Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 5 > Alena Wagnerová: Ještě o Karlu Kosíkovi

Alena Wagnerová

Ještě o Karlu Kosíkovi

K Listům 4/2006

Ve svém nepochybně záslužném článku k nedožitým osmdesátinám Karla Kosíka se Karel Hrubý dopouští podstatné chyby v tom, že Kosíkův vývoj začíná sledovat od jeho poválečného návratu z nacistického vězení a zcela pomíjí léta, která zatčení předcházela. Právě tyto roky jsou pro pochopení zrání Kosíkovy osobnosti, jeho politických a morálních postojů neodmyslitelné.

Kosík se totiž z nacistického vězení nevrátil jako přesvědčený komunista, jak to píše ve svém článku Hrubý, ale do vězení se jako přesvědčený komunista a člen odbojové organizace Předvoj dostal. A to je velmi podstatný rozdíl.

Zcela konkrétně se Kosík vrátil z terezínské Malé pevnosti, která pražskému gestapu sloužila jako pobočná věznice pro vězně ve vyšetřovacím řízení. Zde byla řada členů Předvoje po svém zadržení v říjnu 1944 vězněna a převážena k výslechům do Prahy, ale zde se v nelidských podmínkách vězeňské každodennosti naplňovala i solidarita mezi členy skupiny, a tím potvrzovala morální východiska jejich dosavadního úsilí. Zde Kosík také 2. května 1945 zažil popravu řady svých blízkých kamarádů z odbojové organizace, které více méně náhodou sám ušel. Jim se do smrti cítil být morálně zavázán a tento závazek velmi podstatně ovlivňoval Kosíkův kritický postoj k vývoji po roce 1989, viz i titul jednoho z jeho posledních filosofických esejů Jinoch a smrt, jenž se k tomuto zážitku vztahuje.

To, co platí pro Kosíka, že totiž ke komunistickému přesvědčení dospěl během války, a ne teprve po válce, platí pro podstatnou část generace mladých Čechů narozených mezi lety 1920 a 1928, generační hranice tu ovšem není ostře vymezena. Právě v tomto dospění ke komunistickému přesvědčení během války je třeba vidět specifikum výrazné části této generace, z níž se po válce formovala kulturní elita komunistické společnosti, na rozdíl od těch příslušníků různých generací, kteří se komunisty stali po válce, a ve své většině se ke KSČ spíš přidali jako souputníci celospolečenského mainstreamu bez hlubšího přesvědčení. I zde hned na začátku svého článku Hrubý dostatečně nerozlišuje a paušálně píše o generaci, „která se brzy po druhé světové válce nadchla pro komunistickou ideologii…“

Uvědomit si tyto rozdíly je mimo jiné důležité i proto, že jen tudy vede cesta k hlubšímu pochopení v zemích socialistického bloku jedinečného fenoménu Pražského jara, v němž právě tato generace hrála podstatnou roli.

Odbojová skupina Předvoj, k níž Karel Kosík od počátku její činnosti jako nejmladší člen patřil, tvořila jeden z důležitých krystalizačních bodů této generace. Jejím základním zážitkem byl Mnichov, který pro ně, tehdejší gymnazisty, vrhl hluboký stín na prvorepublikové hodnoty demokracie a republikánství, kterými do té doby žili, a znehodnotil je. Postihl je tím hlouběji, čím méně byli do té doby nějak politicky orientováni, jako třeba jejich vrstevníci z Mladé kultury. Tato degradace dosud žitých hodnot a jistot – Francie sladká, hrdý Albion – je uvrhla do hlubokého hodnotového vakua, z něhož usilovně hledali východisko. Zavření vysokých škol a brzy i hrozící nasazení v říši znamenalo k tomu všemu ještě ztrátu jakékoliv životní perspektivy.

