Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Pavel Urbášek: Jak „pancéřové divize“ bránily socialismus

Pavel Urbášek

Jak „pancéřové divize“ bránily socialismus

K úloze ultraradikální levice v letech 1968–1970

Jodasovci a famírovci, Levá fronta, Leninský svaz mladých, „konzervy“. Především těmito termíny označují historici a zainteresovaní pamětníci různorodé skupiny ultraradikálně orientovaných jedinců, které v období Pražského jara nejprve spojil zavilý odpor proti reformním změnám po lednu 1968. Po příjezdu okupačních tanků se sílící levičáčtí „ultras“ (tak tyto sektáře nazval Zdeněk Hejzlar) sešli zejména na platformě nekompromisního perzekučního revanše proti reformním stoupencům; někteří soudruzi staršího věku pak zcela nekriticky hýčkali sen o malé a elitní komunistické straně, sestavené z roduvěrných soukmenovců, budujících a organizujících „lepší zítřky“ po gottwaldovském vzoru.

I v krátkodobé perspektivě byly tyto sektářské skupiny nepřijatelné pro kohokoliv, samozřejmě včetně Sovětského svazu. Možná i proto zatím neexistuje důkladná historiografická analýza těchto dogmatických sešlostí, realizovaná ruku v ruce s rozborem mocenské situace a střetů uvnitř nejvyšších orgánů komunistické strany od konce srpna 1968 do konce roku 1970. Určitě nejkvalifikovanější rozbor doposud podali Vojtěch Mencl a jeho spolupracovníci, kteří zkoumali počátky tzv. normalizace v rámci práce vládní komise na počátku devadesátých let. Autoři ve své práci Československo roku 1968 dovedně spojili dobrou (i když dobově podmíněnou) znalost archivních materiálů s autopsií aktivních účastníků reformního procesu v jeho pražském centru. Připomeňme také důkladnou regionální studii Karla Jiříka o těchto skupinách v „ocelovém srdci republiky“ Ostravě a článek šumperského historika Zdeňka Filipa o normalizační Levé frontě. Zdá se také, že leckteří historici, zabývající se počátky tzv. normalizace, vykreslují levičácké dogmatiky až příliš epizodně, či dokonce panoptikálně. Autor této stati pochopitelně téma nevyčerpal; na základě tříště různorodých poznatků z literatury a archivních dokumentů se pouze pokusil podat jistý přehled jemu známých ultralevičáckých aktivit a upozornit na jisté souvislosti.

Poprvé vstoupili „ultras“ na polednovou politickou scénu již v únoru 1968. Údajně z aktivu několika desítek členů komunistické strany, který se sešel v karlínské restauraci U Zábranských u příležitosti 20. výročí únorových událostí, vzešel dokument ostře odsuzující „revizionistické a likvidátorské kliky“ v komunistické straně, sdělovacích prostředcích a některých stranických teoretických pracovištích. V této souvislosti hovořil dokument o tzv. elitě vlivu, tvořené tvůrčími intelektuály, kteří se podle mínění autorů po odchodu Antonína Novotného z nejvyššího stranického postu přeměnili v tzv. elitu moci, ovládnuvší samo mocenské centrum. Dokument byl koncipován jako dopis členům KSČ a podpisy pod něj připojili předváleční členové komunistické strany z její libeňské organizace – Josef Jodas, Václav Svoboda, Ladislav Morávek, Karel Šmidrkal a Karel Pospíšil. Pokud tento dopis vůbec vzbudil ve stranické veřejnosti pozornost, pak s největší pravděpodobností to byly útrpné úsměvy a udivené kroucení hlavou. Pětici libeňských komunistů prostě nebral nikdo vážně.

Mozkem a hybatelem libeňských dogmatiků byl Josef Jodas. V té době pětašedesátiletý muž s nepevným zdravím (zejména měl problémy se zrakem), na němž se podepsalo šestileté věznění v nacistických koncentračních táborech, zakládající člen komunistické strany, dlouholetý stranický a tělovýchovný aparátník. Záhy našel cestu k libeňské pětici Emanuel Famíra, talentovaný malíř a sochař, ale také předválečný sólový tanečník Národního divadla, který po válce šéfoval jeho baletnímu souboru.

