Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Jiří Baroš: Globalizace a její sociální rozměr

Jiří Baroš

Globalizace a její sociální rozměr

Ke kontaktům a zintenzivňování vztahů mezi lidskými pospolitostmi docházelo v celé historii lidstva. To ale neznamená, že globalizace je stará jako lidstvo samo. Takovýto koncept by byl absolutně bezbřehý a postrádal by vypovídací hodnotu. Globalizace označuje spíše něco nového, co je chápáno současně jako velká výzva a příležitost, z čeho mají ale také zástupy lidí po světě strach. Podle názoru převládajícího v společenských vědách k podstatné proměně fungování světového systému došlo až v několika posledních desetiletích. Až v této souvislosti začínáme mluvit o globalizaci.

Globalizace je velice emocionální téma, a tak je dobré se snažit o určité pojmové vyjasnění. Jinak by mohla být debata absolutně nevěcná: každý by se bavil o něčem jiném, každý do nebe vynášel či nadával na něco úplně jiného. Zde se proto kromě definování globalizace zamýšlím nad kritickým pohledem na ni, který nás naléhavě nutí hledat její sociální dimenzi.

Globalizace jako složitý evolutivní proces vede k rozdílnému vývoji jednotlivých zemí a regionů. Rekonfiguruje mapu světa a transformuje roli států jako doposud dominantních aktérů mezinárodní politiky. Narušuje jejich schopnost zvládat přijatelně domácí ekonomické a sociální problémy. Globalizace přinesla lidstvu bezprecedentní růst materiálního blahobytu, nelze ale popřít její stinné stránky, její regresivní dimenze. Situace v bohatých společnostech ostře kontrastuje s obrovskou chudobou zemí marginalizovaného Jihu, ve kterých víc než miliarda lidí žije s příjmem menším než dolar na den. Současná bouřlivá dynamika globalizace proto vede k potřebě ji popsat a analyzovat, abychom mohli lépe čelit problémům.

I u nás došlo k několika pokusům o definici globalizace a procesů, které ji konstituují, nebyly však příliš zdařilé. Například právník Václav Mezřický definuje ve sborníku autorů z Univerzity Karlovy globalizaci jen skrze dimenzi ekonomickou. Připouští, že soubory ekonomických aktivit a procesů vyvolávají celou řadu společenských důsledků, přesto se ale jeho definice jeví jako příliš reduktivní. Na druhé straně Martin Ehl v nepříliš povedené knize o globalizaci vidí její základ ve výměně informací a v komunikaci. Samotný fakt výměny informací ale dostatečně globalizační procesy necharakterizuje.

Definice i tak složitého fenoménu či souhrnu procesů musí být podle zásady Occamovy břitvy co nejekonomičtější. Jinak totiž postrádá vědeckou hodnotu. Zároveň nesmí být žádná podstatná dimenze vynechána. Globalizaci především nesmíme chápat jen jako ekonomický fenomén – má stejně významnou sociální, politickou a kulturní dimenzi. Můžeme ji proto uchopit jako stav světa, který je stále více propojován vysoce organizovanými transnacionálními sítěmi. Globalizace odkazuje k všeobecnému smršťování vzdáleností, a to v obrovském měřítku.

S tímto pohledem můžeme souhlasit, nesmíme však v žádném případě chápat globalizaci staticky. Globalizace musí být tematizována jako proces. Jako velice užitečné se proto jeví pojmové rozlišení amerických teoretiků mezinárodních vztahů Keohana s Nyem mezi globalismem (stav světa charakterizovaný mezikontinentálními sítěmi vzájemných závislostí) a globalizací (nárůst globalismu). Globalismus je multidimenzionální fenomén, jehož jednotlivé dimenze (ekonomickou, vojenskou, environmentální a sociálně-kulturní) můžeme diferencovat podle typů toků, jež se v těchto prostorově rozsáhlých sítích odehrávají. Samostatnou politickou dimenzi globalismu Keohane s Nyem nevyčleňují, protože všechny jimi zmíněné dimenze mají podstatné politické implikace. S globalizací pak dochází k zhušťování globalismu, což můžeme pozorovat na zvýšené hustotě sítí a toků překonávajících obrovské vzdálenosti. Ty pak ovlivňují životy mnoha lidí v různých částech světa. Globalizaci potom v žádném případě nesmíme směšovat s homogenizací, uniformizací či amerikanizací – každá společnost si totiž importované produkty tvůrčím způsobem přebírá a interpretuje podle svých myšlenkových vzorců.

