Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 5 > Ivan Pfaff: Zrazený Madrid

Ivan Pfaff

Zrazený Madrid

Jak Moskva přispívala k zardoušení španělské republiky

Španělskou občanskou válku zahájila 18. července před sedmdesáti roky vzpoura vojenské junty generála Franca, guvernéra Kanárských ostrovů a o rok dříve krvavého vítěze nad povstáním asturských horníků, proti legální madridské vládě. Ta stála za dva a tři čtvrtě roku téměř 700 tisíc lidských životů, víc masakrovaných civilistů než padlých vojáků.

Pět měsíců předtím získala různorodá Lidová fronta republikánů, radikalizovaných liberálů, socialistů, katalánských a baskických nacionalistů, anarchosyndikalistů a komunistů v posledních řádných španělských parlamentních volbách sedmdesátiprocentní většinu. Ovšem španělská pravice reagovala na Azaňovu vládu Lidové fronty, jíž absurdně podkládala, že je dirigována Moskvou, masovými teroristickými akty, které provokovaly odvetné údery protistrany. Takovou chaotickou situaci zneužila pravice, opřená o teroristickou polovojenskou milici Falanga, zformovanou podle příkladu SA, k rozpoutání už dávno připravené pučistické akce.

Rebelie by se byla s vysokou pravděpodobností bez zahraniční pomoci zhroutila ještě před koncem roku 1936. Ale nacistické vedení v Berlíně a fašistické v Římě inscenovaly téměř okamžitě na pomoc Francovi vojenskou intervenci v síle téměř 80 tisíc mužů se zřetelnou převahou nad republikánským táborem v letectvu a tankové vozbě. Tísněné legální vládě zbývala jediná vágní naděje na Francii a Sovětský svaz – britská konzervativní politika se distancovala od španělské Lidové fronty hned v prvních dnech generálské revolty.

Přirozené místo pařížské vlády Lidové fronty (od dubna 1936) bylo zcela nepochybně a jednoznačně na straně republikánského Španělska a její socialistický premiér Léon Blum byl také už 20. července rozhodně ochoten vyhovět madridskému volání o pomoc a vojensky intervenovat proti Francovi. Ale během dalších tří týdnů byl donucen nechat padnout své intervenční rozhodnutí: nemohl zlomit ani odpor Radikální strany, ani pacifismus vlastních stoupenců a především nebylo vůbec v jeho silách ubránit se masivnímu nátlaku Londýna. Paříž byla v důsledku své nešťastné pasivity vůči Hitlerově remilitarizaci Porýní před čtyřmi měsíci odkázána víc než kdy jindy na britskou solidaritu a nemohla si dovolit vzdorovat britskému diktátu. Nadto je docela možné, že revidoval své původní mocenské gesto z obavy před občanskou válkou, kterou mu otevřeně vyhrožovala francouzská krajní pravice, kdyby neustoupil.

Sovětský svaz podporoval sice republiku dodávkami zbraní, válečného materiálu i surovin a zanedbatelně slabým kontingentem dobrovolníků, ovšem teprve od čtvrtého měsíce bojů. Především ale chápal svou pomoc jako příležitost k vysílání celých zástupů agentů NKVD a politických komisařů k subverzivní sovětizaci celého španělského státního i armádního aparátu, včetně masakrů těch republikánů, kteří byli v jeho očích nepohodlní. Rezultátem nemohlo být nic jiného než stále silnější rozklad a rozvrat republikánské fronty a odtud stigmatizuje nejnovější bádání španělskou politiku Moskvy ódiem „Spain betrayed“. Pasivita obou mocností přivodila rovnocennost oběma nepřátelským táborům, zachránila španělský fašismus a zbavila republiku každé šance na přežití.

