Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Věra Nosková: Volná fotografie je víc než esence okamžiku

Věra Nosková

Volná fotografie je víc než esence okamžiku

Reportáž z Paris Photo 2006

V půl čtvrté před ránem, kdy je spánek nejsladší, budík nakřáple kokrhá, už za hodinu a půl má vyrážet zájezdový autobus do sladké Francie, do rozmařilé Paříže. To se tak říkávalo, já vím, že už je to dávno klišé. Mám ale v základech duše základní kameny z knížek, které napsali Hugo, Maupassant, Zola, Balzac, Stendhal, Camus, Apolinaire, Baudelaire, Rimbaud, Verlain, Reverdy… Když jsem v zeleném mládí pátrala, co mi svět může nabídnout, promluvili na mě nejen svými díly, ale i životopisy tehdejší malíři, sochaři tvořící na začátku dvacátého století právě v Paříži – vysmívaní, chudí, mužní ve své odvaze a boji se šosáky – jejichž obrazy jsou dnes výnosnou investicí multimilionářů. Tolik let omotaných ostnatým drátem jsem smutně věděla, že Paříž, město umění, po jejíž ulicích jsem v tolika knihách chodila, nikdy neuvidím. Ještě mě neomrzelo, že žijeme v neuvěřitelných časech, kdy stačí strčit si do kapsy občanku, vyměnit si v kukani na ulici peníze a nechat se do Paříže či jinam prostě odvézt. Jen ať se přátelé světoběžníci nad mým nadšením klidně uculují.

Tentokrát mě s sebou vzali na desátý festival Paris Photo výtvarnice Jindra Viková a její muž, fotograf Pavel Baňka. Iniciátorem zájezdu byl tradičně Baňkův ateliér fotografie z Fakulty užitého umění a designu v Ústí nad Labem (patří pod univerzitu J. F. Purkyně). Přidali se studenti z vysoké školy Umělecko průmyslové v Praze a z katedry fotografie na pražské FAMU.

Čas černého jitra odkapával v chladných vteřinách, Praha se probouzela, rozespalí studenti se pomalu trousili, řidič brblal a navrhoval opozdilcům ujet. Když se deset minut před šestou autobus hnul, znejistil nás roztlemený chlapík, mávající nám z chodníku flaškou. Nebyl to zapomenutý student, ale poněkud zteřelý flamendr. U mladých umělců vzbudil veselí, nenapadl je verš od Villona hle, budoucnost, jež na tě civí. Brzy jsme svěsili hlavy a začali klimbat, autobus s nákladem spáčů uháněl mlžným svítáním, řidiči se bavili o motorech, jízdách, pasažérech, výpadovkách a pitomých předpisech s vášní hodnou lepších témat. Na hranici s Německem jsme přiznali, že máme s sebou nějaké cizince, skutečně: čtyři studenti těchto fakult byli zahraniční – Slovinka, Japonka, Srbka a Slovák. Museli vystoupit a muži v uniformách je všelijak prověřovali, autobus stál a my si vyčítali zbytečnou pravdomluvnost. Slovo cizinec se zřejmě propadlo k těm nebezpečným, což je protivné, neboť cizinci jsme po přejetí hranic své země všichni. Na německo-francouzských hranicích jsme zahraniční studenty už nepřiznali. Do Paříže jsme vjeli kolem sedmé večerní a ocitli se brzy v šestiproudé dopravní zácpě, do našeho hotýlku u severního nádraží jsme se sunuli kroksunkrok dvě nekonečné hodiny. Večer jsme pak mapovali okolní terén. V ulicích této čtvrti převládali barevní Pařížané, černoši, Indové. Jak prosvícená akvária zářila do noci malá kadeřnictví plná černých kadeřnic, které vyráběly z hustých kudrn ebenových zákaznic složité kreace. Ve švech praskala i pedikérie, všechny stolky v nehtovém akváriu byly obsazené. Pasáž plná indických restaurací opojně voněla a drobní Indové nás nevtíravě lákali do utěšených hospůdek.