Jádro budoucího Předvoje se v těchto letech začalo formovat v prostředí dorostu a sdružení evangelického sboru na Smíchově. Vedoucími duchy v tomto procesu hledání tu byli především tři lidé: neobyčejně dynamicky myslící, chladný rozum a horké srdce v sobě spojující Karel Hiršl, nadaný matematik Jiří Staněk a hloubavý evangelík Václav Dobiáš. Roli duchovního otce v prvním období tohoto hledání hrál literární agent a levicový intelektuál Vincy Schwarz, původem Němec. Ten kruh svých mladých přátel zřejmě jako první seznámil s některými klasickými díly socialistických teorií – sám měl komunistickou fázi ve svém životě už za sebou – a orientoval tím jejich další hledání. Po jeho popravě během heydrichiády převzal o něco později tuto roli František Vrba, bývalý aktivní člen Mladé kultury, pozdější významný překladatel z angličtiny. Jen o něco starší Vrba byl ovšem už zasažen pochybnostmi danými moskevskými procesy a Stalinovým paktem s Hitlerem. Tyto pochybnosti jeho o něco mladší přátelé nesdíleli, protože se vymykaly jejich generační zkušenosti.

Karel Kosík se ke smíchovskému kruhu připojil na jaře v roce 1943 v rozhodující poslední fázi, v níž se pro jeho nejaktivnější členy stále víc do popředí dostávala otázka ilegální práce jako nutnosti činem a jednáním naplnit poznanou pravdu namísto dalších intelektuálních diskusí. Evangelické křesťanství, v jehož duchu byli smíchovští socializováni a jemuž většina z nich zůstala ve svých postojích a jednání i nadále morálně poplatná, jim tuto možnost na rozdíl od marxismu neukazovalo. Ten se pro ně stal východiskem ze zakusené duchovní nouze a myšlenkovým systémem, který ukazuje možnost, jak změnit svět, zvěstí o tom, jak uskutečnit „království pozemské“ a stát se tím hoden, a i to byl důležitý akcent, humanitní tradice evropské kultury. „Hamleti a don Quijoti jsou naši předkové. Tím je dáno, že je musíme překonávat – právě proto, že je milujeme,“ vyjádřil to v jednom z dopisů příteli nasazenému v říši Karel Hiršl. A Václav Dobiáš shrnul vývoj skupiny v létě 1944 slovy: „Pořád jsme hledali a tápali, až jsme najednou pochopili, že jsme vlastně komunisté.“ Psychicky i prakticky se prostor pro ilegální práci budoucímu Předvoji otevřel i porážkou německé armády u Stalingradu, základním zvratem druhé světové války.

Podstatné ovšem je, že budoucí členové Předvoje se sice za komunisty považovali, ale ke komunistickému přesvědčení dospěli přes tradici socialistické literatury a ne skrze komunistickou stranu a její organizace. To dávalo politickému diskursu Předvoje jinou dynamiku a znamenalo inovaci myšlenkového dědictví socialismu funkcionářstvím a stalinismem k nepoznání pokřiveného marxismu. Komunistickou stranu a její historii lidé z Předvoje neznali a nikdy před tím s ní nepřišli do styku. Obvyklou cestou přes stranickou organizaci by se byli sotva komunisty stali, protože by byli rychle jako neadekvátní jejich vlastnímu idealismu prohlédli její stalinistické a funkcionářské pokřivení a formalizaci jejích zásad, jako se to stále znovu stávalo stovkám levicových evropských intelektuálů, kteří se dřív nebo později s komunismem stalinského typu museli rozejít. „Komunista je první, když jde o povinnosti, a poslední, když jde o zásluhy,“ formuloval jednou Karle Hiršl etiku jednání Předvoje jako služby pro věc osvobození člověka. Marxismus tomu měl sloužit jako nástroj. V situaci války a do ilegality zatlačené jen živořící stalinistické KSČ tu vznikla jedinečná situace pro obnovení a regeneraci Marxových představ o emancipaci člověka.

