Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Jan Novotný: Zapomenutá kniha

Jan Novotný

Zapomenutá kniha

Oskar Kraus:

DIREKTÓREIA – ZPĚV O ŘEDITELI

Sotvaže prchavé slovo se vysmeklo z ohrady zubů,
do třídy ředitel vstoupil a učitel zachvěl se čacký.
S úžasem ucouvl vzad. Jako muž, jenž zahlédl zmiji,
právě tak vyletěl Meyer a potom se potácel sklesle
nazpět až ke kathedře, kde podium oporou bylo.
Narychlo se svých míst se všichni pozvedli žáci,
stáli, až ředitel kýv a dal znamení, aby si sedli.
Zhurta, jak burácí hrom, tak o škamny zadnice tloukly.
„Neračte rušit se nic,“ řekl ředitel na oko vlídně,
zkoušejte, kolego, dál, jak libo a hodí se Vám to –.
Či jste snad přednášel něco, než vstoupil jsem do třídy z chodby?
Ostatně slyšel jsem venku kýs příšerný špektákl z dáli,
o němž se domnívám pořád, že vydral se z téhleté třídy.
Je tomu, kolego, tak? A kdo pak tak náramně hlučel?
Patrně Lederer zde, jenž za trest as tadyto stojí.“
Onen odvětl na to a pravil perutná slova:
„Pámbů chraň! U mne tohle? Jakživ se to nemůže státi!
Toho bych uviděl rád, jenž ruší, když hodinu já mám!
Hrobové ticho vždy vládne, když učím. To vyprosil bych si!
Zajisté vedle to bylo – zde nemluvil nikdo ni slova.
A ten Lederer zde, ten stojí tu venku, že jsem jej
na zkoušku vyvolal právě. Vždyť on je hoch docela slušný.
Nyní však může si sednout, já zamýšlím přednášet něco.“
„Nikoli,“ namítal Brumm, „já prosím, byste ho zkoušel.“
Nerad slyšel to stařec a otázku přemítal v srdci,
nakonec potom se ptal a vlídným jej oslovil slovem:
„Řekněte, u Marathonu – kdo vlastně to zvítězil tenkrát?
Peršané byli to snad, nebo spíše Řekové jářku?“
Lederer hrdina však stál zmaten a s nejistou myslí,
rekovné srdce mu spadlo kams do kalhot velice rychle:
„U Marathonu,“ děl zvolna, „tam dobyl – vítězství – Peršan.“
„Nikoli,“ namítl Meyer, „mně zdá se, že není to správné.“
„Řekové tedy“, řek Lederer kvapně. „No arci, můj milý.
Něco-li vím, pak to řeknu. Nu ovšem, že Řekové, ovšem.
Hleďte, jak pěkně to víte. Je dobře. A jděte si sednout. –
Doležal! Pojďte sem ven.“ Ten lekl se, slyše ta slova.
Ale i Meyer se v nitru bál vadného vědění jeho;
Proto se zamyslel chvíli a pravil najednou k němu:
„Doležale, Vám – zdá se – je nevolno. Jděte se projít.“
K řediteli se toče řek tahleta perutná slova:
„To je to vedro – no arci, a chlapec je konstrukce slabé.“
Ředitel rozpoznal pravdu a jenom se pousmál lstivě,
neboť byl Doležal tlustý a nikoli slaboučký hošík.
Avšak neříkal nic a hluboko v hrudi to schoval,
po klice dveří sáh a mlčky vyklouzl z třídy.
Narychlo se svých míst se všichni pozvedli žáci,
stáli na chvíli tiše a potom zas usedli na ráz.
Zhurta, jak burácí hrom, tak o škamny zadnice tloukly.