Kam kráčí volná fotografie

Pařížský měsíc fotografie Mois de la photo Paris je velkou příležitostí zorientovat se v současných trendech výtvarné fotografie, je možné nahlédnout i do její historie, nejstarší snímky jsou z poloviny devatenáctého století. Koná se v Paříži každý druhý podzim na více místech a trvá v jednotlivých galeriích jeden až tři měsíce, ale Paris Photo, veletrh fotografického umění, na němž vystavují desítky galerií v prostorách haly Carrusel du Louvre, je každý rok a trvá jen čtyři dny. Veletrh galerií Paris Photo byl letos výroční – desátý, a hleděl se tedy vyznamenat.

Jak vystavené fotografie souhrnně nazvat? Umělecké? navrhla jsem opatrně svému průvodci a zasvětiteli Pavlu Baňkovi. Zavrtěl hlavou. Je to prý termín, kterým se dřív zdůrazňovalo, že fotografie je také umění. Dnes takovou obhajobu už nepotřebuje. Ze souvislostí se rozumí, že jde o fotografií výtvarnou, což ji zařazuje do vizuálního, tedy výtvarného umění, ale ani tento název není příliš používaný. Hranice jsou nepřesné, definice celkem nepotřebné. Tak třeba vědecká fotografie může skončit v oblasti fotografie výtvarné nebo fotografie pořízená původně jako záznam rodinné, intimní chvíle se může stát dodatečně uměním. Znalci oboru mají v oblibě slovo volná fotografie. Laikovi ovšem může znít poněkud amorfně.

Vzpomínka na rudé násilí

Bloudím mezi kójemi galerií, je jich tu kolem osmdesáti z celého světa, prožívám ten tichý atak nápadů, barev, výtvarných řešení, směs nostalgie i provokace, snímky ve mně probouzejí nezřetelné pocity a dojmy, které se snažím identifikovat. Veletrh galerií je prodejní, u některých fotografií jsou ceny, u většiny nikoliv, červenají se puntíky u těch prodaných. Náhle mě zasáhne rudá záplava, přitáhnou si mě fotografie čínské galerie, zírám uhranutě na dobové snímky kulturní revoluce. Masy téměř stejných lidí, většinou s demonstrativně zvednutými rudými knížkami, rudé prapory nad bezbarvými a beztvarými kazajkami, tváře zpívají, křičí, svítí nadšením davu. Autorem je Weng Naiqiang, tehdy jistě loajální fotograf, který pracoval pro potřeby rodné strany, propagace a agitace. Dva čínští galeristé, vysocí, úhlední, oblečení v slušivých čamarách, sledují zvědavě mou fascinaci. Žádám propagační letáčky galerie a prozradím přitom, že jsem novinářka z Prahy. Tváří jim problesknou sympatie, nemusíme si vysvětlovat, že pro nás ty fotografie nejsou jen bizarností, ale také nechutnou vzpomínkou na totalitní rudou moc, pro mnohé v našich zemích dokonce tragickou. Že dnes už nejsou součástí masivního vymývání mozků, ale staly se obchodním artiklem? Proč ne. I když nemohu se zbavit pochybností: stačí k takovému zhodnocení fotografie jen to, že fotograf byl tehdy při tom? Je to absurdní, ale takový je svět: možná právě fakt, že tyto fotografie dokumentují šílený, zničující společenský experiment, vymyšlený despotickým vládcem, zvyšuje dnes jejich obchodní atraktivitu. Miliony pošetilých, zfanatizovaných, zrobotizovaných, zabíjených, mučených, nesvobodných, zástupy vrahů… a k čemu do všechno bylo? Katarze se nekonala. Historie vyčichává jak otevřená kořenka, co bylo kdysi zločinné a hrůzné, stává se zajímavé, pro leckoho dokonce komické, barevně poutavé. Čínští obchodníci s uměním mi s mírnou úklonou věnovali katalog na křídovém papíře. Obrazy z kulturní revoluce.

