Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Tomáš Fürstenzeller: Básně a překlady

Tomáš Fürstenzeller

Básně a překlady

Báseň, 6:30 hod.

Půl sedmé ráno. Den si našepsoval
oblohu čirým azurem a přemítá
o vhodném výjevu, zatímco ovál

horizontu už vyvrhuje ze skryta
svých útrob těžce stravitelný pecen
horkého slunce. Pod okny zas procitá,

jak hnízdo zvuků, dvůr. Ven z jeho klece
vyletují: šum stromů, hlasy, kusy vět,
i vrkot holubů a aut. Vše měkce

mísí vzduch, v němž i prach se umí chvíli skvět
jak nejlesklejší slída. Alchymie
krátkého trvání. Tvůj pozlacený ret

na čele Adamově, jenž spí. (Prý je
po mně, ač po pravdě teď bývá přede mnou.)
Ty taky spíš. Jen ve mně cosi vyje,

ožívá. Možná za trest, možná odměnou.
V ospalé hlavě nad papírem zvoní,
báseň si tady hledá duši spřízněnou.

Už dlouho neslyšel jsem tyhle tóny.
Tak dlouho, že teď nevím, zda mi scházelo
to prázdno před básní, anebo po ní.

Ustýlání pro dva

Na stránkách bílých jako prostěradla,
má báseň vedle tvé – ta naděje,
co léta ve mně skomíravě chřadla,
zas novým vzrušením se zachvěje
a já si vzpomenu: tvé vlasy, hlas,
tak blízko ještě nikdy nebylas.

Blíž snad už ani nikdy nebudeš,
a tak se na ty verše dívám trochu
jinak než dřív. A doufám, že ty též
ten obraz přečteš jako synekdochu
toho, co uvnitř je už prolomeno.
Sečtělý skřítek uhodne tvé jméno –

podvečer. První příchod sentimentu
nenechal dlouho čekat na sebe.
A tak sám s knihou, tklivě jak se sluší,
přemítám „o nás dvou“. Leč na mou duši
mně ze všech spolu vykvete jen bez.
Nevím, jak vzdorovat mám tomu trendu,

a proto raději se vzdávám čtení –
vždyť je to jenom poetický krám.
S pocitem úlevy, snad přesvědčený
o moci této pravdy, zavírám
antologii mladé poezie,
ač z toho gesta sevření dál tyje.

Neštědrý večer

Když míjím vaše okna, zpomalím.
Kolik to je už vlastně let?
Na váš dům hledím zpovzdálí,
zda aspoň tvůj stín nevyklouzne zpod rolet.

Těch podzimů, těch jar, těch nadějí,
najednou vlastně nevím, co si přát.
Pravda je prostá: měl bych raději
svou touhu antedatovat.

Je pozdě zkoušet zvonek u dveří,
když stará pouta pro jiná jsme rozsekli –
vždyť sotva bys mi chtěla uvěřit,
jak schází mi tvé ruce, tvůj dech, tvůj klín.

Jejíma očima

Noc, hebká černá pěna
a těla vrostlá do peřin.
Ty muž, já tvoje žena –
to vím, vím, vím.

A nevěřím.

Nečekaný sled proměn:
tvoje je okno, pro mě

zeď přiražená k posteli.
A ticho roste, zraje.

Jak láska, co se popelí,
nesahajíc dnům přes okraje.

…překládat, překládat a někdy taky psát

Hlavně aby se to datum dobře pamatovalo, říkal jsem si podle Cimrmanovy zásady, když jsem se měl narodit. A povedlo se – vyšlo to na sedmého sedmý sedmdesát. Silný ročník, zpívají Chinaski. Přestože jsem se ale narodil v Husákově rodném městě, nemohu se ani v nejmenším počítat mezi Husákovy děti. Nejenže by s něčím takovým nesouhlasil otec, ale jistě by se ohradil i prezident Svoboda. Podplukovník, plukovník, nebo generál? Správná odpověď je snad b, ale kdo by si to pamatoval! Ovšem jednu událost vážící se ke Svobodovi si ze svého dětství dodnes vybavuji velice živě – den jeho smrti. Bylo mi devět a tohle oznámení jsem si vyslechl se zbytkem třídy ze školního rozhlasu. Stáli jsme u toho – jak jinak – v pozoru.

