ze sokolského sletu a reprodukcemi uměleckých děl Úprkových, Švabinského a jiných, a to jsme činili hned na mezinárodním foru. Naprosto nás neznali. Lidé inteligentní se ptali, jak se u nás vlastně mluví, zda německy, zda je čeština podobná maďarštině nebo zda je jazyk indoevropský. Když jsem počátkem srpna 1920 posílal do ČSR doporučený dopis, na kterém bylo na nejdolejším řádku napsáno Tchécoslovaquie, měl jsem s úředníkem rozmluvu přesně tohoto znění:

Ú(ředník): Dovolte, pane, kam jde ten dopis?

Já: République tchécoslovaque

Ú: To je tedy v Americe?…

Já: Ne tak daleko. Je to v Evropě. Asi jako odtud do Paříže.

Ú: Tedy v Polsku.

Já: Ne!

Ú: Snad tedy v Rakouské republice?

Já: Nemůže být přece jedna republika v druhé!

Ú: Dovolte, pane, já jsem o takové republice ještě nic neslyšel.

Já: Je mi líto, ale já za to nemůžu, to není má chyba.

Ú: A jak dlouho, prosím, existuje tato republika? Já jsem u tohoto okénka už 6 dní, ale ještě do ní nic nešlo.

Já: Bezmála dva roky a má 15 000 000 lidí.

Ú: To se divím…

Já: Víte, co jsou Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko?

Ú: Ano.

Já: Tak to je République tchécoslovaque. Doufám, že příště to budete vědět.

Měl přece pravdu Karel Čapek, když uvažoval o tom Československu, pro cizince hybridním názvu, že by nám bylo mnohem lépe slušel název Velká Morava – la Grande Moravie…

(…)

Město Štrasburk činilo příznivý dojem. Byly v něm malebné čtvrti a půvabná zákoutí, tvořené starými domy, stavěnými často kombinovaně z dřevěných trámů tvořících kostru, s kamennou a cihlovou výplní, s čet­nými do ulic přečnívajícími výčnělky, arkýři, alkovnami, balkony. Vnitřek býval temný s páchnoucími dvory, střechy kryté taškami byly srázné a vysoké na dvě i tři podlaží s malebnými vikýři. Zvlášť pitoreskní bývaly partie u řeky Illu se starobylými i novými mosty. Působivé byly i staré hradební věže a zbytky opevnění. Větší část ovšem už byla moderní s domy budovanými jednak těžkopádnějším, rozložitým slohem německým, jednak lehčím a pro oko lahodnějším stylem francouzským, s bohatším, ale méně vtíravým rozčleněním fasády. Ostatně historie, jak město přecházelo jednak pod východní, jednak pod západní státní správu, byla vtesána do uličních nároží, protože na nich byla pojmenování vtesána do kamenů pěkně nad sebou: staré názvy francouzské, nad nimi německé a ještě výše nová francouzská pojmenování. A nikoho toto historické svědectví neuráželo… a nikomu tehdy nenapadlo dřívější jména z kamene vymazávat…

Anna Kubišta (1980) studovala historii ve Francii, nyní se věnuje především kulturní žurnalistice. Spolupracuje s francouzskou redakcí Českého rozhlasu, přispívá do Babylonu. Překládá z češtiny do francouzštiny. V květnu pobývala jako host Listů v Olomouci a poté v Krakově, a to na doporučení Aleny Wagnerové, nositelky ceny Listů Pelikán 2005.

Stáž mladého člověka doporučeného laureátem je součástí této ceny.

Související články

Ladislava Chateau: Francie 1944: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel

Ladislava Chateau: Francie 1944: nadšení a lynčování

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.