A co bylo dál? Detail proudů tříštící se vody, půlakt politý bílou, další šípkově červenou polevou, ordinérní ženština v rudém interiéru, výtahové dveře, detail hlavy plešatého plavce, muž u okna s novinami na klíně a s hlavou v drátěné kleci, strom ve sněhu, dáma ve večerní róbě, rozpažená mezi dvěma slony, dlouhý kabát na ženské postavě, osamělé v horské krajině, dým v lese, ohnivý výbuch, rozcapený akt, žena s hlavou v popelnici, ležící hlava mluví do mobilu, dívenka v černé sukni na parapetu okna mrakodrapu hledí na velkoměstskou krajinu, dvě tlusté babky šlofíkují na manželských postelích, svázané balíky odpadového papíru, koláže, odrazy ve skle, poloprůsvitné figury v reálném interiéru, expresivní výbuchy barev, inscenované scény, pitvořící se tváře, tváře slavných, přirozenost i křeč, kontemplace i schválnosti… bloudím v tom, naplňuju oči, duši, paměť, snažím se vcítit, pochopit. Přitáhnou si mě figury v interiéru. Fotka je žlutá, neboť dodatečně překrytá burisony nebo červy? Jen čtyři hlavy a jeden pár nohou pro kontrast žlutým fujtablem pokryté nejsou. Tahle fotografie, sugestivně morbidní, se mi dnes v noci bude zdát, stanu se jednou z těch začervených figur. Vedle ní je ze stejného soudku akt muže, jehož kůži na počítači zaměnily za výraznou strukturu listu i s jeho žilnatinou.

Čistí Seveřani hrají prim

Ve svých začátcích před deseti lety na veletrhu fotografického umění v prostorách haly Carrusel du Louvre převládaly galerie americké a francouzské. V posledních letech zavedli francouzští organizátoři zvýhodněné profily vybraných zemí a jejich galerií, zvláště těch, které nemají v galerijním světě silné ekonomické zázemí a nejsou dosud zavedené v mezinárodním byznysu s uměním. Před dvěma lety například zvýhodnili mexickou fotografii, tentokrát dostali, jinak drahé, stánky zadarmo severské země. Výtvarné cítění jejich fotografů má mnohé příznivce, získalo uznání, přináší něco nového. Nevolí většinou cestu šoku a provokace, je výtvarně čisté, kontemplativní. Zejména finská a dánská fotografie prožívají v posledních deseti letech velký rozkvět a generace dnešních třicátníků až čtyřicátníků přinášejí oživení do evropské fotografické scény. Letos byl také posílen trend prezentace soudobých autorů na úkor zavedených jmen již nežijících klasiků. Nedoufala jsem, že bych mohla na akci potkat samotné tvůrce, ale stalo se. Mám příležitost stisknout ruku křehké finské autorce. Elina Brotherusová fotografuje nejčastěji sebe, přesto její snímky nemají přídech sebezahleděnosti. Její postava v krajině či interiéru působí až snivě. Ochotně slíbila, že mi dvě vybrané fotografie pošle elektronicky.

Vidím, že zřejmě nejdražší fotografie – od Edwarda Steichena z roku 1917 za 140 000 euro – má už červený puntík. Vedle ní je od téhož autora akt připomínající obrázky našeho slavného Drtikola. Cena 125 000 eur.

Potkávám svou spolubydlící, studentku Katku Procházkovou. Jaké fotografie oslovují ji? „V poslední době vyhrávají fotografie, které mají neotřelé téma nebo téma, které už tu bylo, ale je přeměněné do jiných rovin, může být nějak absurdní, paradoxní, podivné, neotřelé. Záleží na tom jaké myšlenky a obsahy fotka navodí, jaké pocity vyvolá, měla by obsahovat myšlenku, jasné sdělení. Fotografie jenom vtipné nebo dokonce povrchní jsou na ústupu.“ Také Katce se nejvíc líbí skandinávské fotografie z galerie z Helsinek, Stockholmu a z islandského Reykjavíku. „Mají zvláštní světlo a zajímavé obsahy. Pěkný je třeba soubor fotografií s tématem honu v zimní krajině. Dokonalé, čisté, prosvětlené,“ chválí Katka favority letošního veletrhu.

