Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Jan Novotný

Před Chartou a po Chartě

Co se dá dělat, stal jsem se pamětníkem a nemohu odolat, abych nepoučoval nepamětníky a nevaroval je před bludy a simplifikacemi jiných pamětníků. Takže patero komentářů k častým míněním o Chartě 77:

1. Charty by si většina občanů nepovšimla, kdyby nebylo zlostné režimní reakce.

Myslím, že to nepozoruji jen u sebe: zpětný pohled na život se zastavuje především u mezníků – v čase přesně lokalizovaných bodů zlomu. Jsou to především mezníky osobní, spojené hlavně se smrtí a milováním, ale neméně významné mohou být – zvláště ve střední Evropě ve 20. století – mezníky politické.

U mne je jich pět. Březen 1953: ponurý hlas z rádia oznamuje, že Stalina ranila mrtvice. Babička, která vůbec nefandí komunistům, ale ztratila ve válce syna, se rozpláče. Poprvé cítím smrtelnost lidských model, dotek velkých dějin. Červenec 1956: vážný hlas z rádia čte sovětské usnesení o tom, že Stalin nebyl žádný bůh. Tatínek, rozkolísaný komunista, vstává a nervózně přechází sem tam. Do mého života vstupuje politika. Srpen 1968: mám-li jmenovat jedinou chvíli, je spojena s davem na brněnském náměstí Svobody poslouchajícím z amplionu komuniké o přijetí Moskevského protokolu, se slzami a náhlým tichem po hlučném týdnu. Výstup k vrcholkům skončil, začíná zatím nedozírný skluz. Listopad 1989: 21 let poté vcházíme na náměstí Svobody, abychom zazvonili umíráčkem normalizaci.

Mezník, který jsem ve výčtu přeskočil, ji dělí na dvě části. Nazval bych je sestupnou a vzestupnou fází. Leden 1977: posloucháme s maminkou prohlášení Charty. Zmocňuje se nás nebývalá euforie. Vím, že vzpomínky někdy klamou, ale naštěstí se mohu dovolat přítele, který ten den náhodou přišel na návštěvu. Vzpomínku na Chartu má spojenu se vzpomínkou na naši radost. Její důvod bych tenkrát i dnes vyjádřil slovy: Konečně promluvili naši skuteční představitelé.

2. Režim jednal hloupě, když svou reakcí Chartu uvedl ve známost.

Nemyslím, že jsme byli tak výjimeční lidé. Po vlastech českých nás poslouchalo, opisovalo a rozepisovalo mnoho (tatínek, který se Charty nedožil, s tím začal hned po Husákově nástupu). Režim správně pochopil Chartu jako vznik erozní rýhy, která bez jeho zásahu začne nabývat nebezpečných rozměrů. Každý její potenciální prohlubovatel o Chartě věděl nebo by se o ní brzy dověděl i přes oficiální mlčení. Zavřít všechny chartisty by znamenalo dát jim až příliš očividně za pravdu před tváří světa i vlastních občanů. Soudruzi už nedoufali ani v sílu své dialektiky, s níž mohli začít dokazovat, že po vhodné úpravě smyslu slov vlastně žádné mezinárodní pakty neporušují.

Sympatizanty s Chartou bylo třeba odstrašit. Pouhá silná slova by na to nestačila, jak je patrno z toho, co následovalo o 12 let později. Také na Několik vět reagovalo Rudé právo s nepříčetným vztekem, ale nevznikly žádné Antivěty, jejichž podpisy by mohlo tisknout. Začaly naopak lavinovitě růst seznamy signatářů původního prohlášení, vysílané Svobodnou Evropou.

K vzepření se normalizačnímu režimu už nebylo třeba mít tolik odvahy a síly jako za předešlých totalit. Bezpečnostní pákou, kterou měli udržovatelé normalizace stále při ruce, se proto stal princip všeobecného rukojemství – kdo by se vzepřel, nepoškodil by jen sebe, ale i svou rodinu, nadřízené, kolegy, jejich pracovní plány. Charta postavila režim před nutnost ujistit sebe i poddané, že páka pořád funguje – a k tomu se nejlépe hodily zvednuté ruce a vyždímané podpisy.

3. Bezprostředním důsledkem Charty proto bylo zvýšení tlaku na všechny, kdo neměli chuť, zájem nebo odvahu stát se disidenty.