Neodvratná katastrofa přinesla Španělsku po téměř tříletém krvácení a pustošení na jaře 1939 opět totalitní diktaturu jedné strany podle osvědčeného, frankismem vytouženého vzoru Říma a Berlína. Madrid padl 29. března 1939. Francovo vítězství oslabilo vůčihledě strategickou defenzivní pozici Francie před nacismem, protože jí nebezpečně odkrylo jižní bok. Fašistický triumf uvedl princip kolektivní bezpečnosti na kraj zkázy a vyhrotil už starší ochlazeni mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem, které jen nahrávalo potenciálním agresorům. Španělská občanská válka úplně zlikvidovala svobodu Španělska: fašistický vojenský puč se všemi svými souvislostmi, postupy a základními rysy se prakticky rovnal klasické kontrarevoluci v původním významu toho pojmu. Dvojnásobně světodějný dosah celé konfrontace spočíval v tom, že vystupňoval dynamiku a bezostyšnost protidemokratických hnutí v celé Evropě a že Španělsko přerostlo v první bojový střet politických a světonázorových front v Evropě. Válka – generální zkouška ideologických front – zpečetila agresivní koalici mezi Německem a Itálií: jen několik dnů po vyštvání posledního republikána přistoupilo Francovo Španělsko k Paktu proti Kominterně a k Ose Berlín-Řím.

Španělská občanská válka byla vůbec největším a nejnebezpečnějším mezinárodním konfliktem mezi oběma válkami – zdaleka nejen vojensky, a její drama přitahovalo nenávist i sympatie, naděje i hrůzu milionů – a ty neodezněly a ani odeznít nemohly dodnes. Šlo v ní o prosazení velmocenských zájmů neskonale víc než o vnitropolitickou konfrontaci a i v časové distanci z ní zaznívá konfliktními krizemi nabitá polarizace mezinárodní politiky, a to nejen předválečné. Nebyla zdaleka pouhou předehrou druhé světové války, vedla se v jejím předpolí jako její první fáze. V zápase o Španělsko se nesrážely jen demokracie s fašismem, humanismus s barbarstvím, dvě protilehlé a přitom tak identické totalitní ideologie, naivní představy o světě spravedlivějším a lidštějším s brutálním imperialismem. Nikoli, šlo o víc: s krvavou zřetelností se v něm ozřejmovala ona tragická konfliktní situace, která bude po roce 1945 určovat a ovládat celou světovou politiku a která se bude od padesátých let čtvrt století chápat jako preludium tenkrát zcela vážně a obecně očekávané třetí světové války.

Nám dnes ovšem nepůjde ani tak o téměř šedesát tisíc evropských i zaoceánských antifašistů, kteří se v mizerně vyzbrojených, diletantsky vedených a nefašistickou demokracií opovrhovaných a vysmívaných Mezinárodních brigádách – mezi nimi i 3400 Čechů a Slováků, z nichž 419 padlo – pokoušeli s bezpříkladným heroismem zastavit fašismus. A nepůjde nám ani o nesmyslnou legendu o „rudém nebezpečí“ republikánů bez rozdílu a o „křížovém tažení proti bolševismu“, kterou Hitler s Mussolinim zdůvodňovali svou ozbrojenou intervenci na podporu Franca a kterou západní demokratické velmoci trpěly se stejnou bezmocí a usmiřováním, jaké hodí po dvou letech na váhu proti nám v Mnichově.

Pomoc jako kšeft

Jedním z největších mystérií evropské předválečné politiky je otázka sovětské pomoci republikánskému Španělsku během španělské občanské války, která se rozhořela 18. července před sedmdesáti roky. Politický vztah Berlína a Říma, Londýna i Paříže ke španělské krizi je jasný už dávno. To ale neplatí o páté evropské mocnosti, Sovětském svazu, který po selhání Paříže zůstával poslední vágní nadějí republiky.

