Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Petr Preclík: Aspekty a dynamika evropského občanství

Petr Preclík

Aspekty a dynamika evropského občanství

Evropská veřejnost vznikla už v momentu, kdy Zeus proměněný v bílého býka unesl krásnou Európu z Malé Asie kamsi na Krétu – Európein lid se postupně stěhoval severně, definoval sebe jako Řeky, Římany či později Francouze, Němce, Angličany a Poláky, ohraničoval se do prostoru latinské Evropy, bojící se neevropských Hunů či Vikingů, obě skupiny později asimiloval a přijal; jen s největšími obtížemi odrážel arabskou expanzi, rozštěpil se na národní státy a nejrůznější konfese, aby se ve dvacátém století hned dvakrát pokusil zničit sám sebe… Evropa se postupně rozšiřovala z Peloponésu, uzavřela v sobě Středozemní moře jako rybník, následně se stáhla na sever, odkud opět expandovala až k tureckým branám, se kterými si nyní neví rady.

Slovy Anthony Pagdena je Evropa, podobně jako všechny identity, pouze lidským konstruktem, složitým palimpsestem příběhů, obrazů, rezonancí či kolektivních vzpomínek, pečlivě živených tradicí. Dějiny Evropy jsou dějinami velkých univerzalistických představ, spojujících malý kontinent v jediný celek – nikoliv striktně ve smyslu homogenní oblasti, ale spíše spolupráce většího počtu autonomních oblastí, založené na uznání společných hodnot a pevných základů. Přesto byl tento koncept vždy relativní a vysoce nestálý, posouvající se geograficky i významově. I tak ale spojení „být Evropanem“ představovalo mnohem užší a pevnější kulturně-historické spojení, než kdy nabídl kterýkoli jiný kontinent.

Posledních patnáct let však termín evropský pro sebe uzurpuje parciální, původně striktně ekonomická organizace – Evropská unie. Již svým názvem si nárokuje právo reprezentovat kontinent. Do jaké míry však tato jediná organizace naplňuje univerzální koncept, podobný římskému, středověkému křesťanskému či konceptu koncertu velmocí 19. století?

Ve svém počátku bylo členství v Evropském společenství vnímáno jako morální imperativ, součást dědictví druhé světové války. Dnes však tento imperativ Evropu rozděluje. Západní Evropa se soustředí na otázky ekonomické, sociální, na praktické výhody a nevýhody integrace. Ta se tak stala pouhým nástrojem v boji proti snižování konkurenceschopnosti kontinentu, proti světovému zločinu či terorismu, tj. proti jevům mezinárodního společenství, vůči kterým je národní stát sám o sobě bezmocný. Integrace ztratila morální význam. A v této fázi je „postavená mnohem více na představě než na podstatě, nepochopitelná a tím posilující zjednodušující nacionalismus“.

Na druhé straně se setkáváme s představou, kterou pracovně můžeme nazvat „východní“ nebo „kandidátskou“. V té EU zastupuje Evropu práva, pořádku, volného trhu či lidských práv, tedy jakýsi ideál a zároveň možnost odpoutání od neslavné historie druhé poloviny 20. století. Integrace znovunabývá svůj prvotní morální prostor, vyjadřuje nárok kandidátských zemí být opět „evropské“, navrátit se z pomyslného sovětského orientu a hlásit se k nejlepší tradici evropského myšlení.

„Chceme se vrátit do Evropy!“ bylo motto středoevropských států formulované Václavem Havlem krátce po kolapsu Varšavské smlouvy v roce 1990. Západní Evropa tak poprvé čelila požadavkům zemí bývalého sovětského bloku na znovunabytí evropského statusu, pokusům o návrat z onoho „orientu“, kam byly během komunistické éry odsunuty. Podíváme-li se na mapu kontinentu, zjistíme, že téměř všechny země na východ od staré železné opony sledují stejný cíl – přijetí do EU. Střední Evropa zúžená na země Visegrádské čtyřky již tento úkol naplnila, Bulharsko, Rumunsko a do jisté míry i Chorvatsko míří k přijetí roku 2007, pro Srbsko a Černou horu, Albánii, Makedonii či Bosnu a Hercegovinu toto zůstává coby zbožné přání do příští dekády. Turecko se za vidinou „poevropštění“ žene již dvacet let.

Pod optikou těchto států se tak Evropská unie stává přirozeným životním prostorem, opravdovým zosobněním toho, co nazýváme Evropa.