Slavní fotografové, odvážné fotografky a erotika

Když po několika hodinách bloudění potkávám znovu iniciátora našeho zájezdu, fundovaného Pavla Baňku, jsem plná otazníků. Jak se v tom množství děl, jmen a galerií vyznat? Potřebuji se trochu zorientovat. Vyptávám se na trendy v moderní volné fotografii. „Nepřehlédnutelná je především Američanka Nan Goldinová,“ říká Pavel. „Fotila vlastně jakýsi intimní deník se svými nejbližšími přáteli, zasáhla tím revolučně do tabu v zobrazení erotiky. Objevila tím pro fotografii novou oblast, vznikl vlastně nový trend. Její témata, způsob vidění a snímání se staly převratné. Goldinová bývá nutkavě napodobována, zvláště mladými fotografkami. V pražském Rudolfinu měla výstavu před čtyřmi lety, hodně navštívenou, jistě i proto, že na ní byla k vidění nebývale otevřená erotika, což pochopitelně zvýšilo její atraktivnost. Nan se proslavila svou Baladou o sexuální závislosti. Jde vlastně o projekci pásma fotek, které jsou provázeny sestříhanou hudbou. Vzniká ojedinělý zážitek.“

Intimní fotografie se objevovaly už někdy na začátku dvacátého století. V době, kdy se fotografický aparát vyskytoval mezi lidmi majetnější vrstvy a začal být používán také pro osobní záznamy, začal například mladičký Jacques-Henri Lartigue fotit kolem roku 1915 ve svém okolí kdeco, včetně sestry na záchodě, fotil automobilové závody, dámy na pařížském korzu… Snímky z jeho klukovského věku mají dnes zvláštní kouzlo, také proto, že zaznamenával věci, které ostatní nevnímali jako vhodné k zachycení. Obrázky pořízené jako rodinné záznamy, získaly později místo v historii fotografie. Jako fotograf byl ale objeven, až když mu bylo přes sedmdesát let.

Další slavné jméno je Nobuyoshi Araki. Japonec, po jehož mnohdy provokativních fotografiích je velká poptávka. Vyskytují se v majetku prestižních evropských i amerických galerií. A opět je tu silným hráčem erotika. Do pasu nahá, rozcapená dívka na houpačce, nahatá dívka zamotaná do provazů a zkroucená v nepřirozené poloze. Téměř polovina jeho fotografiích je takto přímočará. Jeho díla vystavovala také pražská Galerie Langhans. Araki provokuje a nemůže se tedy divit, že je některými kritiky nazýván pornografistou, antifeministou, skandálním umělcem. V roce 1971 spatřila světlo světa publikace nazvaná Un Voyage sentimental, jejíž ústředním motivem jsou Arakiho zážitky ze svatební cesty s manželkou Jóko, přičemž si diváci užijí těch nejintimnějších záběrů prostřídaných obrázky hotelů, nádraží a lůžkových vozů. Když jeho žena těžce onemocněla, nafotil pro změnu její předčasné umírání. Nepatřím k typickým soudcům a moralistům. Vím, že i literatura, které přednostně holduji, může být duševním striptýzem, nebo film, který mě přitahuje, je někdy bolavou sondou do naší zranitelnosti. Dotýkáme se svou intimní výpovědí skrytými tykadly jiných osudů, lidské citlivosti. Co tuhle výpověď ale někdy znehodnocuje, je exhibicionismus vypočítaný na efekt, včetně efektu komerčního. Kde se na této vypočítané cestě nachází slavný Araki? Nevím. Snad i odmítám vědět, motivaci umělce lze těžko vystopovat. Slavná Francesca Woodmenová začala fotit v 15 letech a skončila ve věku 23 let, kdy spáchala sebevraždu. „Stala se ikonou hlavně mladých fotících Američanek, takže když jsem učil v USA na univerzitě v Michiganu, později i v Ohiu, musel jsem některé své studentky jemně upozorňovat na to, že nemá smysl její práci doslova napodobovat. Jako byla ona jedinečná, měl by si každý najít svou cestu. Dělala inscenovanou fotografii, rozehrávala scény, kde ona byla hlavní, často jedinou postavou,“ líčí Pavel Baňka. Inscenovaná fotografie je už dlouho zavedený pojem, v poslední době dostává nový obsah.