Jeho postup byl už pro soudobé pozorovatele zahalen závojem pochyb a nejistot: za Stalinova života to bylo v Sovětském svazu tabu. To přirozeně stimulovalo oboustranné (a vždy absurdní) spekulace o síle a cílech sovětské podpory republiky. Na jedné straně se přeceňovala a zveličovala fantastickou pohádkou o 95 tisících sovětských vojácích, která měla legitimizovat křižáckou ideologii Francova fašismu, jeho legendu o „rudém nebezpečí“ všech politických sil republikánů, o „křížovém tažení proti bolševismu na záchranu civilizace“. Na druhé straně španělskou politikou Moskvy zklamaní antifašisté španělští i zahraniční se důvodně obávali, že Sovětský svaz podporoval republiku jen potud, aby mohla jakž takž klást odpor povstalcům, nikoli ale aby mohla zvítězit. Konkrétní, ovšem rozporné a nespolehlivé údaje se až do roku 1960 daly najít jen ve zkušenostech komunistických konvertitů a přeběhlíků ze sovětských tajných služeb (Krivickij 1940, Orlov 1954), v poválečných memoárech nekomunistických antifašistů, zvlášť italských socialistů (Pietro Nenni, Fernando da Rosa, Giukio Ceretti, „republikánský grandseigneur“ Randolfo Pacciardi), kteří bojovali na republikánské frontě, stejně jako ve výpovědích jejich španělských a latinskoamerických spolubojoviků (Sigismundo Casado 1939, Roberto Louzón 1938, Louis Araquistan 1939, Julián Gorkin Gomez 1941, Jesús Hernandez 1952).

Je zcela indiskutabilní, proč se v Sovětském svazu dvacet let povinně zamlčovala sovětská intervence ve Španělsku – její rozsah byl naprosto nesouměřitelný se zásahem německým a italským. Žádný důstojník Rudé armády, který ve Španělsku bojoval, se nesměl po pádu republiky na domácí půdě veřejně vyjádřit a přes tři čtvrtiny politických „poradců“, komisařů, agentů Kominterny ruského původu bylo ještě před červnem 1941 fyzicky zlikvidováno. Teprve od přelomu padesátých a šedesátých let mohli sovětští režimní historikové připouštět španělské angažmá Sovětského svazu (Ivašin 1957, Smirnov 1963, Lukin 1967, Větrov 1972, několik sborníků). U těch a dalších se najdou první nesystematické, někdy i „dialekticky“ přičesané údaje o souhrnném počtu ruských účastníků španělských operací i o rozsahu sovětských dodávek válečného materiálu pro republiku.

Z nich relativně nejspolehlivější a také nejreprezentativnější podání prezentoval roku 1972 Větrov, ale ještě roku 2001 se objevil v Rusku zcela pokřivený obraz sovětské aktivity ve Španělsku, který vůbec neodpovídá zveřejněným moskevským dokumentům. Před třemi roky zaujal autentický materiál edice anglosaských badatelů z ruských archivů Spain Betrayed; ten zřetelně prokazuje zjištění už dlouho předpokládané: španělská politika Moskvy byla neskonale vyhraněnější a intenzivnější na diplomatickém fóru než na bojišti, teprve od čtvrtého měsíce války postupně přerůstala v intervenci „sekundární“, ale ta se nedá ani zdaleka srovnávat s intervencí německou a italskou, a expanzivní sovětizační zájmy SSSR ji diktovaly mnohem silněji než aktivní mezinárodní solidarita, kterou se Moskva pateticky zaklínala.

V roce 1960 objevil britský badatel Donald C. Watt dvě souhrnné depeše německého vojenského přidělence v Ankaře ze 7. února a 14. dubna 1938, založené na informacích nacistického tajného agenta v Turecku, na černomořských březích a v dardanelských úžinách. Obě detailní depeše podávají dokonalý obraz všech sovětských námořních transportů z Oděsy do Valencie od čtvrtého měsíce války do března 1938 a zaznamenávají příchod 920 vojenských osob ze Sovětského svazu – 100 důstojníků v listopadu 1936, 750 mužů v únoru 1937, 70 leteckých důstojníků v červenci 1937. Větrov naopak udává součet všech ruských armádních příslušníků za celou dobu války na 2069 osob. Vysvětlení rozporu je nasnadě: u 920 mužů šlo o příslušníky Rudé armády, do počtu 2069 osob spadají výhradně sovětští vojenští poradci, političtí komisaři a agenti NKVD. Britský historik Hugh Thomas uvádí v knize The Spanish Civil War 1936–1939, vůbec nejrespektovanější monografii o španělské válce (1. vyd. 1964, pak řada následujících) na s. 463: „Celkový počet všech Rusů ve Španělsku byl jistě nižší než 2000 a zřejmě nikdy nebyl současně vyšší než něco přes 500 mužů.“

