Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Jiří Vančura: Bolest toho druhého

Jiří Vančura

Bolest toho druhého

Že se ve východní části Německa v posledním roce války odehrávaly scény, na které jejich účastníci do konce svých životů sotva zapomenou, jsme dlouho spíš jen tušili, než věděli. Pokud jsme se o nich letmo dovídali, pokládali jsme je za obdobu poválečného vyhnání našich někdejších německých krajanů. Byly však mnohem tragičtější, a není také náhodné, že tehdejší události ve Východním Prusku a na východních přístupech k obléhanému Berlínu byly po celá předchozí desetiletí zamlčovány.

Poněkud opožděnou splátkou na tuto naši mezeru v evropské historické paměti je od letošního podzimu publikace Guida Knappa Exodus, s podtitulem Osud vyhnanců. Pojednává o osudech lidí z východní části Velkoněmecké říše, spějící ke svému nezadržitelnému pádu. Adolf Hitler byl už jen troskou někdejšího charismatického diktátora, přesto měl ještě dostatek moci, aby prosazoval boj do posledního muže, a také dostatek pochopů, kteří zakazovali jakýkoli ústup nebo evakuaci civilního obyvatelstva, žen, dětí a starců. Teprve když se ruské tanky ocitly v dohledu, začaly se v mimořádně mrazivém lednu 1945 vytvářet mnohakilometrové kolony uprchlíků. Lidé na přecpaných silnicích umírali zimou nebo pod leteckými útoky, na župní vedoucí, kteří do poslední chvíle zakazovali opouštět ohrožená města a vesnice, čekaly letadla nebo lodě, aby je odvezly do bezpečí.

Aniž jsou započítáváni vězňové, které dozorci hnali z vyhlazovacích táborů, reálné odhady uvádějí, že v posledních měsících války bylo takto na útěku přibližně patnáct milionů uprchlíků. Museli utíkat? Hysterickou propagandu o hordách barbarů z východu dostatečně živilo počínání rudoarmějců, když se ocitli na území nepřítele. Mnoho civilistů, kteří se nelíbili nebo nechtěli dost rychle porozumět výzvě davaj časy!, bylo na místě zastřeleno. Vůči sexuálně vyhladovělým vojákům, postrádajícím jakékoli civilizační zábrany, velitelé chovali blahosklonné porozumění, a tak se první kořistí dobyvatelů stávaly ženy. Nad ženami téměř všech věkových kategorií včetně sotva odrostlých děvčat stáli vojáci ve frontách. Některé za to bezprostředně zaplatily životem, mnohé sebevraždou nebo celoživotním traumatem. Znásilňování bylo tak běžné, že se mezi malými dětmi ujala hra ženo, pojď se mnou!

Jednotlivé stránky Velkého útěku, jak zní originální název knihy, líčí autor v šesti kapitolách. Zabývá se masakrem v Nemmersdorfu, nevelké obci ve Východním Prusku, které se zmocnila na pár dní Rudá armáda. Když ji později znovu dobyli Němci, našli zde 26 zabitých starců, žen i dětí. Celou tragédii, dodatečně upravenou a interpretovanou, využila nacistická propaganda, takže se Nemmersdorf stal symbolem, který se přičinil o další statisíce uprchlíků na zavátých cestách a silnicích. Podrobně popisuje Knopp největší námořní katastrofu všech dob, když 30. ledna sovětská ponorka S 13 potopila v Baltském moři německou loď Gustloff, přecpanou více než deseti tisíci uprchlíky. Vypovídá o osudu pevnosti Vratislav, největšího německého města na východ od Berlína, které nacistické velení odsoudilo ke zkáze, jen aby prohranou válku o pár dní prodloužilo. Jedna z kapitol je věnována ztraceným dětem, odvlečeným do Ruska a nikdy již nenalezeným, stejně jako sirotkům, vlčím dětem, po léta bezprizorně bloudícím v Pobaltí, a další ženám. Zejména těžce pracující matky početných rodin byly hlavními protagonisty a nejčastějšími oběťmi jara 1945. Za situace, kdy se v nesmírně těžkých podmínkách přelévala celá etnika – Poláci z oblastí, které v roce 1939 anektoval Sovětský svaz, odcházeli do Slezska a samozřejmě odtud vyháněli po staletí usídlené Němce – byly nejen dvě generace vojáků, ale i stejná část ženské populace krutě postiženy a poznamenány.

