Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Václav Jamek

Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Útlocit je zvláštní slovo, ale kdo by se dnes nimral se slovy. Meleme nahrubo, jiné mlejnky dokonce ani jazykověda nevede, a je na to hrdá. Netoliko nahrubo melou však hrubé mlýny, leč také zhruba: přibližně, nepřehledně, nespolehlivě. Zmatek a temnota, Nacht und Nebel, trakaře padající: radši dál od toho. Občane, doma seď. Jak dopadnou volby, nemohu v této chvíli ještě vědět, ale neslýchaný, nepodložený, matoucí zásah vysokého policejního důstojníka do volební kampaně znamená, že v sázce už nejsou jen „sociální jistoty“, ale že česká pravice otřásla obecný­mi jistotami právními, zakládajícími spolehlivou demokratickou společnost. Nibelung vylezl se svou mlhou, začpělo Pinochetem. Když začne do politických bojů zasahovat policajt, kde máme záruku, že v institucích už nepůsobí nějaká zakuklená junta?

Otrávit jazyk se vždycky zkouší nejdřív: někdy to může stačit, k čemu hned občanská válka. Intoxikace se tomu tuším odborně i říká, běžný postup všech tajných policií světa. Rétorika spáleného rozumu. Veřejnosti se nepředkládají ani fakta, ani argumenty: jen zamotaný tlach plný děsivých efektů, zakončený sdělením, že tlach pokračuje druhou částí, ještě hroznější, která však musí zůstat utajena. Slovní kaše v médiích nabobtná a není možnost, vůle a patrně ani schopnost cokoli ujasnit. Ale závěry, ty se – neznámo z čeho – samozřejmě učiní. Tak to dopadá, když se z novinářů udělá vědomí a svědomí národa. A pak že prý u nás nemáme jazykovou politiku! Její cíl: volič se slámou v hlavě.

Český národe, zdravím Tvou soudnost.

Útlocit není ovšem nejlepší vlastnost. Není to úplně totéž co jemnocit, i když Slovník obě slova nahlíží jako synonyma. Jemnocit předpokládá zvýšenou a zároveň vytříbenou citlivost; útlo­cit k tomu přidává cosi zúženého, a v tom zúžení přehnaného. Slovo „útlý“ nás povznáší k jakési vzácné a půvabné křehkosti; „outlé“ je Neviňátko v Rybově vánoční mši, zimomřivě vyhlížející outloň je takto jmenován pozemským zástupcem fantaskních obyvatel Luny. Význam slova se během půldruha století celkem znatelně posunul. Z „útlých svazků poezie“ se stala nepříjemná floskule, „útlý věk“, výraz ještě celkem snesitelný, je pěkným českým příkladem básnické figury zvané hypallagé: víme, že útlý není věk, ale tvor, jenž se v daném sdělení tímto věkem vyznačuje. Přestože běžný význam slova „útlý“ je jasný, zvykli jsme si je brát s odstupem. Tak i slovo „útlo­cit“ vztahujeme k postojům, jejichž vypjatá bezprostřednost ve skutečnosti něco zastírá. V útlo­citu ukrytá tvrdost, jako kámen ve sněhové kouli: základní motivační figura hysterie, i propočtu, který si s hysterií zahrává.

Původně mířila tato úvaha, kterou převalu­ji v hlavě už dlouho, k okázalému útlocitu mus­limskému, v souvislosti s těmi povážlivými karikaturami proroka Mohameda: jakýpak útlocit, ohání-li se jím běs a zloba. Připadalo mi, že bych si měl dát dohromady pár věcí, které se podáva­ly odděleně – jenže přicházely jiné podněty a nápady, pořád jsem to odkládal, až událost odezněla a vyšla ze zorného pole. Přece jenom však stojí za to vrátit se k souboru problémů, které tak vyvstaly (i když z větší části to zase vyjde až na příště).