Otřesné je zjištění, že v Interbrigádách nebyl ani jeden občan SSSR, jak prokázali poprvé roku 1969 francouzští autoři Broué –Témine; ani pozdější západní práce o Interbrigádách nikde nezaznamenávají sovětský původ interbrigadistů, ačkoli jinak podávají detailní národnostní složení i státní příslušnost všech interbrigadistů. Necelý jeden tisíc bojových účastníků španělské války z Ruska působí groteskně ve srovnání jak s intervenčními sbory německými a italskými (téměř 80 tisíc mužů, z toho 49 tisíc Italů), tak se silou Interbrigád: kolem 58 tisíc mužů, z toho 25 tisíc Francouzů, 8 tisíc Angličanů a Američanů, 3000 Italů, 5500 Němců, 5000 Poláků, 3400 Čechů a Slováků. Teprve zcela nedávno bylo zjištěno, že mezi veliteli čtrnácti jmenovitých, jednotlivých brigád nebyl ani jeden Rus. Největším hrdinou obrany Madridu, který už předtím rozhodl bitvu na Ebru a Guadaljaře jako vítězství republikánů, nebyl sovětský generál Štern, nýbrž generál Emilio Kléber, takto rakouský schutzbundler Lazarus Stern.

Podobné rozpory vznikají mezi sovětskými údaji a čísly dobových pramenů v rekonstrukci sovětských dodávek válečného materiálu. Německé depeše z Ankary dokládají statisticky mimořádně přesně a detailně, že Sovětský svaz dodal do Španělska od poloviny října 1936 do konce února 1938 celkem 242 letadel, 701 děl a 730 tanků, kdežto sovětské podání uvádí 817 letadel, 1158 děl a 1198 tanků. Rozpor je tím nápadnější, že počet a data námořních transportů z Oděsy s válečnými dodávkami pro republiku jsou v obou protichůdných pramenech zcela identické. Nadto číselné údaje německých diplomatů potvrdil roku 1939 výslovně i republikánský styčný důstojník v Oděse major José M. Blásquez, který každý sovětský transport před vyplutím evidoval a přebíral. Po 28. únoru 1938, jak referoval do Berlína německý vyslanec u Francovy vlády v Burgosu 22. dubna 1938, nedošla republikánským silám ani jedna jediná sovětská zbrojní dodávka. Zatímco nejvyšší jednotlivou dodávku 48 letadel, 165 tanků a 210 děl (jde o měsíční kvótu) zaznamenáváme v březnu 1937, už v listopadu 1936 nedošlo do Valencie ani jedno letadlo, v květnu 1937 ani jedno dělo, ani jeden tank, a po l. září 1937 – s výjimkou šesti letadel v říjnu 1937 a po čtyřech v lednu a únoru 1938 – byly dodávky jakéhokoli druhu definitivně zastaveny – devatenáct měsíců před konečnou porážkou republikánských sil!

