Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Jiří Fiala: Politické písně na lidovou notu

Jiří Fiala

Politické písně na lidovou notu

Na pultech se objevila nová kniha Ludvíka Vaculíka Polepšené pěsničky; část nákladu je vybavena i „cédéčkem“, na němž autor, zanícený zpěvák moravských lidových i jiných písní, čtrnáct písní interpretuje. S texty Vaculík zachází způsobem běžným při jejich tradování v lidových kolektivech – různě je upravuje a rozšiřuje, zejména jim ale dodává pointované závěrečné sloky. Podívejme se, na jakou tradici Vaculík navazuje.

Je obecně známou skutečností, že jeden a týž písňový text lze zpívat nápěvy rozličnými, nikoli ovšem libovolnými, stejně jako jeden a týž nápěv může posloužit ke zpěvu rozličných, nikoli ovšem libovolných písňových textů. To platí jak o poezii lidové, tak umělé – např. Erbenovu baladu Svatební košile zhudebnil jako kantátu jednak Antonín Dvořák (1841–1904) v roce 1884, jednak Bohuslav Martinů (1890–1959) roku 1932; parodii této balady v divadelní inscenaci Jiřího Suchého (1931) Kytice z roku 1972 opatřil hudebním doprovodem Ferdinand Havlík (1928).

Je doloženo, že folklorní nápěvy sloužily již na počátku novověku ke zhudebňování textů veskrze nelidových: Otakar Hostinský (1847–1910) ve své studii Třicet šest nápěvů světských písní českého lidu z 16. století, publikované roku 1892, zjistil excerpcí kancionálů, že duchovní písně otištěné v těchto kancionálech jsou ohledně nápěvů odkazovány prostřednictvím incipitů (prvních veršů) na nápěvy písní lidových. Jedná se např. o odkazy na písně A ty milý, sivý holube; Ach, mlynářko, mlynářko; Byla panna mezi horama; Čížku, ptáčku zeleného peří; Dcerko má, chceš-li za sedláka; Dobrá noc, má milá, dobrá noc; Kdyžs u mého otce sloužil; Na tom panském poli; Pod hájíčkem zeleným; Sedláček z lesa jede, vesele prozpěvuje; Stojí lipka v širém poli, listu širokého aj. Z textů většiny takto dochovaných lidových písní známe bohužel jen citovaný incipit a více nežli sto melodií. Zbývající písně však evidentně souvisejí s texty a nápěvy písní publikovanými v novodobých sbírkách písňového folkloru. Např. píseň Pěkná Káča trávu žala je zmiňována již koncem 15. století, její notový zápis pochází z roku 1571 a koresponduje s nápěvem písně Žalo děvče, žalo trávu ve sbírce Karla Jaromíra Erbena (1811–1870) Prostonárodní české písně a říkadla z let 1862–1864. V řadě textových i nápěvových variant je dochována píseň Proč kalina v struze stojí, zmiňovaná již v rukopise z konce 15. století (viz Československá vlastivěda, díl III, Lidová kultura, Praha 1968, s. 308–309). Recipročně bývaly kancionálové nápěvy podkládány texty folklorní provenience, nezřídka s parodickým záměrem, jak je tomu např. v písni Špatná radost mého těla, otištěná Františkem Sušilem (1804–1868) v jeho sbírce Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými z let 1853–1859 (ve vydání Sušilovy sbírky z roku 1951 viz s. 286, č. 820).

Lidové melodie se přejímaly nejen pro umělé písně duchovní, ale i pro písňové skladby novinové (zpravodajské), šířené zpravidla prostřednictvím kramářských tisků. Také v této pololidové písňové produkci se uplatňovalo odkazování na obecně známé melodie lidových písní, ale daleko častěji se odkazovalo na „známou notu“ nebo na „obecnou notu“. Specifickou, nikoli však významnou roli hrálo přejímání lidových nápěvů a strofických struktur v dělnickém písňovém folkloru (viz Karbusický, Vladimír – Pletka, Václav: Dělnické písně I, II, Praha 1958, např. I, s. 155–156).