Mezi těmito dvěma tendencemi však dochází k silnému střetu. Většina ne-členských zemí EU sní své – tu reálnější, tu idealističtější – představy o svém vstupu. Naopak v stávající Evropské unii se zvedají hlasy proti dalšímu rozšiřování, žádající novou formulaci unijní zahraniční politiky (tj. odstoupit od postupného rozšiřování o všechny zájemce, ale stanovit rámec spolupráce mezi EU a okolními nečlenskými státy). Veřejné mínění v členských státech vyjadřuje obavy ze ztráty sociálního modelu na úkor nutně otevřenějších liberálních konstrukcí potřebných v heterogenním systému, únavu z ohlušujícího tlukotu zájemců na „evropské brány“. Vysvětlit výhody rozšíření je stále komplikovanější. Mnozí ekonomové poukazují dokonce na možnost krachu společné měny pro neschopnost států dodržovat společné závazky dané Evropskou centrální bankou.

V takových podmínkách je de facto nemožné argumentovat morálními nároky na členství. Snaha východní či jihovýchodní Evropy (včetně Turecka) posunout vnímání Evropy o kus zpět na východ naráží na silný odpor stávajících členů Unie. Paradoxně jsou tyto země vnímány jako plně evropské spíše očima USA či Japonska, neboť znamenají protiváhu tradičně konzervativním západoevropským státům – příkladem může být projev Collina Powella před intervencí NATO v Kosovu, kde Powell jasně mluvil o staré a nové Evropě.

Integrace – masy, či elita?

Existoval však tento morální imperativ před rokem 1989, tedy před kolapsem sovětského bloku? Fungoval koncept nového občanství před smlouvou z Maastrichtu? Poválečná funkcionalistická teorie mezinárodních vztahů Davida Mitranyho popisuje spíše ekonomickou nutnost rekonstrukce kontinentu zničeného druhou světovou válkou. Pro urychlení tohoto procesu bylo nutné koordinovat spolupráci v určitých oblastech obchodu a průmyslu. Mitrany navrhoval postupné propojování států v praktických oblastech a na konkrétních projektech. Postupně by tak vznikly mezinárodní úřady v čele s odborníky, vytvořila by se jejich hierarchie za zády států – takovéto vzájemné propojení znemožní válku. Zajímavé je, že neuznával vznik univerzálních politických organizací – viz špatná zkušenost ze Společnosti národů – kladl naopak důraz na praktický a nepolitický charakter integrace.

Až neofunkcionalistická teorie přenesla důraz na politické aspekty integrace. Ač nepanovala shoda, která politická tělesa mají největší podíl na integračním procesu, nikdo nepochyboval, že tento proces je dílem politických elit a dochází k němu, pouze pokud tyto elity dojdou k názoru, že postoupení do další úrovně integrace jim přinese výhody.

Ani v jednom ze zmíněných konceptů nejsou nositelem integrace občané, ale odborníci či politici. Vznikl tedy prostor pro koncept evropského občanství jako pozdní doplněk ekonomického modelu sektorové integrace? Evropská veřejnost existuje nutně ve významu výčtu obyvatel jednotlivých členských států EU. Můžeme však přijmout tvrzení, že fragmentarizované národnostní skupiny vystoupily z vlastního stínu a překročily onen pouhý součet směrem k holistickému celku?

V opačném směru argumentuje americký sociolog Jeremy Rifkin: „Jde o to, že kultura není a nikdy nebyla nadstavbou trhu nebo vlády. Naopak; trh i vláda jsou nadstavbou kultury. Jsou to sekundární, nikoli primární instituce. Existují z milosti kultur, které je vytvářejí.“ Takový postulát dovoluje Rifkinovi popsat koncept Evropské unie jako koncept univerzalistického společenství, které nestaví na vlastní slavné minulosti, ale naopak se snaží zabránit jejímu opakování. Vyrůstá z popela vlastní porážky. EU je postavena na společné zkušenosti – svých občanů. Smyčkou se tak dostáváme k občanské společnosti budované na morálním imperativu vzešlé z hrůz obou světových válek.

Primární impulsy

Nicméně si musíme uvědomit, že výše popsané konstituování nového typu (nových typů) občanství nebylo prvním impulsem vzniku samotného pojmu evropského občana. Jak naznačují mnohé historické dokumenty, obyvatelé Evropy sami sebe označovali za Evropany pouze tváří v tvář vnější hrozbě, zvolání „my Evropané“ se stalo zaklínadlem proti Hunům, Osmanům a Arabům a v určité míře coby kolonizátorské heslo, ospravedlňující násilnickou dikci evropských zvyků. Tvrdím proto, že primární roli pro koncept evropského občanství hrál pocit ohrožení rozpínajícím se sovětským impériem a strach z možného konfliktu mezi USA a SSSR právě v Evropě, která nutně musela začít vnímat sama sebe v prostoru mezi dvěma mocenskými bloky.