Víme-li, že Německo a Itálie dodaly Francovi v celém průběhu války víc než 1600 letadel, 1200 tanků a 1500 děl, pak drtivá letecká převaha fašistických sil těžce handicapovala republikánskou armádu měsíc od měsíce bez sebemenší naděje na paritu vojenského potenciálu. I nejvelkorysejší výklad musí tedy dojít k závěru, že sovětská asistence v lidech byla pětasedmdesátkrát nižší než pomoc fašistických mocností Francovi, v interbrigádách zcela nulová, na válečném materiálu minimálně sedmkrát nižší než přísun materiálu z Německa a Itálie. V pamětech Ilji Erenburga a sovětského velvyslance v Londýně Majského se ostatně čte řada výmluvných indicií pro symbolickou, operativně, logisticky a strategicky zanedbatelnou hodnotu sovětské branné podpory.

Sovětská „sekundární“ pomoc, stlačená na minimum vojenského efektu, vykazuje navíc značnou morální pachuť. Nebyla altruistická, vedená mezinárodní demokratickou solidaritou a antifašistickou sounáležitostí: Moskva si dala za každý barel oleje, každou zbrojní součástku bohatě zaplatit. Vláda republiky musela splnit vyděračskou, vykořisťovatelskou podmínku a vydat Sovětskému svazu, dokonce předem, téměř 80 procent svého zlatého pokladu: pro „baštu antifašismu“ a „vlast socialismu“ byla vojenská intervence ve Španělsku pouhým výnosným, špinavým kapitalistickým kšeftem.

Katalánská sovětská republika

Proč ze 32 měsíců celé občanské války sovětská asistence trvala jen jedenáct měsíců a byla tak brzo zastavena, vysvětluje změna kursu v sovětské zahraniční a bezpečnostní politice i neúspěch sovětizačního náporu, jejž Stalin ve Španělsku sledoval. Jeho španělskou politiku vedla zprvu orientace na evropský systém kolektivní bezpečnosti, jejímž nejúčinnějším prostředkem měla být v sovětském pojetí strategie Lidové fronty; tu Francův puč a jeho internacionalizace ohrožovaly v základech v jejím nejzápadnějším článku a podlamovaly tak celý kurs sovětské zahraniční politiky od poloviny roku 1934. S tím přímo souvisí, že v nacistickém angažmá ve Španělsku (válka se proti původní kalkulaci Berlína několikanásobně protahovala) postihl Stalin dobře aspoň dočasný, přechodný odvrat Hitlera od přípravy expanze ve střední a východní Evropě.

Zdá se víc než pravděpodobné, že k anšlusu Rakouska by Hitler sáhl nejméně o půl roku dříve, kdyby nebyl tak dlouho a silně vázán na druhém konci Evropy. Stejně tak ovšem zřejmě platí, že kdyby trvalejší a efektivnější sovětská pomoc umožnila udržet republiku aspoň do konce léta 1939, bylo by s výrazným zpožděním došlo nejen k anšlusu Rakouska a k mnichovské krizi, ale dokonce i k přepadení Polska.

Reálně mocenská motivace sovětské podpory demokratického Španělska padla po Hitlerově nástupu ve střední Evropě: anšlus Rakouska rok před konečnou porážkou španělské republiky determinoval definitivní salto mortale sovětské zahraniční politiky – opuštění systému kolektivní bezpečnosti (že ten už ležel v troskách, je jiná věc) a příklon Moskvy k izolacionismu, zvýrazňovanému celou sérií sondáží Stalinových osobních důvěrníků o sblížení s Berlínem už od podzimu 1935.

Vzdor všem aspektům, které jsme dosud sledovali, jsme se ještě nedotkli principu celé věci. Stalin sledoval svým zásahem do španělského konfliktu v první řadě sovětizaci španělského politického systému a španělské armády. Organizovaný komunismus, jak prokazují novější americké analýzy, zvlášť vzorná studie Jacksonova z roku 1990, neměl v tradičně katolickém a agrárním Španělsku před Francovým pučem žádnou mocensky relevantní pozici. Španělské levici, která v únoru 1936 vyšla z posledních regulérních parlamentních voleb se sedmdesátiprocentní většinou, dominovali republikáni, leví liberálové, socialisté, anarchosyndikalisté, katalánští a baskičtí nacionalisté. Komunisté tehdy získali jen 10,3 procenta hlasů, i když v pozdějším běhu války obecná sociální radikalizace, živená masakry komunistů, ale nejen jich, falangistickým terorem, přirozeně vedla k jejich vzestupu.

