Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Politické díry a mediální záplaty

Antonín Rašek

Politické díry a mediální záplaty

V polistopadových letech jsme prožili několik politických krizí, které pohled veřejnosti na politickou scénu ovlivnily daleko více záporně než kladně, potřebná katarze po nich nenastala. Události se nejen odrazily ve sdělovacích prostředcích, ale média mnohdy byla jejich aktivními činiteli, pokud ne přímo iniciátory.

Příčiny krizí jsou hlubší, za jejich jádro se však považuje ztráta důvěry občanů v politické strany. Již před osmi lety, před nástupem sociální demokracie k moci, to potvrdilo i sociologické šetření. Výhrady vůči stranám, které sami volí, vyslovovalo 65 % voličů ODS, 43 % SPR-RSČ, 25 % KSČM, 19 % ODA, 15 % KDU-ČSL, ale jen 11 % voličů ČSSD. Rozpolcení pravice, extrémní orientaci SPR-RSČ spolu s izolovaností KSČM bylo proto možné považovat za příčinu, proč se při vcelku poměrném volebním systému těžko sestavovala většinová vláda.

Za příčinami malé důvěry v politické strany se skrývala a dosud do značné míry skrývá jejich rezignace na tvorbu vizí a strategických koncepcí i na budování občanské společnosti, sklon ke koncentraci moci, nechuť naplnit ústavu např. prosazením referenda a dlouho překonávaný právní nihilismus. Nyní k tomu můžeme přičíst nechuť dodržovat ústavní postup při jmenování nové vlády. K tomu lze přiřadit vzbuzování nepřiměřených nadějí a – v kontrastu s tím – v prohlubující se krizi postupnou rezignaci na řešení dlouhodobých problémů. Dalšími okolnostmi jsou neschopnost týmové práce a neexistence zpětných vazeb, které by upozorňovaly na problémy i na rozvojové příležitosti. Vyústilo to v explicitní neochotu vytvářet širší základy státní politiky. Exekutivní řízení se redukovalo na průmět mnohdy vágních programů stran do programů vládních, což umožnilo vládnout subjektivisticky a voluntaristicky. Důsledkem bylo vrůstání politických stran do státní správy.

Krize pravice vedla k vytváření nových stran. Ovšem 47 % lidí si myslí, že to není prospěšné, jen 30 % je akceptuje a 23 % nemá názor. Ti, kdo vznik nových stran akceptují, očekávají od nich lepší politickou kulturu (38 %), program v konkrétní oblasti (30 %) a kompletně jiný program (15 %). Ani vstup zelených do sněmovny však zatím tato očekávání nenaplnil, za což může jejich netrpělivá touha podílet se v polarizované politice na moci.

Špatné programy, nebo politici?

Krize politických stran nebyla však ani tak krizí jejich programů, jako politiků, a to pro aféry, korupci, cynický pragmatismus apod. Ty způsobily, že vlastní programy nebyly plněny. Projevil se výrazný rozpor mezi rétorikou a praxí, kritizovaný tak často za minulého režimu. Na krizi se vážně podílela i média, často nerozlišující mezi informací a dezinformací, pravdou a lží. Mnohé z toho přetrvává.

Podle názorů některých odborníků a publicistů zjevně chybějí „thing-tanks“, tj. zásobárny nových myšlenek, které mají v politických stranách rodit odborné komise. Žádná strana nedokázala přesvědčivěji realizovat občanskou politiku. Vytrácí se schopnost chovat se státotvorně, nekonfrontačně, chyběla ochota když ne spolupracovat, tedy alespoň vést racionální dialog s opozicí, stejně tak odvaha, soudržnost a vůle pracovat ve prospěch celku. Podle některých politologů, sociologů a publicistů jsou politické strany v horším stavu než stát, který řídily.