V dlouhodobém časovém měřítku to určitě neplatilo. Chartisté soustředili palbu na sebe, režim neměl zapotřebí rozšiřovat počet otevřených nepřátel a ostatním se tak už během nejbližších let citelně ulevilo. Ještě před Gorbačovem jsem bez zvláštních obav psal do strojopisných časopisů, chodil na nepovolené kulturní akce a otvíral si hubu před svými studenty. Ani bezprostřední vliv Charty však nebyl jednostranný. K jeho pochopení je třeba uvážit celkový stav společnosti, jak se vyvinul po Srpnu a hlavně po výměně Dubčeka Husákem.

Myslím, že stále ještě neproběhla hlubší diskuse o tom, proč se nadějně nastoupený a po půl roku úspěšně udržovaný odpor proti „návratu před Leden“ tak trapně zhroutil. Už časově by bylo třeba toto zhroucení lokalizovat – zásahy moci při srpnovém výročí či Husákův nástup byly spíše následky než příčinami. Po polokapitulaci vůdců mohl být odpor jen obranný – pokusy o ofenzívu končily frustrací a rostl dojem, že nastal čas spíše pro Jeremiáše než pro Mojžíše. Nebyla však vytyčena linie, za niž se nesmí ustoupit, která by byla vnímána jako závazná.

I lidé naklonění ke vzdoru se tak nechali dotlačit do situace, která se – i když z hlediska psychiatrie nevhodně – nazývá schizofrenní. Projevovali režimu loajalitu v naději, že i mezi jeho politickými a ideovými představiteli stále trvá boj mezi restaurátory starých časů a uchovateli polednové politiky, v němž i svou zdrženlivostí podporujeme ty druhé. Vzpomínám na kolegu, který pozorně pročítal Tribunu a Tvorbu (ústavní knihovna je povinně odebírala) a hledal v nich stopy posuvů frontové linie. Ale i já jsem měl sklon chytat se každého stébla a nejsem jistě jediný, koho potěšilo, když Vladimír Dostál v raných sedmdesátých letech v Tvorbě rázně vystoupil proti denunciantskému tažení jakéhosi Příbramského a Janíka (a donutil je přinejmenším ke změně pseudonymů).

Charta tu způsobila hluboký, i když třeba ne hned znatelný zlom. Tažení proti ní nemohlo nepřipomenout podobné spektákly za protektorátu či v padesátých letech. Režim dal najevo, jak hluboce pohrdá poddanými a nestojí o dobrovolnou a podmíněnou loajalitu. Na druhé straně už stovky lidí, kteří se vzepřeli proti principu rukojemství, byli nezanedbatelným vzorem. Je jistě problematické říkat, co bych udělal, kdyby – ale cítil jsem, že bych těžko mohl osobně zvednout ruku či připojit podpis proti Chartě a potom ji dál rozepisovat a – třeba anonymně – psát v jejím duchu. Musel bych volit jedno nebo druhé. Kdybych zklamal sám sebe, nemohl bych z toho vinit Chartu. Je ovšem pravda, že jsem neprotestoval proti nadřízeným, kteří se nad Chartou pohoršili i v mém jménu. Zařadil jsem si je mezi vydíraná rukojmí, kterým nemá smysl komplikovat život.

Ve své době jsem přijal s úlevou, že režim se spokojil s Antichartou mezi umělci a nepokusil se o nic podobného na vědeckých ústavech a vysokých školách. Smím doufat, že zvážil riziko s tím spojené a právem je shledal příliš velkým? Mohl přihlédnout ke zkoušce ministra školství Hrbka, který dal roku 1970 podepsat celé akademické obci svůj program, přinejmenším nepřímo ospravedlňující nadcházející represe. Našli se však kolegové, kteří dokázali zdůvodnit nepodepsání programu natolik věcnými argumenty, že se to nedalo vykládat jako neúcta k posvátným kravám. Věřím, že v roce 1977 by jich bylo víc a že obava z toho sehrála svou roli při ohraničení teritoria kampaně.