A konečně v březnu 1968 posílil libeňskou skupinu spisovatel Rudolf Černý (podle svědectví L. Morávka absolvoval první setkání s libeňskými komunisty v podnapilém stavu). Pravděpodobně jen literární historici si dokáží dnes vybavit např. jeho romány Tereza či Náměstí Evropy; širší veřejnost si možná vzpomene na dodnes v televizích uváděný film Zbraně pro Prahu z roku 1975 v hlavní roli s Karlem Hlušičkou, jehož literární předlohu Černý připravil. Sám sebe Černý s oblibou nazýval „bezpartijním“ komunistou (nikdy totiž nebyl členem komunistické strany). Dodejme, že byl vždy komunistou nanejvýš rigidním, a to i ve druhé polovině šedesátých let, kdy jeho postoje vyvolávaly v pražských intelektuálních kruzích posměch a opovržení. Tak jako byl Černý ideovým komunistou, tak byl současně od poloviny šedesátých let neformálním (tedy v příslušných seznamech neregistrovaným) spolupracovníkem Státní bezpečnosti.

Od roku 1965 udržoval Rudolf Černý kontakty se svým dávným přítelem z dětství a vysoce postaveným příslušníkem Státní bezpečnosti podplukovníkem Františkem Havlíčkem. Ten Černého postupně orientoval na příslušníky StB pracující „na problematice kultury“ (pplk. V. Melišek a hlavně plk. Albín Kožuch). Kožuchovi dodával Černý informace o přípravě IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967. V tomto směru se neosvědčil – jeho všeobecně známé dogmatické názory jej ve spisovatelské komunitě zcela izolovaly, takže estébáci považovali spolupráci s ním za bezcennou. Použili antireformní příslušníci politické policie s více než pravděpodobnými vazbami na sovětské zpravodajská místa Černého k podpoře libeňských „ultras“ ještě před příchodem okupačních vojsk? Přímý důkaz nemáme – ale Kožuch a spol. pokládali posléze za „svoji“ akci antireformní vystoupení Černého s Famírou v jednom z diskusních pořadů vedených Jiřím Pelikánem v Československé televizi.

Rudolf Černý se také opakovaně snažil kontaktovat Jodase s Antonínem Novotným, se kterým se pravidelně setkával. Novotný o setkání nejevil zájem, jodasovci zase vinili Novotného z chybných postojů vůči tzv. elitě vlivu ve druhé polovině šedesátých let. Pokud však připustíme možnou podporu jodasovců částí StB podporované Sověty, pak je evidentní, že případnou spolupráci jodasovců s Antonínem Novotným si nikdo nepřál – přitáhla by totiž v té době nechtěnou pozornost sdělovacích prostředků a veřejnosti. A tu si jodasovci v jarních měsících roku 1968 rozhodně nepřáli. Přikročili totiž k organizování tzv. rudé pošty, sestávající se z vyhotovení a kolportáže lživých letáků, dehonestujících přední reformní představitele. A tak se mezi veřejnost „začala šířit pravda“. Např. Zdeněk Mlynář byl označen za syna četnického strážmistra a spolumajitele továrny na mýdlo, rehabilitovaného Evžena Löbla jodasovci obvinili z vlastnictví továrny v Rakousku, Čestmír Císař se zase zpronevěřil komunistické straně svými studiemi na francouzských školách apod. Eduard Goldstücker obdržel na konci května 1968 nenávistné antisemitské anonymy, když jej jodasovci jmenovali jako jednu z ústřední postav destrukce socialismu již ve svém dopise z února 1968. „Zvací“ dopis „99 pragováků“ (signovaný funkcionáři podnikových stranických organizací, velitelským sborem Lidových milicí a jejich rodinnými příslušníky), který publikovala moskevská Pravda ve dnech jednání v Čierné nad Tisou (29. 7.–1. 8. 1968), však vznikl mimo působnost našich „jodasovců“, i když se Emanuel Famíra posléze k tomuto dopisu manifestačně přihlásil.

Rudá pošta v éteru

Do povědomí širší veřejnosti se Josef Jodas zapsal až na sklonku jara 1968, kdy 8. června poskytl rozhovor armádnímu týdeníku Obrana lidu. Interview umožňuje určit základní kontury ideové platformy Jodasova ultralevičáckého dogmatismu stalinského typu. Jodas jednoznačně pokládal Pražské jaro za cestu k zániku socialismu v Československu; nejvýraznějšími symptomy údajné destrukce byly ovládnutí masmédií „reakční skupinou ve straně“ a příprava Šikova ekonomického modelu. Prapříčinu krizového stavu Jodas nacházel v kritice „kultu osobnosti“ po smrti J. V. Stalina, která dlouhodobě podlomila autoritu Sovětského svazu mezi zeměmi socialistického tábora. Jodas pokládal za přirozené a samozřejmé, že socialismus se probojovává cestou diktatury, která mocenskými prostředky potírá přežívající zbytky kapitalistických tříd. I když implicitně vyzvedl v dvacetileté existenci komunistického režimu v Československu pouze období let 1948–1953, podrobil kritice i přílišné otevření komunistické strany po únoru 1948. O deset dní později reagoval na rozhovor v Obraně lidu Ota Šik v ústředním stranickém deníku Rudém právo. Šikova rozsáhlá stať nazvaná O tom, kdo skutečně brání zájmy dělníků s podtitulem Komunista by neměl zatemňovat fakta byla ovšem pojata až příliš ekonomicky odborně, bez náležité reakce na publikované ideové postuláty stalinského dinosaura.