Základní spory

Podle některých autorů můžeme globalizaci tematizovat především jako neoliberální projekt. Ten je dnes stále víc problematizován a napadán, protože globální liberalizace přináší zvýšenou míru nerovnosti a horší perspektivy hospodářského růstu. Tváří v tvář globální nestabilitě, jež vzniká s růstem zástupů nespokojených a marginalizovaných, a to nejen v rozvojových zemích, se předpoklad, že globalní světový politický systém může být legitimizován také na straně svých výstupů, svou efektivností, jeví jako neadekvátní. Roste pocit, že globalizace vede daleko spíše k růstu těch, kteří z ní tratí (losers), než těch, kteří z ní získávají výhody, a že současná architektura globalizace podporuje společensko-ekonomické nerovnosti mezi státy. To se pak podle anglického politologa Richarda Higgotta nutně odráží v nestabilitě takovéhoto politického řádu, protože bez spravedlnosti není stability.

Kritiku si vysloužily klíčové instituce globálního finančního řádu: Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světová banka (WB) i Světová obchodní organizace (WTO). Nejznámějším kritikem IMF a WB s jejich tržním fundamentalismem, projevujícím se v konkrétních politikách pod hesly liberalizace, deregulace a privatizace, se stal americký ekonom Joseph Stiglitz. Podle Stiglitze globalizace přinesla řadu pozitiv (hospodářský rozvoj, vyšší životní standard i vyšší průměrnou délku života, přístup ke vzdělání atd.) – ale jen některým. Pro mnohé naopak znamenala snížení příjmů a životního standardu, nižší naději dožití, rozšíření AIDS, chudobu a ekonomické krize vyvolané kapitálovou mobilitou a neschopností národních měn bránit se útokům spekulantů. Stiglitz v této souvislosti kritizuje pokrytectví západních zemí s jejich ochranářstvím a subvencováním vlastních výrobků a vynucováním liberalizace a deregulace nepřipravených rozvojových ekonomik.

Polský sociolog Zygmunt Bauman pak globalizaci určuje jako „fabrikovanou džungli“, či „světový neřád“ charakterizovaný nepříjemným dojmem, že se nám věci vymykají z rukou, dojmem slabosti a nemohoucnosti tradičních samozřejmých institucí. Dnešní svět se vyznačuje jakousi neurčitostí a neuspořádaností, která se žene kupředu vlastní setrvačností a kterou již nemůžeme rozumně ovládat. Neomezeným šířením pravidel volného obchodu a volného pohybu kapitálu a financí se ekonomika stále více dostává mimo politickou kontrolu. Státy jsou tak nahrazeny chováním „trhů“. Jasnou globalizační tendencí je navíc snaha podstatné části významných světových právnických osob, které činností překročily státní hranice, vyloučit ze svých cílů cíle národní či státní. Národní stát postupně vinou převahy transnacionálních sil ztrácí kontrolu nad ekonomikou a eroduje.

Sociální rozměr

Kritický pohled na globalizaci je velice přínosný, ale radikální kritika bývá někdy přehnaná. Nejzřetelněji se to projevuje, když autoři zdůrazňují primát její ekonomické dimenze, hlásají dobu nadvlády korporací, které ovládají svět. Stát se v tomto obrazu stává přívěskem nespoutaných tržních sil, jež ho využívají podle své libovůle. Jak ale zdůraznil u nás například brněnský politolog Ondřej Císař, stát v žádném případě neodumírá, spíše se stává součástí komplexní struktury vládnutí, jíž se vedle něj účastní mnoho jiných aktérů. Mezinárodní a globální úroveň nejsou monopolizované nadnárodními společnostmi, ale naopak se projevují jako vysoce zasíťované pole s pluralitou politických aktérů. Globalizace každopádně byla a je i procesem politickým, kde státy nadále hrají důležitou roli.