Tím spíše byla sovětská podpora Madridu orientována mocensky, nikoli vojensky, nikoli proti fašismu, ale proti politické struktuře, politickému systému španělské republiky, jak už roku 1958 prokázal americký historik David D. Cattel v analýze Communism and the Spanish Civil War a v roce 1962 britský autor Barnett Bulleton v monografii The Grand Camouflage. The Communist Conspiracy in the Spanish Civil War. Zdá se dokonce, že právě taková linie Stalina a Kominterny vice versa vysvětluje vojensky zanedbatelný objem sovětské asistence. Subverzivní sovětizace vyžadovala daleko spíše celé zástupy politických komisařů a konspirativních agentů NKVD, opřených o malé kádrové útvary, než desetitisíce vojáků a stovky letadel. Intenzita a systematičnost teroru uvnitř španělského demokratického tábora ovšem také zřetelně naznačuje, že Sověti sledovali ve Španělsku od sklonku roku 1936 primárně zcela jiné cíle než obranu proti fašistickému komplotu – cíle vysloveně protilehlé, na samé mezi destrukce, dezintegrace, dekompozice protifašistické jednoty civilizovaného světa. Všechna soudobá svědectví a autentické dokumenty se shodují v tom, že centrální sovětské vodítko a motivace bylo to include Spain in the sphere of the Kremlin’s influence.

Co vypověděli nesčetní účastníci španělské občanské války o hrůzné roli sovětských komisařů a agentů při perzekuci a likvidaci nekomunistických skupin nezávislé levice, marxistické i anarchistické, či zvlášť mimořádně silné a uznávané trockistické, tedy protistalinské organizace POUM v Katalánsku nebo jednotné odborářské unie UGT (viz svědectví George Orwella Hommage to Catalonia 1938, č. Hold Katalánsku, ale i Katji Landau Le Stalinisme en Espagne 1938 nebo Sigismonda Casada Lopeze The Last Days of Madrid 1939 a úplně na prvním místě Juliána Gorkina Gomeze Canibalos Politicos. Hitler y Stalin en Espaňa 1941), vrhá na sovětskou prezenci stín stejně děsivý jako zprávy o teroristických metodách sovětských komisařů a agentů při inscenaci stalinských pučů ve španělské armádě a ve španělském státním a správním aparátu. Hořká zkušenost vedla tisíce španělských i zahraničních antifašistů (viz Franz Borkenau: The Spanish Cockpit 1938, Randofo Pacciardi: Il bataglione Garibaldi 1945, Pietro Nenni: Spagna 1958) k poznání, že se na kastilských a aragonských bojištích obětovali nesrovnatelně víc pro expanzivní sovětizační zájmy než obranu republiky proti fašismu. Ještě před třiceti lety musel mluvit Willy Brandt z vlastní autopsie s odporem o „exportu stalinistických metod“ a „stalinistické dominanci se všemi jejími hrůzami“. Teprve pět let po Francově smrti (1975) mohli objevit španělští historikové a kriminalisté otřesnou kompletní dokumentaci o bestiálním umučení vůdce POUM Artura Niňi celou hordou čekistických vrahů o Vánocích 1938.