Při hledání cest k pozitivní aktivizaci politických stran se nejčastěji navrhuje přechod od poměrného k většinovému volebnímu systému nebo alespoň k jejich kombinaci. Od většinového systému se očekává objev nových politických osobností. Většinový systém zároveň snižuje roli stranických sekretariátů a grémií. Nejspíš jde ale v našich podmínkách o iluzi. Stejně tak snahy změnit počet poslanců na 201, 199 nebo – jak si přeje nová strana Jany Bobošíkové – na 151. Při lichém počtu senátorů bychom se mohli dočkat toho, že bychom nezvolili prezidenta. Nemluvě o tom, že se může – jako v minulosti – objevit kverulant, neřízená střela, nezúčastňující se racionálně žádného zákonodárného procesu nebo počínající si naprosto nepředvídatelně.

Lidé, politici, novináři

Předpokládá se, že naše společnost má velký, ale nevyužitý a dále nekultivovaný lidský potenciál, a to i pro politické role. Proto se tak často objevují předpovědi, že garnituru polistopadových politiků vytlačí mladší, odborně zdatnější generace nová. Voláme po nových tvářích v politice či po talentech.

Za výběr a kultivaci politických elit odpovídají přitom strany. Patří to – s tvorbou politických programů – k jejich dvěma základním úkolům. Výběr je limitován tím, že mnozí schopní lidé se politickým aktivitám vyhýbají, politická činnost není obecně příliš vážena, politici odcházejí i z vysokých funkcí, aniž by byli občany, společností či samotnými stranami oceněni.

Pro image současného politika je na prvním místě obdiv a uznání, politik trpí nedostatkem sebereflexe. Naopak dovede nevidět věci, které si vidět nepřeje. Proto důvěryhodnost politiků dále klesá. Zvláště když nedokáží – nejen kvůli nepříjemným kauzám – odejít včas.

U nás se vlastnosti politiků dlouho demonstrovaly na duelu dvojice Klaus-Zeman. Způsob politické činnosti Václava Klause vedl k převládajícímu mínění, že ODS je stranou jednoho muže. A je-li politická strana i nástrojem onoho muže, nemůže být demokratická. Jako vůdce strany byl Klaus i jejím programem. Proto prosazoval program co nejvolnější, aby měl prostor pro vlastní politiku. Byla typická sebestředností, mesianismem, neochotou ke kompromisům, nesebekritičností, chyběla jí odpovědnost – to prokázal jeho postoj k financím strany a neochota odejít z politické scény. O jeho poradcích se tvrdilo, že si nejdříve zjišťovali, co by bylo dobré mu poradit. Proto nebylo zvlášť obtížné Václava Klause z vrcholu politické scény načas vyšachovat.

Do podobné situace „záchrance“ se dostal i Jiří Paroubek. Zatímco média dříve kritizovala rozháranost ČSSD, nyní je pro změnu terčem kritiky autoritativnost jejího předsedy a bývalého premiéra. Vážnou otázkou proto stále je, jak dalece mají mít politické strany v čele výrazně vůdcovské charismatické typy a jak zajistit i jejich demokratickou kontrolu, výběr a přípravu nástupců.

Představa, že mezi aktéry politického systému a médii budou v demokratické společnosti ideální vztahy, bez napětí, konfliktů nebo i mediálních válek, je iluzorní až pošetilá. (Jako příklad může sloužit aktuální polemika mezi Jiřím Paroubkem a šéfredaktorem MF DNES Pavlem Šafrem, která by ovšem zasluhovala samostatnou pozornost.)

Zatímco politici reprezentují zájmy voličů, strany i zájmy vlastní, a ti, kdo jsou u moci, se snaží volební sliby v té či oné míře uskutečnit, média kromě poslání informovat veřejnost i specifické okruhy čtenářů zároveň představují občanskou kontrolu politiky. Potud je vše v obecné rovině v pořádku. Druhou a důležitější věcí je, jak se tyto funkce dvou relativně odlišných subjektů realizují.

Více než jedenáct let od listopadu 1989 se obecně vztahy novinářů a politiků dostaly do nepříliš záviděníhodné situace. Problémy budou vždy, politická moc, zvláště exekutivní, představuje užší spektrum zájmů, než obvykle reprezentují sdělovací prostředky. Jde o to, aby konflikty probíhaly kultivovaně.

Oč mezi politiky a médii jde?