Praha má, Praha má pána, krále Bavora

Nás však bude dále zajímat využití lidových nápěvů pro politické účely a cíle. Raným dokladem takové formy politické propagandy je píseň Praha má, Praha má pána, krále Bavora, tj. bavorského kurfiřta a císaře Karla VII. (1697–1745), jenž během první slezské války usurpoval dne 17. prosince 1741 v Praze na úkor Marie Terezie (1717–1780) český královský trůn. Záměry tohoto panovníka měly v českých zemích popularizovat tištěné manifesty i kramářské písně, z nichž se díky opisu známého českého písmáka Františka Jana Vaváka (1741–1816) v jeho rukopisném Sboru písní mnohejch, jak starejch, tak novejch dochovala jediná. Píseň Praha má, Praha má pána krále Bavora… vznikla u příležitosti nastolení nového českého panovníka, jenž českým sedlákům, kteří by vystoupili se zbraní v ruce proti habsburské armádě, přislíbil osvobození z osobního poddanství a po dobu tří let z daňové povinnosti (v dotyčné písni se tento slib reflektuje verši „Radujte se, vy sedláci,/ vám se robota převrací,/ Praha má, Praha má pána, krále Bavora“). Vavák sděluje o skladbě Praha má, Praha má pána, krále Bavora… toto: „Když Francouz a Bavor z Čech vyhnaní byli, Maria Theresia své království zase šťastně dosáhla, tato píseň byla velmi trpce zapověděná, impresí prohlížené a pod trestem špinhausu (donucovací pracovny, pův. přádelny, pozn. JF) tlačit ji nesměli, aniž v krčmách a kde jinde zpívat žádný ji nesměl. Tu i tam zhusta se stalo, že jen chasníci, když tu starou píseň Káča má, Káča má, jakožto tou notou zahráti si dali, trestáni byli. Vojáci a drábové zámečtí nato musili zřeteliti, od čehož stalo se, že i ta stará nota Káča má, Káča má taky docela zahynula, že jí více k slyšení není.“ Perzekuce tedy postihla i lidovou píseň Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama, jež poskytla neznámému autoru skladby agitující pro vládu Karla VII. v Čechách jak strofický půdorys (11x6a7a8b8b6a6a), tak melodii. Shodná melodie zní rovněž ve francouzské taneční písni „Sur le pont d‘Avignon/ on y danse, on y danse… (Na mostě v Avignonu/ se tančí, se tančí…)“, doprovázející dětskou hru. Nemůžeme však prokázat, zda onu melodii přinesli do své vlasti francouzští vojáci po svém neslavném návratu roku 1742 z Čech, nebo zda ji tito vojáci do Čech přinesli a melodie české lidové písně o parádivé dívce Káči se melodii francouzské písně přizpůsobila, nebo zda se jedná toliko o náhodnou melodickou shodu. (Viz Fiala, J.: Dobové české slovesné reflexe slezských válek, Olomouc 2001, s. 127; České písně ze slezských válek, Olomouc 2001, s. 41–42, 211.)

Šuselka nám píše

O více než sto let později vznikl v souvislosti s událostmi let 1848–1850 soubor politických písňových textů na melodie českých lidových písní, jehož autorem byl žurnalista, básník a překladatel Karel Havlíček Borovský (1821–1856). Lidové písňové předlohy Havlíček využil pro několik veršovaných textů i v letech následujících – celkem je známo 26 Havlíčkových textů vycházejících z lidové písňové předlohy. Většinu z těchto písní a popěvků Havlíček uveřejnil v satiricko-humoristické příloze Národních novin, nazvané Šotek (vycházející necelé první čtyři měsíce roku 1849), dvě písně byly publikovány ve Zpěvníku slovanském I, vydaném Vojtou Náprstkem ve Vídni roku 1848, další skladby jsou známy díky sešitu obsahujícímu opisy Havlíčkových epigramů a básní a známému pod názvem Duch Havlíčkův. Nejvíce popularity si získala Havlíčkova Píseň o tom německém parlamentě (s incipitem Šuselka nám píše), bezpochyby i díky užité strofické formě a nápěvu lidového popěvku Na tom pražském mostě; píseň zesměšňuje úsilí člena přípravného výboru celoněmeckého parlamentu (Vorparlament) ve Frankfurtu nad Mohanem Franze Schusselky (1811–1886) o začlenění Rakouska včetně českých zemí do budoucí Německé říše. Vedle otisku ve Zpěvníku slovanském jsou dochovány kramářské tisky Písně o tom německém parlamentě a jejího překladu do němčiny a také její textové inovace, zejména patnáctisloková „podskalská“ adaptace Havlíčkova textu z bojů na pražských barikádách ve dnech 12. až 17. června 1848, počínající verši „Windischgrätz nám píše/ z malostranské říše:/ ,Rozbourejte/ barikády/ a zalezte tiše…‘“ (viz Karbusický, Vl. – Pletka, V.: Dělnické písně I, s. 88–89).