Zdá se také, že medializace přispěla k širší integraci Jodasových stejně smýšlejících souputníků – „agenda“ rostla, skupina opustila byt Josefa Jodase a začala úřadovat v jednom z libeňských agitačních středisek; k dispozici měla i jednoduchou rozmnožovací techniku. I z toho je zřejmé, že jodasovci na začátku léta 1968 obdrželi jistou, byť skromnou materiální podporu – ať už ze spřátelených stranických aparátů, nebo od výše zmíněných exponentů politické policie se sovětským zázemím.

Po srpnové okupaci je již podpora sovětských okupantů dogmatickým skupinám zcela otevřená. A už to nejsou primitivní rozmnožovací hektografy. Z východoněmeckých Drážďan začala vysílat rozhlasová stanice „Fltáva“ (Vltava) a sovětští okupanti („redakční rada při spojeneckých vojskách“) vydávaly časopis Zprávy, do kterého chutě začal přispívat i Rudolf Černý. Sovětští propagandisté také promptně připravili a přeložili do češtiny tzv. bílou knihu o kontrarevoluci v Československu. V září a říjnu 1968 proběhly v českých zemích aktivy předválečných členů strany za přítomnosti sovětských armádních důstojníků, diplomatů či novinářů, převážně úspěšně inscenované jako podpora sovětské okupaci a konsolidaci společenských poměrů. Z regionálních aktivů připomeňme zejména zářijové a listopadové akce v Ostravě, organizované skupinou kolem Jaromíra Brovjáka. Tento militantní partajník na počátku dubna 1969 vyhrožoval dokonce samému Biľakovi pučem na Ostravsku, když hodlal obsadit důležité městské objekty, a přeměnit tak Ostravu na „československý Petrohrad“. Brovjákovi se totiž zdálo, že příprava dubnového pléna, které odstranilo z vedení strany Alexandra Dubčeka, je příliš pomalá, a „oni“ již čekat nehodlali. Nejpočetnější (cca 500 účastníků) a také pravděpodobně nejlépe aranžovaný aktiv proběhl v samém centru „ultras“ – v sále libeňské Čechie 9. října 1968. Za předsednickým stolem vedle Jodase a jeho staré gardy (E. Famíra, L. Morávek, K. Pospíšil), zasedli i bývalí či budoucí vysocí straničtí a státní činitelé (Antonín Kapek, Karel Mestek, Květoslav Innemann), ale také budoucí představitelé Levé fronty Antonín Černý a vysokoškolský profesor pražské Univerzity 17. listopadu Jaromír Lang (ten omluvil nepřítomnost svého dávného přítele a profesora lékařské fakulty olomoucké univerzity Jaromíra Hrbka). Hlavní projev pronesl Antonín Kapek, největší ovace však sklidila expresivně lidová promluva E. Famíry, prokládaná vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah jodasovských dogmatiků, i když další setkání ultralevičáků v pražské Lucerně 10. listopadu 1968 u příležitosti oslav ruské bolševické revoluce bylo daleko početnější.

Jenže na podzim 1968 se sovětská okupační, diplomatická i bezpečnostní místa začala orientovat na skutečné mocenské eso, kterým se stal Vasil Biľak, od listopadu 1968 tajemník ÚV KSČ. Od tohoto data Biľak a jeho nejbližší spolupracovníci (např. Alois Indra, Drahomír Kolder, Karel Hoffmann, Jozef Lenárt, Oldřich Švestka, Jan Fojtík, Václav David, Antonín Kapek, Josef Korčák, Otakar Rytíř, Miroslav Zavadil, Miloš Jakeš) představovali konzervativní levici, připravující zejména změnu na postech nejvyššího vedení komunistické strany. Jodasovci jako organizovaná skupina přestali existovat; zklamaní a také nemálo vyčerpaní „frontmani“ E. Famíra a J. Jodas zemřeli v lednu, resp. v červnu roku 1970.

