Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Karel Skalický: Bernard Bolzano: od logiky k teologii

Karel Skalický

Bernard Bolzano: od logiky k teologii

Měla-li osvícenská katolická teologie u nás svého prvního průkopníka v Josefu Dobrovském (1753–1829), pak v Bolzanovi měla svého dovršitele. Bernard Bolzano (1781–1848) nebyl jen filosofem, ale též významným teologem. Svým původem nebyl Čech, alespoň ne zcela. Možno o něm říci, že byl pravý Středoevropan.

Po otci Ital, po matce Čech, podle státní příslušnosti Rakušan, podle jazyka, v němž píše, Němec, podle místa, kde prožil celý svůj život, Pražan, podle civilního povolání katolický kněz, duchovně náležející do řady postav osvícenského katolicismu, jako byli biskup Leopold Hay, biskup Hurdálek a Dobrovský, vzhledem k němuž byl o 22 let mladší. To byla také jeho největší „smůla“. Narodil se právě v roce prvních velkých reforem osvíceného panovníka Josefa II: slavného tolerančního patentu (13. 10. 1781) a ještě slavnějšího zrušení nevolnictví (1. 11. 1781). Tak se stává, že léta Bolzanovy zralosti se naneštěstí shodují s dobou masivní reakce na racionalistický iluminismus, jemuž se klade za vinu, že je zodpovědný za francouzskou revoluci s jejími krvelačnými masakry. Na josefinismus je v důsledku toho pohlíženo s nedůvěrou a podezřením, takže josefinisté nemají lehký život. A Bolzano, který je rozeným josefinistou, přichází na svět bohužel takříkajíc opožděně, když josefinismus začíná ztrácet pevnou půdu pod nohama, a to nejdříve v církvi, pak i ve státě. Bolzano však je mužem, v němž není lsti. Je skutečným šlechticem ducha, člověkem výjimečné lidskosti, jenž zanechal hlubokou stopu v národní paměti. (R. Palouš: Bolzano v lidové paměti. Studie 76–77 1981, s. 391–395)

Když jako mladý kněz začínal přednášet křesťanské náboženství na pražské univerzitě, je po počátečním nedůvěřivě chladném odstupu přijímán studenty s velkými sympatiemi. Katedra, kde učil, byla zřízena vídeňskou vládou s úmyslem šířit hlubší vědomosti o křesťanství. To byl alespoň deklarovaný účel. Za ním se však skrýval úmysl šířit jen určitý typ křesťanství, a to takový, který měl být ideologickým zaštítěním ohrožené feudality proti republikánskému duchu francouzské revoluce. To ovšem je příčinou, proč Bolzano v míře, v níž je nadšeně přijímán studenty, začíná zneklidňovat vládnoucí autority i přes arcibiskupovo doporučení, jež ho představilo jako naprosto pravověrného. Dochází tak k dlouhému a trapnému procesu proti Bolzanovi, který bude ukončen jeho nuceným odstoupením od jakéhokoliv vyučování (24. 12. 1819). Bolzano bude později na tuto událost vzpomínat jako na Boží milost, která mu umožnila věnovat se intenzivněji filosofii. (Srov. B. Bolzano: Vlastní životopis. Praha, Odeon, 1981)

Též Bůh musí respektovat logiku

Bolzano jako filosof se nikdy nedokázal ztotožnit se žádným s existujících filosofických systémů. Jeho pronikavé myšlení nacházelo všude slabé stránky. Jeho hlavním protivníkem byla současná německá filosofie: Kant a německý idealismus, hlavně Hegel. Tato filosofie mu je zhoubná, protože otevírá dokořán dveře subjektivismu. Bolzano nepřestává důrazně varovat před vnitřní rozporností této filosofie, jež chce založit objektivitu pravdy na subjektivitě poznávajícího subjektu. Ego cogito, Ich denke nemůže být podle něj východiskem platného filosofování, jež by nepropadlo do čirého subjektivismu. Platné východisko může být dáno jenom v radikálně objektivním tvrzení: Existuje pravda (či existují pravdy) o sobě. Jen takové východisko umožňuje též založení absolutní platnosti logiky, která – a to je Bolzanovo nejhlubší přesvědčení – nemůže být odvozována z psychologie či na ni převáděna. Logika nemůže být pouhým výtvorem lidské psychiky, ale naopak lidská psychika, má-li být platným nástrojem poznání, musí respektovat zákony logiky stejnou měrou, jakou je musí respektovat andělé a Bůh sám. Logika je Bolzanovi něco jako stoické fatum, jemuž jsou bezpodmínečně podřízeni nejen lidé, ale i bohové. Neboť to, co je pravda – tvrdí Bolzano – je pravda ne proto, že je myšleno (a tvořeno) Bohem, ale naopak, je myšleno (tvořeno) Bohem proto, že je to pravda. Krátce, Bůh není nějakým absolutním monarchou. Je spíše monarchou konstitučním, protože i on musí vposled respektovat „konstituční chartu“ logiky.