Ve Zpěvníku slovanském I byla publikována s uvedením Havlíčkova autorství též píseň Loučení Čechů od německé říše, nacházejí se však zde i jiné protiněmecké skladby využívající strofiky a melodiky známých lidových písní – Když jsme my patřili pod Bundestag, Mají Němci parlament, mají Němci ho v noci, Volali nás do Frankfurtu, my jsme tam nechtěli aj. – viz antologii Letáky z roku 1848 uspořádanou Miloslavem Novotným (1894–1966) a vydanou v Praze roku 1948 (s. 184–189). Vzniká tak otázka, kdo byl autorem těchto parafrází, stojících svou úrovní zřetelně za skladbami Havlíčkovými – přesto je literární vědec a kritik Bedřich Václavek (1897–1943) a muzikolog Robert Smetana (1904–1988) připsali bez rozpaků ve své meziválečné rozhlasové montáži Havlíčkova politika v písních Havlíčkovi (viz Václavek, B. – Smetana R.: O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950, s. 261–266), shodně učinila i manželka B. Václavka Jaroslava Václavková (1905–1978) jako editorka antologie Písně roku 1848 (Praha 1948). V kritické edici básnického díla Karla Havlíčka Borovského, pořízené v roce 1951 Jaromírem Běličem (1914–1977), ani v jiných vydáních Havlíčkovy veršované tvorby však tyto skladby nejsou uvedeny.

V rámci souboru politických aktualizací lidových písní spojeného s Havlíčkovým jménem se vyčleňuje pětice Šotkových písní s navazující Písní věnovanou příteli mému blahorodému Šotku, ku které si každý melodii sám najíti může, využívající formy tzv. míchanice, běžné ve světských kramářských písních. Z dikce kramářských nápěvových odkazů čerpá podtitul skladby Sedmero vzdechnutí k ministerstvu – Nová píseň, zpívá se jako: Ó Velvary! Ó Velvary, kde jsou mé tolary, v níž Havlíček satiricky portrétuje ministerského předsedu Felixe knížete ze Schwarzenberga (1800–1852) a šest ministrů jeho vlády, nastolené 19. října 1849. Premiéru Schwarzenbergovi Havlíček věnoval píseň Mně se, mně se, mně se,/ mně se všecko zdá, že pan Švarcenberk o ústavu hrá; Felix kníže ze Schwarzenberga a kardinál Friedrich ze Schwarzenberga (1809–1885), arcibiskup salcburský a od roku 1850 arcibiskup pražský, jsou ironizováni v písni Fiala, v níž se zřejmě má doplnit jejich rodové jméno do posledního dvojverší „Černý a žlutý tulipán, však jí vás… znám“, a v Písni Čechů roku 1850 (Zle, matičko, zle! Švarcemberci zde). Nemenší satirickou pozornost Havlíčkovu si vysloužil ministr vnitra ve Schwarzenbergově vládě František hrabě Stadion (1806–1853) v písních Stadion jako chůva a Naše konstituce letěla zvysoka. V Šotkových písních Havlíček zaútočil zejména na oktrojovanou (nařízenou) ústavu – Naše konstituce letěla zvysoka; Oktrojíruj pomaličku, oktrojíruj pomalu; Ministři, ministři, vy verbujete; elegický tón se v souvislosti s oktrojovanou ústavou objevuje v pozdějších písňových satirách – Ach, není tu není („Jaká to ústava,/ bez sněmu, bez práva,/ jaká to ústava s obležením?/ Taková ústava je jako otava,/je jako otava s zaplavením!“) a v již zmíněné písni o Felixi ze Schwarzenberga, jenž „o konštituci hrá“.

Při analýze adaptací lidových písní pro politickou agitaci zjišťujeme, že se z lidové předlohy přejímá její nápěv a strofická a metrická struktura; při koncipování textu pak autor adaptace může postupovat trojím způsobem: buď vytvoří text motivicky a lexikálně nikterak s předlohou nesouvisející – tak je tomu např. u Havlíčkovy skladby My pole ořeme, jiný tam seje na melodii lidové písně Když jsem šel do Prahy za jednou pannou. Lze též ocitovat incipit či první strofu lidové písně a navázat na citaci vlastními verši – u Havlíčka je tomu tak např. v písni Fiala s narážkou na revoluci ve Vídni v březnu 1848 – „Červená, bílá fiala,/ kdes ji, má milá, trhala?// Vykvětla v březnu spanile,/ voněla pánům nemile…“. Konečně je možné substituovat části lidového textu textem vlastním – v Havlíčkových Šotkových písních je tento postup uplatněn např. v č. IV., kde Káču nahradil rakouský polní maršálek Alfréd kníže Windischgrätz (1787–1862) a divokého kocoura maďarský revolucionář Lájos Kossuth (1806–1894): „Utíkej, Windo, utíkej,/ honí tě Košut divokej!/ Winda utíká, co může,/ Košut ho chytit nemůže…“