Vlastní part však rozehrál Rudolf Černý. Údajně již delší dobu připravoval román o politických událostech v Československu od poloviny šedesátých let. Po srpnu však – z podnětu svých estébáckých přátel F. Havlíčka a A. Kožucha – opustil románovou podobu svého díla a intenzivně začal sepisovat analýzu Prazského jara a událostí druhé poloviny šedesátých let, kterou příznačně nazval Jak se dělá kontrarevoluce. Kožuch obratem informoval o přípravě Černého knihy „sovětské přátele“ (tak dobové dokumenty ministerstva vnitra nazývaly sovětské zpravodajce). Kožuchův sovětský protějšek „soudruh Běloturkin“ projevil o Černého pamflet mimořádný zájem. A tak Havlíček s Kožuchem zásobovali Černého některými podkladovými materiály, jednotlivé kapitoly díla hodnotili a připomínkovali – ovšem vždy po dohodě se „sovětskými přáteli“.

Sen o bestselleru

„Soudruh Běloturkin“ se dokonce s R. Černým v Praze osobně setkal, přičemž mu předal finanční dar ve výši 10 000 korun. „Sovětští přátelé“ také pověřili spisovatele vypracováním kritiky postupu československé generální prokuratury při revokaci případu smrti někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Do té doby izolovaný a literární obcí vysmívaný spisovatel se díky nečekanému zájmu československých i sovětských „přátel“ cítil jako ryba ve vodě. Na konci roku 1968 se dílo v Moskvě překládalo, Černý obdržel pozvání na závěrečné konzultace do Moskvy (kvůli tomu Sověti zorganizovali Černému v Praze urychlenou opravu jeho zanedbaného chrupu). „Sovětští přátelé“ slibovali překlad do dalších světových jazyků a Rudolf Černý snil sen o světovém bestselleru. Jenže na přelomu let 1968 a 1969 se něco zadrhlo. Černý do Moskvy neodcestoval a „sovětští přátelé“ rozhodli, že kniha vyjde v Československu, kde byl rukopis svěřen nakladatelství Svoboda. Ovšem i v nakladatelství bylo dílo výrazně kráceno, redukován byl i výskyt vlastních jmen. Kniha Jak se dělá kontrarevoluce nakonec vyšla až v roce 1970 – a bezprostředně poté byla stažena z prodeje v souvislosti s přípravou oficiálního výkladu „krizového období let 1968–1969“, jímž bylo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (publikované koncem roku 1970).

Po odevzdání pamfletu Jak se dělá kontrarevoluce do nakladatelství Svoboda začal R. Černý intenzivně pracovat na pamětech Antonína Novotného, které pracovně nazval Exprezident. Přitom nešlo o klasické paměti – Černý od jara 1968 vedl s Novotný pravidelné rozhovory, ve kterých vzpomínali na jeho život a působení v politických funkcích. Černý přitom nepoužíval žádné záznamové zařízení, a dokonce si při rozhovorech nedělal písemné poznámky; obsah rozhovoru pak „doloval“ z paměti a podrobně zaznamenával až v klidu své pracovny. Antonín Novotný totiž při Černého pokusech o písemný záznam rozhovoru na místě přecházel do aparátnické „novořeči“, a rozhovor tak ztrácel na bezprostřednosti a spontánnosti.

V listopadu 1968 o sobě dala důrazněji vědět i další nastupující hvězda tehdejší ultralevice – profesor Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Jaromír Hrbek, specializací neurolog. Osobně se J. Hrbek listopadového setkání ultralevičáků v Lucerně nezúčastnil, zato odeslal zdravici, která v Olomouci vyvolala tzv. Hrbkovu aféru, mimo jiné silně radikalizující olomoucké vysokoškolské studenty, kteří jako první v republice zahájili listopadovou stávku. Hrbek již po nástupu G. Husáka do čela komunistické strany zformuloval a odeslal společně se stejně smýšlejícími univerzitními kolegy – Františkem Lónem (budoucím ideově-výchovným prorektorem olomoucké univerzity), Miloslavem Matouškem (budoucím předsedou Levé fronty) a Karlem Vítkem (budoucím ideologickým tajemníkem OV KSČ v Olomouci) – důvěrný dopis vedoucím stranickým činitelům (G. Husákovi, L. Štrougalovi, M. Jakešovi), ve kterém hodnotili politickou situaci na olomoucké univerzitě. Obohatili ji „sekernickými“ kádrovými charakteristikami třinácti „hlavních představitelů pravicového oportunismu v OV KSČ a na UP“. Je jasné, že obě tyto akce (a zejména dopis z května roku 1969) Jaromíra Hrbka náležitě zpopularizovaly mezi ultralevičáky i v nastupujícím normalizačním mocenském centru.