Závěrečná kapitola je pro českého čtenáře nejméně přínosná a spíše nás nabádá ke zkoumání autorovy objektivity. Zabývá se vyhnáním sudetských Němců z Československa, a třebaže se autor, podobně jako v předešlých kapitolách, snaží pojednávat společný osud na příkladu konkrétního místa, předkládá zároveň jakousi vývojovou syntézu česko-německých vztahů ve třicátých a čtyřicátých letech. Prolínání osudů obyvatel Doupova na Karlovarsku se záměrem vystihnout problematiku vzájemného soužití je však záměrem, který se sotva mohl zdařit. Proto zde nacházíme věcné nepřesnosti, omyly, ale i tradované předsudky jako důkaz, že nelze očekávat ani požadovat, aby výklad minulých událostí byl zcela totožný v české i německé historiografii.

Nakladatelství mohlo, ba mělo upozornit autora (vedoucího redakce novodobých dějin v druhém programu televize SRN) na evidentní omyly, a tak jim předejít v zájmu českého čtenáře i autorovy prestiže. Bohužel také nad touto knihou nelze než konstatovat, že mnohá naše nakladatelství plní důsledněji své komerční než kulturní poslání. Ani zde není pravopis povinnou disciplínou, řada německých pojmů působí překladateli rozpaky, sporné je i dvoj-, případně trojjazyčné uvádění místních názvů (Vratislav, Breslau, dnes Wrocław); že takto postupoval autor, je pochopitelné, v českém překladu však existovaly i jiné, elegantnější možnosti.

Guidu Knoppovi rozhodně nelze upřít snahu o politickou korektnost. Téměř vždy, když popisuje otřesná zvěrstva rudoarmějců, provází je dobovým citátem nebo vlastním konstatováním, že nastupující armáda v podstatě jen oplácela to, co viděla na své dlouhé cestě z centrálního Ruska k Berlínu. Přesto nám, kteří jsme žili a žijeme na druhé straně tehdejšího utrpení, může tato kompenzace připadat nedostatečná, příliš formální.

Lze šestadvacet zabitých v Nemmersdorfu poměřit Lidicemi nebo stovkami vyhlazených, bezejmenných obcí, jimiž Rudá armáda musela projít na své cestě ke zneškodnění agresora? Počet obětí na zbytečně potopeném Gustloffu v podstatě nepřevyšuje denní kontingent zavražděných v největších vyhlazovacích táborech. Jsou trosky Vratislavi větším barbarstvím, než byl zničený Stalingrad, Varšava a desítky dalších? Autor několikrát odsuzuje články Ilji Erenburga v sovětském armádním tisku, emotivní výzvy k Němcům jako kolektivnímu viníkovi, neposlal však Adolf Hitler svá vojska, aby zničila ruské „podlidi“?

Na každé svědectví o utrpení německého lidu lze odpovědět ještě výraznějším poukazem na zločiny nacistů a jejich nástrojů. Při hodnocení událostí, které provždy zůstanou jistou skvrnou na naší minulosti, nemůžeme opomenout princip kauzality – příčin a následků, nebo biblické nabádání běda tomu, od koho pohoršení přichází, nebo slova, jimiž zničující nálet na Drážďany komentoval Hrabalův vlakvedoucí: měli jste sedět doma na prdeli. Mnohaleté hýčkání vlastního utrpení a licitace způsobených křivd však prodlužuje cestu k mírové Evropě, kontinentu přátelské spolupráce.

Nic z toho, co bylo způsobeno, žádný ze zlých činů, ať částečně pochopitelných, nebo zhola neomluvitelných, nemůže být odčiněn. Z kruté minulosti vyplývá jediné pozitivum, pevné rozhodnutí: již nikdy! Stane-li se toto rozhodnutí neodvolatelné, miliony našich prarodičů neumíraly, netrpěly, nebyly vyháněny zbytečně.

Guido Knapp: Exodus. Osud vyhnanců, přeložil Vladimír Čadský, Ikar, Praha 2006, 230 stran s ilustracemi, cena neuvedena.

Jiří Vančura (1929) je historik a publicista, někdejší šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Jiří Fiala: Politické písně na lidovou notu

Knihy


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.