Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Štěpán Nosek: Básně a překlady

Štěpán Nosek

Básně a překlady

* * *

V malé pevnosti,
v jednom z valů
je dlouhá chodba,
temný kilometr,
svítilny s mřížkou
ve výši nártů,
místy oslnivý
průhled úzkým oknem
na proužek
vysečeného dvora
a rudou zeď,
cesta se rychle
prolamuje,
slyšitelný dech,
skřípění kroků
na mokrém písku,
jejich duté ozvuky
mísící se do úderů srdce.
U vchodu do chodby
cedulka, co končí:
„…a přivede vás k popravišti.“
A v jejím ústí
podletní slunce vylévané
na prorostlou zeď,
dřevěný skelet,
pravidelné linie
a puristické plochy.
Myšlení imituje,
co se napodobit nedá.
Srdce zní dutě:
dnesky se nestřílí.

Luminofor

Krystalkem
teleskopu
na kraji zahrady
promítá
P. Havel
rezavý kotouč
na list
řídkého plátna.
Zpočátku
není vidět nic,
pak místy

perlivý neklid,
nervní chvění,
tak jako se
v zbrklé záři
výbojky
nejasným
pomyšlením
zachvěje
nějaký člověk.

* * *

Kusy zrcadel se pářou od hladiny
a chvatně projíždějí rukve na břehu,
kde stonky rychle prokapává tekutina,
odnikud nikam, zahnilé, horké chrlení;
rybník je za poledne olivový plát,
který se v stínech slije s antracitem.
I vážky střídající pastelové témbry
ženou svá podchlazená těla napospas
surovému světlenému blufu.

Hyalit

Nebe je jen o stupeň temnější než silnice,
když něčí rmutné romazané tváře
jak hmyzí jiskry motají se před chladičem.
Svět je teď snímek s příliš krátkou expozicí,
některé věci vynechává a jiné staví do cesty.
Stroboskop lesa náhle probuzenou paměť
chladně a metodicky drtí na třísky a zatím –
kola hučí jak údajný zvuk vesmíru a zatím –
už jsem tě vážně nikdy nechtěl vidět a zatím –
nebe je o tón světlejší než silnice.

* * *

Některé mají uvnitř závoje olejových skvrn,
ledovou tříšť,
některé s viditelným okrajem,
vyrovnaným reliéfem,
některé v místech vynechané linie,
jiné plné prašného vzduchu,
zmrzačených světel,
podvojných oken, vypouklých,
reflexivních bělm,
některé prostě průhledné.
A většina z nich nedosáhne
ani smrtelným dotykem
vysvlečený lem skutečnosti,
tvou ocelově chladnou
vyzývavě nastavenou dlaň.

Chvála povrchnosti

Ze své krátké a selektivní zkušenosti s překladem už vím, že mi volbu překládané básně přináší spíš iracionální vzruch než akademický, metodický zájem. Takový přístup může sice založit úlevnou svobodu setřásající tu a tam ochotně své sladké plody, zároveň tak onen výběr sám sebe zrazuje hrozícím opakováním osobního katalogu předem nacvičených úkonů a gest. A přesto je to vždycky tajemný a s metry a rýmy úplně nesouvislý vnitřní rytmus básně, co mne k ní přitáhne, ještě než jsem ji stačil dočíst. A nebo je to jiná vlastnost – vězí to v tvaru? Některé básně tuhnou jak granitové pláty, jiné jsou disperzní jako dech přespolního běžce. A dost možná že to má co do činění s fyzikou: a třeba je to slabý přísvit, jenž se zachytává černých řádků, světelné skvrny mezi strofami, byť by to byl jen otřepaný klam. Netuším, proč některé básně světélkují víc.

Překládat irské básníky bylo intuitivní, a proto zákonité rozhodnutí. V té antologii od Penguina jsem najednou našel rytmy, světla, tvary, které jsem v anglické a americké poezii objevoval jen pořídku, a tady jako by se na některých stránkách složily do křehkého, ale bohatého vzoru. A vlastně od počátku mě to táhlo k básníkům, jejichž „irskost“, je-li probůh něco takového, stála a stojí za (často planou) diskusi, k těm, jejichž vzorům vládl spíš ostrovní vkus. Severní Ir Louis MacNeice, druhdy Audenovo dvojče, prožil svůj tvůrčí život v Londýně, Mahon a Longley jsou původem Seveřané – Mahon byl dlouhá léta Londýňan –, O’Callaghan má hlavně britské oblíbence a Sinéad Morrisseyová pracuje a bydlí v Belfastu. Nejde tu ale o národnost – ostatně někteří z nich dnes žijí v Číně, Dublinu a nebo Severní Karolíně.

Angličtina má výraz tongue-in-cheek používaný často jako přívlastek. Znamená řečený v lehké ironii, po straně a vznikl snad podle poťouchlého gesta – jazyka zabodnutého do vnitřní strany tváře, když něco řekneme a nemyslíme příliš vážně. Paráfrázuje-li Sinéad Morrisseyová slavnou Frostovu báseň Stopping by Woods on a Snowy Evening (Hana Žantovská ji přeložila jako U lesů za večera, kdy sněžilo), zachovává vážnost, uhrančivost nenadálé chvíle (a náznakem i smysl básníkových veršů), ale už za tím, jak mění obsah a s jakou lehkostí a elegancí vymění vůz tažený „koníčkem“ za vrnění motoru a přitom téměř bezezbytku opakuje formální rámec básně (v úvodní sloce dokonce zopakuje jeden Frostův rým), není možné nezaslechnout lehoulinký smích a nevytušit hru. A právě tento více či méně silně a na mnohý způsob artikulovaný odstup, matný zcizující lesk na povrchu veršů, je výraz, který mé irské oblíbence staví na palubu vedle Audena a Larkina, zatímco Patrick Kavanagh jim zlostně hrozí ze břehu.