V březnu 1969 se v pražském hotelu Tichý ustavil Leninský svaz mladých. Ten o rok později vykazoval takřka jedenáct a půl tisíce členů, když nejpočetnější základnu údajně tvořila mládež z Ostravska. Předseda těchto mládežnických marxistů-leninistů Jan Stich hovořil v dubnu 1970 o tom, že jejich členové se rekrutují buď z „opravdu komunistických rodin“, anebo z mládeže, která pochopila, „kde je její místo“. Schematický a naivní pokus hledat uvědomělé marxisty-lenininisty mezi teenagery samozřejmě ztroskotal. Leninský svaz mladých byl ve skutečnosti organizací „mrtvých duší“ a jeho role byla vskutku bezvýznamná. Jenže možná šlo jeho zákulisním organizátorům jen o to, aby v pravý čas taková organizace formálně existovala, například jako deklarovaná protiváha vůči Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, jenž po srpnu 1968 patřil k nejdůslednějším obráncům polednových výdobytků.

Nástupem Gustáva Husáka do čela komunistické strany padly iluze o jakémkoliv, byť omezeném pokračování reformních kroků. O podobě a charakteru normalizačních opatření – zejména ohledně kádrové očisty komunistické strany – však doposud jasno nebylo. Podle Lubomíra Štrougala nesl Husák nelibě existenci ultralevičáků v čele s V. Biľakem, výrazně podporovaných Sověty. Podle téhož zdroje uzavřel Husák s Biľakem dohodu již v červnu 1969, kdy na bouřlivém jednání ve stranickém hotelu Praha docílil toho, že Biľak ultralevici opustil výměnou za slib tvrdých kádrových postihů stranických „pravicových oportunistů“. O necelé dva měsíce později získal Husák definitivně na svoji stranu sovětské představitele, a to díky nekompromisnímu silovému zásahu proti demonstrujícím ve dnech prvního výročí srpnové okupace. Odchodem V. Biľaka a stabilizací sovětské podpory G. Husákovi utrpěla ultralevice nenahraditelnou ztrátu. Tu nemohly nahradit ani nezanedbatelné pozice v regionálních stranických grémiích (např. východočeský stranický tajemník František Tesař), poslanecká skupina ve Federálním shromáždění kolem Soni Penningerové a Jaroslava Trojana či Jaromír Hrbek ve funkci ministra školství ČSR (tomu v české vládě ještě sekundovali podobně smýšlející ministr vnitra Josef Grösser, v říjnu roku 1970 odvolaný, a hlavně ministr obchodu Štěpán Horník).

Novotomismus a jiní nepřátelé

Až 20. prosince 1969 se sešla ustavující konference marxisticko-leninského sdružení Levá fronta, které poskytlo ultralevici potřebnou organizační platformu. Levá fronta měla v této době vytvořenou síť 43 regionálních odboček, sdružujících podle organizátorů kolem pěti tisíc členů. Konstituování Levé fronty na první pohled vyhlíží jako křížek po funuse. Stanovy této organizace ovšem byly připravovány již na počátku jara 1969 a ministerstvo vnitra je schválilo na počátku července. Pokud se opravdu organizátorům podařilo za půl roku registrovat tisíce členů a vytvořit regionální struktury, byl to jistě úctyhodný výkon, který poskytl oslabené ultralevici další prostor a impulsy pro činnost. Jak se později ukázalo, Levá fronta ovšem počty členstva záměrně nadsazovala, aby tak kamuflovala svoji existenci jakožto masová společenská organizace Národní fronty. Podle zjištění ideologického oddělení byra ÚV KSČ z října 1970 se pohyboval skutečný počet příslušníků Levé fronty kolem dvou a půl tisíce členů, vybraných podle velmi přísných politických kritérií. Naprostou většinu členstva (97 %) tvořili členové KSČ a celou polovinu členů Levé fronty pak komunističtí funkcionáři nižších stupňů stranické hierarchie. Jak už název napovídá, Levá fronta hledala inspirační zdroje v historii – vedle prvorepublikové Komunistické studentské frakce (Kostufra) zejména v Levé frontě, založené v roce 1929 předním teoretikem české avantgardy Karlem Teigem. Z pochopitelných důvodů se ovšem normalizační Levá fronta neodvolávala na avantgardní počátky své meziválečné předchůdkyně, ale na její pozdější vedoucí představitele S. K. Neumanna a Zdeňka Nejedlého, kteří v roce 1930 přeměnili tehdejší Levou frontu do značné míry v nástroj komunistické kulturní politiky. Proklamovaným hlavním cílem normalizační Levé fronty byl boj za socialismus. Členové Levé fronty si předsevzali „být nesmiřitelnými nepřáteli pravičákům, kteří se pokoušeli otočit kolo dějin zpět ke kapitalismu a zavléci naši zem do služeb imperialistického Západu“, a prohlašovali: „Chceme být přáteli, pomocníky a rádci všem, kdo to se socialismem myslí upřímně.“ Boj za socialismus chtěla Levá fronta realizovat soustavnou propagandou marxisticko-leninského učení, přičemž hlavní prostředkem byl opět boj – proti „revizionismu“, „demokratickému socialismu“, „socialismu s lidskou tváří“, „masarykismu“, „objektivismu, buržoaznímu demokratismu a humanismu s prolhanými hesly o svobodě a pravdě“. Vedoucí orgány tvořily ústřední výbor a jeho předsednictvo o 25 členech. Předsedou Levé fronty byl zvolen lékař a profesor lékařské fakulty olomoucké univerzity Miloslav Matoušek, který stál jak u zrodu avantgardní LF v roce 1929, tak u její přeměny o rok později. Ústředním tajemníkem byl zvolen Antonín Černý a místopředsedou Antonín Hacaperka. Ze známých členů ústředního výboru Levé fronty jmenujme Pavla Auersperga (vedoucí oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ), bývalého rektora Univerzity Palackého v Olomouci a ministra školství Jaromíra Hrbka, jeho dlouholetého přítele a někdejšího děkana olomoucké filozofické fakulty Jaromíra Langa, Hrbkova náměstka Karla Angelise, Vladimíra Bretta (ředitele Ústavu pro českou a světovou literaturu) či předního normalizačního historika Václava Krále a teoretika vědeckého komunismu Ivana Hrůzu. Tiskovým orgánem Levé fronty se stal stejnojmenný list, který však vyšel pouze v jednom čísle v září 1970.