Předvoj se jako ilegální skupina ustavil na konci léta 1943 a při dodržování přísné konspirace se do léta 1944 rozrostl také propojováním s dalšími ilegálními skupinami, vytvořenými většinou generačními vrstevníky, v největší odbojovou organizaci v Čechách a na Moravě, která podle některých údajů měla na deset tisíc členů. Těžiště činnosti Předvoje tvořilo vydávání ilegálního časopisu Předvoj, v němž šlo o politickou a organizační přípravu sociální a národní revoluce, jíž se měl stát konec války a z níž měla vzejít nová a lepší socialistická společnost pro všechny. V květnu 1944 vznikl další časopis Boj mladých, který byl určen mobilizaci širokých vrstev mládeže. Jeho vedením byl pověřen Karel Kosík. V Májovém manifestu z května 1944, formulovaném pravděpodobně částečně i Kosíkem, můžeme číst ovšem i velmi kritická slova ke stavu a bojové neodhodlanosti české společnosti a především dělnické třídy. Dokument, který je pro svou analýzu a koncepci zajímavý i dnes.

Ilegální časopis Předvoj vzbudil mezi starými členy KSČ, k nimž se později v továrnách dostal, značnou pozornost. Iritovala je jiná řeč i nová argumentace, kterou tu četli, rozdíly, které my dnes už necítíme. V situaci ilegality a odboje z této odlišnosti konflikty nevznikly, drobné potlačované pochybnosti se tu ovšem už tehdy při setkáních se starými členy KSČ na straně Předvoje tu a tam objevovaly. A byly to právě kontakty s ilegálním ústředním výborem KSČ prošpikovaným agenty gestapa, které se Předvoji staly osudnými a vedly v říjnu 1944 k zatčení jeho vedení a na samém konci války k jejich popravě.

S praktickou politikou KSČ se přeživší členové Předvoje, mezi nimi i Karel Kosík, začali seznamovat teprve po skončení druhé světové války. Sloužili jí jako nadšení pěšáci, kteří v euforii prvních poválečných let hlava nehlava uskutečňovali její politiku tam, kde právě byli. Mezi horlivce těchto let patřil i Karel Kosík. Zde má Hrubý jistě ve svém článku pravdu. Z procesů padesátých let se ale příslušníkům této generace většinou nezačal svírat žaludek, jak píše, většina z nich je – tragickým omylem – považovala za odpověď na své počínající pochyby nad způsobem, jakým byl socialismus jejich představ v padesátých letech realizován, za znamení, že „žáby na prameni‘‘ čisté socialistické nauky byly konečně odhaleny. Zajímavé ovšem je, že Hrubý ve svém článku neuvádí Kosíkovu práci Čeští revoluční demokraté, na svou dobu neobyčejně neobvyklé téma. Tato linie Kosíkova myšlení vyvrcholila v roce 1963 malým zemětřesením způsobeným Dialektikou konkrétního, která byla schopna i mou skeptickou generaci nadchnout pro tvořivě uplatňovanou marxistickou filosofii jako nástroj analýzy společenských poměrů a na jejich základě pak osvobození člověka.

A právě o tento návrat, obnovu původního smyslu a obsahu „zvěsti o socialismu‘‘ jako demokratickém uspořádání společnosti bez vykořisťování a třídních rozdílů, šlo v Pražském jaru, onom jedinečném marném českém pokusu o spojení demokracie se socialismem. Jedna z linií, která k němu vedla, vznikla ve svých zárodcích v okruhu smíchovského sdružení, z něhož se na konci léta 1943 ustavila odbojová organizace Předvoj. Karel Kosík byl jedním z jejích nejvěrnějších dědiců, který se k tehdejším ideálům nejsilněji vztahoval, protože byly pro něho, benjamínka organizace, posvěceny krví jeho nejbližších přátel.

Viděno tímto prizmatem, musel pro něho být po dvaceti letech disentu návrat české společnosti k neomalenému kapitalismu neoliberálního ražení s tendencí k ekonomizaci všech oblastí života a s obnovou třídních a sociálních rozdílů pod egidou modernizace skutečným koncem dějin, z něhož neviděl žádné východisko a v němž nemohl najít žádnou jinou funkci než volajícího na poušti, který sotva dohlédne k alternativě lepšího uspořádání věcí lidských.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Související články

Karel Hrubý: (Ještě) o humanitní tradici

Karel Hrubý: Politická jara Karla Kosíka

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Obsah Listů 5/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.