Trendy, proudy a fotka-finta

Jeden z proudů vyvolala v život svým dílem právě Nan Goldinová. Inspirovala hlavně ženy s fotoaparátem k ženskému sebeuvědomování, k stopování vlastních prožitků v oblasti sexuality. Vyvolala vlnu erotického sebeodhalování ve fotografii. Různé trendy a proudy v moderní fotografii na sebe ani tak nenavazují, spíš probíhají paralelně. Do popředí se čím dál častěji dostává barva. Barevná fotografie sice představuje posun na první pohled především technický, ale má také svůj emocionální a estetický potenciál. Svébytný proud tvoří fotografie, které těží z jakoby banálního zázemí, ale přesto mají náboj něčeho vzrušujícího, možná proto, že se nějak dotýkají spodních proudů naší mysli. I když nejsou nijak okázalé a prvoplánově šokující, mají sílu. Jak rozpoznat, je-li fotografie výsledkem autenticity a vnitřního prožitku, nebo je ve hře víc kalkulace s chytlavým námětem a provedením? Dá se tento téměř protikladný přístup fotografa poznat na konečném výsledku? „Pochopitelně že mnohdy hraje roli módní vlna,“ připouští Pavel Baňka. „Když se ukáže, že některý způsob sebevyjádření má účinek a vzbuzuje zájem, včetně komerčního, tak se s ním sveze dost lidí. Ale jsou další fotografové, kterým nějaký nový trend prostě dopomáhá k odvaze. Mají v sobě vnitřní potenciál, zatím si ho netroufli rozvinout, ale najednou ho mohou díky tomu novému proudu ze sebe uvolnit, uvědomí si, že je možné vyjadřovat se tímto způsobem. V konečném výsledku se ta rozdílná motivace, někdy kalkul, nakonec vždycky pozná. Kvalitní věci přetrvávají, jsou-li ovšem někde k vidění. Každý se neumí prosadit. Znamená to mít v zádech dobrou galerii, která umí své autory zviditelnit a třeba i prodávat,“ informuje Pavel, který takovou galerii v zádech naštěstí má, jeho fotografie prezentuje například newyorská Alan Klotz Gallery.

A co jsou to fotky-finty? Jde o snímky prvoplánové, efektní, které okamžitě přitáhnou pozornost. K tomu účelu se také velmi hodí erotické motivy, ale fotkám-fintám chybí niternost, vnitřní prožitek. Jsou povrchní, vypočítané na efekt. Jinou kategorii tvoří fotografie, které především naplňují očekávání kupce, třeba aby vypadaly dobře na stěně v obýváku. Bývají výtvarné, někdy jakoby kontemplativní – strom solitér v krajině, alej, oblaka – nemají ambici vzrušovat. Své pevné místo má v současné fotografii proud, který lze nazvat subjektivní dokument. Jsou to snímky, které zaznamenávají subjektivní pocity, často jde o jakýsi osobní deník autora. Bývají to fotky živé, figurativní, jsou záznamem skutečnosti, tedy vlastně dokumentem, ale mají ambici přenést autorovy pocity na diváka. Vystihují také atmosféru okamžiku.

Před odjezdem do Paříže mi kamarád fotograf řekl: „Autentická fotka už neexistuje. To, co se vystavuje, je výsledek digitálních fotoaparátů a počítačových programů.“ Opakuju tento výrok před fotografem Baňkou, ten ale situaci tak černě nevidí. „Nemyslím si, že by třeba digitální fotoaparáty byly nějakou hrozbou, asi jsou opravdu budoucností oboru, ale zatím pořád ještě fotografové, kteří se pohybují ve výtvarné oblasti používají spíš klasické fotoaparáty a pak negativy skenují, digitalizace tedy probíhá až v druhé fázi. Já třeba rád pracuji se starými foťáky, protože mě provokují, abych používal i netradiční metody, nutí mě hledat cesty, které nejsou běžné. Jejich nedokonalost se může stát dokonce výhodou. Někdy je docela obtížné dostat něco z takové krabičky, ale výsledek může být zajímavý. Jsem radši, když foťák není příliš chytrej, a já ho přesto můžu přimět, aby udělal něco proti technickým pravidlům – třeba fotku s velmi dlouhým časem, zdánlivě nevhodným pro dané podmínky. Dokonalý přístroj často způsobí, že je výsledek jakoby zprůměrovaný. Naproti tomu nic nemám ani proti opačnému přístupu, je to otázka volby vlastního stylu, fotografického jazyka.“