Jenže v roce 1970 nechuť Gustáva Husáka k ultralevičákům sílila. V květnu 1970 se na stránkách Tribuny nebývale ostře pustil do ultralevice šéfredaktor a tajemník byra ÚV KSČ Oldřich Švestka. V podstatě ultralevičáky varoval, když napsal, že boj proti pravicovému oportunismu neznamená, že strana bude přehlížet sektářské postoje ultralevice. A na závěr svého článku vystoupil Švestka opravdu s těžkým kalibrem – upozornil na možnost přerůstání sektářství ve frakční činnost ohrožující jednotu strany a přirovnal činnost nejzatvrzelejších sektářů k projevům čínské kulturní revoluce. Mimochodem – věrný fámulus Švestka tak přesně kopíroval postoje Vasila Biľaka, v roce 1970 stojícího již pevně po boku nejvyššího stranického šéfa G. Husáka. Pravděpodobně definitivně se rozhodl G. Husák vytlačit ultralevičáky z reálné mocenské politiky po smrtelné autohavárii Jaroslava Trojana (1. srpna 1970), u kterého se v jeho služebním trezoru našla řada kompromitujících materiálů na tehdejší stranické i státní špičky.

Monstrózní ideologická konference Levé fronty, která proběhla ve dnech 3.–4. října 1970, tak současně byla její labutí písní. Konference se zúčastnilo na 500 delegátů, přítomna byla početná delegace ÚV KSČ v čele s Ladislavem Adamcem, mezi hosty nechyběli ani zástupci zastupitelských úřadů socialistických zemí, zahraniční zpravodajové Bulharska, NDR, Polska, a dokonce i jugoslávské tiskové agentury Tanjug. Přípravu programu konference však již bedlivě sledovaly a usměrňovaly stranické orgány v čele s předsedou byra ÚV KSČ Josefem Kempným a tajemníkem Oldřichem Švestkou. Organizátoři konference naopak vyvinuli nemalé úsilí, aby se usměrňování ze strany stranických dohlížitelů vyhnuli zejména tím, že jim nepředkládali referáty a diskusní vystoupení. V době přípravy a konání ideologické konference Levé fronty měly již stranické orgány o budoucnosti této sešlosti zcela jasno – chtěli ji „dobrovolně“ sloučit s propagandistickou Socialistickou akademií, a tím ji vlastně likvidovat. A tento záměr – doprovázený pocity zklamání a nedocenění – účastníky konference ještě radikalizoval, čímž ovšem jen vystupňovali nechuť až odpor stranických orgánů vůči své organizaci.