A není vlastně překlad sám do velké míry zabývání se leskem, studiem, pitvou povrchu? Překladatel se jak válečná ponorka musí spustit do hloubky, ale zároveň si úzkostlivě hlídá, co se děje na hladině. A to podstatné se často odehrává právě tam. Jako by se překladatel zabýval světem, jenž je celý potažen tenkou, transparentní fólií; někde je mléčně patrná, někde se matně leskne, jinde není vidět vůbec nic. Ale překladatel ví, že zůstává tam pořád.

Před maturitou jsem poslal své první básně známému literárnímu kritikovi. Odvětil tehdy krásným, velmi patetickým dopisem, který se pak – k mému zděšení – objevil v jeho publikaci. Říká v něm: „Jak vzniká silná a dokonalá báseň, nikdo neví. Zcela jistě nevedou k cíli právě slova láska, bolest, hvězdy, nebe, duše… Zkuste je proto nevyslovovat. Myslete si je, opájejte se jimi, ztište se přitom, obraťte se do sebe – a mlčte.“ Na chvíli jsem opravdu přestal psát, ale dlouho to nevydrželo. A bylo to klopotné potýkání. A mám za to, že právě překladem se něco zlomilo. Jako by svět se oním třpytem na povrchu prozradil. Šlo o to jen podržet ten lesk, jako kdybych ve vzduchu přetahoval kresbu, aniž bych se dotkl papíru. Myslet hvězdy, psát popelavý svit. Slabé, rozptýlené světlo, jež Země odráží na noční stranu měsíčního povrchu.

Louis MacNeice (1907–1963)

Místo v rohu

Uprostřed noci, která ubíhá,
v odraze vlaku visí obličej,
co jak tvůj zprvu hledí jistě -
radši se ještě jednou podívej:

Okna, co dělí svět a tebe,
nevpustí hrůzu, nepropustí chlad.
Tak proč tvůj odraz tak opuštěný
zdá se za noci, která ubíhá?

(Collected Poems, 1966)

Michael Longley (*1939)

Popelavý svit

Ten indiánský kluk si začernil obličej,
jako by chtěl napodobit zatmění slunce
nebo měsíce a nebo snad lesní příšeří:
pro mne je ale popelavým světlem, září
země, jež slabě nasvicuje temný kotouč
měsíce: jeho rty a oči jsou mihotavý mat
a na čelence nasazené ledabyle
volavčí pera světélkují bíle.

(Snow Water, 2004)

Sinéad Morrisseyová (*1972)

Ve voze sama za večera, kdy sněžilo

podle Frosta

Nemá to smysl, dávno vím,
dál vstávat, jíst už nemusím,
sklo nechám sněhem popadat,
stěrače proteď zastavím.

Rozvíří nicotu jak prach,
churavá křídla, něčí krach,
ty vteřinové okamžiky,
kdy touha ustat plaší strach.

Motor si vrní, nebrzdím,
ať osud dělá co chce s tím,
strom, mosty, dráhy železnic.
Za jasem vykrádá se stín.

Sníh se střechou se miloval
a výhled je jak bílý šál.
A srdce bije Pořád dál!
A srdce bije Pořád dál!

(The State of the Prisons, 2005)

Conor O’Callaghan (*1968)

Právem či neprávem?

Ručník jsem nechal uschnout na kapotě
a špalkem o válkách růží prozíval se do setmění.

Pak odpustil si svoje provinění
a prošlou kukuřici otevřel si k svačině.

Půl června proflákal jsem v žabkách, ve stínech,
zatímco sítkem projížděl jsem plankton vět.

Dal jsem nám jméno „Výbor pro útěk“
a ozón navečer jsem koupil lacině.

Pak umyl jsem si ruce nad skončeným dnem,
ustlal si postel a uložil se na kutě.

(Fiction, 2005)

Derek Mahon (*1941)

Začarovaný les

podle Valéryho

Kde šumí listy utopené v stinnosti,
vlahý dech se v tiché síni zvedá, hasne,
zářivé straky u hořících zápěstí,
rtíky jak korál obrátí se za snem.
Neslyší déšť, který se jemně spouští
a minci zanořených věků rozeznívá,
píšťalu větru v rozesněném houští,
ani tón rohu, který s dálkou splývá.

Ona pak sténá v rytmu unikavých ech,
schoulená v malinovém keři,
co ovívá jí ouško zabořené v mechu,
a vláčná růže nakloníc k ní dech
nezradí důlky v horečnaté tváři,
již dívka tajně nastavuje svitu.

(Harbour Lights, 2005)

Štěpán Nosek (1975) je učitel a redaktor. Překládá moderní irskou poezii (L. MacNeice, J. Montague ad.). S T. Fürstenzellerem přeložil výbor z veršů C. O´Callaghana Seatown (Opus, 2004). Vydal sbírku básní Negativ (Host, 2003).

Související články

Vlasta Dufková: Básně a překlady

Josef Mlejnek: Breve a jiné básně

Básně v překladu Antonína Přidala

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.