Uražené cítění, co s tím? Hned jsem si říkal, že muslimského pozdvižení využijí i křesťa­né, a zvlášť katolická církev, aby i pro svou víru vymiňovali posvátnou nedotknutelnost. Diskrét­něji, leč o to vytrvaleji: a máme to tady. Jistěže mě to nepohoršuje: proč by měli snášet, aby zrov­na jejich cítění bylo uráženo? Já se také ozvu, když někdo – například někteří křesťané – uráží moje cítění. Jak bych jim nepřiznal stejné právo?

Obávám se však, že křesťané nevnímají své právo jako stejné; své cítění pokládají za po­svátnější, nestaví jiná cítění naroveň svému, protože se nezakládají na stejném vyznání víry; navíc pro agnostika je víra méně než jistota, pro křesťana neskonale víc. Křesťané, stejně jako musli­mové a nejspíš i jiní věřící mají své cítění za nadřazené jiným. „Šifra mistra Leonarda“ je nabubře­lý výmysl obchodníka s představami, ale proč se křesťané nespokojí s prostým konstatováním, že to dílo je hloupost? Ze svého hlediska možná bojují o duše, ale možná by měli trochu víc počítat s prostou a odzbrojující reakcí, s jakou jsem se také už setkal: proč se tak perou o to, která po­hádka je správná?

U nás zase kněží protestují proti tomu, že se dostala do čítanek ukázka z Cavannovy bib­lické parodie. Víc však záleží na tom, zda táž čítanka ukazuje žákům také něco z toho dobrého, co literatuře dali autoři křesťanští – ale tomu se pozornost nevěnuje. A co pak třeba dotčené cítě­ní ateistů? Za chvíli by nebylo v čítankách nic.

Shodou okolností překlad Cavannovy knihy znám, a našel jsem, co jsem si o něm zazna­menal:

Překlad Dušana Havlíčka je velmi ­zdařilý, plně postihuje kvalitu originálu, a zvlášť doko­nale se mu daří restituovat to nejpodstatnější, totiž typ autorova humoru. Jde o humor nikoli jazy­kový, nýbrž převážně logický (a v této složce poměrně důmyslný a důvtipný) a parodicky persiflu­jící (v této složce ovšem nepříliš subtilní, spíš hrubozrnný a příliš explicitní).

Základní otázka tkví tedy spíše v tom, zda je kniha literárně natolik hodnotná, aby si tako­vý překladatelský výkon zasloužila. Cavanna patří k okruhu někdejšího časopisu Harakiri, který v 60. letech pěstoval velmi agresivní humor v dadaistické lince, cynicky, ba až nihilisticky popírající zatuchlé měšťanské a náboženské hodnoty. Cavannova kniha, formálně i obsahově biblická parodie, zůstává věrná tomuto duchu, přináší ­neuctivé verze biblických příběhů, trefně a většinou oprávněně odhaluje jejich myšlenkové nesrovnalosti, satiricky si bere na mušku tradice klerikalismu. Zároveň nám však neunikne, že i tyto klasicky volnomyšlenkářské pozice od šedesátých let poněkud zatuchly, právě tou měrou, jakou se jim podařilo ono původní tmářství skutečně zesměšnit – ­takže dnes už bojuje proti nepříteli, který v této podobě neexistuje, a ukazuje se tedy jako stejně strnulé a zkostnatělé jako onen dávný nepřítel. Zastaralý humor působí trochu trapně, dnes by si stejně rozhodný antimetafyzický postoj přece jen vyžadoval záludnost o poznání jemnější a jedovatější. Jsem na pochybách: překlad zaslouží ocenění, dílo však vnímám do značné míry jako relikt.

Ani já nejsem přesvědčen o tom, zda je text pro čítanku dost dobrý – ale stačil by ta­kový kritický komentář k tomu, aby se křesťané přestali urážet? Nebo jsem je v ohledu anachro­nického tmářství přecenil?

Václav Jamek

Související články

Václav Jamek: Hurvínek a jiné záhady

Václav Jamek: Všechnu moc mimozemšťanům aneb Nejsou (to) lidi

Václav Jamek: Malý rohatý Freud aneb Kterak překonat minimalismus?

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.