Sám Havlíček se jako reprezentant českého národně liberálního uskupení stal cílem písňové politické satiry ze strany anonymního radikálního demokrata v souvislosti s rozehnáním Ústavodárného říšského sněmu, zasedajícího v Kroměříži, dne 7. března 1849 vojskem a vyhlášením oktrojované ústavy. Pražský tiskař Karel Vilém Medau tehdy vydal letákový tisk s písní Requiem za říšský sněm – Zpívá se jako „O, Velvary…“, v níž se ironicky komentuje politická činnost Františka Palackého (1798–1876), Františka Ladislava Riegra (1818–1903) a Františka Augusta Braunera (1810–1880), Karlu Havlíčkovi Borovskému jsou pak věnovány následující sloky: „Ach, Karlíčku, och Havlíčku!/ Jezdi na koníčku!/ Nechtěls, by se maloval čert./ Tu máš! Tu je ten safrapert!/ Ach, Karlíčku, och Karlíčku! Jezdi na koníčku.// Ach, Karlíčku, Havle zlatý!/ Tys politik svatý!/ Jaks to dělal opozici?/ Měl-lis pak pět pod čepicí?/ Ach, Karlíčku, Havle zlatý!/ Tys politik svatý!…“ (Viz Písně roku 1848, Praha 1948, s. 186–187.)

Havlíčkovy poslední politické parafráze českých lidových písní pocházejí z jeho konfinace v Brixenu – je to jednak Žádost bývalého českého literátora (podle písně Zadudej, dudáčku, zadudej), jednak často citovaná Moje píseň (Jako: Kdyby moje milá samé pentle byla), datovaná v Brixenu 12. července 1854: „Přislibujte si mně,/ poroučejte si mně,/ vyhrožujte si mně,/ přece zrádcem nebudu!/ Moje barva červená a bílá,/ dědictví mé poctivost a síla – varte, Němci: Já jsem Čech! Hr, já jsem Čech!“

Zničí Ádu Anglie, zničí Ádu ho v noci

Za nacistické okupace Československa, a to již od podzimu roku 1939, vznikal v Olomouci cyklostylovaný sborníček Národní písně 1940, na němž se kromě Bedřicha Václavka (zahynuvšího 5. března 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi) podíleli i další příslušníci olomouckého komunistického odboje, zejména krajský sekretář KSČ Rudolf Terer (1906–1942) a Stanislav Křupka (1907–1972), profesor na olomouckém reálném gymnáziu v Kosinově ulici. Sborníček vytiskl nejpozději koncem března 1940 na cyklostylu dělník olomouckých solných mlýnů Julius Kameníček (1901-?), jenž byl v dubnu 1940 v Žerotíně u Hnojic zatčen gestapem, přičemž byla většina exemplářů Národních písní 1940 zabavena. Ze čtrnácti skladeb sborníčku využívá třináct čísel melodiky lidových písní, jedna skladba parafrázuje Píseň společnou Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), zhudebněnou Františkem Škroupem (1801–1862), respektive její parodii z pera Karla Havlíčka Borovského Tys bratr náš (Překlad z češtiny do češtiny), dokončené v Moskvě 23. prosince 1843 a otištěné v Šotku roku 1849. (Viz Václavek, B.: O lidové písni a slovesnosti, Praha 1963, s. 362–370.)

Především se v Národních písních 1940 objevuje další inovace Havlíčkovy písně Šuselka nám píše, nahradivší Franze Schusselku Františkem Chvalkovským (1885–1944), ministrem zahraničních věcí ve dvou vládách pomnichovského Česko-Slovenska a poté protektorátním vyslancem v Berlíně: „Chvalkovský nám píše/ z té německé říše,/ bychom přišli Němcům pomoct,/ že jim kručí v břiše…“; místo Havlíčkova českého lva, jenž „zježí fousy/ a ocasem sekne“ – „Stalin zježí vousy/ a do toho sekne“.