Následovalo uvědomění ekonomické. Koncept evropanství by byl těžko udržitelný bez pragmatických výhod volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil a zavedení obdoby Kantova kosmopolitního právního řádu, tedy imperativu, že cizinec má stejná práva jako rezident dané země. Je pravděpodobné, že se občané se svým občanstvím ztotožňují o to více, čím více si uvědomují jeho ekonomické výhody.

Podle příslušné zprávy vede EU nad USA ve třech z deseti kritérií Lisabonské úmluvy z března 2000, tj. v počtu absolventů vysokých škol, v oboru vědy a strojírenství, výdajích na veřejný výzkum a rozvoj a množství nově nahromaděného kapitálu. Stále ovšem za USA zaostává v sedmi jiných kritériích.

Takové soupeření udržuje dynamiku ekonomické přeměny EU v homogenní ekonomickou zónu. Je nutné si uvědomit, že EU již nyní představuje největší interní zónu volného obchodu a největšího obchodníka se zbožím i službami. To spolu s postupně unifikovaným systémem sociální sítě vytváří solidní základnu pro občanskou komunitu.

Nové typy občanství

Avšak mimo de facto cyklickou otázku, zda vznikli dříve občané EU, nebo samotná Unie, zda Unie vytváří občany, či občané Unii, tyto prvotní impulsy již nevysvětlují dostatečně fenomén občanství. Musíme se proto ptát, jaké jsou současné atributy evropského občanství.

Sociolog John Urry předkládá seznam šesti kategorií občanství, které se objevily v postmoderní době. První je kulturní občanství, které uznává právo na ochranu kultury a uchování její identity. Druhou tvoří právo menšin sídlit a setrvat v jiných společnostech, požívat stejných práv a plnit stejné povinnosti jako domorodí obyvatelé. Třetí je ekologické občanství zaručující každé lidské bytosti právo žít v udržitelném a harmonickém vztahu s přírodou a užívat jejích plodů. Čtvrtou je kosmopolitní občanství, které znamená, že každá lidská bytost má právo navázat vztah s jinými občany, společnostmi a kulturami bez zásahu státních úřadů. Pátou kategorii tvoří spotřebitelské občanství, kterým je míněno právo volného přístupu ke zboží, službám a informacím po celém světě. Šestou je pak mobilní občanství, zaručující práva a povinnosti návštěvníků a turistů při projíždění cizími zeměmi.

Všechny tyto nové typy občanství existují uvnitř i vně hranic národních států coby výlučná sféra lidské angažovanosti. Nové formy občanství zaručují práva, která nejsou vázána územím, a činí je univerzální povahou, ale i rozsahem.

Zřetelně je oslabována propojenost mezi občanstvím a národností. Evropská unie se pak jeví jako ideální platforma exekuce nových práv. Ovšem i Unie je omezena teritoriálně, a je proto otázkou, zda rozsah výše zmíněných konceptů občanství spolu s konceptem univerzálních lidských práv nepřeroste brzy i teritorium Unií nabízené. EU sama navíc pravděpodobně dosáhla rozměrů, které jí dosud existující nacionalistické síly umožní – všimněme si probíhajících diskusí o konečné hranici Evropy. Leží Turecko uvnitř, nebo vně jejích hranic? Co Rusko? Mohou se Maroko a Tunis opět podílet na evropském konceptu podobně jako v dobách římského impéria?

Východnější Unie?

Jak ovšem existence evropské identity zareaguje na další rozšiřování Unie? Pro podrobnější pohled můžeme využít model představený Břetislavem Dančákem z brněnské Masarykovy univerzity, tj. rozdělení pozic v EU na akomodační a katalyzační. Státy zastávající první pozici se snaží etablovat a plně prosadit v prostředí regulací, vnitřních procesů a stávajících struktur Unie. Tato role se může zdát částečně pasivní z pohledu naplňování národních cílů, na druhé straně však stát respektuje svůj relativní potenciál vzhledem k ostatním členům Unie a usiluje o všeobecně uspokojivý kompromis. Zahraniční politika je tak projektována dovnitř společenství.

Model katalyzační nestojí nutně v opozici proti akomodačnímu. Obecně vzato se jedná o přístup pokoušející se překročit rámec unijní politiky, rozšířit jej, změnit směřování Evropy a její dynamiku. V současné EU patří mezi představitele akomodační pozice např. Německo, Francie, ČR, na druhé straně pak stojí například Polsko, které obohacuje Unii o kontakty s Běloruskem či Ukrajinou, nebo svébytná ostrovní Anglie.