Exekutiva realizuje záměry vyplývající z vládního prohlášení, média se snaží sledovat, zda a jak se volební sliby plní. Potud je znovu všechno v pořádku. Média jsou však ve složité situaci: kromě plnění svých funkcí si téměř všechna musí na sebe vydělat. Předpokládá to být značně atraktivní, což se neobejde bez publikování výjimečných informací, bohužel spíše negativního než pozitivního obsahu, jak to údajně – a možná i skutečně – vyžaduje většina čtenářů. Zatímco třeba vláda sleduje své cíle, média – právem, ale i ne – jí vnucují jinou agendu. Tou se pak politici, ať chtějí či nechtějí, musejí aspoň poněkud zabývat, což je stojí určitou energii. A v tom je asi jádro současných problémů.

Politika i jednotliví politici reagují na každodenně mediálně nastolovanou agendu po svém. Lépe jsou na tom obvykle politici opoziční, jim co nejvyšší kritičnost médií vyhovuje, pomáhá jim v boji o budoucí voliče. Rozhodující je, jak se ze současné oboustranně nepříjemné situace dostat. Obrazný míč je vždy na straně politické, jak pokud jde o politické strany, tak exekutivu. Politici musí včas, dostatečně a nezkresleně informovat média. V tom je nejjistější záruka, že nenastanou vážná zkreslení. Vyhýbá-li se předseda politické strany nebo ministr médiím, nepořádá-li pravidelně tiskové konference, těžko může čekat, že mu budou nakloněna.

Na druhé straně však ani představitelé médií a novináři nejsou nekritizovatelní. V médiích se objektivně najde mnoho chyb a nedostatků podobně jako v politickém systému. Jsou dobří politici i špatní, podobně je tomu i u novinářů. Nemá cenu zakrývat, že mnohá média a novináři mají daleko do profesionality. Ke skandálům dochází na politické scéně i ve sdělovacích prostředcích. Přiznejme však, že média zatím občané hodnotí jako věrohodnější než strany. Bude to tak napořád?

Co – kromě nedostatečné informovanosti – vyvolává animozity až averze mezi těmi dvěma sférami? Lze pochopit, že média nemohou publikovat vše, co politici řeknou, mnohé je nedůležité, nepodstatné, banální. Nelze však vytrhovat úryvky sdělení z kontextu, což se běžně děje, nebo dokonce operovat jen s banální částí sdělení. Navíc někteří politici se prokazatelně ocitají v palbě médií, mnohdy nemají šanci. Ať dělají, co dělají, neuspějí a musí abdikovat. Ne vždy je to spravedlivé a dobré.

Čím si média ve světě, v Evropě, ba i u nás dělají renomé? Je to zejména vyváženost informací; především informují a nevnucují recipientům své mnohdy zkreslené představy. O komentářích vycházejících z nepravdivých nebo účelově vybíraných informací nemluvě. Stále větší část médií opravuje vlastní chyby nebo to umožňuje publicistům. Někdy ale nepravdivá informace nemá šanci být opravena. Bohužel často v případě, je-li autorem nepravdivého nebo zkresleného textu redaktor příslušného média. Není jistě možné uveřejnit vždy vše, redakce některých deníků uveřejňují podle vlastního sdělení jen každý dvacátý zaslaný příspěvek. Ale jistá snaha by být měla. Přinejmenším pisatelům odpovědět, což činí stále méně redakcí.

Mínění může autor mít podle své hodnotové orientace nebo politického smýšlení, nepravdivými informacemi by však čtenář, divák či posluchač neměl být maten nikdy. Právě na tom je založena prestiž deníku, časopisu, rozhlasu či televize. V opačném případě se nelze divit, když politici reagují v duchu přísloví Na hrubý pytel hrubá záplata. Ale – v zájmu spravedlnosti – platí to i naopak! Volat tedy po smíru je nesmysl, ale požadovat serióznost na obou stranách smysl rozhodně má. Je to v zájmu politiků i těch médií, která usilují o renomé a prestiž.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Související články

Jan Sokol: Politika a soutěž krásy

Milan Znoj: Politika nedopečená a vypečená

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus

Obsah Listů 5/2006


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.