Ve stejném roce, kdy jsem se narodil, vyšel Mihálikův překlad Aristofanovy Lysistraty i Ovidiova Umění milovat. Válek seděl nad svým Verlainem a Feldek psal Křídový kruh. Tahle díla jsem samozřejmě nesál do sebe ani se sunarem ani s mateřským mlékem, ale později jsem z nich čerpal vláhu o to vydatněji a častěji. A taky z jiných překladů, sbírek a teoretických pojednání autorů téhle generace. Nedá mi, abych nezmínil alespoň Mihálikův překlad Catulla, který dle mého mínění předčí kvality dostupných, často akademizujících překladů českých, Válkova Rilka a Feldekovo přebásnění aztécké poezie, malajských pantunů i jeho pozdějšího Apollinaira. To byly stavební látky mého obrazotvorného a jazykového ústrojí.

Ve městě s létajícím talířem napíchnutým na železné vidlici, která stojí rozkročená nad valící se hnědou masou vody bůhvíproč nazývanou modrým Dunajem, jsem poctivě vyplňoval povinné kolonky životopisu – mš, zš, sš, vš. V baťovském roce 1989 tuhle úhlednou řadu přetrhlo cinkání klíčů, které omluvilo sběhnutí od studia optických komunikací k filosofii. Tak se stalo, že jsem počátkem devadesátých let nastoupil na pražskou filosofickou fakultu.

Najednou vyvstala nutnost naučit se pracovat s jiným jazykem. Potřeba znovu vzít do rukou každé slovo, potěžkat, poklepat, ohledat tvar – prostě zjistit, co kam patří. Protože vejít do druhé řeči je jako vejít do cizí kuchyně. Třebaže jde o řeči příbuzné a někde v kořenech propletené, šuplíky a registry jsou přerovnané jinak a člověk si musí zvykat.

Po nějaké době jsem si zvykl, ale ještě dlouho to bylo pod obojím. První texty v češtině jsem publikoval v roce 1999 v překladové antologii moderní irské poezie a téměř souběžně s nimi k mé radosti vyšel i dlouho připravovaný slovenský knižní výbor mých překladů britského básníka Philipa Larkina. Pak už na celé čáře vyhrála čeština.

Mezitím jsem ve svém životopise přeskočil z odstavce vzdělání do odstavce praxe a ta mě po různých zastávkách zhruba před dvěma lety přivedla k práci pro jednoho mobilního operátora. Sběhnutí tedy skončilo ve výchozím bodě a jeden kruh se uzavřel. Aby to všechno v prostoru uprostřed něj nebylo zbytečné, nepřestávám překládat, překládat a někdy taky psát.

Michael Longley

Lnářský průmysl

Když opadají modré květy lnu a my jej sklízíme
a plnými hrstmi máčíme jej v rašelinové vodě,
aby tá stébla shnila, nebo z něj stavíme snopy,
jež připomínají sukni neviditelné tanečnice,

stáváme se součástí lnářského průmyslu
a technologie nás vtáhne do chmurného města,
kde pole smrskla se do okenních truhlíků
a mezi mohutnými stroji zbývá málo místa.

Avšak i doma v podkroví se střešním oknem
milujeme se na bělidle a celá louka
je pokryta tkaninou blednoucí na slunci,
jako by naším oděvem byl netající sníh.

Co je vášeň, ne-li drcení nepoddajných stébel,
pak něžné česání vláken podobných vlasům,
z nichž tkají se bílé košilky pro křtěňátka,
svatební šaty pro nevěsty i smuteční rubáše?

A když po skončení práce začínáme truchlit,
že jsme poslední dělníci vymírajícího řemesla,
ať jenom len nás vede k oltáři či na hřbitov
a sám nám podle toho připravuje lože –

stydlivě střez si v přítomnosti smrti prsa,
řekni, že v lněném prádle ti to sluší víc,
v bělavé spodničce a s mašlí na živůtku,
motýlem na květu vyšitém bílou nití.

Marcus Valerius Martialis

Z první knihy epigramů

15

Jsi nejdražší můj přítel, Julie,
vždyť staré pouto nejvíc přežije.

Na dveře zaklepala šedesátka –
za tebou cesta dlouhá, vpředu krátká.

Odříkání už není na místě,
co nevezmeš si hned, je nejisté.

Jedno vždy zbude: starosti a dřina,
na ty se ovšem hezky nevzpomíná,

a proto radovánkám nebraň se,
ač možná ubývá jich neblaze.