V tomto směru bylo krajně kriticky hodnoceno především diskusní vystoupení Jaromíra Hrbka. Ponechme stranou jeho pozoruhodné sebehodnocení více než ročního působení ve funkci českého ministra školství i neméně pozoruhodné pracovní výhledy ve školském resortu a věnujme se Hrbkovým představám o fungování Levé fronty. Hrbek pokládal věrné a zocelené soudruhy sdružující se v Levé frontě za elitní „útvar“, za „pancéřovou divizi“ marxismu-leninismu (tedy ne komunistické strany). A nejen je – Hrbek také ocenil členy Svazu československo-sovětského přátelství, Klubu socialistické kultury a zejména Leninského svazu mladých. Hrbek byl hluboce přesvědčen, že „pravice nadále číhá“ a že rozhodně není „definitivně dobojováno“. A právě do dalšího boje měli být připraveni příslušníci elitních „útvarů“ a „pancéřové divize“. Hrbkova bojová linie přitom byla velmi široká – Hrbek hodlal potírat především „všechny varianty revizionismu a buržoazní ideologie, novopozitivismus, novotomismus, existencialismus, technokratismus, scientismus, teorii elit, teorii konvergence kapitalismu a socialismu“, ale také např. „výstřelky Západu v hudbě, tanci, odívání, účesech, chování, mluvě i zpěvu“.

Pro tyto i další ultralevicové sentence neměly stranické orgány pochopení. Dne 20. října 1970 vyslovilo byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích zásadní nesouhlas s výsledky konferenčního jednání Levé fronty, zakázalo publikovat její materiály a opětovně doporučilo sloučení Levé fronty se Socialistickou akademií. Vystoupení Jaromíra Hrbka řešilo dále předsednictvo ÚV KSČ – Hrbek byl odvolán z ministerské funkce 8. července 1971. Levičáčtí „ultras“ tak přestali existovat jako organizovaná politická síla.

Starosti s Černým

V roce 1975 byly stranické a státní špičky opět a nečekaně konfrontovány s činností bývalého „ultras“, spisovatele Rudolfa Černého. Nehledíc na krach vydání jeho knihy Jak se dělá kontrarevoluce nenechala Státní bezpečnost Černého na holičkách; v roce 1969 nastoupil jako dramaturg do Československého státního filmu a v témže roce prodal ministerstvu vnitra svoji vilu v Ledečku za mimořádně výhodných podmínek (Černý si touto transakcí přišel na 340 000 korun a ministerstvo vnitra navíc uhradilo i půjčku ve výši 100 000 korun, za kterou si Černý vilu v roce 1961 koupil). V roce 1972 však byl R. Černý (údajně pro opakované opilství) propuštěn z Československého státního filmu, a proto se vrátil k práci na již zmíněných pamětech Antonína Novotného, nazvaných Exprezident. Jenže Státní bezpečnost se to dozvěděla a chtěla Černého přimět, aby práce na konečné podobě pamětí zastavil. Tehdy R. Černý začal hrát s politickou policií (jmenovitě se svými starými známými A. Kožuchem a F. Havlíčkem) nebezpečnou hru: hodlal vyměnit souhlas s ukončením prací na Exprezidentovi za příslib vydávání svých dřívějších románů v nakladatelství Naše vojsko. Podplukovník František Havlíček takový slib na od Našeho vojska skutečně obdržel, jenže Černého romány přes intervenci StB nevyšly. Rozhořčený R. Černý se tak opět pustil do práce na konečné verzi Exprezidenta. Někdy v polovině roku 1975 předal Černý kopie konečné verze Novotného pamětí několika svým známým – např. bývalým kolegům z „ultras“ Jaromíru Langovi a Ladislavu Morávkovi či spisovateli a tehdejšímu vedoucímu tajemníkovi Svazu československých spisovatelů Donátu Šajnerovi. Přinejmenším Lang a Šajner neprodleně předali svěřené strojopisy Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, jakož i pracovníkům kulturního oddělení ÚV KSČ. Odtud promptně dorazil strojopis do rukou Státní bezpečnosti. Obsah nemálo vyděsil jak stranické aparátníky, tak nejvyšší vedení Státní bezpečnosti i federálního ministra vnitra Jaromíra Obzinu. Dne 30. září 1975 byl Rudolf Černý zadržen, Státní bezpečnost prohledala jeho chalupu v Litovli a zabavila jak strojopis Novotného pamětí, tak rozsáhlé strojopisné a rukopisné poznámky k nim; s R. Černým bylo současně zahájeno trestní stíhání pro pobuřování. Státní bezpečnost nejprve urychleně zabavila další kopie inkriminovaného strojopisu (věnované Černým manželce A. Novotného, vlastnímu synovi Ivanovi a L. Morávkovi) a poté si nechala na strojopis Exprezidenta vypracovat dva znalecké posudky. Interní expertizu vypracovaly špičky tehdejší Státní bezpečnosti: Jaroslav Hrbáček, Bohumír Molnár, Vladimír Stárek a Karel Vrba. Ti konstatovali, že rukopis obsahuje řadu brizantních informací ze zákulisí československých tajných služeb; Černý totiž čerpal z materiálů Pillerovy komise, ze svědectví bývalých vysokých „vnitráků“ Antonína Prchala, Jindřicha Kotála a Karla Košťála, jakož i z materiálů, které sama StB Černému přihrála pro knihu Jak se dělá kontrarevoluce. Základem byly samozřejmě vzpomínky A. Novotného – podle posuzovatelů byly znalosti z bezpečnostní problematiky bývalého prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ „velmi dobré“. Další znalecký posudek vypracoval Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ – pravděpodobným autorem posudku byl pracovník tohoto ústavu, historik Ilja Šedivý. Jeho posudek je popisný a silně ideologický. Za citaci však stojí jeden zposledních odstavců, z jehož obsahu se Antonín Novotný musel obracet v hrobě: „Podle mínění lektorů představuje práce protistranický a protisovětský pamflet, který přes revoluční frazeologii se v řadě míst objektivně shoduje s obdobnými materiály pravicových oportunistů. Svou promyšleností, ucelenou koncepcí, šířkou argumentace a základními politickými vývody představuje platformu nebo přinejmenším pokus o její zformulování, která slučuje prvky levičáckého radikalismu a sektářství s trockistickou i maoistickou argumentací.“