Rozhodně nelze přehlížet stinné stránky globalizovaného světa. Globální řád vedoucí k destabilizaci sociálních pout jednotlivých komunit činí zvláště naléhavou otázku sociální spravedlnosti. Redistribuční politiky v rámci národních států se dostávají do obrovských problémů, neboť národní státy jsou nuceny se přizpůsobovat tvrdé mezinárodní konkurenci, snižovat daňové zatížení a poskytovat konkurenční výhody nadnárodním korporacím.

Byla by ale chyba vidět globalizaci jednostranně jako „vřed na těle modernity“, zavádějící civilizaci k totálnímu sebezničení. Naopak je naprosto nutné globalizaci politizovat, neboť na usilovné hledání přijatelných řešení nelze tváří v tvář nynějším obrovským nespravedlnostem rezignovat. Jako naděje, jako příslib (s vědomím nepopiratelných hrozeb) se podle britského sociologa Anthony Giddense ukazuje to, že v samotném projektu modernity je zabudována orientace na budoucnost, jež má status kontrafaktuálního modelování (model utopického realismu).

Nutnost hledat realistické utopie zdůraznil i nejslavnější politický filosof druhé poloviny 20. století John Rawls, který své názory na mezinárodní spravedlnost shrnul v knize Právo národů (The Law of Peoples). Jako řešení obrovského problému chudoby a pošlapávání lidských práv Rawls zmiňuje tzv. povinnost asistence (duty of assistance). Tato povinnost má jasně stanovený cíl, jímž je takové zvýšení materiální úrovně chudých, aby se mohli stát občany dobře uspořádaných národů. Pojem dobře uspořádaných národů zahrnuje přitom liberální společnosti Západu a tzv. slušné společnosti. Slušné společnosti splňují některé podmínky, díky kterým je mohou tolerovat společnosti liberální: neagresivní cíle v zahraniční politice, dodržování základních lidských práv.

Podle morálních kosmopolitů, jako jsou Charles Beitz či Thomas Pogge, by se naproti tomu měla na globální úrovni aplikovat obdoba Rawlsova principu diference. Ten tvrdí, že společenské nerovnosti jsou legitimní do té míry, do jaké vedou ku prospěchu nejméně zvýhodněných. Podle kosmopolitů není důvod, proč by obdoba principu diference neměla být aplikována na globální úroveň. Mezinárodní ekonomické dohody, globální systém vlastnických práv či mezinárodní finanční režimy nasvědčují, že něco jako globální základní struktura existuje. V ní by se měla uplatňovat spravedlnost. V důsledku rostoucích sítí vzájemných závislostí by se působnost principů spravedlnosti a redistributivních mechanismů neměla omezovat pouze na národní úroveň. Ať už jsou kosmopolitní kritiky Rawlse ospravedlnitelné nebo ne, uplatnění povinnosti asistence by představovalo obrovský pokrok.

V situaci, kdy se nedaří globálně zvládnout rostoucí sociálně-ekonomické nerovnosti mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi, klade se s velkou naléhavostí otázka po sociální dimenzi globalizace. Západním společnostem se vysokou nerovnost z dob počátečního rozmachu moderní ekonomiky podařilo politickou regulací systému volného trhu pozitivně ovlivnit. Nejdříve ale došlo ke katastrofě druhé světové války. Podle Karla Polanyiho představoval fašismus neúspěšný pokus o politické uzavření (closure) deregulovaného ekonomického systému. V dnešní situaci můžeme s Habermasem říci, že je také nutno vyřešit nové „vyvážené“ uzavření globálně provázané světové společnosti. To se ale musí obejít bez pádu do utopických regresů různých totalitarismů.

Jiří Baroš (1981) je studentem politologie na Katedře politologie Fakulty sociálních studií a Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Související články

Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr

Otakar Turek: Globalizace - stará a nová

Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.