Zbývá otázka, čím se vlastně liší profesionálně dokonalé fotografie reportérské, reklamní či vědecké od fotografií na Paris Photo. Vystavené fotografie vycházejí z vnitřní svobody a potřeby sebevyjádření, nejsou pořízené účelově nebo na něčí objednávku. Výsledkem jsou snímky, které nemůže jen tak nafotit další profesionál. Mají pečeť něčeho osobního. Musí být ryze autorské, jinak v oblasti volné fotografie nemají šanci. Užitá fotografie má mnoho podob, ale je především účelová. Umění je, i v oblasti fotografie, pro radost, slouží k vyjádření nějakého vnitřního přetlaku, vyvěrá z hravosti, ale také z touhy po zanechání nějakého poselství.

Paříž zůstává centrem umění

Paris Photo doprovázejí další velké výstavy fotografií v hlavních výstavních institucích, jako jsou Centre Pompidou, Bibliotheque nationale, Palais de Tokyo atd. Tu v Centre Pompidou jsem ještě navštívila, ale pak mě srdce odvedlo do Rodinova muzea a za milovaným Pablem Picassem. V Musée national Picasso mi úžas a radost z jeho děl, hravosti, odvahy a geniality vytěsnily z hlavy na několik hodin všechny volné fotografie světa. Bývaly doby, kdy se výtvarné umění podobalo pozdějším fotografiím, kdy obě tato média byla popisná, držící za šos viděnou skutečnost. Čas je odvál. Picasso a další výtvarníci je rozmetali. No a volná fotografie popisný a další realismus také zavrhla. Co oči vidí, je jejich věc, ale emoce, vzpomínky, fantazie a myšlenky mohou mít jiné krajiny. Složitější i jednodušší, ale hlavně svobodnější.

Před Centre Pompidou hraje Mongolka v tradičním oblečení na starý jednostrunný nástroj složitou, rozjímavou a exotickou melodii podkreslenou dalšími hudebníky z přehrávače. Výtvarnice Jindra Viková si od ní kupuje CD. Opodál posedává v družné zábavě několik mladých lidí, idylu ruší jen pohozená mrtvolka potkana. Drobní, úhlední a voňaví Pařížané chodí v kabátech a kožených bundách, neforemné sportovní bundy známé z domova nejsou nikde k vidění. Ještě teď v listopadu posedávají před kavárničkami. Město prostoupila ošperkovaná podzimní noc. Eiffelka svítí jak ohnivý palec, mířící k neviditelným hvězdám v gestu milosti. V závětří kostela naproti hotýlku si na složených krabicích připravují smutné lože bezdomovci.

Autobus vyjíždí v sobotu o sedmé večer, čeká nás krušná cesta. Studenti si cestu vylepšují vínem, jsou francouzsky rozjaření, řidič brblá, autobus uhání přes noční zamlženou Evropu. V neklidném snu cválám s Pablem Picassem k Louvru na ostrém hřbetě jeho kozy, malíř má velké hnědočerné oči vraníka, procházíme se mlčky mezi volnými fotografiemi.

Věra Nosková (1947) je novinářka a spisovatelka.

Obsah Listů 6/2006

Fotografie

Jiří Doležel: Po zemětřesení - 5/2006

Gustav Aulehla: 1968: Tanky, pak kočárky - 4/2006

Emil Pališek: Nefotografuji proti něčí vůli - 3/2006

Rafał Milach: Osamělá města - 2/2006

Karel Tůma: Hornoslezská konurbace - 1/2006


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.