Bohužel nejsem schopen sehnat Hrbkův program a porovnat jej s Antichartou. Připadá mi však, že možnost odmítnout podpis a zůstat přitom na půdě loajality byla v roce 1977 větší. Především z Anticharty čiší i z hlediska režimu nedůstojná zbabělost, jakou v agresivních textech z protektorátu či z padesátých let nenajdeme. Je zřejmé, že celý dlouhý tlach má smysl jedině jako dvojnásobný ochranný obal tlumící zápach jedenáctislovné vložky „a také u nás se našla skupinka takových zrádců a odpadlíků“. V širší větě jsou tito zrádci a odpadlíci, kterými „pohrdáme“, vyskytující se „všude na světě“, charakterizováni tak, že to mnohem lépe odpovídá držitelům moci a jejich přisluhovačům než chartistům. Kdyby později někdo tvrdil, že text podepsal či dokonce složil s tímto vědomím, těžko by se mu to vyvracelo. Stejně těžko by se v roce 1977 oponovalo tomu, kdo by byl ochoten pohrdat zrádcem jen tehdy, když se dozví, o koho jde a jakým způsobem zradil. Myslím, že Anticharta – a prvotně tedy Charta – dala příležitost ukázat, že ani dvorní umělci nejsou povinni pucovat knížeti pánu boty. Že jí nevyužili, není vina Charty.

4. Program Charty byl naivní, bylo jasné, že moc nemá o dialog zájem a že pakty o lidských právech dodržovat nehodlá, ba ani nemůže.

Stačí si přečíst prohlášení Charty, abychom viděli, že se neobrací k držitelům moci s nabídkou dialogu, ale k občanům se žádostí o podporu. Je jasné, že „konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“ je fakticky společným jmenovatelem veškeré opoziční činnosti. Není v tom ovšem žádný úskok – když vláda podepsala pakty, není nic lstivého požadovat, aby je plnila.

Je snad lstivé použít proti loupežníkovi zbraně, když s tím nepočítal? Jednu z největších zásluh Charty vidím v tom, že vysvobodila lidi, jako jsem já, ze „schizofrenie“, do níž se ve snaze o loajalitu dostali. Ukázala totiž, že je podpisem paktů vysvobodila již samotná vláda. Mohl jsem se sice i nadále bát, že budu „odhalen“, a v bojácné opatrnosti tajit své aktivity – tajím je však ze strachu z důsledků cizího, nikoliv vlastního porušování zákonů. A dojde-li na nejhorší, mohu doufat v pomoc odvážnějších zastánců zákonů.

5. Program Charty byl poznamenán reformním komunismem, a už proto demokraticky smýšlející člověk nemohl Chartě důvěřovat.

Je nepochybné, že bývalí členové komunistické strany hráli v Chartě významnou roli početně i ideově. Musím přiznat, že v roce 1977 tvořili naprostou většinu signatářů mně známých (mluví-li se o lidech dozrávajících v období normalizace jako o Husákových dětech já bych se označil za dítě Literárních novin, Kultúrneho života či Hosta do domu). Nevadilo by mi proto a nepřekvapilo by mě, ani kdyby v Chartě byla nějaká věta o podpoře socialismu, uvítal bych dokonce i hnutí žádající uskutečnění Akčního programu z roku 1968. Charta mi připadala ze začátku jako sdružení těch, kdo zůstali věrni ideám osmašedesátého roku, a dále je domýšlejí. Ale i signatář Charty, který snad ještě doufal v reformní komunismus, překročil svým podpisem Rubikon: do té doby mohl tvrdit a věřit, že jeho prioritou je posílení socialismu či získání důvěry lidu pro komunisty, a dodržování lidských práv je jenom prostředek, který k těmto cílům dovede. V tom byla jeho schizofrenie, která – myslím – neblaze ovlivnila celý rok 1968 i jeho dozvuky. Přihlášením k Chartě se jí definitivně zbavil.

Někteří dnes vyčítají Chartě, že se nikdy jako celek nedistancovala od komunismu padesátých let. Mohla to jistě učinit třeba u příležitosti výročí Února či některého z politických procesů – proč ale potom nejít i před Únor a nevyjádřit se k aktům předchozího období, které připravovaly totalitě cestu? Myslím, že pro dovršení vystřízlivění z komunismu bylo účinnější, když Charta nezavazovala k určitému názoru na minulost. Osobnosti, které připomenula, a diskuse, které podnítila, rozšiřovaly obzor později narozených a umožňovaly jim zbavit se pozůstatků „dětské nemoci komunismu“.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof, spisovatel a publicista. Působí na Masarykově univerzitě v Brně.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.