Bolzanův důsledný objektivismus, který se staví do přímého protikladu vůči filosofické módě vládnoucího německého idealismu a jeho více méně skrytého subjektivismu, je s velkou pravděpodobností asi ten hlavní důvod, proč Bolzanova Wissenschaftslehre (1837, čili Vědosloví) nevzbudila patřičnou pozornost, neboť byla považována za zastaralý filosofický postoj, který se zabarikádoval v překonaných předkritických pozicích. Bude zapotřebí, aby uběhlo vícero let, než se konečně objeví novost a podnětnost Bolzanova myšlení. Nejprve bude objeven jeho přínos k matematice a později i k logice. Bude to Edmund Husserl (1859–1938), který poukáže na to, že Bolzanova Wissenchaftslehre je „dílo představující systematický projekt logiky, který dalece převyšuje všechno, co bylo až doposud vytvořeno na poli logických systémů na světové úrovni“. (E. Husserl: Logische Untersuchungen I. Tübingen, M. Niemeyer, 1968, s. 225–226). Husserl zřejmě oceňoval v Bolzanově díle především jeho důsledný boj proti psychologismu. Ale jeho význam je ještě širší: To, oč Bolzano usiloval, není nic menšího než nárys gramatiky vědeckého diskursu, a tedy teorie vědy čili vymezení struktury vědy jako reality svého druhu a navíc i matematické konstruování logiky, jakož i logické fundování matematiky, což jsou všecko projekty, v nichž se po něm angažovali Gottlieb Frege (1848–1925), Alfred N. Whitehead (1861–1947), Bertrand Russel (1872–1970), Franz Brentano (1838–1917), Edmund Husserl, polská škola logiky, Vídeňský kruh, Rudolf Carnap (1891–1970) a další.

Bolzano jako teolog

Je-li dnes Bolzano ceněn především jako matematik a logik, dlužno hned dodat, že ústředním bodem jeho zájmu nebyla logika, ba ani filosofie, ale teologie, či přesněji řečeno podložení věrohodnosti křesťanství, čili fundamentální teologie. Bylo by neúnosně obšírné věnovat se zde podrobně Bolzanovu teologickému myšlení. Omezíme se na vyzdvižení jen těch zajímavých námětů, jimiž Bolzano předjímal rozličné problémy moderní teologie. Tak Bolzanova teorie obrazu, kterou vypracovává za účelem adekvátnější interpretace náboženských tvrzení, předjímá do určité míry jak Bultmannovu (Rudolf Bultmann, 1884–1976) demytizaci, tak Sabatierovu (Auguste Sabatier, 1839–1901) teorii symbolického charakteru náboženských pravd. Jeho pojetí zdokonalitelnosti katolicismu předjímá Newmannovu (John Henry Newman, 1801–1890) teologii vývoje dogmatu. Jeho úsilí dokázat věrohodnost a uvěřitelnost křesťanského Zjevení předjímá klasickou apologetiku takových tomistů jako Ambroise Gardeil (1859–1931) a Garrigou-Lagrange (1877–1964). Jeho pojetí oživené a vědomím obdařené hmoty předjímá vizi takzvané Materia matrix Teilharda de Chardina (1881–1955) – srovnej jeho slova v Paradoxech nekonečna, § 51: „První z těchto školských názorů, kterého se musíme vzdát, je mrtvá nebo jen setrvačná hmota.“ Všechny tyto náměty jsou v jeho teologických pracích probírány a nastiňovány s opakovaně prohlašovaným záměrem zůstat ve všem a naprosto věrným katolickému pravověří. Musíme proto mít za to, že Bolzano byl subjektivně stále katolíkem a pravověrným křesťanem. Byl jím však též objektivně?

Je Bolzanova teologie pravověrná?