Rudolf Černý – bez ohledu na trestní stíhání – ve své hře se Státní bezpečností však nadále pokračoval. V dubnu 1976 navštívil britskou tiskovou agenturu Reuter a nabídl zde Exprezidenta k vydání v zahraničí. Státní bezpečnost proto rozehrála zpravodajskou hru s cílem Černého u Reutera zdiskreditovat (v tomto směru působila i na Antonína Novotného juniora), nicméně zabránit zprávám o R. Černém v zahraničním tisku se nepodařilo. Možná i proto (vždyť bylo krátce po helsinské konferenci) orgány činné v trestním řízení zastavily stíhání Černého, a ten se ocitl pod bedlivou agenturní i operativní kontrolou tajné policie, a to až do smrti v roce 1981. Rukopis pamětí pak vyšel péčí jeho syna až v první polovině devadesátých let.

Úloha ultralevicových stalinistů v letech 1968–1970 nebyla rozhodně zanedbatelná. Vždyť s přičiněním několika stovek dogmatiků – zpočátku podporovaných Sověty i skupinou V. Biľaka – přistoupilo mocenské centrum na počátku tzv. normalizace k tvrdší variantě personálních čistek. Jaromír Hrbek dokonce mohl své ideologické představy ve školském resortu přímo realizovat. Přitom zásah normalizačního mocenského centra do prostředí vysokých škol a vědy, jehož nejdůležitější a základní fundamenty „vystavěl“ právě Hrbek, byl mimořádně rozsáhlý a devastující.

Dogmatická inteligence se po rozehnání Levé fronty rozešla převážně „do teorie“ – na stranická pracoviště, vysoké školy, do akademických a resortních výzkumných orgánů. Tam pravděpodobně podle mínění G. Husáka a spol. nemohla nic pokazit. Jenže dogmatikové škodili nadále – vzpomeňme např. na „vědecká“ díla historika Václava Krále. Masové stranické čistky, ale i „ultras“ na předních místech ve stranických teoretických pracovištích znamenaly definitivní a úplnou likvidaci intelektuálů, kteří ve druhé polovině šedesátých let dokázali formulovat pokus o reformistickou modernizaci režimu. To normalizační straničtí „intelektuálové“ produkovali jen tupě rigidní propagandu, jejíž vliv na společnost byl zcela kontraproduktivní (činnost stranických teoretických pracovišť v období tzv. normalizace permanentně kritizoval sám nejvyšší orgán komunistické strany). S jistou nadsázkou můžeme říci, že ke konečnému vyhnití normalizačního režimu přispěli i dogmatičtí „ultras“ – jenže s jakými ztrátami a za jakou cenu?

Pavel Urbášek (1959) je historik, ředitel Archivu Univerzity Palackého v Olomouci, spoluautor (s Miroslavem Vaňkem) knihy Vítězové? Poražení (Prostor, Praha 2005).

Související články

Václav Burian: Polská kontinuita, česká diskontinuita?

Adam Michnik: Vztek a hanba, smutek a hrdost

Lubomír Boháč: Vlastizrádci věrní zákonům a jiné případy

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.