Že prý: „Času dost.“ Blázen, kdo tak míní.
Zítřek je příliš vzdálený: Žij nyní.

18

Tucco, proč jen ředíš staré falernské víno
a liješ do něj vatikánské patoky?
Čím dobrým se ti špatné víno odvděčí?
A jakou špatností to dobré bylo vinno?
Dělej, jak chceš, je ale hřích, když pančuje se
chutný mok z Kampánie břečkou ze stoky.
Třeba chceš na svých hostech spáchat
hrozný čin,
tak vzácné víno však tvou krutost neunese.

Philip Larkin

Autobiografia na letisku

S meškáním bolo treba prirodzene
počítať. Aké bude? Nehlásia.
Kufre a letenky sú odbavené,
tak snáď to nepotrvá. Trocha sa
snažíme skrátiť si to čakanie
fajčením, čajom, niekto novinami.
Patrí sa usmiať, spriateliť sa? Nie,
boj o miesto je ľahší, keď ste sami.

Prešlo šesť dlhých hodín. Žiadna zmena.
Včerajšou loďou už by som tam bol.
Dievčina v stánku zíva. Premáha ma
nadobro nečinnosť – a od zatmenia
už i strach. Príliš som sa spoľahol
na tento predpoklad. A on ma sklamal.

Pre a proti

Hlas trúbky, prenikavý a mocný,
ťahá ma ku sklu v matnom osvetlení,
kde tancujúci – asi dvadsaťroční –
tvárami prisali sa k sebe s chvením,
do rytmu šťastia vážně pohrúžení.

Tak vnímám to ja, cítiac v závanoch
dym, pot a vôňu dievčat. Prečo zastať?
Prečo však ísť tam dnu? Sex, pravda, no
čo je sex? Že nájsť si svoj pár má azda
na šťastí leví podiel, býva častá

domnienka, sotva pravdivá však o mne.
Mňa láka vysoký a drsný zvon
(snáď umenie), v ktorého zvláštnom tóne
sa moja vlastná zvláštnosť derie von.
Mne aj iným sa dáva najavo,

čo každý chápe po svojom, a tak
je šťastný. Preto zízam spoza skiel
a verím svojmu, oni naopak
zas inému, a každý má, čo chcel.
Ak nikto nezmýlil sa, nezaprel.
Conor O’Callaghan

Seatown

Krátkodobá investice, den po dni znovu vzkřišována,
a mrholení planě hrozící, že jednou přestane,
a na dálnici mihotání reflektorů od samého rána.

Hájemství komínů a putyky, kde do pátku chcíp pes,
a poloprázdné sport bary a v realitkách stále tytéž domy
a čínský kšeft, psí dostihy a obvykle hloub do kapes.

Houkání alarmu, co z dálky doléhá k nám do ulice,
a trosky ptačí budky a žvást o sobotní přelétavosti –
neškodný žert, co do paměti zavrtá se jako něco více.

Klid – moře chvíli stoupající téměř po čáru
dostihových drah, pak zas vzdálené a odtažité
jak neodvysílaná kola anglického poháru.

Sezóna jediného dne – zabitá, a vlažná euforie
mizejícího roku, vyprovozeného ze dveří,
a v mlze siréna, jež někde od estonských břehů vyje.

Labutí píseň hvězd a pivovar a sněžná mračna seshora
a kousky uhlí rozsypané po cestě jak spadlé hrušky
a první pokrývka, co vydrží až do skončení února.

Vyhnanství z rozhodnutí, pocit příliš neodbytný
a změna dějící se vždy v nepravý čas
a kocovina uplynulé chvíle, trvající celé týdny.

Co stačí k odchodu, kéž vysvětlí vše, na čem záleží,
i smysl odškrtávaného času – bolest stupňovanou
přes stohy krabic v chodbě, říkající: „To není to nejtěžší.“

Tomáš Fürstenzeller (1970) vystudoval filosofii a anglistiku na FF UK. Překládá převážně anglicky psanou poezii. Vydal výbor z díla Philipa Larkina Do slov obrazu (1999), autorsky se podílel na přípravě antologie moderní irské poezie Vzdálené tóny naděje (1999) a spolu se Štepánem Noskem v nakladatelství Opus vydal překlad poezie irského básníka Conora O’Callaghana pod názvem Seatown (2004). Překlady uveřejňuje také časopisecky. Žije v Praze.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Václav Jamek: Střet civilizací a zbytečný Nietzsche

Václav Jamek: Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.