„Nepodlehne ohni ani meči,“ čtu někdy po otevření antikvární knihy. Častějším a mnohdy neodvratným osudem knih je zapomenutí. Dokud ale kniha fyzicky trvá, má pořád naději. Chtěl bych dát šanci knize, kterou téměř na sto procent nebude znát žádný čtenář Listů a na kterou jsem si vzpomněl při hledání vhodné četby do nemocnice. Napsal ji pro potěšení svých spolužáků z gymnázia a roku 1891 v Praze vydal Oskar Kraus. V internetové éře mi nedělalo potíže zjistit, že z něho vyrostl významný filosof, učitel na německé univerzitě v Praze, propagátor spolupráce českých a německých filosofů, stoupenec Brentana a houževnatý odpůrce Husserla, Heideggera a teorie relativity.

Jeho Meyeriáda, líčící homérským jazykem a slohem hrdinné boje žáků s čackým učitelem dějepisu, je nejdokonalejším vzorem travestie, jaký znám. Český překladatel Jan Kamenář přispěl k zábavnosti dílka předmluvou, v níž je vykládá jako výkřik protestu studentů, týraných buržoazní školou, jaký občas zaznívá také „po ráně z revolveru nebo na rozvlněné hladině rybníka, ale ozvěna jeho dohlaholí a ztrácí se brzy v ruchu a shonu neklidného života dnešního“. „Proletariát má jen dvojí bezpečnou zbraň, jíž může dobýti vítězství v boji o své ideály hospodářské a politické,“ horlí Kamenář, „organisaci a vzdělání. I střední a vysoké školy se musí dobýt pro pracující lid v plném rozsahu.“ Je ovšem vhodné dodat, že již roku 1924, kdy vydal svůj překlad, byl profesor Kamenář, předtím za zatahování politiky na školu potrestaný přeložením z Prostějova do Vyškova, vyloučen z KSČ a sváděl s jejím vedením boj o Stráž lidu, jejímž byl vydavatelem. Wolkrovi životopisci, kteří se zmiňovali o podílu třídního učitele – komunisty na básníkově ideovém zrání, tuto skvrnu zpravidla pečlivě tajili. Kamenář se později vrátil k sociálním demokratům, na prostějovské gymnázium a k převážně literární práci (překládal hlavně Goetha a Schilllera). Ráda na něho vzpomínala má maminka. Vyprávěla mi, jak zadával slohové úlohy ve verších a bez dlouhého uvažování měnil rýmovačky žáků ve skutečné básně. Jeden příklad si pamatuji dodnes. V úloze na téma Podzim: „Listí padá se stromů, každý spěchá rád domů“ nabylo po Kamenářově zásahu podoby „List zlátne ve větvích a v dáli cítíš sníh“.

Troufám si říci, že Kamenářův překlad je přinejmenším kongeniální Krausově práci. Autor se sice omlouvá, že nedokázal zachovat ani stopu „skvostného českoněmeckého žargonu“, jehož Krausův rek používal, zato však dokonale imitoval velebný sloh Otmara Vaňorného, v němž čteme Homéra dodnes. Meyeriáda mě ani po dlouhých letech nezklamala. Jen jsem daleko více vnímal její nadčasově tragický aspekt, na němž by ani vítězství proletářů nic nezměnilo. Věru to nebyli „hrdinové“, které týrala buržoazní škola, ale naopak dobrácký starý učitel, kterého týralo – až utýralo – bezohledné mládí. Kraus to vystihl s jemností, kterou si možná ještě sám ani plně neuvědomoval. Ale ovšem i hrdinští spolužáci, které vyjmenoval v „seznamu lodí“, si zaslouží náš soucit pro to, co jim měly dějiny přinést. Ve školních škamnách svorně kuli svá alotria Kohn i Cohn, Doležal, Wanke, Jeiteles, Slabihoudek. Jaké asi byly jejich další osudy? (Samotný Kraus zemřel v londýnském exilu.)

V závěru Meyeriády sleduje profesor z nebe svůj pohřeb. S překvapením zjišťuje, že jednoho z žáků svou smrtí rozplakal, a v duchu se mu za to omlouvá. Smích se slzami se při čtení mísil i ve mně.

Jan Novotný

Související články

Jan Novotný: Hanáková se nevzdává

Jan Novotný: Testy – tresty

Šachy a karty

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.