Jak se však tyto modely změní po plánovaném rozšíření o Balkán a Turecko? Osobně se domnívám, že pozice Francie, Německa, Beneluxu a částečně i ČR či Polska se stanou výrazně konzervativnějšími a tyto země se budou snažit udržet společenství v co možná největší míře podobné současnému, pouze s větším počtem zainteresovaných.

Na druhé straně se objeví směs nových návrhů a podnětů, jednání získají novou agendu. S každým novým členem EU se stane otázka těch příštích palčivější. Unie bude donucena formulovat novou zahraničněpolitickou doktrínu a možná i opustit další rozšiřování. Samozřejmě nikdo nebude chtít být tím, kdo zůstane těsně před branami! Noví členové se na tomto procesu podílejí zásadní měrou – jedná se přeci o formulaci vztahu k jejich sousedům! Navíc Unie jako celek pak nutně musí zaujmout alespoň obecné společné stanovisko vůči problémovým regionům, se kterými bude nově sdílet hranice (Albánie, Bosna-Hercegovina, Kosovo, Irák…), ale také k po dekády nevyřešeným, převážně národnostním otázkám, které ve svých hranicích uzavře (dědictví války na Balkáně, kurdská a kyperská problematika).

Uvědomme si však, že posunem centra a dynamiky EU více na východ nikterak nedojde k fundamentálnímu narušení konceptu občanství. Jak již bylo výše řečeno, mottem těchto zemí je „vrátit se“ do Evropy a navázat na kontinuitu vývoje přerušeného bipolárním uspořádáním světa.

Zastřešení, nikoli asanace

Při existenci takových základů je již jen krůček k definici evropského snu, tedy základního kamene plnohodnotného občanství, tak jak ji předkládá Jeremy Rifkin: „Evropský sen se právě rodí… Dává přednost vztahům ve společenství před individuální nezávislostí, kulturní různorodosti před asimilací, kvalitě života před hromaděním majetku, udržitelnému vývoji před neomezeným materiálním růstem, zábavě před tvrdou dřinou, všeobecným právům a právům přírody před vlastnickými právy a celosvětové kooperaci před jednostranným uplatňováním moci.“

Podle mého názoru taková formulace evropského snu má potenciálem zcela nahradit mizející morální imperativ, vzniklý po druhé světové válce. Neexistuje již Evropa bránící se vnějším hrozbám, zanikne Evropa integrující se z důvodu nutnosti obnovy vlastního válkou zničeného a válkou stále ohroženého území.

Naopak, chceme-li mluvit o moderní evropské společnosti, tyto staré koncepty musejí zaniknout. Členství v EU není morální povinností či pragmatickým krokem, ale zejména přihlášením se k určitému souboru ideálů a veřejně proklamovaných hodnot. O takových hodnotách se sice velmi často mluví, ale jejich definice vždy byla příliš vágní a obecná, aby opravdu mohla integrovat, aby dodala psychologický rozměr ekonomické integraci, vedené odbornými nebo politickými elitami.

Na druhé straně tradiční prvky občanství, tedy vlajka, hymna a mnohé další symboly, které povýšily z národní úrovně na úroveň unijní, dynamiku vývoje evropského občanství spíše brzdí.

Evropská unie nemůže v současné chvíli nahradit národnostní stát státem supranacionálním a neměla by se o to snažit ani skrze používanou symboliku. Slova jako ústava či prezident Unie (viz debaty ohledně Ústavní smlouvy, zamítnuté v roce 2005) vyvolávají mylné představy nucené homogenizace a sjednocování uvnitř hranic Unie. I ty navíc vyvolávají mnohé spory – o Turecko, Tunis, Maroko či o Ukrajinu a Gruzii.

Má-li koncept evropského občanství smysl, nemůže jej nabývat zatlačováním občanství národního, a to ani používáním symboliky spojené právě s národnostním státem. EU představuje nový univerzalistický koncept, nadstavuje ten současný národnostní, nemůže jej však nahradit.

(Vynechán poznámkový aparát; red.)

Petr Preclík (1983) je studentem FSS MU v Brně. V soutěži o nejlepší esej na téma Existuje evropská veřejnost?, vyhlášené Listy, Katedrou politologie a evropských studií FF UP v Olomouci a sdružením ANO pro Evropu, získala tato práce čestné uznání.

Existuje evropská veřejnost?

Nejlepší esej přišel ze Slovenska (výsledky soutěže a zamyšlení)

Vladimíra Štefanovičová: Čo viem o európskej verejnosti

Pavel Nikodem: Na cestě k evropské veřejnosti

Ondřej Slačálek: Evropský příspěvek k ukončení evro-panství?

Matúš Halás: Európska identita z druhej strany

Petr Preclík: Aspekty a dynamika evropského občanství

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.