Budiž jasno, neptáme se, byl-li pravověrný Bolzano osobně. To nezpochybňujeme. Ptáme se, byla-li pravověrná jeho teologie. A tu odpověď věru není snadná. Omezíme se proto jen na to, že ukážeme, jak právě v jeho myšlení, tak průzračném, logickém a koherentním, se zvlášť výrazně zračí obtíž syntézy mezi duchem křesťanství a duchem iluminismu. Jinými slovy řečeno: v Bolzanově myšlení lze in concreto studovat problém inkulturace křesťanství do nové osvícenské kultury, rozvíjené mladou, pokrokovou buržoazií. Celá řada křesťanských pravd a skutečností nabývá v zorném poli iluminismu poněkud jiné tvářnosti. Tak například Ježíšovo kázání je viděno především jako mravní učení. Sám Kristus je viděn hlavně jako Učitel a Příklad. Zjevení je viděno převážně jako udílení naukového systému. Dějiny spásy jsou viděny hlavně jako výchova lidského pokolení. Zmrtvýchvstání je považováno téměř výlučně za nejzřejmější potvrzení nesmrtelnosti duše, a tato nesmrtelnost je tak zdůrazňována, že dělá z duchové duše člověka jakousi od věčnosti bytující substanci, a tudíž ji chápe jako svým způsobem preexistující. Ba víc, samo biblické stvoření, jež se událo podle slov knihy Geneze „na počátku“ (berešit), má v Bolzanově myšlení sklon stát se souvěčné (coaeternum) se samým Bohem. Z toho důvodu je Starý zákon považován občas za „hrubý“ a „primitivní“, zatímco evangelium je chváleno jako kniha ušlechtilých a vznešených poučení ohledně ctností a mravů.

Bolzano i přesto, že psal německy, nezůstal v kontextu české kultury izolován. Je sice pravda, že nesdílel ono nemírné národnostní nadšení, ani to německé, ani to české, které o něco později povede k oněm tragickým událostem, jež rozloží rakouskou monarchii. Proto nacionalisté jak z té, tak z oné strany hleděli na Bolzana s podezřením a někdy přímo s neskrývaným nepřátelstvím. Z české strany se v tomto nevraživém postoji vůči Bolzanovi vyznamenal Josef Jungmann (1773–1847) se svými přívrženci. Nicméně Bolzano měl v českém prostředí dosti přátel, mezi nimiž byli Josef Dobrovský (1753–1829) a František Palacký (1798–1876), abychom jmenovali ty nejvýznačnější. Měl však též v něm i své žáky. Nejvýznamnější pro české myšlení teologické a filosofické byl v té době katolický kněz a farář Vincenc Zahradník (1790–1836), který se po několika staletích, kdy se teologie a filosofie pěstovala po vlastech českých jen latinsky nebo německy, odváží psát o teologii a filosofii opět česky. Věru odvážný a nesnadný počin!

Když Bolzano zemřel, napsal o něm Karel Havlíček Borovský v Národních novinách 22. 12. 1848: „Pomníkem jeho nejkrásnějším a nejtrvanlivějším jest, že svobodné pohybování ducha v naší vlasti jest namnoze plod semene, které on rozséval.“ O jedno století později hodnotí Bolzanovo dílo Eduard Winter takto: „Úhrnem lze říci: Jako pedagog a teolog nepřekračuje Bolzano nikde rok 1800. Jako vychovatel a lidumil, což obojí krylo se u něho s představou kněze, vyplnil značný kus duchovních dějin českých 19. století. Jako matematik a logik však vzbuzuje pozornost 20. věku a stává se jedním z velikých zjevů v říši ducha.“ (E. Winter: B. Bolzano a jeho kruh. Brno, Akord, 1935, s. 209) Proti Eduardu Winterovi mám však za to, že Bolzano alespoň ve čtyřech směrech, které jsem shora naznačil, předjímá teologický vývoj dvacátého století. Tvrdím proto, že Bolzano jako teolog překračuje rok 1800. A že by se Bolzanovi představa kněze kryla s vychovatelem a lidumilem? Tu bych si dovolil říci, že do určité míry – a třeba i nemalé – ano. Ale úplně ne. Bolzano, který sloužil Mši svatou, věděl, že to koná nejen jako vychovatel a lidumil, ale jako Kristův kněz, který právě proto, že je Kristův, musí být i vychovatel a lidumil. O tom by však bylo užitečné ještě důkladněji bádat.

(Z připravované delší práce, redakčně upraveno.)

Karel Skalický (1934) je kněz a univerzitní profesor; filosof, teolog, vydavatel a publicista. Po návratu z exilu, kde byl také sekretářem kardinála Josefa Berana, žije a pracuje na Hluboké a v Českých Budějovicích na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Letos 28. října převzal na Pražském hradě „za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv“ Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Josef Štogr: Budoucnost křestanské politiky, budoucnost politického katolicismu

Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.