Sovětizační teror nedosáhl sice vytouženého cíle, zato ale těžce rozvracel jednotu, obranyschopnost a vojenskou potenci republiky. Dodatečné sovětské interpretace neváhaly konstruovat funkci sovětské „pomoci“ španělské republice jako fiktivní model „pomoci“, jakou stalinská velmoc po necelém desetiletí poskytovala řadě evropských států a národů v procesu jejich osvobození z nacistické poroby. Otřesné zkušenosti zklamaných a zrazených španělských republikánů a jejich zahraničních druhů ovšem do takového mýtu nijak nezapadají. Tím méně se do něj hodí řady prominentních sovětských účastníků heroické obrany republiky, které po návratu domů zlikvidovaly stalinské čistky. Generálové Štern, Pavlov, Šmuskevič, diplomaté Rosenberg, Gajkis, Marčenko, Lvovič, Antonov-Ovsejenko, spisovatel Kolcov a jeho novinářští kolegové museli zaplatit životem za svůj odpor proti stalinskému teroru i za odvrat Moskvy od antifašistické defenzívy a evropské bezpečnostní politiky a její kooperaci s nacismem, jak se rýsovala na obzoru Stalinových osobních mocenských aspirací už od zavraždění Garcii Lorcy v Malaze.

Ale co si zrovna my budeme povídat: ti z nás, kteří se narodili pár let před válkou, si ještě pamatují drastickou perzekuci několika stovek československých interbrigadistů v první polovině padesátých let teoretiky i praktiky paranoidního syndromu pražských žáků Stalinových i to, že někteří končili dokonce na popravišti.

To není ale ještě všechno: vrchol celé historie teprve přijde. Autor nalezl v minulých letech ve fondech politického archivu německého zahraničního úřadu (tehdy v Bonnu) a spolkového archivu v Koblenci čirou náhodou doklady imperialistického plánu, o jakém žádná námi uvedená literatura ještě nemohla vědět a který patrně stalinistickým manýrám nasazuje teprve korunu. Mezi polovinou října 1936 a počátkem ledna 1937 pronikly do nacistických tajných služeb v Berlíně velmi konkrétní a detailní informace o plánu sovětského vedení – spíš stranického než státního – zneužít španělské občanské války a ruské přítomnosti na španělské půdě ke „zřízení“ sovětské republiky v Katalánsku a Baskicku – s oficiálním názvem Katalánská sovětská republika – jako integrální teritoriální součásti Sovětského svazu. Zprávy plně potvrzovala i současná diplomatická korespondence amerických ambasád v Berlině, v Římě, v Londýně a v Moskvě z října až prosince 1936. „Tato republika bude jako přímé území Sovětského svazu podřízena bezprostředně Moskvě,“ čteme v těchto pramenech. „Nevznikne tedy snad ve Španělsku nějaký nový státní útvar, ale Rusko by se pevně a trvale uchytilo na Iberském poloostrově nejen de facto, ale i ryze formálně.“

Konstrukce jen zdánlivě utopická měla na mysli instalovat v západní Evropě první ofenzivní sovětskou základnu a nástupiště k její sovětizaci – dávný Stalinův sen. Území takového opěrného bodu v západní Evropě, zhruba v rozloze Rakouska nebo českých zemí, by bylo dost rozsáhlé, aby se udrželo, a jeho lokalizace na francouzské jižní hranici by sovětizaci celé západní Evropy poskytovalo dostatečný prostor k rozvinutí síly. Etablování sovětské katalánské republiky bylo i z ryze vojenského hlediska v dosahu reálných možností: v prosinci 1936 a v lednu 1937 uvedl pohyb operací na španělském bojišti Franca do krajně kritické situace, která hrozila roztržením jeho územních zisků, a ještě v březnu 1937 utrpěl na guadalajarské frontě vůbec nejtěžší porážku celého svého tažení. Ovšem po stabilizaci fašistických frontových linií v dubnu a květnu 1937 nebylo už na takovou alternativu ani pomyšlení, nemluvě o tom, že právě od května 1937 Stalin destabilizoval svou říši vlnou masových čistek.

Ivan Pfaff (1925) je historik, esejista a politolog; žije v Německu.

Související články

Jan Závěšický: Salazarovo Portugalsko: jaké bylo?

Jiří Kunc: Jak vyhnat prezidenta, vzor Bolívie

Vladimíra Dvořáková: Anatomie radikálních a krajně pravicových stran

Obsah Listů 5/2006


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.