Zatímco Havlíček nahradil Adámka ve své adaptaci lidové písně Adámku náš, copak děláš chorvatským bánem (knížetem) Josipem Jellačićem (1801–1859) – „Jeláčku náš,/ copak děláš/ sněm nám rozehnali,/ Slovany prodali,/ ty nic nedbáš…“, v adekvátním textu Národní písní 1940, jehož autorem byl Stanislav Křupka, se přirozeně objevuje Adolf Hitler (1889–1945), snad s aluzí na atentát, jehož obětí se stal ruský car Alexander II. (1818–1881), zastoupený v zájmu rýmu Mikulášem: „Adolfku náš, copak děláš,/ stavíš se hrdinou/, řečňuješ pod minou,/ kterou sám dáš,/ jak Mikuláš…“ (K pokusu o atentát na Adolfa Hitlera, zosnovanému skupinou německých důstojníků a politiků, došlo až 20. července 1944.) Nově je využito melodie, strofické struktury a první sloky písně Ach, synku, synku (označované za meziválečné Republiky československé za jednu z oblíbených písní prezidenta-Osvoboditele) na niž navazuje zčásti inovovaná sloka „Oral jsem oral, kousek malý,/ potom mně náci koně vzali“; „tvrdé rekvizice“ v závěru písně odčiní „dělník a rolník ruku v ruce,/ k svobodě, cestou revoluce“.

Národní písně 1940 však neútočí toliko na nacismus, ale i na západní Spojence, vedeny nadějí na „novou republiku“, v níž „kapitál bude fuč“ – v tomto ohledu se zvláště angažuje Zpěv měšťáka benešovce (Jako: Chytili jsme lososa), jehož první sloka prohlašuje „Zničí Ádu Anglie, zničí Ádu ho v noci,“ a sloka poslední „Brit ten spasí český lid,/ Brit ten spasí ho v noci“.

Shodou okolností se jediný výtisk Národních písní 1940, jenž se stal pramenem výše citované edice, dochoval v držení Františka Lóna (1903–1986), v době vzniku sborníčku vedoucího stranické skupiny komunistických středoškolských profesorů v Olomouci, v sedmdesátých letech 20. století vedoucího Ústavu marxismu-leninismu na Univerzitě Palackého a pověstného olomouckého „normalizátora“.

Ó Jakeši ó Jakeši stvoření jakési

V říjnu 2006 se na pultech knihkupectví objevila nová kniha prozaika Ludvíka Vaculíka (1926) Polepšené pěsničky; část nákladu knihy byla vybavena „cédéčkem“, na němž autor knihy, zanícený zpěvák moravských lidových i jiných písní, sám interpretuje čtrnáct z množství písní v knize otištěných (včetně notace) a komentovaných písňových skladeb za doprovodu cimbálové muziky Technik Ostrava, což vše ilustruje fotografiemi provázejícími jednotlivé „písňové příběhy“ i faksimilemi excerpovaného materiálu. S písňovými texty přitom Vaculík zachází způsobem běžným při jejich tradování v lidových kolektivech – různě je upravuje a rozšiřuje, zejména jim ale dodává pointované závěrečné sloky, pokud podle jeho názoru se dotyčnému textu takové pointy nedostává. Mnohé Vaculíkovy komentáře k „nepolepšeným“ i „polepšeným“ písničkám a popěvkům jako by navazovaly na knížku obdivných esejů o lidové písni, kterou pod titulem Malované děti publikoval v roce 1949 Pavel Eisner (1889–1958), vynikající překladatel a znalec češtiny.

Pro náš výklad o politických písních na lidovou notu, jenž si zdaleka nemůže činit nárok na úplnost, je podstatné, co se o Ludvíku Vaculíkovi dozvídáme na přebalu Polepšených pěsniček: „Jako disident (…) po příkladu Karla Havlíčka Borovského psal na melodie lidových písní satirické politické texty, které v roce 1988 sám vydal. Dodnes se prý lidé po tom útlém samizdatovém zpěvníčku (v této knize třetí oddíl) shánějí.“

Podle datace faksimile titulního listu a předmluvy k edici dotyčného zpěvníčku v rámci Polepšených pěsniček, nazvaného Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (Nalezl a vydává Ludvík Vaculík), byl strojopis tohoto „samizdatového zpěvníčku“ vyhotoven nikoli v roce 1988, ale až 18. července 1989. Sám Vaculík píše o zrodu a knižní edici Nových vlasteneckých písní Karla Havlíčka Borovského toto:

„Pokud vím, první veřejnou ,polepšovnu‘ písniček si u nás otevřel Karel Havlíček Borovský. Na známou melodii nasadil jiná slova: tak je možno dát lidem novou myšlenku, změnit náladu. O to jsem se pokusil v roce 1989, kdy se pražský lid konečně začal zvedat k odporu a šel do ulic. A do toho hnutí šel s jedinou bojovou písní: ,Ach synku, synku, doma-li jsi‘. Vydal jsem strojopisně zpěvník, potom kdosi vydal kazetu. Písně jsem nazpíval s doprovodem Lutkovy kytary. Měl jsem smůlu: režim padl naštěstí dřív, než jsem se mohl těmi písněmi víc proslavit. Ještě teď někdy, při besedách, si někdo na nějakou vzpomene. Jako dokument doby a pro úplnost zařazuju Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského na konec tohoto badatelského zpěvníku do oddílu III. Po převratu jsem některé písně ještě jednou polepšil, a předloni mi studenti gymnázia v Rakovníku zazpívali píseň Tlučou esenbáci v dalším, svém polepšení.“

Mezi devíti skladbami Vaculíkových Nových vlasteneckých písní… (psaných bez interpunkce) nemůže ovšem chybět inovace Havlíčkova „Šuselky“, přičemž její autor využil na rozdíl od předlohy tzv. momentu zklamaného očekávání, když čtvrtý verš sloky nespojil rýmem s veršem prvním a druhým. Franze Schusselku vystřídal člen politického byra a tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Jegor Kuzmič Ligačov (1920), jenž 9. března 1989 navštívil mj. koncernový podnik Masný průmysl Písnice v Praze 4: „Ligačov nám píše/ ze sovětské říše/ abychom jim přišli pomoct/ že jsme jim to dlužni.“ Poslední sloka písně Ligačov nám píše je vskutku gnómická: „Na tom pražském mostě/ dávno nic neroste/ když ku Hradu pohlédneme/ nadáváme sprostě.“ Havlíčkovi zveršovaní ministři Schwarzenbergovy vlády v písni Sedmero vzdechnutí k ministerstvu inspirovali Ludvíka Vaculíka ke skladbě Sedmero vzdechnutí, v jejíchž prvních dvou slokách se objevují František Kincl, důstojník Státní bezpečnosti a ministr vnitra vlády Československé socialistické republiky od 12. října 1988 do 3. prosince 1989 (odsouzený v roce 1992 k tříletému trestu odnětí svobody za nezákonné zadržování občanů před listopadem 1989), a poslední generální tajemník ÚV KSČ Miloš (Milouš) Jakeš (1922): „Ó Všetaty ó Všetaty/ Františku kinclatý/ spravedlnost nikde není/ všude samé obležení/ ó Všetaty, ó Všetaty/ Františku kinclatý// Ó Jakeši ó Jakeši/ stvoření jakési/ géniem když člověk není/ není jeho provinění/ ó Jakeši ó Jakeši // stvoření jakési“. Do třetice pak uveďme Vaculíkovo „polepšení“ písně Plavala husička po Dunaji, dokládající, že příliv západních kapitálových investic do české metropole předstihl „sametovou revoluci“ v listopadu 1989: „Plavala husička po Vltavě/ copak ty husáku děláš právě/ co bych dělal jen tu sedím/ na to co se děje seshora hledím// Připlula husička pod divadlo/ vidí co husu by nenapadlo/ konšelé tam od domu dům/ prodávaj nábřeží Talijánům// Plavala husička kolem Kampy/ tu zrovna balili cizí trampi/ samí Němci Francouzové/ co můžou kupovat za hotové“. V dodatku k této písni z roku 1990 (psaném na rozdíl od ostatních polistopadových aktualizací Nových vlasteneckých písní… s interpunkcí) vystupuje tehdejší pražský primátor Jaroslav Kořán (1940, primátorem od 1. února 1990 do 13. září 1991, kdy byl odvolán), dříve překladatel z angličtiny a vězněný disident: „Tu píseň zpíval jsem Kořánovi,/ to je ten primátor fungl nový,/ on se přidal, já jsem byl rád,/ že proti sobě mi pomoh zpívat.“

Otázku, jež se závěrem nabízí, tj. zda se mohou ještě někdy v budoucnu objevit nějaké české politické písně na lidovou notu, musíme ovšem ponechat nezodpovězenu.

Jiří Fiala (1944) je profesorem na Katedře bohemistiky FF UP v Olomouci a v Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU v Brně.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Jiří Vančura: Bolest toho druhého

Knihy


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.